V tomto díle naší minisérie Písek a Krev, kterou pro vás přinášíme ve spolupráci s renomovaným ukrajinským historikem Vladyslavem Besedovským, si představíme zbývající dva typy balistických vest, které sovětští vojáci v Afghánistánu nosili. 

Minulý článek jsme zakončili vestou 6b3, nyní se tedy podíváme na následovníka, vestu 6b4. Vesta 6b4 byla uvedena do služby ve stejnou dobu, jako vesta 6b3 a i když se na první pohled může zdát, že jsou mezi nimi jen malé rozdíly, ve skutečnosti jsou rozdílné v mnoha ohledech.  Nejprve se podíváme na to, co mají vesty společné. Výplň tvoří stejně jako u předchozích modelů malé destičky z titanu a karbidu boru, vesta 6b4 jich má ovšem více a to rovných 60 kusů. Velice podobné byly i kapsy, tedy 4 kapsy vpředu na 4 zásobníky do pušek AK či kulometu RPK, čtyři granátové kapsy na zádech a na zádech se také nacházela již standardní kapsa na pláštěnku. Od předchozích vest se ovšem lišila absencí tzv. měkké balistiky, tedy tlumiči, který tlumil přicházející náraz. Vesta tedy zachytila přilétávající projektil, nicméně kinetickou energii přenesla plně do těla vojáka, ten si pak připadal, jako by dostal ránu od profesionálního boxera. Naproti tomu, ovšem měla vesta jedno důležité vylepší, které předchozí vesty neměly a to tzv. Spall liner, tedy vložku, která zachycovala úlomky střely, která se po nárazu roztříštila. Úlomky se totiž mohou pohybovat obrovskou rychlostí a působí jako střepiny z granátu, kdy existuje vysoká šance, že tyto úlomky poraní nejen nositele, třeba v oblasti obličeje, ale případně i spolubojovníky.

Foto: Příslušníci jednotky KGB Alfa v Afghánistánu s vestami 6b4. Povšimněte si zajímavé odstřelovací pušky. | Vladyslav Besedovský

Psali jsme:Tanky T-60: Zapomenutí obránci ze Stalingradu

Absence měkké výztuže ovšem měla za následek sice to, že nositel zásah přežil, ovšem jeho tělo absorbovalo velké množství energie, které mu mohlo například vyrazit dech, či dokonce zlomit žebra nebo při zásahu do břicha pohmoždit orgány.  Vesta 6b4 tedy sice poskytovala špičkovou ochranu, ovšem za cenu druhotných zranění. Kvůli vložce zachycující úlomky byla vesta také velice drahá. Výrobní cena činila v 80. letech 6 000 rublů, za tuto cenu si šlo pořídit například dva automobily Záporožec 968! Zároveň se jednalo o sumu, kterou si  sovětský voják v Afghánistánu vydělal za 55 let (plat mužstva byl zhruba 9 rublů za měsíc).

Foto: Figurant s vestou 6b4 | Vladyslav Besedovský

Špičková ochrana ovšem byla na úkor vysoké hmotnosti, kdy plně naložená vesta vážila 17 kilogramů, s tak těžkou vestou toho moc neuděláte. Proto byly tyto vesty vyhrazeny spíše pro ženisty, vojáky konající strážní službu na stanovištích, či vojáky, které čekal městský boj. V těchto případech šlo o to, aby měl voják co největší možnou ochranu. Kvůli tomu, že byla vesta příliš drahá a byla vydávána jen na specifické úkoly ji moc nevidíme ani na fotografiích a její použití je tedy silně limitováno.

Finální vestou je poté vesta 6b5. Ta se v Afghánistánu minula jen velice okrajově a to kvůli svému zařazení do výzbroje po roce 1986. V Afghánistánu se objevila maximálně jen v několika málo kusech nejspíše kvůli testování, ale díky nasycení předchozími typy vest nebyl důvod sovětské logistice přidělávat další starost. Vesta 6b5 se nicméně stala nejrozšířenější vestou Sovětského svazu a byla používána i dlouho po jeho rozpadu. Trošku tedy odbočíme od Afghánistánu a představíme si i vrcholnou balistikou vestu Sovětského svazu. 

Psali jsme:Lexington, South Dakota a Montana – zrušené projekty bitevních kolosů amerického námořnictva

Vesta 6b5 byla do výzbroje zařazena v roce 1986 a byla vyráběna v celkem devíti modifikacích. Tělo zůstalo stejné, ale lišila se balistická výplň, kdy bylo možné vesty různě mezi sebou kombinovat aby se mohla vesta přizpůsobit pro konkrétní misi, kdy se například upravoval počet balistických destiček, přidávala se měkká balistika, či spall linery a vestu tak bylo možné upravit například pro mise, kdy byla vyžadována spíše pohyblivost vojáka, než balistická ochrana a naopak. Díky tomu, že vesta byla stále stejná se zjednodušila výroba, do které s zapojilo velké množství oděvních podniků. 

Stejně jako u předchozích vest se jednalo o spojení dvou částí, hrudní a zádové, ty se spojovaly pomocí suchého zipu a pojistných popruhů na ramenou, díky tomu  bylo možné vestu upravit na tělo, což byla novinka. Na vestě 6b5 se také poprvé objevil balistický límec, který chránil krk. Na ramenou se nacházely čtyři zpevněné válečky. Na horní části ramen sloužily k tomu, aby zabránily sklouznutí například batohu z ramen, ty spodní, na přední straně ramen sloužily k zapření pažby zbraně. Umístění kapes ovšem bylo stále stejné. Vpředu se nacházely čtyři kapsy na zásobníky do AK či RPK, vzadu čtyři kapsy na granáty a velká kapsa na pláštěnku. Umístění granátových kapes na záda bylo kritizováno již od začátku, ovšem zkostnatělý sovětský systém nedovedl včas reagovat. Co se týče balistické ochrany, ta mohla bý díky konfiguraci různorodá. 

Foto: Vesta 6b5 se v Afghánistánu jen mihla, zůstala ovšem velmi oblíbenou v postsovětských zemích. Na fotografii figurant ukrajinských sil v Kosovu v 90. letech. | Vladyslav Besedovský

Při správném naplnění může hrudní část 6b5 odolat střele s ocelovým jádrem z útočné pušky AKM (7,62 mm) z 10 metrů, podobné střele z AK-74 (5,45 mm) z 35 metrů a také střele s ocelovým jádrem (LPS), vystřelené z ostrostřelecké pušky SVD ze 150 metrů. U pistolí PM (9 mm) a TT (7,62 mm) chrání hrudní část na vzdálenost pěti metrů. 

Foto: Vesta 6b5 se vyráběla v celé řadě kamuflážních vzorů | Vladyslav Besedovský

Díky tomu se stala vesta velice oblíbenou u všech postsovětských zemí, které je využívaly po celá 90. léta. Díky tomu se vesta vyráběla ve všech hlavních maskovacích vzorech postsovětských republik.  Vesty můžeme vidět v klasické sovětské olivově zelné, kamufláži TtsKo, kamufláži pohraniční stráže nebo ukrajinském Duboku.

Zdroj:  safar-publishing.com, history.com, Vladyslav Besedovsky