Jednou z nejzajímavějších událostí poslední doby v oblasti dělostřelectva se stalo nedávné představení nových děl či spíše nových verzí děl americké armády. Světu tak bylo představeno samohybné dělo M1229, které má postupně nahradit starší děla řady M-109, a spolu s ním i nová verze taženého děla M777. Obě tato děla spojuje nejen to, že byla vyvinuta v rámci jednoho programu ERCA ( Extended Range Canon Artillery), ale také to, že obě disponují mimořádně dlouhými hlavněmi o délce 58 ráží (podle některých pramenů M777 dostane hlaveň o délce 55 ráží). Jde o krok poněkud nečekaný, a u americké armády do jisté míry revoluční. Ve skutečnosti ale jde zjevně o další kapitolu jevu, který se v oblasti dělostřelectva projevuje již delší dobu – neustálého prodlužování hlavní.

Foto: Samohybná houfnice M109 Paladin | Wikimedia Commons

Délka hlavně?

Předem je nutno připomenout, že právě délka hlavně, vyjadřovaná obvykle v násobcích ráže, je jedním z nejdůležitějších parametrů děl. Historicky právě délka hlavně byla základním kritériem k rozdělení děl na houfnice, tj. děla s kratší hlavní a střílející horní skupinou úhlů, a na kanony, disponující mnohem delšími hlavněmi a střílející naopak spodní skupinou úhlů. Dnes se ovšem tyto kategorie spojily do jedné kategorie univerzálních děl, jejichž ráže se navíc sjednotila převážně na ráži 155, resp. 152 mm (vedle toho ovšem existují i četná lehká děla).

Obecně platí, že čím delší má dělo hlaveň, tím dál může dostřelit. Samozřejmě, neplatí to úplně, hodně záleží na munici, ale i na kvalitě provedení daného děla. Významnou roli hraje i schopnost detekce cílů, jejich vyhodnocení, proces zpracování informací atd. Přesto lze konstatovat, že právě délka hlavně je pro dosažení co nejvyššího dostřelu důležitým a tudíž také hodně sledovaným parametrem.

Samozřejmě, věc má i svůj háček. Čím delší je hlaveň děla, tím také stoupají tlaky, vzniklé při výstřelu, které mají neblahý vliv na opotřebování hlavně. Proto také nelze dělové hlavně prodlužovat donekonečna. Základním úkolem dělostřeleckých konstruktérů je tak nalezení jakéhosi technického kompromisu, kdy je dosaženo vyššího dostřelu bez zásadního omezení životnosti děla.

I přesto prakticky od objevení moderních děl probíhá neustálý proces prodlužování jejich hlavní. Bylo tomu tak již po první světové válce, ve které dělostřelectvo sehrálo významnou roli. Ještě víc se tento trend prodlužování hlavní projevil po druhé válce, kdy se ukázala potřeba poskytovat palebnou podporu rychle postupujícím tankovým a mechanizovaným jednotkám. Děla proto musela umět pálit mnohem dál, než bylo do té doby obvyklé. 

Foto:  Trend prodlužování dostřelu byl umocněn tehdejším prostředím studené války. Na snímku samohybná houfnice M110 ráže 203 mm, která byla zavedena do výzbroje americké armády v roce 1962 | pixnio.com se souhlasem majitele

Tento trend prodlužování dostřelu byl navíc umocněn tehdejším prostředím studené války, rozdělením světa na západní blok vedený USA a východní blok vedený Sovětským svazem, které mezi sebou soupeřily. Každá strana se do jisté míry snažila přetrumfnout druhou, což se projevovalo především v oblasti vojenské, a to včetně dělostřelectva. 

Přesto tehdejší děla – jak tažená, tak i samohybná – měla relativně krátké hlavně a dosahovala z dnešního pohledu velmi malého dostřelu. Např. již zmíněné americké samohybné dělo M-109 ve svých prvních verzích disponovalo hlavní o délce pouhých 23 ráží, což je z dnešního pohledu až neuvěřitelně málo, a dosahovalo dostřelu pouhých 14,6 km. Obdobně i tehdejší americké tažené dělo M-114 mělo hlaveň o délce pouze 23 ráží. A na druhé straně tehdejší standardní sovětské tažené dělo D-20 ráže 152 mm mělo hlaveň o délce pouhých 27 ráží, a stejnou délku mělo i od něj odvozené dělo D-22, použité u samohybného děla 2S3 Akacija.

