S prvními bojovými zkušenostmi na východní frontě se začaly stále častěji ozývat požadavky na vývoj nové podpůrné zbraně v podobě těžké samohybné houfnice. Hlavní rolí tohoto stroje měla být přímá a mobilní dělostřelecká podpora ostatních druhů bojujících jednotek ničením zodolněných postavení nepřítele, která bránila postupu.

Foto: Samohybná houfnice Hummel neboli "čmelák" | zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele

Touto těžkou houfnicí se měla stát 150-ti milimetrová FH 18. Problém ovšem představoval výběr podvozku pro nesení zbraně. Nabízela se dostatečná zásoba podvozků lehkých tanků Panzer II, které již byly stahovány z první linie jako překonané. Předchozí zkušenosti s lafetací tak těžké zbraně na podvozky lehkých tanků, například v podobě stroje Bison, však nebyly dobré. Docházelo k jejich přetížení a značnému poklesu pohyblivosti i životnosti. Armádní požadavky z těchto zkušeností vycházely a neomezovaly se tedy pouze na silnou výzbroj. Od nového stroje se očekávaly také dobré jízdní vlastnosti, solidní úroveň ochrany posádky i dostatečná zásoba vezené munice. Nemělo se již tedy v žádném případě jednat o nějaké dočasné a provizorní řešení, ale o plnohodnotný a efektivní bojový stroj.

Psali jsme:Taktické obranné vozidlo 4x4 GERLACH má za sebou první úspěšné testování

Využití podvozků lehkých tanků tedy již nepřicházelo v úvahu. Nové vozidlo muselo být, pro splnění všech požadavků, založeno buď na tanku PzKpfw III nebo na ještě těžším PzKpfw IV.

Foto: Samohybná houfnice Hummel neboli "cmelák" | zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele

Oba podvozky se však ve svých původních verzích ukázaly jako nevhodné pro nový účel. Proto firma Alkett, která na projektu pracovala, vyvinula zcela nový, hybridní podvozek jako kombinaci obou podvozků tankových. Tento nový základ pro těžkou houfnici dostal označení Geschützwagen III/IV (dělový vůz). Nová konstrukce převzala od tanku Panzer IV většinu prvků samotného podvozku – pojezdová a napínací kola, pásy, vzduchové filtry, chladič, větrák a součásti výfukového systému. Z tanku Panzer III potom hnací kola, motor, převodovku, elektroinstalaci, palivovou pumpu, mechanismus řízení a další detaily. Kromě tohoto stroje byl podvozek využit rovněž pro projekt těžkého samohybného protitankového kanonu, který v té době také vznikal - tím se stal stíhač tanků Nashorn.

Na podvozku potom vznikla jednoduchá nástavba ze svařovaných pancéřových plechů o síle pouhých 10 mm, v podstatě totožná s tou, jakou měl i Nashorn. V zadní stěně nástavby se nacházela dvojdílná vrata otevíraná do stran, která sloužila pro nástup posádky a nakládání munice. V čelní stěně této nástavby byla uchycena již zmíněná houfnice FH 18 ráže 150 mm. Místo kde hlaveň procházela deskou pancíře chránil kryt z posuvných plechů. Bojový prostor zůstal shora otevřený a proti nepřízni počasí se posádka musela chránit přetažením impregnované celty.

Psali jsme:Francouzi proti Američanům: U-2 proti Mirage IIIE

Foto: Samohybná houfnice Hummel připravená k palbě | zdroj: Bundesarchiv_Bild_101I-278-0898-04

Odměr kanonu činil 15° na každou stranu a náměr se pohyboval od -3° do +42°. Pro zbraň se používaly trhavé, tříštivotrhavé a protipancéřové granáty. Vzhledem k velikosti nábojů pro houfnici byla zásoba vezené munice omezena na pouhých 18 kusů. Jedinou vedlejší zbraní stroje byl kulomet MG 34, který s sebou vozily posádky v bojovém prostoru. Posádku stroje tvořilo šest mužů - řidič a radista sedící v plně uzavřených postech v uvnitř přední části trupu a velitel, střelec a dva nabíječi, kteří měly stanoviště v bojovém prostoru děla.

Prototyp stroje postavila firma Alkett a narozdíl od pozdějších sériově vyráběných vozidel byl vyzbrojen verzí houfnice s úsťovou brzdou. Výroba Hummelů se rozjela na jaře 1943 a kompletaci strojů prováděla firma Deutsche Eisenwerke v Duisburgu. Než byla výroba v roce 1945 zastavena, vzniklo celkem 724 strojů. Kódové označení stroje bylo SdKfz 165. Jméno Hummel, což mimochodem v překladu znamená čmelák, dostalo vozidlo rozkazem ze dne 27. února 1944.

Mezi největší nedostatky Hummelů patřila malá zásoba munice. Ta, jak již bylo řečeno, činila pouhých 18 nábojů. Proto byla část strojů, celkem 157 kusů, přestavěna na nosiče munice pro ostatní Hummely. Tyto stroje byly označeny jako Munitionstrager Hummel. Hlavní zbraň u nich byla odstraněna aby uvolnila prostor pro vezené náboje a otvor po ní byl překryt 10-ti milimetrovým plátem pancíře. V případě potřeby šla houfnice jednoduše nasadit zpět i v polních podmínkách.

Foto: Pohled do útrob Hummelu roztrhaného výbuchem munice | zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele

Samohybné houfnice Hummel byly zpravidla organizovány v praporech samohybného dělostřelectva při tankových, ale i jiných, divizích. Prapor se skládal ze tří kompanií, dvou lehkých vyzbrojených stroji Wespe a jedné těžké, vyzbrojené právě Hummely. Každá kompanie potom měla buď 4 nebo 6 strojů. K tomu měl prapor ještě dvě nebo tři štábní, tedy velitelská vozidla. Celkem tedy prapor čítal buď 14 nebo 21 strojů obou druhů.

Bojový křest si Hummely odbyly u Kurska v létě roku 1943 kde jich bylo nasazeno okolo 100 kusů. Zde se předvedly jako velmi účinná zbraň, schopná likvidovat nejen sovětskou pěchotu ale střední tanky a to navíc na značné vzdálenosti. V následujících měsících a letech války potom Hummely bojovaly jak na východní tak i západní frontě. Zúčastnily se ofenzívy v Ardenách, obranných bojů v Maďarsku a konečně i obrany samotné Třetí říše. Sloužily jak v jednotkách Wehrmachtu tak Waffen SS.

Technická data:

Hmotnost: 23 t

Rozměry: délka: 7,17 m / šířka: 2,97 m / výška: 2,81 m

Motor: Maybach HL 120 TRM

Výkon motoru: 300 hp

Max. rychlost: 42 km/h

Spotřeba paliva: silnice: 200 l / 100 km ;  terén: 350 l / 100 km

Pancéřování:  trup: 20-30 mm / nástavba: 10 mm

Posádka: 6 mužů

Výzbroj: houfnice sFH 18 ráže 150 mm