V návaznosti na ukrajinský konflikt se v České republice začalo více diskutovat o otázce mobilizačních záloh pro AČR, které by přímo navazovaly na jádro tvořené profesionální armádou. Opakovaně se k tomuto tématu vyjádřil např. náčelník Generálního štábu AČR genpor. Karel Řehka, který poukazuje na důležitost schopnosti mobilizovat v případě nějakého rozsáhlejšího konfliktu, který je bohužel čím dál pravděpodobnější. Stejně tak se ale tímto problémem zabývá i celá řada politiků (např. předseda Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Senátu Parlamentu ČR Pavel Fischer). Po dlouhé době je tak konečně řešena problematika, která dosud byla spíše zanedbávána.

Foto: V návaznosti na ukrajinský konflikt se v České republice začalo více diskutovat o otázce mobilizačních záloh pro AČR, které by přímo navazovaly na jádro tvořené profesionální armádou. | AČR

Také odborný magazín CZ DEFENCE tomuto tématu věnoval již několik článků a úvah, naposledy např. článek „AČR chybějí zálohy, a jak z toho ven“ od gen. Františka Mičánka, který se zabývá celou řadu otázek jako např.: Jak velké zálohy by AČR měla mít? Co od mobilizačních záloh vlastně očekáváme a jaké úkoly by měly plnit? Jak co nejlépe a nejefektivněji dosáhnout navýšení mobilizačních záloh pro AČR, aniž by to mělo pro Českou republiku a její ekonomiku nějaké fatální negativní následky?

Psali jsme:Jaké stíhačky pro Severní Koreu

Klíč k obraně České republiky – členství v NATO

Předně je třeba si zodpovědně říci, že AČR, resp. Česká republika jako taková o sobě není schopna se postavit primárnímu protivníkovi, kterým je v současnosti putinovské Rusko. I kdyby Česká republika na otázku obrany kladla maximální důraz, i kdyby své schopnosti mobilizovala sebevíce, nebyla by sama schopna se postavit takovému protivníkovi. Je to dáno již jen rozdílem velikosti populace obou států, kdy Rusko s cca 140 miliony obyvatel má větší možnosti než malá Česká republika s necelými 11 miliony obyvatel. Pozice Ruska navíc dál zvyšuje i značné nerostné bohatství (a příjmy z něj), a z hlediska vojenského i vlastnictví obrovského množství jaderných zbraní. V neprospěch ČR hraje i mentalita obyvatelstva, kdy ruské obyvatelstvo je ochotno snášet vysoké vojenské výdaje na úkor své životní úrovně, zatímco v ČR se zvýšení vojenských výdajů na pouhá 2 % HDP stává politickým problémem.

Stejně tak je třeba připomenout, že tak tomu bylo vždycky. ČR vždy byla součástí nějakých bezpečnostních organizací, a to i za prvorepublikového Československa.  Pro stát naší velikosti je životní nutností být součástí nějaké širší bezpečnostní, obranné organizace. Dnes pak je pro Českou republiku klíčovou bezpečnostní zárukou naše členství v NATO. Právě členství v NATO je tím jediným, co nás může ochránit před agresivní politikou Ruska, protože demografický a ekonomický, ale i vojenský potenciál států NATO převyšuje vojenské schopnosti Ruska. Členství v NATO nás ochraňuje lépe než sebedůmyslnější systém záloh.

Na druhou stranu ani členství v NATO nás nezbavuje nutnosti budovat silnou armádu, a to včetně adekvátních záloh. Jednak je to kvůli tomu, že na budování kolektivní obrany se musí aktivně podílet všechny státy, nemůže to být tak, že bychom se jenom vezli na úkor druhých . Důležitou roli hraje i to, že své mobilizační rezervy a mobilizační schopnosti dnes navyšují všechny státy NATO, a to právě v odpověď na ruskou agresi. Také Česká republika proto musí své mobilizační zálohy navyšovat. Otázkou ale je, jak by to mělo být realizováno.

