V knize Vyšetřovatel vzpomíná český policista ve službách tehdejšího Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii v Haagu Vladimír Dzuro na to, co předcházelo a jak proběhlo první zatčení válečného zločince ve válce v bývalé Jugoslávii. Za vlastní provedení vojenské operace s krycím názvem Little Flower zodpovídali polští vojáci speciálních sil z jednotky GROM. Níže uvádím průběh celé operace ve vzpomínkách jejich velitele, plukovníka Jacka Kity. Vojenská část slavné operace Little Flower následně přinesla Polsku spoustu věhlasu, stejně jako samotné jednotce GROM.

Foto: Pplk. Jacek Kita během služby | silent.heroes.pl

Co předcházelo

Little Flower byla první operace, která dopadla válečného zločince po Daytonském míru. Učinili jsme tak 27. června 1997, když jsme zadrželi Slavka Dokmanoviče zvaného "Vukovarský řezník", jednoho z pachatelů etnických čistek, k nimž došlo po dobytí tohoto chorvatského města jednotkami jugoslávské lidové armády v roce 1991. Co určitě stojí za zdůraznění je fakt, že se nikdo tímto tématem nechtěl příliš zabývat. Všichni, zejména velitelé NATO, dobře věděli, kdo jsou hlavní váleční zločinci a kde se skrývají, avšak nikdo se nechtěl pouštět do větších akcí, protože se počítalo s vážnými následky takovéto akce. Tento problém se nakonec ve vojenské rovině přehodil na mě. Tehdy jsem si uvědomoval, že GROM potřebuje nějaký výrazný úspěch. Málokdo to ví, ale jako jednotlivci jsme byli pořád pod neustálým tlakem. V té době se neustále kolem GROMu dělo něco špatného. Někteří nás chtěli řešit, jiní nás podporovali, ale celou dobu se nad námi stahovala mračna a ničím jsme si tehdy nemohli být jisti. Tehdy byl velitelem naší jednotky plukovník Marian Soviňský. Při rozhodování o zahájení této operace musím poctivě přiznat, že jsem tehdy riskoval svou kariéru i osud celé naší jednotky. Kdyby se to nepovedlo, lidé by byli zraněni nebo zabiti, znamenalo by to konec můj, ale i celého GROMu. Politici by nás rozebrali na prvočinitele. Úspěšnou akcí jsme však dosáhli fenomenálního mezinárodního úspěchu, který byl v kontextu našich aspirací na vstup do NATO zvlášť důležitý. Na Clintonově stole se hned po úspěšné operaci objevila zpráva o tom, kdo za tím vším stojí,  proto, když pak tehdejší americký prezident přiletěl do Polska, chtěl se rozhodně vidět s vojáky jednotky GROM.

Psali jsme:Chorvatsko kvůli koronaviru odložilo výběr nových bojových letadel

Foto: Vojáci jednotky GROM během nasazení v Operaci UNTAES Chorvatsko 1997 | grom.mil.pl

Operace Little Flower

Samotná operace nebyla v přípravné části moc složitá. Byla to velmi jednoduchá, nekomplikovaná akce, protože tady předtím všechno zařídili kluci z Haagu. Naservírovali nám Dokmanoviče na tácu. My jsme jen učinili pomyslnou tečku za jejich prací. Museli jsme si však dávat pozor, aby nedošlo k nějakému zranění. Už si nepamatuji detaily, protože od operace uběhla řada let a ještě dalších třináct let jsem byl pak kontraktorem a během té doby se také hodně dělo, takže se mi některé akce mohou míchat. S Dokmanovičem jsme se setkali na mostě v příhraniční obci Erdut nad Dunajem, kde jsme měli i svoji základnu. Plán operace Little Flower byl takový, že Dokmanovič měl být pod záminkou prodeje svého domu vylákán ze své skrýše v Srbsku za hranice země. Vzhledem k silnému soustředění vojenských jednotek na srbské straně bylo podle organizátorů nemožné Dokmanoviče z jeho území unést.

