Ruský tank T-14 Armata vzbudil při svém odhalení před osmi lety pozdvižení. Byť se o tanku v podstatě nic nevědělo, západní média shodně přebírala ruskou propagandu a velmi brzy se o tanku T-14 mluvilo jako o „nejlepším tanku na světě, proti kterému NATO nemá konkurenta“. Jednalo se však o součást ruské informační hybridní války z pera náčelníka generálního štábu armády RF, Valerije Gerasimova.

Foto: Ruský tank T-14 Armata vzbudil při svém odhalení před osmi lety pozdvižení. Velmi brzy se však zjistilo, že se jedná jen o prostředek ruské propagandy. | Wikimedia Commons / Public Domain

Informační hybridní válka je dnes již nedílnou součástí našich životů nejen v době ozbrojeného konfliktu, ale také v době míru. A ruské informační hybridní válce o ruské armádě podlehli mnozí, nicméně s ruskou invazí na Ukrajinu se ukázalo a prokázalo, že se jednalo skutečně jen o propagandu. Nejelitnější svazky ruské armády Západního vojenského okruhu, včetně 4. Gardové tankové divize „Kantěmirovské“, které ruské propagační kanály přezdívaly „Kladivo na Nato, které když se rozjede, tak se zastaví až v Portugalsku“, zastavily již před Charkovem, kde byla 4. Gardová tanková divize téměř zničena. Divize je součástí nejelitnějšího svazku ruské armády, 1. Gardové tankové armády, která měla za úkol v případě konfliktu s NATO bránit Moskvu, nicméně v boji si 1. Gardová tanková armáda vysloužila spíše pověst jednotky na přehlídky, a nikoliv do boje. Připomeňme, že to byla právě 1. Gardová tanková armáda, která uprchla z Charkovské oblasti během zářijové ukrajinské ofenzívy a zanechala za sebou plné sklady munice, ale i tisíce kusů bojových vozidel pěchoty, dělostřelectva, protivzdušných prostředků, ale i tanků, včetně dvou ruských nejmodernějších sériově vyráběných tanků T-90M „Proryv-3“, které Ukrajinci v provozuschopném stavu ukořistili a v současné sobě jeden exemplář zkoumají experti NATO v Bavorsku a druhý kus má ukrajinská armáda v inventáři a již ho bojově nasadila. Pro Rusy můžeme hovořit o štěstí, že nebyl tank T-14 Armata nasazen ve stavu 1. Gardové tankové armády, protože by ho dnes v Bavorsku zkoumali místo T-90M.  Proč ovšem ani sami Rusové nemají o tank T-14 zájem, když do jeho vývoje a propagace investovali tolik práce a stovky miliard rublů? 

Psali jsme:Na začátku byl Vietnam - Jak se zrodil F-117

Že to s tankem nebude takové horké si mohli lidé všimnout již během několika měsíců. Tehdejší náměstek ruského ministra obrany Jurij Borisov oznámil dodávku 2300 tanků T-14 Armata do ruské armády, kde měl tank nahradit všechny ostatní typy tanků do roku 2020. Následovala postupná spirála výmluv a snižování počtů dodávek tanků. V roce 2018 to bylo již jen 100 tanků do roku 2020 a nakonec 41 tanků do roku 2030. Sériová výroba ovšem ani dnes, po téměř osmi letech od prvního vyrobeného prototypu nezapočala a dodnes ruská armáda operuje pouze 20 před sériových prototypů, které mají pověst extrémně nespolehlivých strojů, k jejich provozu je totiž potřebná stálá přítomnost skupiny mechaniků společnosti UralVagonZavod. 

Navzdory silné mediální kampani a propagandě v současné době i v Rusku začínají chápat, že platforma Armata je pouze PR projekt a černá díra na finance. Velice zajímavou analýzu projektu Armata přinesl Roman Skomorochov pro ruský provládní portál Vojennoje Obozrenije, který je obvykle k ruské armáda a ruskému vedení zcela nekritický. Otisknutí takhle kritického textu je znakem, že i ruské provládní odborné veřejnosti dochází trpělivost a již se jim nechce dál lhát. 