Co od mobilizační rezervy očekáváme

Tou možná nejzásadnější otázkou je, co od této mobilizační rezervy očekáváme, a jaké úkoly by měla plnit. Právě zodpovězení otázky účelu mobilizačních rezerv nám dokáže aspoň částečně zodpovědět to, jak velké by tyto mobilizační rezervy měly být. A stejně tak nám to může zodpovědět i neméně důležitou otázku, jak by tato mobilizační rezerva měla být koncipována. Pokud bychom chtěli mobilizační rezervu formovat jen jako lehkou pěchotu, pak stačí pro ni nakoupit lehké pěchotní zbraně, případně automobily coby dopravní prostředek. Pokud bychom ale chtěli mít mobilizační rezervu coby standardní pěchotu vybavenou i těžší technikou (tanky, BVP), pak by ovšem bylo třeba tuto techniku nakoupit, případně ji udržovat ve výzbroji. Něco takového by ovšem vyžadovalo nemalé prostředky. I to ukazuje, jak je důležité především si zodpovědět otázku, jaké úkoly by mobilizační rezerva měla plnit.

Psali jsme:Ázerbájdžánský nákup letounů JF-17 Thunder – akvizice s hlubším podtextem

Nejčastěji je v této souvislosti zmiňováno to, že by tato mobilizační rezerva mohla plnit především úkoly ochrany důležitých objektů. Na první pohled je tato úvaha správná - na střežení je škoda profesionálních (a drahých) vojáků. Přesto má tato úvaha i své slabiny.

Předně – zdánlivě banální ochrana důležitých objektů je ve skutečnosti náročným úkolem. Pokud má tato ochrana být vykonávána  zodpovědně a efektivně, pokud má daný objekt skutečně chránit, pak ji může vykonávat jen kvalitně vycvičený voják, byť pro něj je to jen dílčí součást jeho práce, a spíše odpočinková záležitost. Samozřejmě – pokud nechceme, aby tato ochrana důležitých objektů byla pouze formální, a aby se strážní nestali jen snadným terčem nepřátelského odstřelovače.

A na druhou stranu je pouhá strážní služba nedostatečně atraktivní pro ty, kteří se dobrovolně hlásí do armádní zálohy – ať již do Aktivních záloh nebo v rámci Dobrovolného předurčení. Takoví lidé od své služby pro armádu očekávají, že si zastřílí, že si vojenským výcvikem zdokonalí své schopnosti, že si „zablbnou na cvičišti“. Že budou svému státu, skutečným přínosem. Právě takové lidi přitom dnešní armáda nejvíc potřebuje. Bylo by proto chybou degradovat mobilizační zálohu jen na hlídkování, na úkoly strážní služby. Pro něco takového je neefektivní mobilizační zálohy organizovat, a připravovat pro ně výstroj a výzbroj (což je drahá záležitost). Efektivní je spíše připravovat zálohy na to, co by mělo být jejich primárním účelem – na boj, na aktivní účast ve válečném konfliktu.

Válka na Ukrajině přitom ukázala jeden zajímavý fakt. Vojenské jednotky, byť mají osvědčenou standardizovanou strukturu, potřebují i nějakou podpůrnou, záložní jednotku. Ta obvykle plní méně náročné, pomocné úkoly - nutno ovšem říci pomocné bojové úkoly. Takovéto podpůrné jednotky jsou nasazovány na méně exponovaná místa, posilují útočné operace, představují zálohu pro nějaké kritické situace atd.  Brigáda tak potřebuje nějaký svůj záložní  prapor, samostatný prapor či pluk tak potřebuje svou záložní rotu atd. Je zajímavé, že tuto zkušenost zaznamenala jak ukrajinská, tak i ruská armáda.

Tento příklad by mohla následovat i AČR, a podle toho by měla formovat své zálohy. Např. i pro 7 mechanizovanou brigádu coby jediný těžký útvar AČR vybavený tanky a BVP by byl přínosný záložní kombinovaný prapor či pluk, vybavený staršími tanky (T-72M4 CZ, později Leopard 2A4), případně i zbývajícími staršími BVP-2 atd. Ještě víc by taková podpůrná bojová formace byla užitečná pro 4 mechanizovanou brigádu, pro niž jsou standardním bojovým vozidlem obrněné transportéry Pandur II. I zde by mohl existovat podpůrný prapor, byť by byl zřejmě převážený jen na nákladních automobilech. A podobných podpůrných jednotek bude zřejmě třeba mnohem více. Vždyť AČR dřív nebo později bude muset vystavět další velkou jednotku, jelikož AČR chce navyšovat stavy svých profesionálních vojáků – a ti přeci musí být někde organizováni. Při výstavbě těchto nových jednotek by se proto dopředu mělo pamatovat i na podpůrné formace, složené ze záložních vojáků. Stejně tak by své podpůrné jednotky potřebovali např. ženisté, kteří by uvítali pomoc od svých kolegů z civilního sektoru. A podobných příkladů by se našlo více.

