Stíhací letoun F-4 Phantom II, původně vyvinutý v 50. letech 20. století společností McDonnell Aircraft pro námořnictvo Spojených států, se stal jedním z hlavních stíhacích letounů amerických ozbrojených sil a letectev dvanácti dalších zemí. F-4 Phantom II byl navržen jako tandemový dvoumístný dvoumotorový nadzvukový stíhací letoun pro stíhání za každého počasí a stíhací bombardér s dlouhým doletem. Bojoval ve Vietnamu, Izraeli, Íránu a Turecku.

Foto: Letoun F-4B perutě VF-111 amerického námořnictva shazuje bomby nad Vietnamem, 25. listopadu 1971 | U.S. Navy

Zpočátku se letoun měl jmenovat buď Satan, nebo Mithras, ale nakonec se výrobce letounu rozhodl pro mnohem méně kontroverzní Phantom II. Protože se letoun vyráběl pro použití na letadlových lodích, musel mít zesílený podvozek. Příďová vzpěra byla také prodloužena, aby se zvýšily úhly náběhu při použití katapultu pro vzlet. Letoun byl původně označen jako AH a později námořnictvem přeznačen na F4H, zatímco původní označení amerického letectva bylo "F-110A Spectre". Označení F-4 vzniklo v roce 1962, kdy byly na příkaz amerického ministra obrany Roberta McNamary sjednoceny systémy označení pro všechny složky amerických ozbrojených sil. V rámci společnosti McDonnell Aircraft byl letoun F-4 označován jako Model 98.

Psali jsme:Ruský tank T-14 Armata na ukrajinském bojišti

Proč Phantom II? McDonnell FH Phantom, dnes označován také jako Phantom I, byl stíhací letoun, který byl poprvé zalétán již během druhé světové války. Byl prvním čistě proudovým letounem, který přistál na americké letadlové lodi, a prvním proudovým letounem nasazeným námořní pěchotou Spojených států. Služba Phantomu jako frontového stíhacího letounu během korejské války neměla dlouhého trvání. Díky svému omezenému doletu a lehké výzbroji a zejména neschopnosti nést bomby se hodil jen do role obranného stíhacího letounu. Jeho rychlost a stoupavost ovšem byly jen o málo lepší než u stávajících vrtulových stíhaček a nedosahovaly ani úrovně jiných soudobých stíhaček, jako byl Lockheed P-80 Shooting Star, což vyvolalo obavy, že Phantom bude v budoucnu překonán nepřátelskými stíhačkami, s nimiž se mohl brzy setkat. Proti MiGu-15 by se zcela jistě neprosadil, a byl nahrazen typy F2H Banshee a F9F Panther.

Společnost McDonnell se rozhodla znovu použít jeho bojové jméno pro nový letoun, který dosahoval rychlosti Mach 2. A McDonnell Douglas F-4 Phantom II se stane nejuniverzálnějším a nejrozšířenějším západním bojovým letounem z období vietnamské války. Kvůli novým vyspělým zbraňovým systémům se námořnictvo domnívalo, že jeden pilot by toho během boje musel zvládnout příliš mnoho, a požádalo McDonnella, aby navrhl kokpit tak, aby se do něj vešli dva letci sedící v tandemu.

Phantom se poprvé vznesl do vzduchu 27. května 1958, a i když měl první let problémy s hydraulikou, všechny další lety proběhly podle plánu. McDonnell Douglas F-4 Phantom II poprvé vzlétl a přistál na letadlové lodi USS Independence (CV/CVA-62) 15. února 1960.

Již zmíněný ministr obrany Robert McNamara (ve funkci 1961–1968) chtěl, aby všechny druhy vojsk měly jednotný stíhací letoun, a proto nechal navrhnout také verzi Phantomu II pro letectvo a námořní pěchotu. Na rozdíl od námořnictva a námořní pěchoty, které měly pilota na předním sedadle a zbraňového specialistu na zadním, u amerického letectva seděli v kokpitu dva piloti. Pilotům letectva se však na zadním sedadle příliš nelíbilo, zejména kvůli omezenému výhledu a přístrojům. USAF následně tyto stížnosti přijalo a místo dalšího pilota umístilo navigátora a operátora zbraňových systémů, podobně jako u zbývajících dvou složek.

