Vítám vás u druhého dílu mého malého seriálu o airsoftu. V předešlém díle s názvem „Hra na vojáky nebo životní styl" jsem psal o svých airsoftových začátcích a snažil se tak ve vás vzbudit zvědavost, co z toho celého vlastně bude. V tomto díle se s vámi podělím o zážitky z mých průzkumnických začátků.

Když jsem se začal věnovat průzkumu, jako svou primární zbraň jsem zvolil manuální SVD Dragunov. SVD bych doporučil každému, kdo se chce začít průzkumem zabývat. Důvodů je hned několik: nová zbraň se dá pořídit za vcelku přijatelné peníze, systém zbraně je podle své ostré předlohy velice jednoduchý a snese opravdu hrubé zacházení, o které při průzkumu není nouze. Zbraň se dobře a snadno rozebírá a čistí. Při střelbě jsem nejvíce ocenil závěr s přímotažným pohybem, díky kterému je opětovné nabití zbraně jednodušší ve srovnání s otočným závěrem jiných pušek, jako je například Remington nebo L96. Vše je ale samozřejmě o zvyku. Ať už se jedná o jakoukoliv zbraň, vždy platí pravidlo, že se s ní musí střelec pořádně zžít.

Foto: Jako průzkumník si sestavuji výstroj podle potřeby, nikoliv podle maskáče nebo armády

Jediné, co mi u „Dragouše" vadilo, byla dlouhá páčka pojistky zásobníku, někdy se může stát, že se zachytí o výstroj a uvolní se tak zásobník ze šachty, což je dosti nemilé. Tento nedostatek lze vyřešit upilováním oné pojistky, aby tolik nevystupovala. S tímto řešením jsem se setkal, ale sám jsem ho nevyužil, bylo mi totiž líto onu pojistku takto ničit, ale jak se říká: „Je-li to stupidní a funguje to, pak to není stupidní".

Má manuální puška pro mě byla přínosem především po stránce maskování, to pro mě začalo být větší prioritou než samotný dostřel a přesnost. Proto jsem začal hledat různé návody na tvorbu hejkala. Můj první projekt, ke kterému se hodlám v budoucnu vrátit, byl maskovací převlečník založený na ručně upletené síťovině z přírodního motouzu, který se snadno barví. Tento převlečník má dvojí využití: Lze ho jednoduše navléci přes hlavu a tak zakryje horní část těla. V kombinaci s maskovacím kloboukem jde o solidní maskování. Lze k němu ze síťoviny doplést i kápi namísto klobouku. Dále se dá použít jako nouzové maskování zbraně, kdy je otvor pro hlavu využit pro prostrčení optiky a převlečník tak zakrývá velkou část těla zbraně a zároveň neomezuje střelce v obsluze zbraně. Zbraň jsem však raději maskoval s použitím kusů látky, juty a především místní vegetace.

Postupem času jsem však došel k závěru, že potřebuji pro svou činnost jiný typ maskovacího převlečníku – tím mám na mysli rychle odhoditelný maskovací prostředek, který by dokázal plnohodnotně nahradit klasického hejkala. Proto jsem se začal věnovat vývoji nového typu maskování. Inspiroval jsem se převlečníkem Cobra. Vše jsem si sám navrhl, materiály, střih a celkové provedení a následně jsem si to celé nechal od švadleny ušít. Hlavní je síťovinový základ z britských sniper šál, na který švadlena přišila mřížku vytvořenou z gumolana. Mřížka je určena ke snadnému uchycení místní vegetace. Převlečník má klasické upínací přezky „trojzubce" pro snadnou manipulaci v rukavicích. Kápě převlečníku je se spodní částí propojena přezkami „druky", takže ji lze odepnout a použít zvlášť. Kromě zamaskování člověka lze převlečník dále připevnit na velký batoh nebo ho lze využít jako střechu pozorovacího stanoviště, dále jsem ocenil jeho výborné tepelně izolační vlastnosti při spánku na místo karimatky a za chladného deštivého počasí, kdy příjemně hřeje.

