Prakticky již od svého nástupu do prezidentského úřadu USA zásobuje Donald Trump celý svět různými nápady a politickými aktivitami. Většinou jde skutečně jen o nápady, leckdy jdoucí i proti zdravému rozumu, na který se přitom Trump tolik odvolává. V některých případech však jde o komplexní, cílenou politiku, která – vzhledem k postavení USA na světové politické scéně – může mít nedozírné následky.

Foto: Výsadkáři zařazení do dělostřelectva 82. výsadkové divize během cvičení | U.S. Army

Jednou z těchto aktivit D. Trumpa je jeho politika vůči sousednímu Mexiku, kterou rozhodně nelze označit za přátelskou. Ostatně, vůči Mexiku byl D. Trump kritický již během svého prvního prezidentského mandátu. Nyní je však jeho rétorika mnohem útočnější a někdy má charakter otevřené provokace. Nedávno například americký prezident navrhl přejmenovat Mexický záliv na Americký záliv, což v Mexiku vyvolalo bouřlivé reakce. Situace přitom spíše graduje, než aby se uklidňovala. Naskýtá se proto otázka – nemůže tato situace přerůst ve válečný konflikt mezi USA a Mexikem?

Trumpova kritika Mexika – v mnohém oprávněná

Předně je třeba říci, že Trumpova kritika Mexika je v mnoha směrech oprávněná. Mexiko je totiž pro USA značně problematickým sousedem.

Z Mexika do USA proudí celé davy ekonomických migrantů. To je dáno především tím, že ekonomická a životní úroveň v Mexiku je stále velice nízká. Pro chudší Mexičany jsou proto sousední, bohaté USA přirozeným cílem. Je však nutné podotknout, že přes Mexiko přicházejí migranti i z dalších středoamerických, případně i jihoamerických zemí, což problém migrace jen dále prohlubuje. Na druhou stranu je třeba zmínit, že bez těchto lidí, kteří v USA vykonávají méně placené a často nechtěné práce, se americká ekonomika již neobejde.

Problém však spočívá především ve způsobu, jakým tito lidé do USA přicházejí – tedy v rozporu se všemi příslušnými zákony USA. Nelegální přechody hranic navíc dosáhly takového rozsahu, že je mexická vláda již nedokáže zvládat – s něčím takovým by si ostatně dokázal poradit jen málokterý stát. Ze strany USA tedy bylo třeba podniknout kroky k řešení této situace. Jako nejlepší a de facto jediný skutečně účinný způsob se ukázala stavba zdi mezi oběma státy, která byla – ovšem jen částečně – realizována právě za první vlády D. Trumpa. V tomto ohledu mu lze dát za pravdu.

Dalším, možná ještě závažnějším problémem komplikujícím vztahy mezi USA a Mexikem je pašování drog do USA. V tomto případě Mexiko slouží především jako tranzitní země, protože samotné drogy pocházejí z Kolumbie. Jejich pašování však zajišťují mexické drogové kartely.

A přestože mexická policie proti drogovým kartelům usilovně bojuje (v některých regionech tyto boje nabyly až charakter občanské války), není schopná tento problém zvládnout. Drogy tak i nadále proudí z Mexika přes hranici do USA v množství mnoha tun ročně. Je proto pochopitelné, že různí představitelé USA tento jev kritizují. D. Trump přitom volí jen ostřejší a otevřenější rétoriku. V principu však lze s jeho politikou v této otázce souhlasit.

Problém však spočívá v tom, že politika D. Trumpa sahá mnohem dál než jen ke kritice. Obsahuje jen minimum věcných řešení a naopak spoléhá především na provokace, které jsou často zcela mimo a někdy dokonce kontraproduktivní. Typickým příkladem je právě návrh na přejmenování Mexického zálivu na Americký. Na první pohled se může jednat o drobnost, avšak tento krok má obrovský symbolický význam. V Mexiku proto vyvolal značnou nevoli nejen mezi běžnými občany, ale i mezi politickými představiteli. Pokud by D. Trump v této politice pokračoval (což je vzhledem k jeho nepředvídatelnosti možné), mohlo by to vést až k otevřenému nepřátelství mezi oběma státy. A za určitých okolností dokonce i k válečnému konfliktu.