Psali jsme:Nová generace armádního Humvee je tady

Během prvního letu letounu u letectva Spojených států překročil Phantom II rychlost Mach 2. Letoun poté vytvořil řadu rychlostních rekordů, z nichž pět vydrželo až do doby, kdy je překonal F-15 Eagle v roce 1975. McDonnell Douglas F-4 Phantom II prošel rozsáhlou službou během války ve Vietnamu a jeho posádky si připsaly 280 vzdušných vítězství, což je více než kterýkoli jiný americký letoun zapojený do bojů v rámci tohoto konfliktu. Americkým silám pak sloužil ještě dlouhé roky. Během operace Pouštní bouře (1990–1991) nasadilo USAF Phantomy II na základně Shaikh Isa v Bahrajnu a používalo je pro různé průzkumné mise. Americkou službu definitivně opustil až v roce 2016; dodnes ale létá v Íránu, Řecku, Jižní Koreji a Turecku.

Kromě Spojených států jej bojově nasadil také Izrael, který obdržel přibližně 210 letounů McDonnell Douglas F-4 Phantom II a hojně je využíval v rámci arabsko-izraelských konfliktů, včetně jomkipurské války v roce 1973, až po invazi do Libanonu v roce 1982. Poslední Phantomy v izraelském letectvu byly vyřazeny v roce 2004 poté, co byly nahrazeny modernějšími stíhačkami. Bojově letoun nasadil také Írán. Před íránskou revolucí v roce 1979 byly USA a Írán spojenci a Spojené státy neměly problém dodávat íránské armádě zbraně. Celkem mělo íránské letectvo 225 Phantomů, které později hojně využívalo v íránsko-irácké válce. Dodnes přitom tvoří výzbroj pěti perutí íránského letectva. Turecko použilo své F-4 k bombardování základen kurdské PKK v severním Iráku.

Dalšími státy, které měly ve svých armádách letouny McDonnell Douglas F-4 Phantom II, byly například Austrálie, Egypt, Německo, Řecko, Japonsko, Jižní Korea, Španělsko nebo Spojené království. Jeden Phantom FGR.2 britského letectva je dnes vystaven v leteckém muzeu ve Kbelích. Kromě Spojených států byla Velká Británie jedinou zemí, která používala letoun Phantom II i pro své námořnictvo, a to na lodi HMS Ark Royal. Spojené království také vyslalo několik Phantomů II na obranu své základny na ostrově Ascension během války o Falklandy v roce 1982. Během výroby v letech 1958–1981 vyrobila společnost McDonnell Douglas celkem 5 195 exemplářů tohoto typu. 

Verze E dostala na základě zkušeností ze soubojů s vietnamskými MiGy kanon M61A1 Vulcan ráže 20 mm umístěný uvnitř trupu pod přídí se zásobou 640 nábojů. Letoun unesl až 8 480 kg zátěže na devíti vnějších pevných bodech, včetně pum pro všeobecné použití, kazetových pum, TV a laserem naváděných pum, raketových podů, raket vzduch-země, protilodních střel, zbraňových podů a jaderných zbraní. Mohl také nést průzkumné a zaměřovací systémy, elektronické protiopatření nebo externí palivové nádrže.

Výkony (F-4E)

• Maximální rychlost: 2 370 km/h ve výšce 12 000 m
• Maximální rychlost: Mach 2,23
• Cestovní rychlost: 940 km/h
• Bojový dolet: 680 km (maximálně 2 699 km)
• Dostup: 18 000 m
• Stoupavost: 210 m/s

Zdroj: simpleflying.com