U historických událostí často můžeme pozorovat, že obsahují nějaký prvek, který se na první pohled může zdát být druhotný. Někdy tomu bývá i proto, že jej zastíní jiné, zajímavější věci či události. V dnešní mediální době, kdy mnohá média a následně i část populace dají na první dojem, a nejdou již dále do hloubky problému, toto platí dvojnásobně. Leckdy se však stane, že právě původně přehlížený jev se později ukáže jako důležitější, než se původně předpokládalo, a stane se klíčem k pochopení daných událostí. Proto je důležité si všímat i oněch zdánlivě druhotných prvků, protože právě ty nám dávají možnost plného pochopení věci, a leckdy nám umožňují i částečně predikovat vývoj dalších událostí.

Platí to i o dnešní Sýrii, ve které došlo k pádu dlouholetého režimu prezidenta Bašára Asada, resp. celé rodiny Asadů. Také tento politický proces obsahuje některé zajímavé prvky, které obvykle ani nejsou příliš zmiňovány, ale přitom jsou důležitější, než se může na první pohled zdát.

Pád režimu Bašára Asada

Předně lze konstatovat, že pád dlouholetého režimu Bašára Asada byl do značné míry nečekaný. Političtí analytici téměř ve shodě předpokládali, že se B. Asadovi podaří politickou moc v Sýrii i nadále udržet. Do značné míry to bylo tím, že občanská válka v Sýrii trvala tak dlouho. Válka v Sýrii totiž vypukla již v roce 2011, de facto již před 14 lety. Klíčovým cílem tehdejšího povstání přitom bylo právě sesazení B. Asada. Ten se totiž ukázal jako výrazně horší vládce než jeho otec, Háfiz Asad, a většina Syřanů přitom od něj naopak očekávala zlepšení situace v zemi. Ale Asadovi se podařilo povstání, které přerostlo až v občanskou válku, nakonec ustát, byť za cenu ztráty kontroly nad částí území. Díky vytrvalému posilování syrské armády ze strany Ruska zbrojními dodávkami se navíc zdálo, že se B. Asadovi podaří potlačit jakoukoli  revoltu, že je neporazitelný. Režimu B.Asada se navíc dařilo i na mezinárodním poli. Vláda B.Asada nad Sýrií tak byla vnímána jako jakási konstanta.

Psali jsme:Nová africká „světová válka“

Je faktem, že v určité chvíli byl osud B. Asada nahnutý, a především díky někdejším úspěchům Islámského státu vše vypadalo, že B. Asad padne, a bude muset opustit zemi. Jenže především díky pomoci ze strany Ruska se syrskému režimu podařilo Islámský stát porazit, což jeho pozici výrazně posílilo.

Stejně tak je faktem to, že B. Asad prakticky po celou dobu trvání občanské války kontroloval jen část Sýrie – v určitou dobu dokonce ovládal méně než polovinu země, což opětovně vyvolávalo pochyby, zda je takový režim vůbec legitimní. Jenže B. Asadovi právě fakt, že je země takto rozdrobená, do značné míry vyhovoval. Asad držel moc v zemi i po většinu roku 2024, a dokonce v této době vedl politická jednání se svými zahraničními partnery, a to jak s Ruskem, tak i státy Arabské ligy. Vše naznačovalo tomu, že moc režimu bude spíše posilovat. Jenže přesto všechno na konci roku 2024 došlo k pádu Asada.

