Je dobře známým faktem, že na východní frontě působil v rámci tzv. Velké vlastenecké války bombardovací letecký pluk, který byl tvořen výhradně ženským personálem. Němci tyto bojovnice označovali jako Noční čarodějnice. Samy si tuto přezdívku oblíbily a začaly ji používat.

Foto: Noční čarodějnice | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Za celoživotní úspory si koupili tank IS-2, aby mohli bojovat proti Němcům

Koncem 30. let zažíval Sovětský svaz ohromný rozmach sportovního letectví. Vznikaly aerokluby, do kterých byly přijímány i ženy. Přes silnou patriarchální tradici se tehdy začala prosazovat emancipace žen, což bylo výsledkem celé řady faktorů. Ženy začaly být následkem industrializace a socialistického rovnostářství vtahovány do nových, netradičních rolí, například do té doby nevídané práce v průmyslové výrobě.

Ve druhé polovině 30. let absolvovalo na 250 000 mladých dívek paravojenské kurzy při Komsomolu. Dívky tak byly připravovány na případný vojenský konflikt již v meziválečné době. Mohly projít buď zdravotnickým kurzem u Červeného kříže, nebo kurzem u tzv. OSOAVIACHIMu, který jim poskytoval spojařský, parašutistický či odstřelovačský výcvik. Charakter této organizace by se dal přirovnat k pozdějšímu československému Svazarmu. Kurzy probíhaly po vypuknutí války s ještě větší intenzitou a zapojovalo se do nich stále více dívek a žen.

V létě 1941 zachvátila celou zemi vlna vlastenectví. I ženy toužily po uplatnění a mnohé žádaly, aby byly odeslány na frontu. Některé z nich se také dožadovaly vstupu do vojenského letectva. Po prvním zamítnutí nakonec, díky intervenci světové rekordmanky v dálkovém letu Mariny Raskové, Stalin na podzim 1941 povolil vytvoření čistě ženských útvarů. Ženské vojenské letectvo zaznamenalo během války ohromný rozmach a oficiální čísla uvádějí, že na jejím konci tvořily ženy přibližně jednu desetinu leteckého personálu.

Uchazečky nejprve prošly Vojenskou leteckou akademií N. E. Žukovského v Moskvě, poté se přesunuly do města Engels v Saratovské oblasti, kde pokračoval intenzivní výcvik. Adeptky musely kromě běžného pořadového a vojenského výcviku absolvovat především letecký výcvik, během něhož si osvojily techniku pilotáže i leteckou navigaci. Důkladně se prověřovala jejich přizpůsobivost a schopnost sžít se s armádním prostředím. Cvičné lety se uskutečňovaly i za složitých povětrnostních podmínek, aby byly jednotlivkyně i celé osádky co nejlépe připraveny na bojové situace. Ženy neměly žádné úlevy – naopak. Hned na začátku výcviku jim bylo nařízeno ostříhat si vlasy tak, aby nepřesahovaly límec blůzy.

Psali jsme:Stále jsou obutí, mají na hlavách helmy a čekají...

V Engelsu vznikly počátkem února 1942 dvě ženské letecké jednotky – jedna stíhací a jedna bombardovací. 586. stíhací pluk byl vybaven stíhačkami Jak-1, zatímco 588. noční bombardovací pluk (588. NBAP) dostal dvoumístné dvojplošníky Polikarpov U-2 (později Po-2). Velitelkou 588. NBAP se stala Jevdokija Beršanskaja, učitelka létání, a náčelnicí štábu Irina Rakobolskaja, studentka fyzikálně-matematické fakulty v Moskvě.

Dvoumístné osádky podnikaly pod rouškou tmy nálety na nepřátelské pozice, ničily infrastrukturu, narušovaly přepravu vojáků a materiálu a nedopřály protivníkovi klidný spánek. Němci se nočních bombardérů velmi obávali. K tragické události došlo ještě před ukončením výcviku, kdy osádky dvou letounů ztratily kvůli špatnému počasí orientaci, havarovaly a nikdo z posádek nehodu nepřežil.

Jednalo se o první, zdaleka však ne poslední oběti 588. NBAP, jejichž bojová cesta teprve začínala. Přesun na frontu se uskutečnil 23. května 1942. Pluk byl začleněn do 218. noční bombardovací divize, která působila na jižním úseku fronty v prostoru Donbasu při řece Mius. Nutno říci, že ženy – letkyně se zpočátku setkávaly s opovržením a nedůvěrou ze strany mužských kolegů. Velmi rychle si však získaly respekt.

První bojový let se uskutečnil 8. června 1942 za účasti velitelky pluku Beršanské. Na první bomby, které měly dopadnout na nepřítele, napsaly mechaničky nápis „Za vlast“. Už při této akci došlo ke ztrátě jedné osádky, která se dostala do palby německých protiletadlových děl a havarovala při pokusu o nouzové přistání.

Léto 1942 bylo pro Sověty na jižním sektoru východní fronty obdobím ústupových bojů směrem ke Stalingradu a na Kavkaz. Ženský 588. noční bombardovací pluk měl za úkol pod rouškou tmy atakovat nepřátelské jednotky, zpomalovat jejich postup a nedopřát jim odpočinek. Nálety byly podnikány každou noc a zaměřovaly se na sklady, nádraží, vlaky, přepravu přes řeku Don apod.

Koncem července 1942 se pluk přesunul dále na východ. Novým působištěm se stala horské oblasti kolem měst Stavropol a Groznyj na Kavkazu, kde byla letecká činnost z meteorologických i geografických důvodů velmi riskantní. Počasí se měnilo velice rychle a veteránky uváděly, že návrat na domovské letiště byl mnohdy složitější a nebezpečnější než samotný let nad nepřátelské území. Často se také stávalo, že kvůli nepříznivým povětrnostním podmínkám se osádky vracely zpět i s neshozenými bombami.

