Dnes to bude opět delší, ale věřím, že článek o mých milovaných španělských terciích a statečných terciánech je jeden z nejlepších, které jsem napsal. Dal jsem si s ním velkou práci a kvůli němu přeložil několik španělských textů. Z úcty ke Španělům někdy schválně používám španělské výrazy.

Foto: Bitva u Rocroi (1643) je často považována za konec nadvlády tercií na bitevním poli. (obraz od Augusta Ferrera-Dalmau) | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:„Ďábel“ v kokpitu Zera - Hirojoši Nišizawa

Historie vojenské síly Španělska v 16. století začíná dlouho před velkými bitvami u Pavie, Saint-Quentin a Gravelines. Klíčovým faktorem, který formoval jedinečný charakter španělské vojenské kultury, byla staletí trvající reconquista, tedy proces znovudobývání Pyrenejského poloostrova od muslimských vetřelců. Tento boj trval téměř osm století a skončil až v roce 1492 pádem Granadského emirátu. Během tohoto vleklého konfliktu se u Španělů zformoval zvláštní národní charakter, prostoupený dvěma zásadními rysy: hlubokou katolickou zbožností hraničící s fanatismem a výrazným smyslem pro národní hrdost. Vojenská služba byla vnímána nejen jako povolání, ale jako posvátná povinnost – pokračování boje za víru a velikost Španělska na nových frontách.

Po reconquistě hledaly tisíce válečníků, pro které se válka stala způsobem života, nová bojiště, a evropské konflikty se pro ně staly přirozeným pokračováním jejich kariéry. Ekonomický základ španělské vojenské moci byl položen objevením Nového světa a následnou kolonizací Ameriky. Od první poloviny 16. století proudilo do španělské metropole nebývalé množství drahých kovů – jen ze slavných stříbrných dolů v Potosí v dnešní Bolívii bylo v letech 1545 až 1600 vytěženo asi 7 500 tun stříbra. Do konce 16. století zajišťovaly americké kolonie až 85 % světové produkce tohoto kovu. Toto kolosální bohatství umožnilo Španělsku financovat ambiciózní zahraniční politiku a udržovat četné vojenské kontingenty daleko za hranicemi hlavní metropole.

Na svém vrcholu španělská koruna současně udržovala posádky v Nizozemsku, Itálii, na středomořském pobřeží Afriky a v Novém světě, přičemž jejich celkový počet dosahoval až 150 000 mužů – což byla armáda, které se žádná evropská mocnost té doby nemohla rovnat. Zvláštní význam měly stálé posádky v italských državách – Neapolském království, Sicílii a Milánském vévodství, stejně jako v odbojovém Nizozemsku. Například v Miláně bylo trvale umístěno až 5 000 španělských vojáků, v Neapoli asi 4 000, nepočítaje v to místní pomocné síly. Během osmdesátileté války (1568–1648) bylo v Nizozemsku někdy až 60–70 000 vojáků španělské koruny. Americké stříbro nejen financovalo údržbu těchto posádek, ale také umožnilo armádu rychle rozšířit v kritických okamžicích najímáním velkého počtu žoldnéřů.

Je příznačné, že když byly v roce 1575 v důsledku vládního bankrotu na několik let přerušeny dodávky stříbra z Ameriky, okamžitě to vyvolalo sérii povstání španělských vojáků v Nizozemsku, které vyvrcholily nechvalně proslulou „španělskou zuřivostí“ – brutálním vypleněním Antverp v roce 1576.

Psali jsme:Nedostatečný náměr děl starého bitevníku Texas? Žádný problém. Prostě ji nakloníme celou

Bylo by však chybou se domnívat, že vojenská síla Španělska byla založena pouze na finančních zdrojích. Neméně důležitým faktorem byl jedinečný systém verbování španělské armády, zejména její elitní pěchoty, která kombinovala prvky národní a žoldnéřské armády. Vytvářela tak vojenský hybrid, který byl nadřazen jak čistě žoldnéřským, tak národním jednotkám jiných mocností.

Revoluce ve vojenských záležitostech, kterou provedli španělští velitelé v první třetině 16. století, byla z velké části reakcí na výzvy, které tradičním armádám přinesl vývoj střelných zbraní. Španělská vojenská inovace, zejména zavedení tercio, přinesla novou strukturu a taktiku, která ovlivnila celé evropské bojiště.

Základy lineární taktiky 17.–18. století vycházely právě z principů organizace tercio. I když technologický pokrok a nové taktické koncepty učinily terciální systém zastaralým, jeho dědictví přetrvávalo v evropském vojenském umění ještě dlouho. Španělský vojenský model byl jedním z prvních projevů „vojenské revoluce“ raného novověku – zásadní proměny válčení způsobené technologickými změnami a vývojem státní správy.

Historik Geoffrey Parker, jeden z předních odborníků na vojenské dějiny tohoto období, definoval čtyři klíčové aspekty této revoluce: taktické inovace, dramatický nárůst velikosti armád, sofistikovanost strategie a zvýšený dopad války na společnost. Španělský systém tercio byl odpovědí na první z těchto výzev – potřebu přizpůsobit taktiku nové technologické realitě. Druhým aspektem, růstem velikosti armád, bylo také do značné míry ovlivněno právě Španělskem. Jestliže na začátku 16. století byla armáda o 20–30 000 mužích považována za velkou, na konci století už mohly síly zapojené do konfliktů přesahovat 100 000 mužů na každé straně.

Konec éry nadvlády španělských tercií nastal v první polovině 17. století. Za symbolický moment lze jistě považovat bitvu u Rocroi v roce 1643, kde francouzská armáda pod velením vévody z Enghienu, budoucího „Velkého Condé“, uštědřila španělským terciím drtivou porážku. Přesto i v této bitvě španělská pěchota prokázala své nejlepší vlastnosti – statečnost a železnou disciplínu. Když francouzská jízda prorazila boky a obklíčila španělské jádro, veteráni terciopokračovali v boji a odráželi útok za útokem, dokud jim nebyly nabídnuty čestné podmínky kapitulace.

Sám princ Condé vzdal hold odvaze nepřátel, osobně pozdravil zajaté španělské velitele a zakázal svým vojákům okrádat ty, kteří se vzdali. Toto gesto úcty bylo symbolické – éra španělské vojenské převahy sice končila, ale principy a tradice, které vytvořila, žily dál ve vojenském umění Evropy.

Zdroj: warhistoryonline.com, valka.cz