Vzpomínám si na svou první akci, kde jsem poprvé převlečník použil. Akce Airsoft Combat Experiment byla pro průzkumníky jako stvořená, pro mě byla přínosem hlavně po stránce zkušeností s maskováním. Navíc jsem čerstvě přezbrojil na M16A3, takže jsem na rozdíl od odstřelovačů disponoval velkou palebnou silou. Je pravdou, že když jsem vybalil svůj nový převlečník, tak při vší zvědavosti ostatních došlo spíš na „chytré řeči" typu „Ti tam něco chybí...". Překvapivě za půl hodiny už i dotyční „snajpři rejpalové" uznali, že přírodní vegetace má zcela jiný maskovací účinek, než jejich hejkaly z umělého materiálu a mě zároveň došlo, že tento způsob maskování není zcela nejšťastnější, převlečník byl těžký a jeho příprava zabrala mnoho času, proto jsem začal vymýšlet inovace...

Foto: Bojový křest nového převlečníku na Airsoft Combat Experiment

Když inovace, tak pořádně

Přestože trpělivost nebyla mou silnou stránkou, inovace na převlečníku zabraly půl roku. A byly to testy, které stály za to! Celkově jsem musel změnit své myšlení a přístup, bylo to o hodinách pozorování – provedete změnu a jdete do terénu si ověřit, zda se to nějak projevilo. Opět má oblíbená metoda pokus omyl. Bylo také zapotřebí zvládnout techniky barvení látek a vyzkoušet různé materiály. Možná si říkáte, co je na tom, prostě stačí vzít kus juty a namočit jí do rozpuštěné barvy na látky. Jenže to je právě to. Takovýmto barvením vytvoříte syté a tvrdé odstíny barev, což jsem nechtěl. Příliš syté barvy by neumožňovaly využití převlečníku například na volných prostranstvích. Je třeba si uvědomit jednu zásadu – lepší ztmavovat světlé barvy než zesvětlovat ty tmavé. Vysvětlím své tvrzení následujícím příkladem: Představte si například situaci, kdy se snažíte v zelené uniformě splynout se zasněženou krajinou. Kontrast mezi barvou vaší uniformy a okolím je tak veliký, že se i na větší vzdálenosti (více než 500 metrů za předpokladu dobré viditelnosti) stanete neobvyklým útvarem pro jakéhokoliv pozorovatele a to nemluvím o pohybu, který bude právě díky kontrastu daleko znatelnější. Jaké barvy tedy zvolit? V případě tohoto příkladu by pomohl bílý převlečník. Zkrátka maskování se musí přizpůsobovat prostředí, naopak to nefunguje.

Foto: Inovovaný převlečník s navázanou jutou a motouzem, doplněný o místní vegetaci

Nyní uvedu několik faktů, které vyplynuly z mého pozorování přírody za různých světelných a ročních podmínek

V podstatě není nutné, aby v maskovacím základu převlečníku převažovala zelená barva. Lidské oko totiž dokáže rozlišit více jak 25 odstínů zelené. Zelená barva je totiž nejrozšířenější barvou v přírodě a tudíž se tomuto faktu přizpůsobil i náš zrak. Proto pro většinu lidí není problém jasně rozlišit minimálně 10 odstínů zelené. Takže kontrasty zelené na uniformě se zelenou v přírodě vnímáme daleko citlivěji než je tomu u ostatních používaných barev.

Příklady zelených odstínů: travní zeleň jaro, travní zeleň léto, zelená listnatých dřevin, smrkově zelená, borovicově zelená, rákosově zelená, kopřivově zelená, mechová zeleň, olivová zeleň, atd.

Z tohoto pozorování vyplývá, že zelenou je nutné získávat prostřednictvím místní vegetace, tím docílíme maximálního splynutí s danými odstíny zelené, která kolem nás roste. A zároveň se vyvarujete demaskujícímu efektu v ročních obdobích, ve kterých není příroda zelená.