Skomorochov ve svém díle „Armata nebude. Můžete se rozejít.“ píše, že se v Rusku stalo slovo Armata synonymem pro zdlouhavou výstavbu, nebo o pokusy dostat se ze slepé uličky. Jako příklad dalších ruských vojenských projektů, které sice dostaly velký mediální prostor a hodně se o nich mluvilo v superlativech a ruská propaganda je často využívala, ovšem ve skutečnosti se jedná jen o prototypy, jako jsou samohybná houfnice 2S35 Koalitsiya-SV (vyrobených 12 prototypů – sériová výroba po 8 letech nezapočala), BVP Kurganěc-25 (vyrobených několik prototypů – sériová výroba „odložena na neurčito“), či raketa Burevestnik (od roku 2001 jen návrh). Jedná se o zbraňové systémy silně propagovány ruskou vládou, každoročně se ukazují na přehlídce vítězství a je u nich udržována aura jakýchsi přelomových strojů, které by mohly boje na Ukrajině výrazně naklonit na ruskou stranu, ve skutečnosti se ovšem jedná jen o před sériové prototypy v malých počtech, které by na probíhající boje měly jen minimální dopad, nicméně jejich nasazení na Ukrajině je silně nepravděpodobné, Rusové si totiž nemohou dovolit ztratit žádný z těchto strojů. Tyto stroje by mohly průběh bojů zvrátit, pokud by byly nasazeny v nějakých rozumných počtech, ovšem to je nemožné. Všechny tyto stroje spojuje jedna věc, neexistující sériová výroba.  Co se týče tanku Armata, v podstatě neexistuje jedna z nejdůležitějších částí – motor.

Většina ruských tanků totiž do dnešních dní využívá 90 let starý, modifikovaný tankový motor V-2, který v roce 1931 vytvořili ukrajinští inženýři K.F. Čelpan, T.P. Čupachin, Y.E. Vichman, I.Y. Trašutin, který se stal pohonnou jednotkou tanků T-34, KV-1, KV-2, či IS-1. Motor byl tak úspěšný, že ani po válce sovětští inženýři nepovažovali za důležité vyvinout pro novou kategorii hlavních bitevních tanků nový motor, ale pouze jej modifikovat a vylepšovat. V současné době jsou všechny dieselové motory použity u obrněných vozidel ruské armády jen modifikovanou variantou 90 let starého motoru, jedná se o motory V-84 použité u tanků řady T-72, V-92S2F tanků-72B3 a série T-90,  UTD-20 BVP BMP-1 a BMP -2 a i motor  UTD -29 BVP BMP-3. I když se jedná o motor spolehlivý a historií byl mnohokrát ověřen, nelze tento motor vylepšovat do nekonečna a dřív nebo později se narazí na jeho limity, které již dále upravit nelze. Tank Armata měl tedy pohánět „nový“ ruský motor A-85-3A, který na počátku 90. let vytvořila ruská společnost Transdiesel. Ani zde se ovšem nejedná o nový motor, ale pouze o modifikovaný a vylepšený německý motor Simmering SLA 16, který byl během druhé světové války montován do těžkých tanků Tiger a Königstiger. Tento motor byl zvažován i do perspektivního ruského tanku T-95, což byl předchůdce tanku Armata, jehož vývoj byl v roce 2010 ukončen.

Psali jsme:Ukrajina plánuje přezbrojit své letectvo

 Foto: O pohon tanku se stará upravený motor z tanků Königstiger z druhé světové války. | Wikimedia Commons / Public Domain

Jednalo se o tank shodné konstrukce, tedy bezosádková věž a posádka se nacházela v pancéřované kabině v trupu vozidla.  Dvanáctiválec  A-85-3A má maximální výkon 1800 koní, což je o zhruba 600 koní více, než motory V-92S2F  montované do tanků T-90, nicméně, ovšem motor je o zhruba 500 kilogramů těžší a poměrně nespolehlivý. Motor byl často ukazován na vojenských výstavách a veletrzích, ovšem nikdo o upravený motor pro tank Tiger logicky zájem neprojevil. Nicméně se rozhodlo motor použít jako pohonnou jednotku pro tanky Armata, což se ukázalo jako velice špatné řešení. Jelikož je moto větší, těžší, zcela jinak stavěný ale hlavně velice nespolehlivý, nebylo poté možné motor vyměnit za osvědčený V-92 z tanků T-72. V roce 2014 se o to pokusila společnost Jaroslavl, ovšem neúspěšně. Pro výměnu motoru bylo potřeba vyměnit i automatickou převodovku a tím by se již muselo zasáhnout do samotné konstrukce již vyvinutého tanku a začít v podstatě se stavbou od znova. Tanky Armata jsou tedy předurčeny k operacím s velmi nespolehlivým motorem a tím se stává i samotné nasazení tanků na bojišti extrémně riskantním. Problémy podtrhuje i skutečnost, že se nejedná o nový motor, ale o modifikovaný německý druhoválečný motor, jehož sériová výroba ovšem ani po 30 letech nebyla zahájena, protože o něj nikdo neměl zájem. I kdyby se tedy spustila sériová výroba tanků Armata, bude se jednat jen o skelety bez pohonné jednotky. Je tedy záhadou, proč byl pro provoz zcela nového tanku zvolen starý motor, který pro svou nespolehlivost nikdo nechce. 

