Pro úspěch britského Královského námořnictva ve druhé světové válce bylo nezbytně nutné omezit efektivitu a úspěchy zákeřných německých ponorek, které terorizovaly Spojence v celém Atlantském oceánu. Ponorky vyhledávaly a napadaly spojenecké lodě a lovily je v tzv. vlčích smečkách. Britský kapitán Frederic John Walker byl jedním z mužů, kteří měli za úkol oceán a lodní trasy těchto hrozeb zbavovat, a nakonec se stal nejúspěšnějším velitelem protiponorkových plavidel v Atlantiku. 

Foto: Walkerova vlajková šalupa HMS Starling (U66) v roce 1943 | Wikimedia Commons / Public domain

Frederic Walker se narodil 3. června 1896 v Plymouthu v Anglii. V roce 1909 vstoupil do Královského námořnictva a absolvoval výcvik na Britannia Royal Naval College Dartmouth a Royal Naval College v Osbornu. Netrvalo dlouho a byl přidělen na bitevní loď HMS Ajax (1912) jako poddůstojník. Povýšen na podporučíka byl později v roce 1916 převelen na torpédoborec HMS Mermaid (1898) a v roce 1917 na moderní torpédoborec HMS Sarpedon (1916).

Psali jsme:Americké Shermany v bitvě u Kurska

Když se blížil konec první světové války, sloužil na bitevní lodi HMS Valiant (1914), a poté vstoupil do oblasti protiponorkového boje. Svůj počáteční výcvik absolvoval na pobřežním cvičišti označovaném jako HMS Osprey v Portlandu a odtud se stěhoval z lodi na loď, zdokonaloval své schopnosti a stal se skutečným odborníkem v oboru.
Walker byl v květnu 1933 povýšen na komandéra a sloužil na palubách torpédoborce HMS Shikari (D85) a šalupy Falmouth (L34). V roce 1937 získal Frederic Walker funkci experimentálního velitele střediska HMS Osprey. Před vypuknutím druhé světové války se Walkerova kariéra zastavila. Přestože mu bylo pouhých 43 let, nebyl povýšen a měl odejít do předčasného důchodu. Když však Velká Británie vstoupila do konfliktu, vše se změnilo.

Zpočátku byl jmenován operačním důstojníkem viceadmirála sira Bertrama Ramsaye. Ačkoli šlo o prestižní pozici, Walker stále nevelel vlastní lodi, přestože byl kvalifikován k vedení útoků proti německým ponorkám, což se zdálo trestuhodným plýtváním lidskými zdroji. Ale teprve o dva roky později byl pověřen velením 36. eskortní skupiny (36 EG), jejímž úkolem bylo doprovázet konvoje na Gibraltar. Za svou vlajkovou loď si vybral šalupu HMS Stork (L81).

V prosinci 1941 dosáhl Frederic Walker prvního velkého spojeneckého vítězství během bitvy o Atlantik, když eskorta konvoje, které velel, potopila pět ponorek pokoušejících se konvoj napadnout. HMS Stork sám zasáhl U-574 hlubinnou náloží a po vynoření ji taranoval. Královské námořnictvo v tomto střetnutí ztratilo pouze čtyři ze svých 32 lodí a Walker byl za své velení vyznamenán Řádem za vynikající službu (DSO). 30. června 1942 byl také povýšen na kapitána. Později potopil další tři ponorky a v roce 1943 převzal velení 2. eskortní skupiny (2 EG). Na rozdíl od 36. skupiny 2 EG nedoprovázela konvoje. Místo toho měla za úkol aktivně lovit ponorky. Byla složena vlajkové šalupy HMS Starling (U66) a šesti dalších plavidel.

Skupina byla mimořádně úspěšná, přesně jak Walker předpokládal, když tuto myšlenku poprvé předložil. Nejenže byl mimořádně zkušený velitel, ale byl nesmírně charismatický a lehce výstřední, během plavby Atlantikem pouštěl z reproduktorů svých lodí píseň "A Hunting We Will Go". Jeho podřízení jej milovali a byli vysoce motivovaní.

Psali jsme:Legendární odstřelovač „Bílá smrt“: Když potřebujete lovit pro maso, nemusíte tolik zabíjet

V červnu 1943 se skupině podařil první úspěch, když Frederic Walker zlikvidoval dvě německé ponorky. I nadále zaznamenávali značné úspěchy a používali řadu inovativních taktik. Kapitán používal námořní verzi zátarasu, kdy řadil své lodě do linie a přitom nepřetržitě odpaloval hlubinné nálože. Tento manévr nazval "Operace omítka". Sekundární taktika nutila nepřátelské ponorky zůstat pod hloubkou náloží, dokud jim nedošel vzduch. Když byly nuceny se vynořit, Walker udeřil.

K jednomu z nejvýznamnějších střetnutí 2 EG došlo v Biskajském zálivu v červenci 1943. Dostali hlášení od britských letadel, že se v blízkosti nacházejí tři ponorky. Celá flotila se co nejrychleji vydala tím směrem. Walker údajně vydal signál "General Chase", čímž umožnil svým mužům rozbít formaci a pronásledovat rychle prchajícího nepřítele. Podle legendy byl teprve třetí osobou v Královském námořnictvu, která kdy dala tento povel; prvním byl sir Francis Drake a po něm lord Horatio Nelson.

Do pronásledování se horlivě zapojila nejen Walkerova skupina, ale i další blízké jednotky, včetně létajícího člunu Short Sunderland australského královského letectva, amerického letounu Consolidated B-24 Liberator a letounu Handley Page Halifax královského letectva.

Během své služby si Frederic Walker připsal 17 potopených ponorek, z toho 15 na palubě HMS Starling, čímž se stal nejúspěšnějším protiponorkovým velitelem druhé světové války. Válka pro něj však neznamenala jen úspěchy. Jeho syn, který sloužil na ponorkách Královského námořnictva, zahynul v srpnu 1943, když byla jeho ponorka potopena ve Středozemním moři.

Poslední úkol, který byl Walkerovi a 2 EG přidělen, byl možná jejich dosud nejvýznamnějším. Doprovázeli spojeneckou flotilu během vylodění v Den D, aby zajistili, že na ně nezaútočí žádné ponorky. Podle zprávy se k cíli nepodařilo proniknout ani jedné nepřátelské ponorce. Místo toho jich bylo mnoho těžce poškozeno nebo potopeno, některé přímo Walkerem. Za to byl 13. června 1944 vyznamenán třetím stupněm DSO.

Nasazení Frederica Walkera se neobešlo bez následků. Své misi byl natolik oddán, že si po celé dva týdny neodpočinul od svých povinností, což je obecně považováno za hlavní důvod jeho smrti. Dne 7. července 1944 byl hospitalizován kvůli mozkové trombóze a o dva dny později zemřel. Jako příčina jeho smrti bylo zaznamenáno vyčerpání a přepracování.

Přestože se Walker konce války nedožil, byl mu uspořádán námořní průvod ulicemi Liverpoolu a byl pohřben s plnými poctami na moři. Jelikož se muži 2 EG již vrátili do aktivního boje, tvořili většinu truchlících příslušníci Královského kanadského námořnictva. Walkera dodnes připomíná socha postavená na molu Pier Head v Liverpoolu.

Zdroj: warhistoryonline