Bylo tedy naplánováno, že bude pozván přímo do Vukovaru k prodeji jedné ze svých četných nemovitostí. Ve stanovenou hodinu na hranici Dokmanovič se svým strážcem přesedl do našeho obrněného vozu značky Chevrolet. Uvnitř jsem seděl v obleku s řidičem, dalším budoucím velitelem GROM. Předstíral jsem, že jsem velitel ochrany gen. JP Kleina. Vzadu nás zabezpečovalo druhé auto s mými kluky na vzdálenost v souladu s pravidly SOP (standartní operační postupy). Abychom minimalizovali dobu případné reakce jeho ochranky, zařídili jsme situaci simulující dopravní nehodu. Ti nakonec seděli za mými zády a já jsem neznal jejich schopnosti a nevěděl jsem, jak rychle a efektivně budou reagovat na vývoj nehody. Navíc jsem vůbec nevěděl, jaké zbraně mohou mít u sebe. Jak pod oblečením, tak ve svých aktovkách. Nemohli jsme je podrobit prohlídce (následně se ukázalo, že měli v taškách krátké zbraně).

Připravil jsem celou akci, aby nám na konkrétním místě, na jedné vybrané křižovatce, do cesty najednou najelo auto značky Zástava. Tento manévr si měl u řidiče našeho auta vynutit oprávněnou a prudkou odbočku do boční uličky. Řidič byl už dříve připraven na čelní náraz a provedení prudké zatáčky, takže bezchybně vjel do boční uličky za předem určený roh naší základny, jak bylo naplánované, aby se pak celá nehoda stala vedle nás. Než se cestujícím podařilo zjistit, o co jde, měli jsme je už na zemi. Vše proběhlo rychle a dynamicky, proto nikdo nestihl ani zareagovat. Scénářů této akce bylo samozřejmě mnoho. O tom, že tuto akci provedeme, se vědělo už v únoru, uskutečnili jsme ji však až v červnu. Proto jsem plán pořád měnil, upravoval, zdokonaloval. Plánoval jsem a organizoval jsem to vše jen s několika svými lidmi, mimo jiné s bývalým velitelem GROM Petrem Hudákem. On mi hodně pomáhal v otázkách překladu, protože výborně mluvil anglicky.

Psali jsme:15. ročník pochodu Českou Kanadou v kanadách

Foto: Zatýkání | grom.mil.pl

Po akci

Pro naši zemi byla úspěšně provedená operace ittle Flower velký propagandistický úspěch. Jako vojáci jsme byli vnímáni a hodnoceni doslova fenomenálně. Začal mezinárodní poprask, všichni najednou chtěli vojáky majora Kity, na ochranu všech delegací ministrů a důstojníků. Měli jsme obrovské množství dalších úkolů, úplně jiných, než se kterými se počítalo. Do Chorvatska nás původně poslali hlavně na zákroky proti davům při demonstracích. Chtěli nám dát štíty a obušky.  Byl jsem tehdy mladý důstojník, politika byla pro mě druhotná věc, málo mě zajímala a viděl jsem, že je to velká výzva a skvělá příležitost pro mě a všechny mé lidi. A mimochodem, jak jsem tehdy kalkuloval, kdybychom uspěli, vyhrajeme boj o to být u nás jedničkou. A taky se tak stalo. Ale až nyní, po dvaceti letech, se o tom veřejně mluví.

Podrobnější informace o celé operaci byly po mnoho let tajné. Oficiální místa měly zpočátku americkému generálovi Jacquesi Paulovi Kleinovi za zlé, že se rozhodl výše uvedenou operaci vůbec provést. Možná mu tak trochu záviděli, že s malými silami "nějakých Poláků" dokázal provést úspěšnou a co je nejdůležitější vůbec první takovouto operaci.

Já jsem až po letech plně pochopil všechna rizika této akce a uvědomil si, jak bylo vše riskantní a nebezpečné. Klein dobře věděl, že má k dispozici mladého důstojníka, kterému jde pára z uší a může ho tzv. "pustit na lov". Využil zkušenosti Napoleona ze Somosierry: "Pro mé Poláky nejsou věci nemožné." Na celou operaci jsme se připravovali opravdu dsvědomitě a dlouho. Dělali jsme neustálé nácviky, abychom vše perfektně zvládli. Jednotliví operátoři skutečně znali každý svůj další pohyb na centimetr. Pro chyby prostě nebyl prostor.