Nyní je ovšem jasné, proč společnost UVZ stále dává přednost produkci a modernizaci tanků T-72 / T-80 / T-90. Tyto platformy již dobře zná a nemůže si dovolit skládat týmy mechaniků, které by byly přiděleny ke každému tanku Armata. V ruské armádě je totiž přítomnost továrních mechaniků při nasazení tanků Armata nezbytná. Byť se jedná jen o tank na přehlídky a výcvik nových tankistů, i při těchto úkonech musí být přítomní firemní mechanici. 

Foto: Od roku 2014 bylo vyrobených zhruba 20 tanků T-14 Armata | Wikimedia Commons / Public Domain

Další kapitolou jsou výrobní kapacity. Ty prostě neexistují. Ano, pro montáž tanků Armata byla postavená nová výrobní hala, ovšem ta hala je prázdná. K produkci tanků Armata jsou totiž potřeba moderní, západní technologie a obráběcí stroje, které Rusko ovšem není schopno samo vytvořit a díky sankcím tyto obráběcí stroje do Ruska nikdy nedorazily. Rusové přitom nejvíce spoléhali na německé, korejské, japonské, ale i české soustruhy, frézky a další dílenské vybavení. V prostoru UVZ tak stojí nová výrobní linka bez výrobních strojů. UVZ tedy může nabídnout pouze kusovou, řemeslnou výrobu tanků T-14 Armata, pokud má ovšem k tomu potřebné západní komponenty. A ty samozřejmě také nejsou.

Stejně jako ve všech pokročilých ruských zbraňových systémech, i zde jsou v nenahraditelné roli z většiny zastoupeny západní technologie. Jedná se především o elektroniku, ale i samotné kritické systémy, jako je balistický počítač, systém řízení palby, termální, či infračervené kamery. Ke všem těmto komponentům Rusko dnes nemá přístup, ale ani je nemůže okopírovat, protože je prostě nemá jak vyrobit. Rusko nicméně tyto komponenty nakupovat ani v Číně, jelikož nechce být zcela závislé na nevyzpytatelném chování komunistické strany, ale figuruje zde také strach z okopírování ruských technologií, jak to již Číňané v minulosti  hravě dovedli. Nicméně situace není optimální ani u samotných ruských producentů. Volgogradská společnost Rudý Říjen, výrobce pancéřování pro tanky Armata je od roku 2018 v bankrotu a její majitel Dmitrij Gerasimenko je na mezinárodním seznamu hledaných osob za zpronevěru půjčky ve výši 65 milionů dolarů a převod 6,2 miliardy rublů do zahraničí. Společnost tedy dnes funguje jen v  jakémsi udržovacím režimu a na sériovou výrobu pancéřování může rovnou zapomenout. A jiný výrobce v Rusku neexistuje. 

Je to pár dní, co se vynořila informace o plánovaném nasazení tanků T-14 Armata na ukrajinském bojišti, ovšem nebude zde využit k vedení bojových operací, jako by se mohlo čekat, ale bude zde jen plnit roli jakéhosi pozorovatele – úkolem tanků T-14 Armata totiž bude označovat cíle pro tanky T-72! Zde už i nejzarytějšímu fanouškovi tanků Armata musí být jasné, že zde něco nehraje. Vyvstává také otázka, jak to Armata vůbec udělá? 
Tanky Armata a jiné ruské tanky řady T nemají shodné velitelské schopnosti, Armata tedy nemůže označit cíl, který se objeví na monitoru velitele tanku T-72. Jedinou možností je informaci předat pomocí rádia, kdy velitel tanku nahlásí polohu ukrajinského cíle rádiem velitelovi tanku T-72. Asi vám všem dochází, že pro tuto práci nemusí na bojišti být vůbec přítomný tank Armata, ale pouze pěšák s dalekohledem a vysílačkou, nehledě na to, že tuto práci na bojišti obstojně obstarávají drony, které mají ze vzduchu větší situační povědomí o bojišti, než tank.

Nicméně je nutné si uvědomit, že pokud Armata pomocí radaru uvidí nepřítele, tak nepřítel logicky na svém radaru Armatu také uvidí. Tanky Armata totiž používají radar západní provenience. Tank má sice i systémy určené k tlumení výkonu a tím i nižší radarové stopy, nicméně tím se samozřejmě i sníží dohled a v tom případě je použití tanku ajo pozorovacího prostředku zcela nelogické. Pro správné použit a odhalení cílů na velkou vzdálenost je nutné mít radar zapnutý „na plné pecky“, čímž se ovšem sám demaskuje a můžeme si být jisti, že se Ukrajinci na Armatu velice rádi zaměří a na tank v tu chvíli vyletí všechno od ráže 9mm až do ráže 155mm a tím si můžeme být zcela jisti. 