Je celá řada důvodů, proč k tomu došlo. Tím možná nejzásadnějším je celkový stav země, která je dlouholetou občanskou válkou zcela rozvrácena, a její ekonomika je v troskách. Nejde přitom jen o samotný nízký výkon ekonomiky – ve světě existují mnohé ještě slabší ekonomiky, a přesto tyto státy a režimy v nich panující úspěšně existují (především africké státy, např. Eritrea, ale i další). Jde spíše o chování režimu, přístup elit ke správě státu. Státní elita v čele s B. Asadem totiž de facto usilovala jen o pouhé udržení své politické moci, případně o své obohacení (nemalá část příjmů státní ekonomiky skončila na různých zahraničních účtech) - a téměř vůbec nestarala o nějaký rozvoj země. To pochopitelně snižovalo jakoukoliv motivaci syrské společnosti, a to jak nepočetné střední třídy, která válkou nesmírně zchudla, tak i běžných lidí, kteří žili pod hranicí chudoby. Mnozí také viděli, že na území, které vláda pevně držela a kde fakticky již byl mír, neprobíhá žádný rozvoj ekonomiky, že zde vůbec není opravována infrastruktura zničená válkou atd. Stejně tak to ale demoralizovalo i velkou část ozbrojených složek, které přitom tvořily hlavní oporu režimu – především ti prozíravější viděli, že takto to nemůže pokračovat do nekonečna. V neposlední řadě se na snížené motivaci příslušníků ozbrojených sil podepsaly i jejich nízké platy. I proto tito lidé již neměli přílišný zájem dál bojovat. A když přišel dostatečně silný a promyšlený úder, režim B. Asada se zhroutil. Ukázalo se, že celý poměrně rozsáhlý bezpečnostní systém Sýrie je i přes svou velikost a vysoké nasycení armády těžkými zbraněmi jen jakýmsi obrem na hliněných nohou.

Stojí ale  za to si všimnout, kde ten úder proti systému B. Asada přišel, kde došlo k útoku povstaleckých skupin, ale i širšímu povstání proti jeho režimu. Došlo k němu totiž v regionu, který byl v rukou B. Asada, ale který má strategický význam i z hlediska odporu proti asadovskému režimu, a to v městě Hammá. Tento fakt je mnohem důležitější, než se může na první pohled zdát.

Psali jsme:Fotbalová válka: konflikt dvou středoamerických republik

Město Hammá ležící cca 200 km severně od Damašku, resp. celá k němu patřící provincie, představuje poněkud zvláštní případ. Hammá nijak nevyniká svou strategickou polohou, v tomto směru se nijak neliší od jiných syrských měst. Není zde ani významnější průmysl či ložiska nerostných surovin. Zato hraje město Hammá výraznou roli v syrském duchovním, náboženském životě.

Zde je třeba připomenout, že Sýrie představuje z hlediska duchovního a náboženského velmi složitou zemi. Předně – v Sýrii coby  islámské zemi hraje náboženství velkou roli; mnohem větší, než jakou hraje náboženství v Evropě, a zvlášť v ateistické České republice. Náboženství  a z něj vyplývající zvyky jsou běžnou součástí každodenního života. I lidé nábožensky vlažní vnímají náboženství, islám, jako zásadního nositele hodnot, od kterých je odvozen život celé společnosti.

Zároveň je ale Sýrie státem nábožensky nejednotným, protože zde existuje celá řada náboženských proudů, resp. větví islámu. Nejde přitom jen o nejčastěji zmiňovaný rozpor mezi sunnitskou větví islámu, ke které se hlásí většina obyvatel Sýrie, a mezi menšinovou větví alawitů, ke kterým patřila i samotná rodina Asadů. I v rámci jednotlivých větví totiž existovaly další proudy. Zdaleka ne všichni alawité souhlasili s politikou B. Asada – mnozí mu vytýkali, že se víře alawitů svou politikou zpronevěřil. Stejně tak i v rámci sunnitů bylo hned několik větví. Mezi sunnity byla velká část umírněných, spíše světsky založených lidí. Bylo zde ale i řada islámských extremistů a fanatiků – právě ti vytvořili tzv. Islámský stát. Mezi sunnity však byli i radikálové, pro které byl islám tou nejzásadnější hodnotou, a hlásali nutnost žít podle proroka Mohameda, a to aniž by utíkali k nějakému extremismu, jak tomu činil Islámský stát. A k tomu si připočítejme i celou řadu dalších náboženských sekt, přičemž je nutno podotknout, že tyto islámské sekty fungují úplně jinak, než sekty, které známe z evropského, křesťanského prostředí.