Animozity mezi USA a Mexikem – dané i historicky

Mezi Mexikem a USA existovaly určité animozity vždy. Do jisté míry byly dány i samotným charakterem obou států, které nevznikly přirozeně, ale v důsledku kolonizace Ameriky. Hranice mezi oběma státy tak byla v počátcích nejasná. Lze také připomenout, že Texas – jeden z největších států USA – byl původně součástí Mexika a k USA byl připojen až v roce 1845. Jde sice o historickou záležitost, ale v Mexiku dodnes vyvolává jistou trpkost.

Jistá animozita mezi USA a Mexikem – nutno říci, že vnímaná z obou stran, jak obyvateli USA, tak i Mexičany – je však dána také rozdílem velikostí mezi oběma státy.

USA jsou oproti Mexiku mnohem větší a lidnatější. Především však mají významnější geopolitické postavení. Navzdory veškerým změnám na globální politické scéně, vzestupu Číny atd. stále hrají roli světové mocnosti číslo jedna. Oproti tomu Mexiko je na světové scéně spíše okrajovým hráčem.

Důležité je, že mexická ekonomika je ve srovnání s tou americkou výrazně slabší. Ostatně právě proto mnozí Mexičané odcházejí na sever, do USA, kde hledají lepší pracovní příležitosti. Mexiko tak i nadále svým ekonomickým výkonem, výší HDP i charakterem ekonomiky patří mezi rozvojové země.

V neposlední řadě je Mexiko slabší také vojensky. Zatímco USA mají nejsilnější armádu na světě, mexická armáda měla po dlouhá desetiletí spíše charakter operetní síly. Její renomé podkopávaly i různé vojenské puče a vlády vojenských diktátorů.

I proto lze v Mexiku pozorovat určitý prvek závisti menšího, slabšího národa vůči většímu a především bohatšímu sousedovi. Na druhou stranu mnozí obyvatelé USA hledí na Mexiko a jeho obyvatele s určitým despektem. Týká se to nejen běžných lidí, ale i vrcholných politických představitelů USA. Samozřejmě, u každého je to jiné. Nicméně D. Trump je ukázkovým příkladem politika, který svou přezíravost vůči Mexiku neváhá prezentovat veřejně. Již během svého prvního prezidentského období pronesl celou řadu dehonestujících výroků na adresu Mexika. Je však třeba říci, že některé z těchto výroků pronesl D. Trump záměrně, aby zaujal své voliče.

Nyní to však s návrhem na přejmenování Mexického zálivu na Americký poněkud přehnal. Pokud by následovaly i další podobné kroky, mohlo by to vyvolat ze strany Mexika velmi negativní reakce.

Mexiko – pomalu se probouzející obr

Politika D. Trumpa je v jistém směru mylná. Stejně jako mnozí další obyvatelé USA si D. Trump v důsledku svého přehlíživého postoje vůči Mexiku a jeho obyvatelům neuvědomuje změny, které se v Mexiku odehrály. Mexiko se totiž v posledních desetiletích významně posunulo.

Do jisté míry mu pomohl i kdysi zesměšňovaný demografický růst. Ten se sice již výrazně zpomalil, přesto Mexiko zůstává zemí s významným populačním přírůstkem. Díky tomu má dnes více než 130 milionů obyvatel a je tak desátou nejlidnatější zemí světa. I vzhledem k tomu se jeho mezinárodní postavení výrazně posílilo.

Mexiko v posledních desetiletích také ekonomicky vzrostlo. Ačkoli jde o růst nestabilní, se značnými výkyvy, přesto je patrný. Významně k němu přispěla zvýšená těžba ropy v Mexickém zálivu i rostoucí zahraniční investice. Díky relativně levné pracovní síle je totiž Mexiko pro investory lákavou zemí. Poněkud paradoxně patří mezi největší investory firmy z USA. Pozitivně se zde projevilo i členství Mexika v NAFTA – ekonomickém společenství zahrnujícím Mexiko, USA a Kanadu.

