Spolu s pozvánkou k odhalení první pamětní desky válečnému veteránovi Jirkovi "Regimu" Schamsovi, který zemřel na následky zranění v rámci zahraniční mise, se zde budu snažit Jirku připomenout formou vlastních vzpomínek. Naváži tak na dřívější seriál uveřejňovaný zde na Armywebu jeho sestrou Petrou Schamsovou. Pokusím se krátce doplnit něco z počátků Jirkovy vojenské služby včetně vysvětelní, jak vznikla jeho přezdívka "Regi".

Foto: Jirka byl v Afghánistánu jako člen naší bývalé elitní jednotky SOG (Special Operations Group) | archiv rodiny Jirky Schamse

S Jirkou jsem sloužil v průběhu základní vojenské služby v Kolíně, pak se Jirka opět objevil jako doplněk našeho praporu v misi SFOR v Bosně-Hercegovině, později jsme spolu občas mluvili po vojenských linkách a po jeho zranění jsme se viděli v nemocnicích po Praze a jednou u něj v bytě na Lukách v Praze.

Psali jsme:První tanky Leopard 2A4 z polského inventáře jsou již na Ukrajině

Jirku jsem poprvé viděl druhý den mé základní vojenské služby 6. ledna 1993 ráno v 06.10 hod, když nás vyhnali na naší první rozcvičku v kasárnách 1. smp REB (smíšený pluk Radioelektronického pluku) v Kolíně, kde jsme se objevili po nočním přesunu od 2. smp. REB v Lipníku nad Bečvou a "dlouhém" tříhodinovém spánku, kdy nám bylo po příjezdu řečeno, že o to budeme spát déle. Ve vojenské řeči necelé 3 hodiny. Venku byla tma, sníh a mráz, ideální vojenské počasí. Skupina velitelů družstev, kteří byli na vojně o tři měsíce až rok, déle než my, nás jako masu zelenáčů vyhnali poklusem na rozcvičku, dnes by se řeklo „jogging“. Běhali jsme pár kilometrů, kliky, sed-lehy, trakaře, žabáky (v dřepu co nejrychleji) kolem fotbalového hřiště, a pak, za zvracení některých z nás, po schodech na rotu.

Při snídani, kterou jsme chtěli časově pojmout jako civilní, jak jsme byli zvyklí doma, se téměř hned po dosednutí ke stolu ozvalo: "Vztyk odchod!". Nastoupili jsme tedy na nástupišti (v armádní řeči na „buzerák“) a byli jsme ,,uvítáni“ u VÚ 1544 Kolín, 6. SPS REB. Část z nás šla na ŠDZ (Školu důstojníku v záloze), další část (včetně mě) šla na poddůstojnickou školu a poslední skupina šla na řidiče. Seřadili nás do družstev, ve kterých budeme fungovat 10 týdnů. Před naším družstvem, zařazeným do 1. čety, stál svobodník Jiří Schams, který byl toho času už celé 3 dlouhé měsíce na vojně. Černé vlasy, vystříhané na ostrůvek, lenonky.

Jak jsme se brzy dozvěděli, jeho přezdívka byla "Ranger". V tu dobu jsme ještě nevěděli proč, ale brzy nám to došlo. Jirka totiž velmi rád citoval z polních manuálů Rangers. Když jsme na výcviku v mrazu našli smradlavou bahnitou tůň, mohli jsme si být jistí, že se s ní potkáme osobně, ale na rozdíl od ostatních nadřízených Jirka do ní vlezl nebo se v ní plazil s námi. Příslušníci amerických Rangers v Americe, ani netušili, že mají své odloučené družstvo v Kolíně :)

Foto: Přísaha prvních vojáků nové republiky, konec ledna 1993, 1. četa SPS (REB) (PŠ). Jirka Schams uprostřed | archiv autora

Psali jsme:Raketový systém středního dosahu na IDEF 2023 vystavuje česká společnost Excalibur International