A právě tyto radikální proudy sunnitského islámu (byť ne všechny) měly své hlavní centrum v městě Hammá. K tomuto proudu islámu se hlásily celé rodiny, či spíše rodinná společenství, klany. Šlo přitom o tradici, která existovala po celá staletí. Fungovalo to v době, kdy Sýrie patřila pod osmanské Turecko, fungovalo to v době, kdy Sýrie byla mandátním územím Francie. Jde tak o tradiční prvek v syrském duchovním, ale i politickém životě. I proto bylo město Hammá a celá jeho provincie vnímána jako naprosto svébytná část Sýrie, jako svého druhu „stát ve státě.“

Je proto celkem pochopitelné, že tento tradicionalisticky laděný proud sunnitského islámu byl v ostrém rozporu se socializující politikou strany Baas, která se v Sýrii dostala k moci 1963, a  jejímž vrcholným představitelem byl H. Asad, otec B. Asada. Nespokojenost s politikou nového režimu dokonce vedla k povstání, které vypuklo již v roce 1964, a to právě v městě Hammá. Baasistický režim ovšem nijak neváhal, a přestože byl u moci teprve rok, toto povstání krutě potlačil. Vládní vojska dokonce proti povstalcům nasadila tanky a bojová letadla. A díky tomu bylo povstání potlačeno.

Ani toto silové potlačení povstání ovšem neznamenalo konec islámskému hnutí. Naopak,  totalitní politika režimu H. Asada vyvolávala v širokých vrstvách syrské společnosti čím dál silnější odpor, jehož centrem se stalo právě město Hammá. I proto po dvou desetiletích, v roce 1982, v Hammá vypuklo další povstání. Jeho hlavní, hybnou silou bylo tzv. Muslimské bratrstvo. Vedle Muslimského bratrstva se ale tohoto povstání účastnily i další entity, na což se někdy zapomíná. Samo Muslimské bratrstvo bylo navíc rozděleno do několika křídel.

Hlavním cílem tohoto povstání nebylo ani tak svržení režimu (představitelé povstání si dobře uvědomovali, že na něco takového nemají sílu), ale spíš zachování svébytného duchovního charakteru regionu Hammá. Asadovský režim ovšem proti tomuto povstání zasáhl ještě tvrději než při povstání v roce 1964. A jako zajímavost lze uvést, že klíčovou roli při potlačení tohoto povstání sehrál Rifat Asad, mladší bratr H. Asada a strýc B. Asada.

Toto krvavé potlačení povstání (podle některých údajů zde bylo zabito až 40 000 osob včetně žen a dětí) na dlouhou dobu vzalo protiasadovské opozici veškerou sílu. To ale neznamená, že by duchovní islámská tradice spojená s městem Hammá zcela zmizela – i tento případ nám ukazuje, že něco takového se prostě nedá vyhladit. Šlo tak spíš o oheň, který doutnal pod povrchem.

Určité naděje těchto islámských tradicionalistických sil vzrostly, když v roce 2000 zemřel H. Asad, a na jeho místo nastoupil B. Asad, což v mnoha Syřanech probudilo naději na určitou liberalizaci poměrů ve společnosti či spíše zmírnění diktatury. Jenže ten se ukázal jako ještě horší vládce než jeho otec H. Asad. I proto došlo k povstání vůči jeho režimu, a to v rámci širšího proudu povstání, které zasáhlo velkou část islámských zemí, tzv. Arabského jara. Asi nepřekvapí, že toto povstání, které vypuklo v roce 2011, započalo opět  v městě Hammá. A opět se ho zůčastnilo jak Muslimské bratrstvo, tak i některé další skupiny, orientované jako islámsky, tak i ryze politicky coby opozice vůči režimu B. Asada.