Je faktem, že tento hospodářský růst je částečně pohlcován rostoucím počtem obyvatel. Mexický HDP na obyvatele je tak stále relativně nízký. V absolutních číslech však dosahuje značných hodnot a stát tak disponuje výrazně vyššími finančními prostředky.

Právě rostoucí počet obyvatel, lepší geopolitické postavení a především silnější ekonomika dodávají mexickým politickým představitelům zcela jiné sebevědomí. Zatímco dříve se i vrcholní mexičtí politici včetně prezidentů chovali vůči USA téměř podřízeně, dnes již jednají mnohem asertivněji.

Proto pokud bude D. Trump ve své politice vůči Mexiku pokračovat (a mnohé nasvědčuje tomu, že bude), nemůže již počítat s tím, že se Mexiko jeho politice tiše podrobí, jak tomu bylo kdysi. Problém je, že D. Trump si to buď neuvědomuje, nebo spíše nechce uvědomovat. Spíše lze očekávat, že se mu ze strany Mexika a jeho představitelů dostane obdobně ostré odpovědi, jako je ostrá jeho vlastní politika. Svou roli může sehrát i hlas veřejného mínění a temperament horkokrevných Mexičanů. Situace pak skutečně může snadno přerůst ve válečný konflikt mezi USA a Mexikem.

Z tohoto důvodu je důležité vědět, jaké ozbrojené síly má Mexiko k dispozici. Mexická armáda je samozřejmě oproti armádě USA – která je stále nejsilnější na světě – mnohem slabší. Přesto by bylo chybou ji podceňovat.

V současné době má mexická armáda více než 410 000 vojáků. Je řazena na 18. místo na světě, byť takové hodnocení je značně polemické.

Mexická armáda je totiž velmi specifická. Její charakter do značné míry ovlivňuje fakt, že bývá často nasazována proti drogovým kartelům, což se samozřejmě odráží i na její výzbroji.

Pozemní vojsko s více než 250 000 vojáky například téměř nevyužívá těžkou výzbroj, jako jsou tanky nebo samohybná děla. Její nejtěžší výzbroj tvoří francouzská kolová vozidla ERC-90 vyzbrojená kanonem ráže 90 mm, pásová obrněná vozidla AMX-VCI a obrněné transportéry Panhard VCR. Zato mexická armáda disponuje velkým množstvím různých obrněných automobilů. Ty jsou určeny primárně k boji proti gangům; zkušenosti z válečných konfliktů posledních let však ukazují, že obrněné automobily se osvědčují i v intenzivních bojových situacích.

Mexické dělostřelectvo je poměrně početné, ale skládá se převážně z lehčích děl ráže 105 mm, doplněných menším počtem 155mm houfnic M-198 a francouzských TRF-1. Prakticky zcela chybí protivzdušná obrana.

Zajímavostí je, že mexická armáda má ve výzbroji i ruské zbraně, zejména těžké protitankové kanony 2A45, získané z přebytků po sovětské armádě, a pancéřovky RPG-29, které se navíc v Mexiku licenčně vyrábějí.

Mexické vojenské letectvo je až překvapivě slabé. Respektive – početně je relativně velké, ale jeho výzbroj tvoří převážně vrtulové letouny PC-7, které se výborně hodí pro boj s letouny pašeráckých gangů.

Jedinými plnohodnotnými bojovými letouny mexického letectva tak zůstává pouhých šest starších amerických stíhacích letounů F-5. Tyto letouny nevyhovují ani svým počtem, ani svými výkony, a nejsou schopny zajistit vzdušnou obranu tak rozlehlé země.

