Starověké válečnictví je intenzivně analyzováno nejen vědci, ale proniklo i do filmů. Mezi nimi je v poslední době zřejmě nejvýraznější film „300“, jakkoli v tomto případě jde spíše o stylizovanou pohádku. Populární kultura a vědecké studie se obecně zaměřují především na spartské vojsko. Část tohoto spartského zaměření vychází z výcvikového programu pro mladé chlapce ve starověké Spartě, který tyto chlapce formoval v bojovníky. Ačkoli je Sparta považována za vojenský standard v antickém světě, athénské vojsko také přineslo převratné inovace a athénští hoplíté nebyli druhořadými válečníky. Pokusme se porovnat různé aspekty athénských ozbrojených sil a určit, která oblast athénského vojenství byla v klasickém válčení nejúčinnější a nejúspěšnější.

Hlavní složkou každého řeckého vojenského systému byla falanga hoplítů. Hoplité byli obrnění pěšáci, kteří bojovali v husté lineární formaci známé jako falanga. Hoplité byli obvykle vyzbrojeni dlouhým kopím/píkou, krátkým mečem a kruhovým bronzovým štítem. Dále byli chráněni (pokud si to mohli dovolit) bronzovou přilbou, bronzovým náprsním pancířem a chrániči holení.

Foto: Bitva u Marathonu | John Steeple Davis (1900) / Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Proč vraha z Lidic udala vlastní žena - příběh Maxe Rostocka

Klasické řecké války spočívaly především ve střetu falang z různých městských států. Základní formace falangy se zdá být ve všech případech velmi podobná. Hoplité byli organizováni do jednotek (lokhoi), které měly často několik set mužů a bojovaly v řadách obvykle o osmi a více mužích. V hlubší formaci se vojáci cítili bezpečněji, což zlepšovalo celkovou soudržnost vojska. Řečtí hoplíté byli ve své formaci tak blízko u sebe, že polovina štítu jednoho vojáka chránila jeho souseda po levé straně. Typicky řecká hoplítská falanga postupovala k nepříteli chůzí za doprovodu rytmické hudby.

V Athénách existoval systém povinné vojenské služby pro 18 až 20leté, ale v době války a konfliktu mohl být do aktivní služby povolán každý občan mužského pohlaví až do věku 60 let. To znamenalo, že athénští hoplíté, kteří tvořili největší část athénské armády, nebyli profesionálními vojáky a většinou neměli vojenské zkušenosti.

Athénští hoplíté měli zásadní význam pro dosažení řeckého vítězství nad Peršany v bitvě u Marathonu v roce 490 př. n. l.. Řecká armáda vedená athénským polemarchou (vojenským velitelem) Kallimachem nebo Miltiadem měla v poli asi 9 tisíc hoplítů. Taktika Peršanů v této bitvě spočívala v použití lučištníků a následném útoku jízdy.

Bitva u Marathonu byla dlouhá, ale řečtí hoplíté dokázali získat nad perskou armádou převahu a nakonec ji zatlačili zpět a prolomili perské linie. Když se Peršané pokoušeli ustoupit, levá a pravá strana athénské falangy se k Peršanům přiblížila a zaútočila na ně, přičemž jim způsobila těžké ztráty.

Psali jsme:Jak Američané, Britové a Kanaďané čelili silné přesile bolševiků

Athénská armáda se v průběhu 6. století př. n. l. rychle rozrůstala, což podpořilo nejen zařazení většího počtu athénských hoplítů, ale i nárůst počtu mužů zaujímajících další pozemní vojenské pozice. V průběhu 6. a 5. století př. n. l. se v athénském pozemním vojsku stále častěji používala lehká pěchota, která měla athénské hoplíty podporovat.

Bohatší Athéňané se mohli hlásit k athénské jízdě (hippeis). Athénské jezdectvo se rozvíjelo pomalu, protože většina elit, které byly schopny chovat koně, tak činila pro vozatajské závody místo pro vojsko. V době perských válek však již byla athénská kavalerie vytvořena a během konfliktu byla v různých bitvách také nasazena.