Právě toto povstání z roku 2011 se pak stalo úvodním krokem, který zahájil občanskou válku v Sýrii, která trvá až dodnes. Jak již bylo zmíněno, dlouhou dobu to vypadalo, že se povstalcům nikdy nepodaří dosáhnout úspěchu, a že B. Asad bude vládnout navěky. Dokonce se již spekulovalo o tom, kdo z rodiny Asadů jednou B. Asada v prezidentském křesle nahradí – dynastická vláda rodiny Asadů byla brána jako fakt. B. Asadovi se dařilo přežívat, a to nejen díky pomoci ze strany Ruska, ale především díky tomu, že opozice vůči němu byla rozdrobena do celé řady skupin, které navíc bojovaly i mezi sebou. Nyní ale poněkud překvapivě baasistický režim padl, a sám B. Asad utekl do ruského exilu. A je možná příznačné, že kořeny toho současného povstání vedeného skupinou Haját Tahrír al - Šám  jsou spojeny – právě s městem Hammá.

Foto: Právě povstání z roku 2011 se pak stalo úvodním krokem, který zahájil občanskou válku v Sýrii, která trvá až dodnes. | Wikimedia Commons / Public domain

I proto má to ono převzetí vlády hnutím Haját Tahrír al-Šám takový význam. Nešlo o nějaký nahodilý úspěch – naopak jde o vyvrcholení procesu, který trval již více než půl století a který již vedl ke třem povstáním. Až to současné, již čtvrté povstání proti baasismu a proti rodině Asadů bylo úspěšné. Bylo tomu i proto, že toto povstání bylo zjevně dlouho a pečlivě připravováno. A pro mnohé, především pro pamětníky povstání z let 1964 a 1982, představuje obrovské zadostiučinění. V syrském duchovním životě tak jde především o vítězství určité tradice, která má kořeny a sídlo v městě Hammá. Současný režim tak má i výrazný regionální podtext.

A co bude dál?

I to ale vede k otázce, jak to bude dál. jaký bude další vývoj v Sýrii. Zda skutečně skončí ona strašlivá, tolik let se vlekoucí občanská válka, a zda konečně nastane mír. Problémem je, že Sýrie je až příliš rozdělena, a to do celé řady entit. A to především těch náboženských, které byly zmíněny výše. Je otázkou, zda je bude nová syrská vláda respektovat. Je třeba mít na mysli, že hnutí Haját Tahrír al-Šám jsou především náboženští, sunnitští radikálové. Nikoliv extremisté a fanatici – bylo by chybou je srovnávat například s ISIS. Přesto právě náboženský charakter tohoto hnutí a jeho duchovní radikalismus vyvolává celou řadu pochyb.

Je faktem, že vrcholní představitelé Haját Tahrír al-Šám, především jeho hlavní osobnost Abů Muhammad Džúlání či nový faktický vládce Sýrie Ahmad Šara vystupují velice rozumně a vstřícně, a to i vůči dalším duchovním směrům syrské společnosti. Je ale otázkou, zda je to myšleno skutečně upřímně, a zda to není jen jakési gesto na oko, aby Sýrie získala určitou přízeň západních států, které potřebuje, aby byla schopna se vyrovnat s katastrofální ekonomickou situací v zemi.

Důležité je, že v Sýrii existuje také i hned několik silných etnických menšin. V první řadě jde o Kurdy, žijící především na severu země. Kurdská menšina si zde navíc de facto  vytvořila svůj vlastní stát, který existoval nezávisle na vládě v Damašku. Lze předpokládat, že nová vláda bude chtít toto území opět získat, aby tak obnovila územní celistvost země. To ale povede k novým střetům mezi vládou a Kurdy.

Do hry navíc vstupuje celá řada dalších politických hráčů, a to jak vnitřních, tak i vnějších. Předně by bylo chybou si myslet, že baasisté hlásící se k B. Asadovi jen tak složí zbraně, a to i přesto, že jejich režim byl poražen. Baasistická strana i nadále existuje. Značná část jejích členů, především těch, kteří byli ve straně pouze kvůli ekonomickému profitu, jistě rezignuje. Ti spíše ideologicky založení lidé, tvrdé jádro této strany, ale zůstanou, a nejspíš jich nebude málo. To jsou lidé, kteří budou chtít i nadále bojovat. Zbraní je přitom v dnešní Sýrii víc než dost. Nepůjde již o tak rozsáhlé boje, jako byly doposud, spíše jen o partyzánské útoky. Ale i to může znehodnotit jakékoliv snahy o obnovení země.