Brzy se ovšem díky zkušenostem z konfliktů na Blízkém východě ukázalo, že takováto děla jsou pro moderní konflikt nepostačující. Ráže 152/155 mm vyhovovala svým účinkem v cíli, nikoliv však svým dostřelem. Začala se proto objevovat děla o větší délce – nejčastěji 39 ráží.  Vznikla tak celá řada děl, která jsou široce používána dodnes.

Typickým příkladem takového děla o délce 39 ráží se stalo např. západoevropské dělo FH-70 či americké dělo M-198. Dělem o délce 39 ráží bylo postupně vybaveno i americké samohybné dělo M-109. A lze připomenout, že i tehdejší československé samohybné dělo DANA vz.77, dosud používané českou armádou, využívalo dělo o podobné délce 37 ráží. 

Foto: I tehdejší československé samohybné dělo DANA vz.77, dosud používané českou armádou, využívalo dělo o podobné délce 37 ráží | Wikimedia Commons

Tato děla již byla díky svému dostřelu kolem 20-23 km s klasickou municí pro moderní boj postačující. Zdálo se tak, že hlavně o délce 39 ráží budou po dlouhá léta představovat pro dělostřelectvo standard. Přesto se i nadále objevovaly snahy dostřelit dál, přestřílet protivníka. Bylo to dáno do značné míry právě specifickým prostředím studené války, ve které se každá strana snažila mít silnější, účinnější zbraň než protivník.

Je do jisté míry paradoxní, že zásadní modernizační krok směrem k vyšším výkonům děl nevyšel od některé z hlavních mocností, tedy USA nebo Sovětského svazu. Nástup další generace děl je totiž spojen s osobou geniálního dělostřeleckého experta G. Bulla, pracujícího přitom de facto na soukromou objednávku. Právě Gerard Bull přišel k zajímavému objevu, že pro moderní děla ráže 152/155 mm je ideální délka hlavně 45 ráží. Lépe řečeno, tato hodnota představuje jakýsi technický kompromis, kdy děla o délce 45 ráží logicky dosahují mnohem vyššího dostřelu než děla o délce 39 ráží – a ještě nedochází k takovému opotřebování hlavně, které by pro dané dělo bylo fatální. Objev G. Bulla byl umocněn i zkonstruováním zcela nové munice s generátorem plynů v dnové dutině, výrazně prodlužující dostřel. 

Práce G. Bulla ovšem nebyly jen nějakým teoretickým konceptem, protože G. Bullovi se podařilo přetavit své poznatky do podoby taženého děla GC-45. To se pak stalo vzorem pro další spřízněná děla, GHN-45 a především jihoafrická G-5, která představovala nejvýkonnější část dělostřeleckého arzenálu Iráku Saddáma Husajna. Na základě prací G. Bulla vznikla i čínská děla Type 88 či samohybná PZL-45, která dosáhla významných exportních úspěchů.  Konstrukce děla G-5 G. Bulla (a různých jeho odvozenin), ve své době představovala určitou revoluci v dělostřelecké technice.

Foto: G. Bullovi se podařilo přetavit své poznatky do podoby taženého děla GC-45 (na snímku) | printscreen z YouTube

Vedle děla G-5 se ostatní děla, jako byla západní děla FH-70 či M-198 zdála být zastaralá. Dojem z výkonů děl G-5/GHN-45 se do jisté míry vytratil během jejich ne příliš úspěšného nasazení iráckou armádou během války v Perském zálivu, kdy se tato děla nedokázala proti spojeneckým vojskům výrazněji uplatnit. Přesto si mnohé státy, resp. jejich armády začaly moderní děla o délce 45 ráží hromadně pořizovat. A to ne ani tak kvůli tomu, že by tyto armády tak výkonná děla potřebovaly, ale spíše z prestižních důvodů a kvůli obavě, že by si takto výkonná děla mohl pořídit potenciální nepřítel. 

Je zajímavé, že už tehdy byl Bullův ideál 45 ráží zpochybňován. Např. sovětské dělo 2A65 MSTA-B, zavedené ve zhruba stejné době jako Bullova děla, mělo hlaveň o délce 47 ráží. A další sovětské dělo, typ 2A36 Giacint, mělo hlaveň o délce 49 ráží. Je ale nutno podotknout, že to bylo umožněno především vyšší robustností těchto děl.

Mnohem důležitější roli než tato děla ovšem sehrála děla o délce 52 ráží, která se začala objevovat později, na začátku 21 století, v reakci na neustále zvyšující se požadavky potenciálních zákazníků. A opět především z prestižních důvodů.