Nedoporučuji používat k maskování čistě černou barvu. Ta se v přírodě nevyskytuje. Proto jsou pro nás tak snadným cílem protivníci v černých kombinézách. Avšak velice tmavá zelená nebo hnědá slouží k vytvoření optického klamu, kdy narušuje tvrdé přechody mezi barvami. S příchodem digitálních maskáčů (multicam) použití této barvy ztratilo svůj smysl, jelikož se barvy prolínají přímo ve vzoru. Nicméně při obarvování černou barvu potřebujeme kvůli úpravě světlosti barev.

Co myslíte, jaký smysl mají ony černé uniformy, když svého nositele nezamaskují? Podělte se o svůj názor s ostatními v diskusi

Světlo a stín hrají svou roli. Na každý předmět dopadá ve dne i v noci světlo, a proto předměty vrhají stíny. Ideální maskování je tedy čistě teoreticky takové, které má na nejvíce osvětlené straně nejtmavší odstín a na té stinné ten nejsvětlejší. Klasickým důkazem je srst zvířat, která je na hřbetě nejtmavší a směrem k břichu světlejší. My si z toho můžeme vzít ponaučení, že pod převlečník by neměla přijít tmavá uniforma, která bude vlivem stínu vstoje a vkleče působit tmavěji než samotný převlečník a tudíž vzniká riziko ostrého kontrastu.

Pohyb v terénu – průzkumníci nechodí po cestách, jsou tam, kam se nikomu nechce. Motto každého průzkumníka by mělo být: „Kde ostatní končí, já začínám!" Klíčem k úspěchu je také tvar a silueta postavy. Zapomeňte, na vzpřímenou chůzi, pěkně přikrčit a postupovat obezřetně. Zapomeňte na klasickou, člověku přirozenou chůzi: pata – celá noha – špička. Pro tichý postup v terénu celý postup obraťte a začínejte špičkou chodidla a každý krok, kterým se přibližujete k nepříteli, pečlivě zvažte, nezapomínejte, že zde se chyby neodpouštějí!

Nezamaskovaná zbraň je mnohdy průzkumníkův konec. Obzvlášť na vzdálenosti, při kterých se airsoft odehrává. Černá silueta zbraně je dobře vidět. Není nutné kupovat drahé spreje a zbraň jimi maskovat, možná tím vyřešíte barvu, ale ostré rovné tvary nikoliv. Sám dávám přednost kombinaci maskování sprejem a doplňkovým maskováním. Doplňkové maskování je například návlek na zbraň, omotávka s natrhanými kusy látky, jutou, motouzem, nebo jednoduše obarvěte jutovinu, nastříhejte ji na širší pruhy, které obmotejte kolem předpažbí a hlavně, následně zafixujte provázkem. Tato technika nijak neomezuje ve výhledu, perfektně drží, juta zamezuje odlesku a částečně narušuje siluetu zbraně. Tuto techniku jsem si obzvlášť oblíbil pro skryté útoky v zástavbě. Když už jsem u té zástavby, zde se mi nejvíce jako maskovací převlečník osvědčila celta východoněmecké armády. Celtu lze sepnout a vytvořit tak převlečník v našedlé barvě s khaki vzorem jehličí, člověk připomíná spíše kámen nebo hromadu sutin.

Foto: Nezamaskovaná zbraň, tmavé DPM pod světlým převlečníkem, tyto chyby mohou znamenat prozrazení průzkumníka

Tak to bylo jen několik věcí, ke kterým jsem během svého zkoumání a zkoušení dospěl. Věřím, že celé toto téma s mnohými rozvedeme v následující diskusi, nadarmo se neříká: Víc hlav víc vymyslí.

V příštím pokračování s názvem „Hard Routine" se budu zabývat otázkou nakolik se práce airsoftového průzkumníka přibližuje realitě.

Na závěr ještě malé zamyšlení: Je termín „sniper" označením pro ostřelovače nebo odstřelovače? Co myslíte vy?