Na podzim 1942 bylo zveřejněno první hodnocení činnosti 588. NBAP. Uvádělo se v něm, že za červenec 1942 pluk podnikl celkem 711 startů a nepříteli způsobil citelné ztráty. Ženy bombardováním zapříčinily řadu požárů či výbuchů. Kromě toho dokázaly zneškodnit mnoho světlometů a protiletadlových děl.

Počátkem roku 1943 se s pohybem fronty směrem na západ přesouvaly i Noční čarodějnice. Jejich novým působištěm se stala oblast Kubáně při pobřeží Azovského a Černého moře. Osádky měly za úkol bombardovat tzv. Modrou linii, silné nepřátelské opevnění, které se táhlo od Novorossijska po Azovské moře. Němci urputně bránili nejen tuto linii, ale i Tamaňský poloostrov, který byl vstupní branou na Krym. Čarodějnice v tomto prostoru podnikaly nálety každou noc, aby nedopřály nepříteli vydechnout.

Urputné boje a letecká bitva nad Kubání však způsobily v řadách ženského pluku další ztráty. Pilotky s letovodkami se stávaly oběťmi nejen protivníkovy protiletadlové palby, ale i nočních stíhačů Luftwaffe, kterým sestřelit zranitelný a pomalý Polikarpov U-2 nedělalo větší problém. Následky byly pro sovětské letkyně téměř vždy fatální. Ženy totiž létaly až do léta 1944 bez padáků, aby jejich letouny unesly o 20 kg pum více.

Významným datem pro jednotku se stal 8. únor 1943. Tehdy byl pluku výnosem prezídia Nejvyššího sovětu SSSR udělen na základě dosavadních úspěchů při obraně severního Kavkazu čestný titul „gardový“. Jednotka se zároveň přejmenovala na 46. gardový noční bombardovací pluk. Za účast v bojích o Tamaňský poloostrov získal pluk také čestný název „Tamaňský“.

Na podzim 1943 se Noční čarodějnice přesunuly ke Kerčskému průlivu, kde podnikaly nálety na německé pozice až do poloviny dubna 1944, kdy celá jednotka přeletěla na Krym. Boje na Krymu pokračovaly s nezměněnou intenzitou a příslušnice bombardovacího pluku okusily také následky nepřátelského útoku na vlastní základnu. Koncem dubna zaútočil na polní letiště u Simferopolu německý hloubkový stíhač, kterému se podařilo zničit jeden letoun a zranit několik mechaniček.

Jednotka na Krymu operovala do 15. května 1944, přičemž podnikala nálety na oblast kolem Sevastopolu a Balaklavy. V průběhu bojů o Sevastopol absolvovala celkem 1 147 operačních letů, což v průměru znamenalo 150 vzletů za noc. Za boje na Krymu byl celému pluku udělen Řád Rudého praporu.

V polovině května 1944 pluk přeletěl na území Běloruska, do prostoru Mogileva. U 2. běloruského frontu plnily jeho příslušnice kromě pravidelných nočních náletů i jiné, méně obvyklé úkoly, například útoky na mosty či bombardování měst. Čarodějnice si připsaly úspěch i při zdolávání obklíčeného nepřítele. Sovětské pěchotě pomohly zajmout skupinu 200 německých vojáků, kteří se přesto, že byli obklíčeni, odmítali vzdát. Šest letounů Po-2 vzlétlo z nedalekého letiště a po shození několika bomb se Němci vzdali.

V létě 1944 se 46. NBAP v sestavě 2. běloruského frontu účastnil bojů o město Bialystok, kde byl nějakou dobu dislokován v blízkosti francouzského pluku Normandie-Němen. Často se uvádí, že Francouzi měli o ruské pilotky velký zájem a žádali o přeložení k tomuto čistě ženskému útvaru.

Na podzim 1944 se boje přesunuly do prostoru Varšavy a konec roku zastihl pluk na břehu řeky Narev. Když byla 12. ledna 1945 zahájena Viselsko-oderská ofenzíva, postupovaly na území Německa i Noční čarodějnice. Od března do konce dubna operovaly u Gdaňska a na štětínském směru. Obzvláště se vyznamenaly v bojích o město Köslin (dnes Koszalin) a při náletu na přístav Swinemünde (dnes Świnoujście). Za tažení v Polsku a ve Východním Prusku obdržel pluk Řád Suvorova 3. stupně.

Konec války zastihl letkyně ve městě Bydhošť. Po skončení bojových akcí se přepravily do Moskvy, kde byl jejich gardový noční bombardovací pluk v listopadu 1945 rozpuštěn. Některé ženy následně vystudovaly vysoké vojenské školy a zůstaly v armádě jako pedagožky, většina příslušnic pluku však demobilizovala a létání se věnovala už jen rekreačně. Pluk během války čítal 112–190 osob a 20–45 letadel. Osádky absolvovaly bezmála 23 672 operačních letů, svrhly 3 000 000 kg pum a způsobily nepříteli nezanedbatelné ztráty.

Vyznamenání Hrdina Sovětského svazu obdrželo 23 pilotek a letovodek. Mezi nejproslulejší patří autorky memoárů Marina Čečněva a Natalija Meklinová.

Pluk ztratil 28 letadel, 13 pilotek a 10 letovodek, mezi nimi i čtyři držitelky titulu Hrdina SSSR.

Zdroj: warhistoryonline.com, valka.cz