Foto: Sovětská 152 mm houfnice 2A65 | Wikimedia Commons

Nástup těchto děl byl umožněn technologickým pokrokem let devadesátých, aplikací moderních materiálů a pokročilejších výrobních postupů, díky čemuž bylo možno vytvářet mnohem odolnější dělové hlavně, které tak mohly dosahovat vyšších výkonů. Navíc se ukázalo, že u děl o délce 52 ráží sice dochází k rychlejšímu opotřebování hlavní, ale ne tak velkému, jak se předpokládalo. Pro mnohé armády ona nižší životnost hlavní byla stále postačující.  Onen ideál 45 ráží G. Bulla do jisté míry přestal platit.

Objevila se tak celá řada děl, která dnes tvoří páteř většiny moderních armád. Jde například o samohybná děla PzH-2000 či jihokorejské K-9. Také nejmodernější ruské samohybné dělo 2S35 Koalicija SV má dělo o délce 52 ráží. Stejně dlouhými hlavněmi byla vybavena i některá moderní tažená děla, jako např. turecký typ Panter či izraelské TIG-2000. Díky dlouhé hlavni, ale i díky moderní munici pak tato děla běžně dosahují dostřelu kolem 40 km, některá i více.

Často přitom tato děla vznikla pouhým odvozením předchozích vzorů s kratšími hlavněmi. Na principu daného děla se tak třebas prakticky nic nezměnilo, a došlo právě jen k prodloužení hlavně. Typickým příkladem je ostatně i již zmíněné československé samohybné dělo DANA vz. 77, na které přímo navázala technicky příbuzná samohybná děla Zuzana 2 s dělem o délce 45 ráží a Zuzana 2000 s dělem o délce 52 ráží.

Foto: Samohybná houfnice Zuzana 2 | KONŠTRUKTA - Defence

 Po nástupu děl o délce 52 ráží někteří odborníci předpokládali, že nastane to, co nastalo kdysi u děl o délce 39 ráží a částečně u děl o délce 45 ráží – a to, že tato děla se stanou postupně jakýmsi standardem, že jednotlivé státy budou na ně postupně přecházet. A především se počítalo s tím, že tento standard 52 ráží vydrží hodně dlouho. To se ukázalo do jisté míry iluzí. Je zřejmé, že jak požadavky armád, tak i technický pokrok postupují neustále kupředu. Projevuje se to třeba i v onom prodlužování hlavní.

Nejvíc zarážející je ale rychlost, jakou toto prodlužování děla tedy i prodlužování jejich dostřelu probíhá. Stačily necelé dvě dekády, aby se změnil standard, aby se z děl o délce 52 ráží přešlo na děla o délce 58 ráží. A když se tak nad tím zamyslíme, pak vidíme, že to není nic neobvyklého, že se to projevuje dlouhodobě – a že zhruba po dvaceti letech dochází k v dělostřelecké technice k jakémusi technologickému skoku, jehož součástí je i prodloužení hlavní. Dokonce se zdá, že se tento interval zkracuje. V padesátých letech, po spotřebování válečných přebytků byla konstruována děla o délce 20-27 ráží. V sedmdesátých letech přišla děla o délce 39 ráží, na konci osmdesátých let děla o délce 45 ráží. O necelých dvacet let nastoupila děla o délce 52 ráží. Dnes to jsou děla o délce 58 ráží. A co bude za dalších 20 let? 

 Nástup amerických děl o délce 58 ráží tak vyvolává celou řadu otázek. Kam až trend čím dál delších hlavní půjde? A zabezpečí tato nová děla USA onu tolik žádanou převahu?

Především o tom druhém můžeme oprávněně pochybovat. Děla o délce 58 ráží totiž nepředstavují nic nového, zkonstruovat je umí i jiné státy. Lze připomenout starší, dosud ale velice rozšířený sovětský kanon M-46 ráže 130 mm. Ten měl také hlaveň o délce 58 ráží, díky čemuž dosahoval mimořádně vysokého dostřelu. Jde přitom o dělo z padesátých let minulého století!

Foto: Dělo M-46 ráže 130 mm | Wikimedia Commons

Lze proto předpokládat, že ostatní státy nebudou tento nástup nových amerických děl jen pasivně sledovat – a že přijdou s vlastními, obdobnými konstrukcemi.

Jde především o Rusko. Rusko má s vývojem děl bohaté zkušenosti, má i jedinečnou technickou tradici a velmi širokou výrobní základnu. V Rusku navíc vývoj dělostřelecké techniky neustále probíhá, a přináší pozoruhodné výsledky. Dobře to ilustruje nejnovější samohybné dělo 2S35 Koalicija SV s dělem o délce 52 ráží, které vyniká nejen dostřelem až 70 km (oproti dnes standardním 40 km), ale i mimořádnou kadencí. Stejně tak i nové tažené dělo D-400 dosahuje velmi dobrých výkonů.