Když jsme měli v březnu závěrečné cvičení před návratem k útvarům, přesouvali jsme z posádkového cvičiště Konárovic do kasáren v Kolíně. Během přesunu nás nesměli jako družstvo objevit naši nadřízení vojáci z povolání, kteří hlídkovali po trase. Jirka chtěl, abychom byli nejlepší, tak se rozhodl zaimprovizovat a "zrekvíroval" motorový vlak. Bez jízdenek se v noci naše družstvo na jeho povel nacpalo do posledního motoráku plného unavených, rozespalých a vyjevených cestujících. Jirka během jízdy pořád přes ty své lenonky mžoural z okna a hlídal. Náhle uviděl "vejtřasku" (nákladní vozidlo Praga V3S) s velitelem školy a zařval: "K zemi!" Neváhali jsme a všichni špinaví v jehličí s Sa-58 a plnou polní jsme popadali na zem mezi cestující. Když jsme pak vystupovali, civilní cestující nám fandili. Po vystoupení z vlaku jsme rychle vyrazili do kasáren a byli jsme první.
 
Jediná výjimka, kdy jsme nebyli spolu, byl výcvik na technice. Jirka byl náčelník stanice RUP (Pavel) a my, jeho družstvo, jsme byli RUD (David), což byly prostředky radiolektronického průzkumu na podvozku PV3RS. Byli jsme za něj rádi, i když mnozí velitelé družstev Jirku moc nemuseli, byl pro ně "guma", nepil a oni jeli "mazáckou vojnu". Já a někteří další jsme ji odmítali, nikde jsem ji v základních řádech nenašel. Jednou Jirku donutili, ať si ode mě nechá udělat jídlo a pití, říkalo se tomu "bufet a sahara". Tehdy bylo vidět, že je mu to proti srsti. Když jsem mu pak ten "bufet a saharu" donesl, řekl jsem mu, že být jím bych to nejedl a nepil, protože neví, co v tom je. Tím to skončilo a už nikdy nic nechtěl. Po letech, když na to došla řeč, jsem mu pak řekl, co v tom bylo. Říkal, že ho to nepřekvapilo .Často jsme se pak spolu bavili, on o Rangerech, já o našich letcích a vojácích v Anglii, které jsem znal. 

Jelikož jsem měl schopnost, řečeno klasikem z filmu Černý jestřáb sestřelen, psát na stroji všemideseti prsty, psal jsem písemné  přípravy pro velitele čet a výkonného praporčíka.

Foto: VÚ 1544 Kolín 6.PSP REB, kulturní místnost. Vlevo Jirka,"Ranger" Schams, vpravo por. Koprnický | archiv autora

Na vojně se Jirkovi říkalo "Ranger" i proto, že ve volném čase rád nosil jejich maskáče, uměl nazpaměť jejich manuály a v civilu byl součásti reenactingové jednotky Rangers v Praze. Taky vzpomínám, když si Jirka koupil airsoftovou M-16, to se pak chodba mezi ložnicemi změnila v bojiště. Jirka byl takový klasický "Rangers lead the way!"

Po čase jsme odjeli zpět k útvarům. Když jsem se po třech měsících z Lipníku nad Bečvou vrátil do Kolína, tak jsme se s Jirkou bavili již jako staří známí. Když Jirka odcházel do civilu (tři měsíce přede mnou), ptal jsem se ho, proč jde jako četař, když ostatní velitelé družstev z jeho útvaru, kteří nebyli tak dobří jak on, odcházejí jako rotní. Odpověděl mi, že v americké armádě jsou seržanti páteř armády, že četař je sergeant, tak proto. Potom jsem ho neviděl. Oba jsme nastupovali na vojnu na 18 měsíců, ale nakonec díky zkracování odsloužili jen 12.