Je přitom zřejmé, že problém strany Baas je v podstatě neřešitelný. Především by bylo chybné tuto stranu zakazovat, protože takový krok by baasisty jen zradikalizoval, a přivedl je k ozbrojenému odporu vůči vládě. Řešení této situace mohou být pouze politická – a musí jít o velmi jemnou, promyšlenou politiku. Lze ale pochybovat, zda nová vláda bude takovéto politiky schopna – v zemi, ve které tak dlouho zuřila občanská válka, což se jistě hodně podepsalo na psychologií lidí, a tedy i na politické kultuře.

Lze také očekávat, že pád režimu B. Asada povede k oživení Islámského státu. Islámský stát byl v Sýrii do značné míry poražen. Přesto v určité minimalizované podobě dál existuje. Nyní mu zmizel jeho největší, úhlavní nepřítel. I proto lze očekávat, že Islámský stát v Sýrii obnoví své aktivity včetně ozbrojených, patrně spíše teroristických útoků, což pochopitelně povede ke střetům s novou syrskou vládou.

Stejně tak do hry vstupují i zahraniční aktéři. V první řadě jde o Rusko. Je faktem, že Rusko, které tolik podporovalo režim B. Asada, patří v této válce k poraženým. Dnešní Rusko je navíc hodně zaměstnané svou válkou na Ukrajině, která jej ekonomicky a vojensky vyčerpává. Přesto je nepravděpodobné, že by se Rusko jen tak vzdalo, a že by opustilo své zájmy v Sýrii. Spíš lze očekávat, že Rusko se bude snažit vývoj v Sýrii dál ovlivňovat. A to třeba prostřednictvím B. Asada. Rusko navíc může i nadále stranu Baas a její bojovníky vojensky podporovat – sice ne tak intenzivně a navíc jen v rámci černého obchodu se zbraněmi, přesto i to má svůj význam. Také to může vést k obnovení, oživení války, byť možná až po nějaké době.

Obdobně se i nadále bude snažit vývoj v Sýrii ovlivňovat Írán. Také Írán byl velkým podporovatelem systému B. Asada – možná ještě významnějším než Rusko, protože zatímco Rusko režim podporovalo především vojensky, dodávkami svých starších zbraňovaných systémů, Írán se podílel na financování režimu, a to miliardami dolarů ročně. Lze očekávat, že v této politice se bude Írán snažit pokračovat. Írán má své vazby na některé milice v Sýrii – některé byly vytvořeny právě jím, za íránské peníze. Írán má pro takovouto politiku také dostatek prostředků. Při těchto aktivitách může Írán spolupracovat s Ruskem. Také to může budoucnost Sýrie zkomplikovat.

Své zájmy v Sýrii má i Turecko, které touží navázat na éru Osmanské říše (kdy Sýrie patřila pod jeho patronát), a touží být hegemonem celého regionu. Turecko se navíc dlouhodobě potýká s kurdskou menšinou. Nelze proto vyloučit ani to, že se Turecko pokusí přisvojit si severní oblasti Sýrie obývané kurdskou menšinou, aby problém Kurdů jednou provždy vyřešilo. To by ovšem mohlo vést k válce s novým syrským režimem.

Do hry tak vstupuje celá řada hráčů, kteří se budou snažit prosazovat své zájmy. To pochopitelně povede ke střetům mezi nimi – a to střetům ozbrojeným, vojenským. Nejspíš už tyto boje nebudou tak intenzivní, patrně změní svou podobu. To však jejich nebezpečnost nijak nesnižuje. Občanská válka v Sýrii tak nejspíš bude – byť v jiné formě – i nadále pokračovat. Bohužel pro Sýrii, pro Blízký východ, a de facto pro celý svět.

Zdroj: Defense News, Council on Foreign Relations, BBC