Mexická vláda opakovaně deklarovala snahu nahradit letouny F-5 moderními stíhacími stroji. Vždy z toho však sešlo, především z finančních důvodů. Nejblíže k akvizici nového nadzvukového letounu bylo Mexiko v roce 2005, kdy mu byly nabídnuty ruské letouny Su-27. Mexiko o tyto letouny projevilo vážný zájem; vláda argumentovala jednak potřebou nahradit zastaralé F-5, jednak nutností mít stroje s větším doletem pro operace nad rozlehlým Mexickým zálivem. Přesto z obchodu nakonec sešlo – nejen z finančních důvodů, ale patrně i kvůli tlaku ze strany USA.

Mexické námořnictvo oproti tomu v posledních desetiletích zaznamenalo značný růst, zejména po kvalitativní stránce. Po dlouhá léta bylo vyzbrojeno staršími loděmi z přebytků US Navy, často pamatujícími ještě druhou světovou válku. Hlavními válečnými loděmi tak byly modernizované torpédoborce třídy Gearing. Od počátku tisíciletí se však situace začala měnit. Mexické námořnictvo zavedlo několik tříd velkých hlídkových lodí, vyzbrojených kanony i vrtulníky. Největším současným posunem je probíhající akvizice až osmi nizozemských korvet typu Sigma 10514. Jde o moderní válečné lodě vyzbrojené také protilodními a protiletadlovými raketami.

Mexiko má rovněž poměrně výkonný zbrojní průmysl. Vyrábí například útočné pušky FX-05 Xiuhcaoatl, vycházející z německých G-36, a obrněné automobily včetně licenční výroby izraelského typu Sandcat. Čím dál významnější je i stavba válečných lodí.

Budoucnost mexické armády

Mexické ozbrojené síly v posledních desetiletích prošly výraznou modernizací a celkovým posílením. Mexiko má přitom potenciál posunout se ještě dál – i když jsou jeho síly početné, demografický potenciál země by dovoloval vystavět ještě silnější armádu.

Růst armády by umožnila i sílící ekonomika. Mexiko v současnosti vydává na obranu pouze 0,5 % HDP (pro srovnání: Česká republika – 2 % HDP). Pokud by mexická vláda zvýšila své vojenské výdaje na 1 % HDP, nezatížilo by to ekonomiku výrazněji, ale umožnilo by to významnou modernizaci výzbroje.

Mexická vláda má v tomto ohledu řadu možností. Ve světě, kde se mění tradiční rozdělení moci pocházející ještě z dob studené války a kde vznikají nové mocnosti, je situace jiná než dříve. USA již nejsou jediným klíčovým dodavatelem zbraní pro Mexiko – moderní výzbroj lze snadno nakoupit i jinde.

Mexiko by mohlo získat nové zbraňové systémy například z Ruska. Mexická armáda již dnes provozuje některé ruské zbraně, zejména z přebytků po sovětské armádě. Pokud by Mexiko navázalo další spolupráci, mohlo by získat moderní letouny Su-35/57 či těžkou obrněnou techniku, kterou jeho pozemní síly postrádají. Rusko by takový obchod jistě uvítalo nejen z ekonomických důvodů, ale i kvůli možnosti geopolitického narušení vlivu USA v regionu.

Dalším možným dodavatelem moderní výzbroje by mohla být Čína, jejíž zbrojní průmysl nabízí široké portfolio zbraní za konkurenční ceny, často i prostřednictvím dumpingu. I Čína by takovým obchodem mohla získat strategickou výhodu.

Mexiko by mohlo nakoupit moderní zbraně i u „neutrálních“ zbrojních mocností, jako jsou Turecko nebo blízká Brazílie, které mají silný zbrojní průmysl.

Díky takto získané výzbroji by mexická armáda mohla v relativně krátkém čase významně posílit. I když by stále zůstala slabší než armáda USA, rozdíl by již nebyl tak dramatický.

Je nepravděpodobné, že by mezi Mexikem a USA vypukl rozsáhlý válečný konflikt podobný například válce na Ukrajině. Mohlo by však dojít k menším pohraničním potyčkám, do nichž by se vedle pohraničních jednotek mohly v menší míře zapojit i regulérní armádní síly. I takový omezený konflikt by mohl destabilizovat region.

Zdroj: Britannica, Defensemagazine