Následně bez jednoho měsíce uběhly 4 roky, když jsem v září 1997, 6 měsíců na své první misi SFOR v Bosně a Hercegovině, zastupoval na naší 1. mechanizované "neporazitelné" rotě výkonného praporčíka a četl rozkaz velitele praporu a pročítal jména s novými vojáky na doplnění. Mezi jmény jsem nalezl i četaře Jiřího Schamse. Šel jsem za velitelem roty npor. Bulantem, řekl jsem mu důvod, požádal o landrover a řidiče a vyrazil na velení praporu na Dolnji Ljubiji. Tam mě poslali do patra ke spojařům a řidičům, naštěstí jsem v té džungli narazil na Tomáše Kubátiho. Říkám mu: "Hledám Schamse." "Koho?", "Schamse.", "Neznám." , "Je to nováček, rád spí.", "Jo toho znám, zrovna spí, jako medvěd." a šel ho vzbudit. Po chvíli přišel Jirka, už bez lenonek a mžoural. Okamžitě jsme se začali smát. "Co tady děláš?", "Nic, čekám půl roku na tebe." Tak jsme pokecali. Našetřil si na operaci očí, aby ho vzali do armády. Sloužil v té době ve Zbirohu. U praporu jezdil s jeepem jako řidič velitele praporu pplk. Pavla Jiráčka. Jednou s ním přijel na naši základnu a sháněl se po mně. Kluci od nás z čety: "To neuvěříš, co má." Tak jsem tam šel a koukám, na Sa-58 si namontoval osvětlovací raketu ROSS. Říkám: " Na co to máš?", "Jsem řidič a zároveň ochrana velitele praporu, tak násobím palebný účinek." To je blbost. Pod druhé už to tam neměl. Posledního listopadu jsme vyrotovali do republiky a Jirka pokračoval se 7. mechanizovanou brigádou do léta 1998. To byl pořád ještě "Ranger". Jde to vidět i na tom, jak nosil baret z medajlovačky jejich rotace, což je vidět na fotografii od jeho spolubojovníka.

Foto: Medajlovačka 6.mpr SFOR 1998 | archiv autora

Za dva roky na to už jsem sloužil u 4. průzkumného praporu a volám do Prostějova k 6. skss Jardovi M. Nedávno se vrátili z první mise KFOR z Kosova a my jsme se tam chystali střídat náš prapor. Telefon zvedl Jirka. Říkám: "Co tam děláš?", "Sloužím, a ty jsi kde?". Tak jsme se zas s Jirkou potkali a občas po telefonu pokecali. V Prostějově také vznikla jeho současná přezdívka "Regi", kdy jeho původní přezdívku "Ranger" zkrátili a přehodili písmenka.

V roce 2010 jsem byl na MO na Valech v Praze na schůzi válečných veteránů a najednou tam přivezli vousatého veterána na invalidním vozíku. Nějak moc jsem to nevnímal. Až druhý den, když jsem četl noviny, jsem zjistil, že se jednalo o Jirku. Na fotce byl Jirka, tehdy už REGI, byla s ním mamka a asi už i Dan. Na SVV ČR jsem se pak dozvěděl více. Jirka zase udával směr "Rangers lead the way!" Potom mi to sám v ÚVN vyprávěl. Díky němu se konečně váleční veteráni vzchopili. Už bylo dost zraněných vojáků z misí, jejichž zraněním končila jejich služba a vše s tím spojené. Jak sám Jirka říkal, po útoku IED ho odvezli z Afghanistánu zpět do ČR, kde ležel 3 měsíce v umělém spánku v ÚVN. Nikdo nepočítal s tím, že se probere. Jirka to ovšem zase dal. Když se probudil, u jeho postele stál nějaký chlap v uniformě. Jirka myslel, že to souvisí se službou, že má podepsat papír, tak ho podepsal. Až pak se zjistilo, že podepsal vlastní propuštění do civilu ze zdravotních důvodů. Mamka ho na vycházku dostala v modré armádní teplákovce a obyčejném vozíku. Muselo to být hrozné. Tak začal bo j- nic pěkného. Nakonec se řeklo, že Jirku takhle dovezeme před parlament a kolem budou stát ostatní veteráni v uniformách s vyznamenáními s tím, že si tu ostudu nikdo neriskne. A nerisknul. Po boji jeho rodiny, spolubojovníků a dalších veteránů, SVV ČR, byl Jirka přijat zpět do armády, dostal propuštění pro pracovní úraz (nejsem úředník, jmenuje se to jinak) a armáda mu hradila i další kompenzace. A tím Jirka "Regi" Schams otevřel nový civilizovaný přístup státu k dalším stejně zraněným veteránům, jako  Miroslav Lidinský (zraněný spolu s ním), Jirka, Lukáš "Hiro" Hirka, Ivan Vorel, Robert Chudý, Jaroslav Mevald  a mnoho dalších.