Stejně tak by bylo vhodné již dnes formovat celé samostatné velké záložní jednotky, nezávislé na dnešních pravidelných útvarech. Samozřejmě je otázkou, zda by mělo jít o standardizované jednotky, nebo by každá jednotka měla mít svůj specifický účel.

I to by ale mělo být už nyní zodpovězeno. Takovýto přístup by AČR pomohl navýšit ani ne tak početní stavy, ale především její schopnosti, její kompetence. Možná jako nejdůležitější se ale jeví formovat mobilizační rezervy jako skutečně bojový prvek, jako zálohu pro reálné jednotky, případně jako zálohu velení armády. Dopředu s tím počítat, a podle toho také postupovat.

Kolik příslušníků mobilizačních rezerv by AČR měla mít?

Právě tato otázka se ve veřejném prostoru objevuje asi nejčastěji. Je to možná chyba, protože tím se leckdy problematika mobilizačních záloh nesmyslně redukuje jen na tuto otázku. Ve veřejném prostoru se tak objevují různé návrhy a různá čísla. Např. expertní konference na téma „Posílení české armády a mobilizačních rezerv v kontextu války na Ukrajině“, která proběhla v rámci zbrojního veletrhu IDET 2023 (pod záštitou předsedy obranného výboru poslanecké sněmovny L. Metnara a předsedy obranného výboru senátu P. Fischera) definovala, že AČR by vedle profesionálního jádra a aktivních záloh měla mít k dispozici 75 000 příslušníků mobilizační rezervy.

Jde o relativně vysoké číslo. Jenže obdobně jako některá další obdobná čísla, která se objevují ve veřejném prostoru, má určitou chybu. Není známo, jak a na základě čeho se k nim došlo. Proč právě 75 000, proč ne 70 000, nebo naopak 80 000? Někdy se dokonce může zdát, že tato čísla jsou volena jen proto, že jsou pěkně kulatá. Ale takovýto postup je přeci nesmyslný, takto se k otázce formování záloh, potažmo i k otázkám obranyschopnosti státu přistupovat nedá.

Je třeba si uvědomit, že AČR nepotřebuje ani tak s pomocí záložních vojáků navýšit své početní stavy, jako spíše umocnit své schopnosti. A ty jsou v současnosti skutečně nedostatečné. Pouze 1 těžká brigáda a 1 mechanizovaná brigáda na zajištění bezpečnosti státu vzhledem k relativně velké rozloze České republiky nestačí. Toto navýšení schopností ale mohou přinést jen celé komplexní vojenské jednotky.

Za oním zvýšením schopností AČR bychom proto měli vidět nejenom čísla, ale spíše určité konkrétní jednotky, a to jednotky tvořené mobilizačními zálohami Vzhledem k tomu, že současná AČR používá brigádní strukturu, by zřejmě mělo jít o brigády. Případně pouze prapory. Ale – jak by měly tyto brigády či prapory vypadat? Měly by mít profesionální jádro, na které by se nalepil obal v podobě záložních vojáků, nebo by mělo jít o jednotky postavené jen na mobilizovaných vojácích? Měli by ono jádro tvořit příslušníci pravidelné armády, nebo příslušníci Aktivních záloh?

A podobných otázek se nabízí více. Jak by měly být tyto jednotky koncipované, jak by měly být vyzbrojené? (z toho samozřejmě vyplyne také to, jaké finanční náklady si postavení takovýchto mobilizačních jednotek vyžádá). Jakou by měly mít strukturu? Zodpovězením těchto otázek by nám pak vyšlo, jak by tyto mobilizační brigády (či prapory) měly být početné. To rozhodně nebude nějaké pěkné zakulacené číslo!

Klíčovou otázkou samozřejmě je, kolik takovýchto mobilizačních brigád či praporů AČR potřebuje. Teprve odpovědí na tuto otázku lze dojít k nějakému určitému číslu, které by vyjadřovalo, jak početné by měly mobilizační rezervy AČR být.

Všechny tyto otázky by ale měla především zodpovědět samotná armáda, potažmo resort obrany (což se bohužel zatím nestalo). Mělo by přitom jít o skutečně zodpovědně postavené číslo, které by mělo své odůvodnění, svou racionalitu.