Během peloponéské války disponovaly Athény největšími jezdeckými silami, které čítaly až 1000 jízdních vojáků. V klasickém období však jezdectvo nikdy nepředstavovalo silnou hrozbu, a to především kvůli členitému řeckému terénu. Jezdecké jednotky potřebovaly hladký, rovný terén a koně potřebovali velké množství potravy a vody – řecká krajina obě tyto potřeby do značné míry postrádala, což omezovalo možnosti nasazení jízdy.

Do athénských pozemních vojenských konfliktů se zapojovaly i další typy pěšáků, včetně peltastů. Peltast byl obvykle vyzbrojen oštěpem, nosil lehký štít a nenosil žádnou zbroj. Proto byli ve srovnání s hoplíty v poli mnohem pohyblivější.

Athénský peltast byl obzvláště účinný v bitvě u Sfaktérie v roce 425 př. n. l. proti Sparťanům, které se zúčastnilo nejméně 800 athénských peltastů. Během bitvy měli Athéňané také asi 800 hoplítů, ale právě použití oštěpů peltastů donutilo protivníkovy jednotky ke kapitulaci.

Další inovací lehké pěchoty, kterou athénské pozemní vojsko provedlo, bylo zavedení lučištnického sboru, který byl vytvořen koncem roku 480 př. n. l.. Tito lučištníci účastnili pozemních i námořních bitev. Řecký historik Thukydides napsal, že na začátku peloponéské války (431 př. n. l.) měly Athény ve svém vojsku 1600 lučištníků a neznámý počet lučištníků na koních.

Klenotem athénských ozbrojených sil ovšem bylo jejich námořnictvo. V 6. století př. n. l. se athénské loďstvo rozrostlo ze 60 na přibližně 400 lodí. Athénské námořnictvo tvořily především lodě zvané triéry. Byly to dřevěné válečné lodě, které nesly asi 170 veslařů, kteří obsluhovali tři řady vesel. Triéry byly dlouhé asi 30 až 37 m a široké asi 6 m. Na vrcholu své slávy sloužilo v athénském námořnictvu téměř 80 tisíc mužů. 

Až do doby krátce před druhou perskou invazí přitom athénské námořnictvo prakticky neexistovalo. Na jeho vznik a rozvoj měl vliv athénský politik Themistoklés, který předpovídal druhou perskou invazi, a domníval se, že Athéňané mohou ve svůj prospěch nejlépe využít právě slabiny perského loďstva. V roce 483 př. n. l. přesvědčil Themistoklés Athéňany, aby vybudovali loďstvo o 200 triérách.

Bitva u Salamíny v roce 480 př. n. l. prokázala význam a sílu athénského námořnictva. Během této bitvy řecké loďstvo pod vedením Themistokla porazilo mnohem větší perskou námořní flotilu. Perský král Xerxes disponoval loďstvem čítajícím asi 800 galér. Proti nim Řekové nemohli nasadit více než asi 370 triér.

Themistoklés nalákal perskou flotilu do úzkých vod úžiny u Salamíny, kde obrovské perské lodě obtížně manévrovaly. Tím bylo řeckým triérám umožněno zaútočit na perskou flotilu nárazem do boku lodí a potopit mnoho perských plavidel. Celkem Řekové potopili asi 300 perských lodí, zatímco sami ztratili jen asi 40 vlastních.

Taktika taranování byla pro athénské loďstvo typickou. Triéry často převážely athénské hoplíty a lučištníky. Někdy se triéra pohybovala vedle nepřátelské lodi, a namísto jejího potopení nárazem bylo protivníkovo plavidlo napadeno abordáží a v případě úspěchu zajato.

Triéry však nebyly bez chyb. Neměly žádné prostory na spaní pro posádku ani pro zásoby, takže neměly velký operační rádius. Kromě toho nebyly konstruovány pro dlouhé plavby, bylo nutné je často vytahovat z vody, protože pokud by zůstaly na moři, rychle by se rozmočily.

Athénské námořnictvo nemohlo zůstat na vrcholu antického světa navždy. Bylo prakticky zničeno během peloponéské války. V bitvě u Aegospotami v roce 405 př. n. l. zničilo spartské loďstvo pod velením Lysandra athénskou flotilu, čímž fakticky skončila jak peloponéská válka, tak athénská námořní nadvláda. Na konci peloponéské války již Athény nebyly nejsilnější řeckou polis. Ačkoli jsou považovány za kulturní antické město, byly také velmi inovativní vojenskou silou.

Zdroj: warhistoryonline