První světová válka nebyla prvním případem použití letadel ve válce, ale poprvé byla nasazena ve velkém měřítku. V důsledku toho válka přinesla mnoho inovací v oblasti leteckého boje. Jednou z těchto inovací bylo použití hydroplánů. Hydroplány byly specializované letouny určené ke vzletu a přistání na vodě místo na pevné zemi. K tomu měly místo kol plováky. Podobnou roli hrály i létající čluny – letadla s vodotěsným trupem, která přistávala přímo na vodě, jež byla méně rozšířená.

Většina hydroplánů byla umístěna na stanovištích na pobřeží, ale některé operovaly i z lodí. Tento přístup využívali zejména Britové se svým početným námořnictvem, které stále nezpochybnitelně bylo nejsilnějším na světě. Ať už tyto letouny vzlétaly z lodí nebo z pobřežních základen, mohly být používány pouze za klidného počasí. Jejich konstrukce nebyly dostatečně vyspělé, aby zvládly vzlety a přistání na jiné než hladké hladině.

Foto: Felixstowe F.2A N4297 v letu | Wikimedia Commons / Public Domain 

Psali jsme:Příslušníci SS a povraždění amerických zajatců na Konopišti: Případ z dubna 1945

Na začátku války se letouny používaly hlavně k průzkumu a tato jejich hlavní role zůstala po celou válku. Stejně jako jejich pozemní příbuzní však našly uplatnění i v boji. Hydroplány se používaly k útokům na nepřátelské lodě. K tomu se obvykle používaly bomby, které se stejně jako na souši zpočátku shazovaly ručně. Letecké bombardování bylo v plenkách a tyto bomby neměly zdaleka takovou sílu jako ty, které se později používaly při strategických bombardovacích ofenzívách. Hydroplány však oběma stranám umožňovaly dosáhnout cílů, které pozemní letadla nemohla zasahovat kvůli omezenému doletu.
Obě strany také experimentovaly se shazováním torpéd z hydroplánů. Ta však byla těžší než bomby a jejich hmotnost byla obvykle pro slabé motory letadel příliš velká. První úspěšné vyslání torpéda z letadla se přesto uskutečnilo těsně před válkou, v červenci 1914. Provedlo ho britské letadlo a Britové pak vytvořili první torpédový bombardér na světě.
Souboje mezi skupinami hydroplánů byly vzácné. Jeden z mála, který se uskutečnil, se odehrál 4. června 1918, kdy se pět Felixstowe F-2A a Curtiss H-12 utkalo se 14 německými letouny. Britové v přesile zničili šest svých protivníků a útok odrazili, přičemž ztratili pouze jeden Curtiss.

Královská námořní letecká služba (RNAS), založená 1. ledna 1914, byla zodpovědná za nasazení hydroplánů v Británii. Byla to největší námořní letecká složka první světové války a v době, kdy byla začleněna do Královského letectva (RAF), měla 50 letek, většinou působících na pobřežních stanicích, a také jednotlivé hydroplány sloužící z lodí. 
Jedním z prvních letounů, které Britové používali na moři, byl Sopwith Schneider. Ten byl upraven z předválečného letounu, který v roce 1914 získal Schneiderovu trofej. Od počátku roku 1915 do roku 1916 vstoupilo do služby 136 Schneiderů. Byly používány při hlídkách pátrajících po německých vzducholodích a při protiponorkových útocích. Tempo změn v letecké technice bylo rychlé a po pouhém roce služby byl Schneider v roce 1916 nahrazen novým typem.

Letouny Norman Thompson NT-4 a NT-4A byly dvoumotorové. Byly vybaveny lehkými pumami a používaly se proti německým ponorkám, které byly v pozdějším období války metlou spojenecké lodní dopravy. Letoun Felixstowe F-type, který poprvé vstoupil do akce v roce 1917, byl spíše létajícím člunem než hydroplánem. Stal se jedním z nejúspěšnějších námořních letounů války, protože se dobře ovládal a mohl zůstat ve vzduchu až 10 hodin. Jeho čtyřčlenná posádka byla na tehdejší dobu neobvykle velká a byl na svou velikost i poměrně rychlý: 152 km/h. V květnu 1918 sestřelil typ F německou vzducholoď.

Po úspěšných předválečných zkouškách vyvinuli Britové první torpédový bombardér Short 184. Tento dvoumístný letoun se k RNAS připojil v roce 1915 a v srpnu téhož roku se letoun 184 zapsal do historie jako první letoun, který potopil loď pomocí torpéda. K letounu 184 později přibyl Short 320, další torpédový bombardér. Shazování torpéd se však pro letadla ukázalo jako nebezpečná činnost a tato letadla později přestala torpéda používat.

Psali jsme:Písek a Krev: 50 odstínů dubu

Němci jako hlavní konkurent Británie v boji o nadvládu na moři disponovali také značnou námořní leteckou službou. Na souši měli jejich piloti po většinu války převahu, protože vyvinuli účinnou taktiku dříve než Spojenci a nasadili řadu technologicky dokonalejších letadel. Nikdy však nezískali stejnou převahu na moři. Síla Royal Navy jim ztěžovala nasazení zásobovacích lodí pro hydroplány v jiných než domácích vodách.

Jedním z předních německých výrobců hydroplánů byla společnost Friedrichshafen. Od roku 1914 dodávala německým letcům hydroplány řady FF-33, které plnily různé role. FF-33e byl průzkumný letoun, který nesl obousměrnou vysílačku a také zásobu bomb. FF-33I byl ekvivalentem stíhacího letounu. Drsné podmínky Severního moře vedly Friedrichshafen k výrobě odolnější konstrukce, FF-49. Ten vstoupil do války v květnu 1917 a nahradil letouny FF-33. Mezi další německé hydroplány patřil Albatros W-4 a řada letadel firmy Hansa-Brandenburg.

Většina zemí ve válce měla nějaké hydroplány, ačkoli žádná z ostatních se v této oblasti nevyrovnala britským a německým úspěchům. Rakousko-Uhersko většinou používalo německá letadla, i když vytvořilo také vlastní létající člun Löhner L. Italové vyrobili několik námořních letadel, například stíhačku Macchi M-5.
Hydroplány a létající čluny během první světové války umožnily oběma stranám přenést leteckou válku na moře. Rozvoj letadlových lodí v meziválečném období jejich význam v dalším konfliktu snížil, přesto v protiponorkové službě, při průzkumných a záchranných misích svou roli měly a udržely si ji po celou dobu konfliktu.

Zdroj: warhistoryonline