Je proto pravděpodobné, že Rusko již z prestižních důvodů přijde s novými děly, které budou obdobou amerických konstrukcí. Nebylo by to přitom možná až tak náročné. Novou hlavní o délce 58 ráží by mohlo být vybaveno právě připravované dělo 2S35 Koalicija. Jeho vývoj ostatně ještě nebyl plně dokončen, dosud nenaběhla sériová výroba. Je proto možné, že Rusko nástup děl 2S35 pozdrží (což si může dovolit vzhledem k tomu, že disponuje velkým množstvím samohybných děl 2S19 MSTA-S), urychleně vyvine nové dělo o délce 58 ráží adaptací současných děl – a to následně aplikuje do SHD 2S35.

Foto: 2S35 Koalitsiya-SV | Wikimedia Commons

Stejně tak lze očekávat podobnou odpověď i u další vojenské mocnosti, Číny. U té je to dokonce možná ještě pravděpodobnější vzhledem k jejím mocenským ambicím, ale také jejím čím dál větším technologickým schopnostem. Čínští konstruktéři se již dokázali posunout od pouhého kopírování zahraničních vzorů k vlastním, a to často velice zdařilým konstrukcím. Pro Čínu by patrně nebylo výraznějším problémem adaptovat samohybné dělo PZL 05/52 pro vybavení novým, delším dělem o délce 58 ráží. 

Existuje ještě jiný možný scénář, a ten je pro USA ještě horší. Je totiž možné, že Rusko nebo Čína by dokázaly přijít s děly, která by disponovaly ještě delšími hlavněmi – a které by tak dosahovaly ještě vyššího dostřelu.
  
Nástup takových děl by nebyl ničím nemožným. V historii se totiž objevila děla, která disponovala ještě delšími hlavněmi. Pozoruhodné jsou z tohoto pohledu některé německé konstrukce z dob druhé světové války. Německá armáda např. úspěšně nasadila německé kanony ráže 203 mm, odvozené z kanonů pro těžké křižníky třídy Prinz Eugen. Ty disponovaly hlavněmi o délce 60 ráží, díky čemuž dosahovaly na svou dobu obrovského dostřelu. A není bez zajímavosti, že němečtí konstruktéři uvažovali o polních dělech s hlavněmi o ještě větší délce. 

Je proto možné, že Rusko nebo Čína přijdou brzy s děly, která budou ještě delší, ještě výkonnější. Je jen otázkou, jak dlouhá tato děla budou. 60, 65, 70 ráží? A nepokusí se někdo o mnohem radikálnější skok?

Nespornou výhodou USA a jejich nových děl M1229 je především munice, která dosahuje mimořádných výkonů. Výhodou amerického dělostřelectva je i vysoká schopnost detekce cílů atd., což je ještě důležitější než ono prodloužení hlavní. I Rusko a Čína ale v tomto směru své schopnosti neustále zlepšují, a mohly by postupně americký náskok vyrovnat. Zatím by ale tyto státy mohly jít právě cestou prodlužování hlavní svých děl.

Nejde ale jen o Rusko a Čínu. Obě tyto velmoci jsou sice přirozenými a letitými protivníky USA, je však zřejmé, že jak Rusko a Čína, tak na druhé straně USA se nějakému přímému, otevřenému konfliktu spíše vyhýbají. Důležité ale je, že jak Rusko, tak i Čína jsou tradičními exportéry vojenské techniky, a to včetně té dělostřelecké. Pokud Rusko nebo Čína vyvinou nějaké nové dělo – ať již samohybné či tažené – disponující hlavní s délkou 58 ráží či ještě vyšší, zcela jistě ho budou chtít také exportovat. V tom případě se ale může takové hypotetické dalekonosné dělo dostat do výzbroje nějakého třebas menšího, ale bohatého a ambiciózního státu. Státu, který nebude tak opatrný jako Rusko nebo Čína – a bude ochotný jít do otevřeného střetu i s USA. Takových středních mocností, které jsou bohaté (např. díky ropě) a přitom realizují politiku spíše nepřátelskou vůči USA, je ve světě hned celá řada.