Foto: Navzdory svému osudu se Jirka stále usmíval | army.cz

Nejvíce času s Jirkou trávila jeho rodina, kamarádi a spolubojovníci ze SOGu (Special Operations Group). Ti za ním chodili pořád po různých nemocnicích, pár mě jich představil, přece spolu prožili nejvíc. Bylo to čerstvě po rozpuštění jednotky a nikomu moc nevěřili (a měli k tomu důvod). Po mém seznámení s nimi už to bylo v pohodě. Jednou jsem za ním byl večer v ÚVN. Už od dveří bylo neskutečný, jak má Jirka vrchní část těla zase nabušenou. V hlavě měl sice střepinu, ale už mluvil trochu lépe, jen trvalo delší dobu než řekl nějaké slovo. Ležel a na klíně měl notebook. Když mě spatřil, hned ho zavřel. Říkám mu: "Porno?", "Jo", smál se. "Tak už jsi na dobré cestě." Jednou jsem se ho zeptal, co by chtěl nejvíc? Jirka odpověděl: "Dát se do kupy a nazpět do války." Byl prostě pořád stejný.

V bytě na Lukách měl Jirka sbírku válečných knih, zbraní a četnické věci, pokud se nepletu po dědovi. Přesto, čím si Jirka prošel, byla s ním velká sranda. Jediné, co ho vždy spolehlivě připravilo o náladu, bylo zneužití jeho jména a pár s tím spojených věcí. Kromě své rodiny, ošetřovatele Dana byl Jirka stále v kontaktu s VP, SOGem i 601. skss.

Naposledy jsem Jirku viděl na podzim 2014 na výstavě Future Soldier v Letňanech, seděl u stánku Vojenské policie a bavil se s kluky (asi) ze SOGu. Netušil jsem tehdy, že bojuje s další těžkou nemocí, byl úplně vyhublý. Říkal jsem si, že nebudu rušit, asi zase někde "bojoval" nebo "honil holky". Říkal jsem si, že mu pak napíšu na mobil a domluvíme se na schůzce. Byla to chyba! Už jsme to nestihli.

Foto: Petra a Jirka Schamsovi  - Sourozenci a nerozluční spolubojovníci | archiv rodiny Jirky Schamse

Když jme pak založili spolek na podporu válečných veteránů, došli jsme k plánu vytváře pamětní desky těmto hrdinům. Řešili jsme, kdo bude první. Nakonec jsme se odhodlali ozvat Jirkově rodině. Z následného posezení s jeho sestrou Petrou byl nakonec, místo očekávaného smutku, veselý podvečer plný vzpomínek. Plno se jich nedá publikovat, například jak měl Jirka zabezpečenou chalupu, jak ji jeho kamarádi EOD z ex-SOG čistili podle jeho plánu, kdy jim tam něco neškodného schválně nenakreslil. A smál se, jak je dostal. Typický Ranger, vždy něco v záloze. 

Foto: Pamětní deska | archiv autora

Jirkova rodina s vytvořením pamětní desky souhlasila. Číslo na Jirku mám dodnes a jak ho znám, tak až se jako vojáci zase setkáme na onom světě, bude se Jirka zas tiše usmívat a udávat směr.