„Uměním zdanění je oškubat husy, získat co nejvíce peří a co nejméně zlostného syčení,“ řekl Jean-Baptiste Colbert, ministr financí za krále Ludvíka XIV. Toto obrazné vyjádření přesně vystihuje situaci ve středověké Anglii během stoleté války, kdy se masová výroba šípů neobešla bez obrovského množství husího peří.

Foto: Šípy, peří a dlouhé luky: Tajemství středověké anglické lukostřelby | Wikimedia Commons / Public domain

Anglie v té době produkovala tolik šípů, že král musel zavést speciální naturální daň – rolníci odevzdávali určitý počet husího peří. Například v roce 1360 bylo podle záznamů jen v londýnské zbrojnici uloženo 566 400 šípů a 11 000 luků. V roce 1418 pak král Jindřich V. objednal pro své vojenské tažení do Francie 150 000 šípů.

Psali jsme:Boris Skosyrev: Poněkud záhadné osudy krále Andorry

Masová výroba šípů vedla ve 14. století ke vzniku cechů výrobců šípů, tzv. fletchers, kteří úzce spolupracovali s výrobci luků. Zkušený šípař dokázal vyrobit až deset šípů za hodinu, přičemž všechny vyrobené šípy patřily koruně. Zákon šípařům zakazoval prodávat šípy komukoli jinému než armádě, přičemž porušení tohoto pravidla se trestalo smrtí.

Při výrobě šípů byla nejčastěji používána osika na těla šípů a husí či labutí peří na letky. Hotové šípy byly baleny do sudů a v této podobě přepravovány armádě. Přeprava šípů byla logisticky náročná – například k přepravě 240 000 šípů potřeboval Jindřich VIII. v roce 1513 celkem 26 nákladních vozů. Podle historických údajů měl král Eduard III. před bitvou u Kresčaku k dispozici jeden milion šípů, což by vyžadovalo přibližně 100 vozů.

Lukostřelci – elitní vojáci své doby

Angličtí lukostřelci byli cvičeni již od 6–7 let a mistrovství dosahovali ve věku 17–18 let. Dlouhý anglický luk měl délku přibližně 180 cm a napínací síla se pohybovala kolem 40 kg. Někteří historici uvádějí, že lukostřelci kvůli intenzivní střelbě často trpěli problémy s páteří.

Vysoce vycvičený lukostřelec dokázal vystřelit až 10–15 šípů za minutu na vzdálenost 350 metrů, přičemž v přímé bitvě obvykle střílel šesti šípy za minutu. Před bitvou dostával každý střelec dva až tři svazky po 24 šípech. Po jejich vyčerpání zajišťovaly zásobovací jednotky další munici.

Psali jsme:Válečné zločiny Japonského císařství, které "trestali" samotní spojenečtí vojáci

Šípy byly uchovávány v kožených toulcích, případně zapíchnuty do země před střelcem. Zmíněná praxe zapichování šípů měla zřejmě praktický důvod – umožňovala snadný přístup k munici. Existují spekulace, že špinavé hroty měly záměrně přenášet infekce, ale tento názor historici většinou zpochybňují.

Mary Rose – zachovalý poklad z minulosti

V roce 1545 se u jižního pobřeží Anglie potopila loď Mary Rose s lučištníky na palubě. Z vraku, který byl objeven a zkoumán v 70. letech 20. století, byly získány dlouhé luky i šípy. Zajímavé je, že šípy nalezené na této lodi měly délku přibližně 80 cm, což odpovídá popisu středověkých anglických šípů.

Zajímavost na závěr: Síla anglických luků

Dlouhý anglický luk byl jednou z nejúčinnějších zbraní středověké Evropy. Napínací síla 40 kg umožňovala prorážet zbroj na vzdálenost přes 200 metrů. Archeologické nálezy naznačují, že luky mohly mít i větší sílu – až 50–60 kg. Lukostřelec však potřeboval roky tréninku, aby zvládl efektivně ovládat tuto zbraň, což činilo z anglických lukostřelců elitní jednotky své doby.

Zdroj: britannica, historymedieval.com