V případě, že by tank Armata přežil dělostřeleckou palbu, bude silně poškozen a to hlavně na elektronické výzbroji umístěné venku, jako jsou kamery, periskopy či dálkoměry. Bez nich se tank stane  zcela slepým. Problém ovšem nastává ve chvíli, když byste chtěli tyto komponenty nahradit, protože nemůžete. Prostě nejsou, jelikož jsou západní. 
Elektronická výzbroj je velmi náchylná na poškození, a to ať už dělostřeleckými střepinami, tak i například palbou z ručních pušek a je potřeba je obměnit. Ruská armáda má v současné době problémy s výměnou u všech tanků, ať už se jedná o T-72, T-80, nebo T-90, pohotovostní náhradní díly již byly vyčerpány a tak se musí poškozené komponenty odesílat do Ruska k opravě a čeká se, než přijdou nazpět. To samozřejmě trvá několik týdnů a po tu dobu máte tank, který je zcela slepý. U tanků Armata to ovšem nepůjde, jelikož na poškozené komponenty prostě nejsou náhradní díly a nelze je tedy opravit. 

Foto: Nejlepším ruským sériově vyráběným tankem je T-90M Proryv-3. Nicméně se stále jedná o modernizaci sovětské konstrukce, která nevyřeší zásadní problém v podobě uložení munice. | Wikimedia Commons / Public Domain

Lze ovšem tyto problémy nějak vyřešit? Ano, lze, ale bude to běh na dlouhou trať a bude hodně nákladný a jen těžko odhadnout, zda se vůbec vyplatí. Je nutné buď vyvinout vlastní, ruské komponenty a nespoléhat se na zahraniční dodávky, ovšem k tomu bude potřeba vytvořit zcela nové firmy a do vývoje který bude trvat dlouhé roky nacpat obrovské množství peněz a ani zde nemáte jistotu, že bude výsledný produkt vůbec k něčemu dobrý.

Druhou možností je výrazně zjednodušená výroba. Nespolehlivý motor nahradit motorem již zavedeným a tím i vyměnit i převodovku, což si sice vyžádá konstrukční úpravy, ale alespoň tank obdrží spolehlivou pohonnou jednotku, která je ovšem o polovinu slabší, čímž se sníží rychlost i manévrovatelnost tanku. Bude tedy nutné přikročit ke snížení hmotnosti a nejjednodušší varianta je omezit pancéřování. To je ovšem asi všechno, co můžete udělat. Elektronickou výzbroj nahradit nemůžete, jelikož máte tank zcela jiné konstrukce, než tanky řady T, nemůžete tedy vyměnit optiku, ani balistický počítač. Pokud by byla opravdu nouze, nejspíše bude možné vyměnit věž tanku za věž například z tanku T-90, ovšem vyplatí se to? Není mnohem lepší produkovat tanky T-90 přímo? Je, a Rusové to také dělají. Byť „sériová“ výroba tanků T-90M Proryv-3 probíhá pomalu a ročně je dokončených maximálně několik desítek tanků, je to stále více, než u tanků Armata. 

Nasazení tanků Armata na Ukrajině jistě nějak proběhne, jistě to ovšem nebude v předních liniích, kde může tank dojít k nějakému poškození. Tank bude nejspíše využit jen k natočení propagačních materiálů a pozvednutí morálky ruských vojáků. Tank bude nasazen maximálně několik kilometrů za frontovou linií, aby se v případě překvapivého ukrajinského útoku nekonal nový „Ruský Lend-Leaase“. 

Platforma Armata je nicméně velice zajímavý počin, nejedná se totiž jen o tank, ale o platformu, na které lze postavit další vojenská vozidla, jako jsou samohybné houfnice, protiletadlové prostředky, nebo vozidla palebné podpory pěchoty. Jedná se o ekonomicky výhodné řešení, mít většinou mechanizace na jedné platformě, je pak možné vzájemně prohazovat určité díly a mnohem jednodušší je i logistika. Novodobé Rusko ovšem k zavedení takové kapacity nemá žádné prostředky. Sériová výroba tanků a jiných vozidel na platformě Armata je do budoucna velice málo pravděpodobná a když už, bude to za několik desítek let, když už se nebude jedna to tak převratný prostředek, jako je dnes a už pocítí stopy zastarávání.

Zdroj:  Vojennoje Obozrenije, topwar.ru