Foto: Jacek Kita jako soukromý kontraktor v Iráku | silent.heroes.pl

Obávali jsme se také odvetných akcí. Byl to můj černý sen. Toho jsem se totiž bál nejvíc. Měli jsme základnu přímo na hranicích. Protivník měl také své speciální jednotky a k tomu s obrovskými bojovými zkušenostmi. Samotná akce pro mě jako velitele nepředstavovala takový problém jako to, co se může stát po ní. Abych celé podezření, že jsme akci provedli my, vyloučil a udělal si alibi, časově  jsem celou operaci zkoordinoval s právě probíhajícími místními sportovními soutěžemi mezi jednotlivými týmy modrých baretů. Podíleli se na nich Belgičané, Jordánci, Rusové, Ukrajinci a další armády. Na soutěže jsem dokonce poslal větší část svých lidí a na splnění úkolu jsem tehdy vyčlenil jen pár jednotlivců.

Krycí manévr se povedl a velmi dlouho nikdo opravdu nevěděl, kdo to vlasně udělal, přestože všichni aktéry operace Little Flower intenzivně hledali. Pamatuji si, jak za mnou přišel generál Epifanov, který byl hlavou ruské rozvědky. Ten byl mimo jiné odpovědný za příjezd ruských sil do Kosova z Bosny přes Srbsko ještě před Američany a silami NATO. Byl opravdu velmi chytrý. Přišel ke mně a ptá se: "To jsi udělal ty?" V rámci přetvářky jsem odvětil - "Já? O čem to mluvíte? S kým bych to měl udělat, když se všichni moji vojáci účastnili soutěží." On si vše pak samozřejmě důkladně prověřil a opravdu zjistil, že na závodě startovala většina naší jednotky. Nevěřil, že bychom operaci zvládli jen se členy jednotky, kteří se tehdy závodu neúčastnili, což trochu oslabilo jeho podezření. To nás zachránilo, protože Rusové tehdy se Srby spolupracovali.

Přestože mi generál Epifanov zcela nevěřil, důkazy neměl. Pomohlo také, že mě měl generál v oblibě, protože jsme pro něj často úspěšně plnili řadu různých obtížných úkolů. Věděl, že se na mě může spolehnout, zejména v rámci obtížných a někdy i neformálních úkolech, které bylo potřeba plnit. Možná proto téma operace Little Flower dál neřešil. Jak jsem již psal, nejvíce jsem se bál odvety, protože já sám i moji kluci dobře věděli, že v nedalekých vesnicích v nepřátelských stodolách jsou pod senem různé zbraně připravené k okamžitému použití. Od minometů až po odstřelovačské pušky, bedny dělostřeleckých nábojů apod. Nebezpečnější však byli samotní výborně vycvičení nepřátelští vojáci s frontovými zkušenostmi, kteří byli v civilu farmáři. Bylo to tehdy velmi čerstvé období, hned po válce, když jsme tam v nárazníkové zóně sloužili. Kdyby tehdy došlo k ozbrojenému konfliktu, byla by to jatka a naše základna by byla pravděpodobně zcela zničena.

Myslím si, že u speciálních sil je utajení klíčem k úspěchu. Po čase jsme za výše uvedenou operaci byli vyznamenáni a myslím si, že právě díky úspěchu operace Little Flower byl brzy poté povýšen (na generála) Marian Soviňský, tehdejší velitel GROMu. Hlavní však bylo, že po této akci byl každý pyšný, že může s Poláky spolupracovat. I obyčejní lidé si často dělali fotky s našimi kluky v uniformách. Také často docházelo k tomu, že jak přicházeli důstojníci do jednotlivých kontingentů mírových sil OSN, tak je vojáci žádali, aby jim ochranu zajišťoval právě GROM a ne jejich vojáci.

Se souhlasem kolegů ze silent.heroes.pl přeložil Jaroslav Dolejška / CZFORCES