Je proto velice pravděpodobné, že současné zavádění nových amerických děl může strhnout jakousi lavinu v podobě dalších, obdobně výkonných konstrukcí děl. Tedy – jakési závody ve zbrojení, které se ostatně začínají již objevovat i v dalších oblastech vojenství. A je otázkou, kam až mohou tyto zbrojní závody dojít.

A co Česká republika?

Na první pohled se tento trend zvyšování výkonů dělostřelecké techniky, ono technologické, vojensko politické soupeření České republiky vůbec netýká. Opak je pravdou.

Ani Česká republika nežije ve vzduchoprázdnu. Také České republiky, stejně jako celé Evropy, se toto mocenské soupeření velmocí bytostně dotýká. Malý stát, ležící ve středu, v samém srdci Evropy proto také potřebuje kvalitní, efektivní ozbrojené síly – a to včetně dělostřelectva.

I Česká republika, respektive AČR disponuje dělostřelectvem, byť početně velmi omezeným. Dělostřelectvo v AČR navíc dnes představuje de facto jediný prostředek daleké podpory pozemního vojska.

Význam českého dělostřelectva paradoxně umocňuje právě to, že je rozsahem poměrně malé. České dělostřelectvo se tak musí opírat především o co nejvyšší výkony a technologickou úroveň svých jednotek. AČR je tak ve zcela jiné situaci než armády, disponující stovkami děl, kdy jejich kvantita může aspoň částečně vyvážit jejich nižší výkony.

Foto: 152 mm samohybná kanónová houfnice ShKH vz. 77, která stále slouží v AČR, jsou dnes již zastaralá | army.cz

Současné české dělostřelectvo se přitom stále opírá o československá samohybná děla DANA vz. 77. Ta ve své době sice představovala velice dobrou konstrukci, dnes jsou ale již zastaralá. Nevyhovuje přitom především právě jejich dostřel, který činí pouze 25 km. Ovšem snad ještě horší je to, že jde o jednotky velice opotřebované provozem, na samém pokraji své technické životnosti, když se původně vůbec nepředpokládalo, že by tato děla mohla sloužit tak dlouho.

Bohužel, ještě před nedávnem plánovaná modernizace děl DANA byla zrušena, a ministerstvo obrany se rozhodlo jít cestou akvizice nových samohybných děl. Již dnes se tak objevují úvahy o tom, jaká samohybná děla by mohla být nakoupena. Byla tak představena např. francouzská samohybná děla CAESAR s děly o délce 52 ráží, ovšem ve své modernizované podobě, kdy jsou vybavena automatickým nabíjením. Tato děla se na první pohled zdají být ideální náhradou starých samohybných děl DANA.

Foto: Francouzské samohybné dělo CAESAR | Nexter

Je ale otázkou, kdy tato akvizice bude realizována. V současné době je resort obrany zcela vytížen akvizicí nových bojových vozidel pěchoty. Tato akvizice se přitom neustále odsouvá; navíc je zřejmé, že vzhledem k svému rozsahu si vyžádá maximální soustředění všech sil MO ČR. Po akvizici nových bojových vozidel pěchoty pravděpodobně bude následovat akvizice nových tanků, kdy stav dnešního českého tankového vojska je obdobně kritický a vyžaduje akutní řešení. Podobně se hlásí i další, nutné akvizice – nové vrtulníky, radary atd. Je proto pravděpodobné, že akvizice nových samohybných děl bude moci být realizována až v delším časovém horizontu.

To ale českému dělostřelectvu paradoxně spíše nahrává. Je totiž otázkou, zda by se AČR nevyplatilo využít tohoto svého handicapu ve svůj prospěch. Počkat se současnými děly DANA těch několik let (když už vydržely tak dlouho), a využít toho, že během této doby zjevně dojde k většímu rozšíření děl o délce 58 ráží. Přeskočit zavedení děl o délce 52 ráží – a přejít rovnou na děla o délce 58 ráží.

Takovýto krok by navíc nemusel být až tak náročný. Stačilo by např. aplikovat americká (či nějaká jiná) děla o délce 58 ráží na podvozek Tatra, použitý u již zmíněného modernizovaného děla Caesar. Tento podvozek je totiž natolik výkonný, že by dokázal unést i takto výkonná děla. Díky aplikaci kolového podvozku by takové samohybné dělo mohlo být výrazně levnější než americké pásové M 1229. Šlo by navíc o podvozek nabízený domácím průmyslem, což by dál snížilo cenu nového děla.

Možnosti, cesty zdokonalení českého dělostřelectva tu tedy zjevně jsou. Je tedy otázkou, jakou cestou se Armáda České republiky při modernizaci dělostřelectva vydá.