Jak mobilizační rezervu získat

Neméně důležitou je i otázka, jak by AČR mohla tuto mobilizační rezervu, či lépe řečeno lidi ji tvořící, získat. Opakovaně se tak objevuje otázka odvodů, jaké byly používány, když existovala povinná vojenská služba. Takovéto povinné odvody jsou ale v českém prostředí vysoce nepopulární. Je ostatně příznačné, že tato idea brzy narazila i u politické reprezentace. Někteří politici ji sice podporují, ale klíčové strany jako takové ji spíše odmítají. Je proto méně pravděpodobné, že by se podařilo v dnešní situaci odvody prosadit, a i proto se nabízí otázka, zda má vůbec smysl se o to snažit.

Často je pro zmírnění této nepopularity odvodů zmiňováno, že by tyto měly úlohu čistě informační, kdy by u zájmové části českého obyvatelstva armáda zjistila zdravotní stav resp. schopnosti a způsobilost k vojenské službě. Především by ale zjistila, s jak velkými počty lidí může v případě konfliktu počítat.

Počítejme s tím, že každý rok je v České republice cca 50-60 000 mladých mužů, kteří jsou ve věku, kdy jsou schopni vojenské služby. Dostaví se k odvodu, a ten zjistí, že třeba jen polovina z nich je schopna vojenské služby. Dále pak musíme počítat s tím, že nemalé množství lidí bude vykonávání vojenské služby principiálně odmítat – z náboženských, pacifistických důvodů, ale i třeba proto, že tito lidé nesouhlasí s politikou českého státu. Řekněme, že výsledkem těchto odvodů bude 20 000 mladých mužů, schopných vojenské služby. Ale - nebude těchto 20 000 mužů pro AČR málo, nebo naopak až příliš? Může se to zdát málo, protože ani tento relativně vysoký počet nebude i přes každoroční opakování schopen vygenerovat tolik vojáků, aby AČR byla schopna odolávat případnému protivníkovi, tj. Rusku. Na základě čeho ale určíme, zda je výsledný počet mobilizačních rezerv získaných povinným odvodem postačující či nikoliv? Bude se AČR snažit tento počet navýšit? A jak?

Jako mnohem lepší cesta se jeví tzv. dobrovolné předurčení nedávno nastartované Ministerstvem obrany ČR. Jde o systém, kdy se občané mohou dobrovolně přihlásit k tomu, že budou státu resp. armádě k dispozici. Jistě, zatím tento program přinesl zklamání, protože takových lidí se dosud přihlásilo jen málo, avšak mělo by se přemýšlet, jak tyto počty navýšit. Každého takového člověka je třeba si vážit, protože má jedinečnou referenční hodnotu – a jeho příklad může přes různé známé přilákat k ozbrojeným silám i další. S každým takovým člověkem je proto třeba pracovat. Měl by být zmapován jeho potenciál, a měl by také být dál rozvíjen (např. ve spolupráci s aktivními zálohami). Posléze by z takovýchto jedinců mohly být vytvářeny první mobilizační jednotky, už jen proto, aby se to aspoň zkusilo. S tím, že postupně, jak budou přicházet další lidé, budou vytvářeny další jednotky.

Na mobilizační rezervy bychom tak neměli pohlížet optikou nějakých cifer, absolutních čísel – ta se totiž snadno mohou ukázat jako iluzorní, jak ukazuje třeba právě příklad Ukrajiny (kde se na jedné straně ukázala potřeba mnohem vyššího počtu povolanců, a na druhé straně se spousta mužů této povinnosti vyhnula útěkem do zahraničí – něco obdobného by mohlo nastat i v případě České republiky). Za mobilizačními rezervami bychom měli vidět spíše samotné vojáky. A především bychom za mobilizačními rezervami měli vidět konkrétní vojenské jednotky. Měli bychom vědět, jak tyto jednotky budou vypadat, a nikoliv je formovat až na poslední chvíli (i to se Ukrajině vymstilo). Měli bychom vědět, jak a čím by měly být vyzbrojené. A především bychom u každé jednotky měli znát její přesné určení, její účel. A pokud veřejnost uvidí, že k problematice mobilizačních záloh MO ČR přistupuje skutečně účelově, rozumně a pragmaticky, pak se jistě změní i přístup české veřejnosti k otázkám mobilizace.