Je známa či připomínána přítomnost českých vojáků v Mexiku v 60. letech 19. století zejména asi jako příslušníků vojenské kapely. Ti vytvářeli součást vojenského sboru, složeného z dobrovolníků z různých částí rakouského impéria a vyslaného do Mexika na podporu císaře Maxmiliána. Celá záležitost spadá do kontextu událostí rozsáhlého mezinárodněpolitického přesahu, v nichž na samotné Rakousko připadla role v podstatě náhodná.

Foto: Louis-Napoléon Bonaparte (Napoleon III.), portrétovaný A. de Dreuxem v roce 1858. Jeho politika, jako presidenta 2.Francouzské republiky v letech 1848-52 a posléze, do roku 1870, francouzského císaře, sice neotřásla celoevropskou scénou tolik,  jako tomu bylo v případě jeho strýce o několik desetiletí dříve, ovšem i ji charakterizovaly velmi ambiciózní rysy v Evropě i v zámoří. V souvislosti s intervencí  v Mexiku nebude od věci dodat, že právě ideovému vlivu 2. Francouzského císařství je přisuzován zásadní podíl na tom, že se pro země bývalé španělské a portugalské Ameriky ujal termín Latinská Amerika. Jedním z faktorů, které po několika letech stažení francouzských vojsk z Mexika podmínily, byl vývoj ve střední Evropě. Ten se měl stát, v podobě války mezi Francií a Pruskem, resp. pod pruským vedením se sjednocujícím Německem, pro Napoleonův režim fatální. | Wikimedia Commons

Napjatá atmosféra v Mexiku, poznamenaném mj. porážkou ve válce s USA let 1846-48, vyústila v tříletou občanskou válku, tzv. válku o reformu mezi konzervativními a liberálními, především antiklerikálními kruhy. Ta na přelomu let 1860/61 vrcholila vítězstvím reformistických liberálů a jistou konsolidací země (opět) pod jejich vládou. Odklad splátek značného mexického zahraničního dluhu, vyhlášený vítěznou vládou presidenta Benita Juáreze, a reakce věřitelských kruhů v Evropě vedly v říjnu 1861 k londýnské dohodě tří evropských mocností (Velká Británie, Francie, Španělsko) o společné intervenci v Mexiku, s cílem vymáhání svých finančních pohledávek. Už však jen aktivity některých zástupců mexického konzervativního tábora, kteří propagovali myšlenku změny režimu ve své zemi za pomoci ze zahraničí, naznačovaly, že v akci může jít o víc než jen o finanční otázku.

Psali jsme:Brána do historie - ,,Naši výsadkáři" po 2. světové válce...

Zvláštní zájmy se nabízely v případě Španělska – zhruba čtyři desetiletí po rozpadu jeho obrovského impéria v Americe (z něhož zbývaly pouze Kuba a Portoriko), v době jeho  komplikovaných vztahů s mexickými liberály a v období, kdy jeho vnější politika mohla obecněji vůči státům bývalé španělské Ameriky sledovat, i v zájmu překonání vlastní vnitřní nestability předchozích dekád, určitý revizionistický kurz. Navíc, za hlavní výchozí základnu společné operace v Mexiku byla určena kubánská Havana; a španělský kontingent se už v prosinci 1861 vylodil v mexickém Veracruzu s předstihem vůči britskému a francouzskému, a byl také, o počtu asi 6 tisíc mužů, největší. Nicméně, rozhodující iniciativa spočinula samozřejmě na síle, v jejímž mocenském vleku se sama španělská monarchie nacházela, tedy na 2.Francouzském císařství Napoleona III. Již před zahájením intervence zde byl projekt zřízení francouzského protektorátu nad Mexikem a monarchie, přičemž už se objevilo i jméno konkrétního kandidáta na trůn – arcivévody Maxmiliána, bratra rakouského císaře Františka Josefa I.

Foto: Mexický císařský pár Maxmilián a Charlotte. Před vznikem 2.Mexického císařství (dodejme, v pořadí 1. existovalo v zemi krátce po zhroucení španělské moci v letech 1822-23) působil Maxmilián jako velitel rakouského válečného námořnictva a dočasně též jako generální guvernér Lombardie-Benátska v rakouské severní Itálii. Legitimitu své vlády v Mexiku mohl opírat už o svou rodinnou příslušnost (vzhledem ke španělské větvi habsburské dynastie, vládnoucí celému španělskému impériu v 16. a 17.století). I když si v Mexiku zrovna nenaklonil tamní proklerikální konzervativce, a ani nedosáhl zamýšleného kompromisu s Juárezem, snažil se, navzdory okolnostem své mocenské instalace, vystupovat jako „domácí“, mexický panovník. To se odrazilo i v jeho vztahu s rakouskými dobrovolníky. | Wikimedia Commons

Zatímco během prvních měsíců roku 1862 došlo mezi mexickou vládou a intervenčními mocnostmi k dohodě v otázce splácení dluhů, a britský a španělský kontingent se z obsazené pobřežní oblasti Mexika stáhly, Francouzi svou vojenskou přítomnost v zemi naopak posílili a jejich postup do vnitrozemí znamenal počátek otevřené války s Mexikem, resp. jeho liberálním vedením. Jejich porážka v bitvě u Puebly v květnu 1862 sice mj. otřásla prestiží francouzské armády, ale v průběhu následujícího roku, do června 1863, měl rozhodnout příchod dalších francouzských posil. Puebla, ležící na přístupu k Ciudad de México, tentokrát po obléhání padla do francouzských rukou, a francouzské oddíly vstoupily do mexického hlavního města. Tam byla místními konzervativními představiteli ustavena junta, která proklamovala restauraci monarchie v zemi. Juárezova vláda se stáhla do severněji položených regionů, odkud pokračovala v guerillovém boji proti francouzské okupaci a formujícímu se 2.Mexickému císařství.

Foto: Maršál François Achille Bazaine během mexického tažení, portrétovaný účastníkem tažení J.-A. Beaucém. Bazaine se v Mexiku objevil v době po odražení francouzského postupu mexickou armádou u Puebly v květnu 1862, se značným  početním navýšením francouzských intervenčních sil (a o širší internacionalizaci konfliktu může svědčit i nepříliš velký kontingent egyptských, resp. súdánských vojáků, poslaný tehdy Francouzům na pomoc egyptským pašou), aby nakonec převzal vrchní velení nad nimi. Právě jemu je mj. připisováno, že v roce 1865 prosadil Maxmiliánův podpis dekretu, nařizujícího bezprostřední popravy zadržených nepřátelských guerillových  bojovníků (a čemuž je zase připisován rozhodující vliv na konečný Maxmiliánův osud). Za pozornost však může stát i osud samotného Bazaina po návratu z Mexika. Kapitulace přibližně 150-tisícové armády před Prusy v Métách na podzim 1870 mu později vynesla trest smrti, byť změněný milostí maršála MacMahona, presidenta 3.Francouzské republiky, na 20 let žaláře. Odtud uprchl a dožil ve španělském exilu. | Wikimedia Commons             

Psali jsme:Karl Strecker – poslední velitel pevnosti Stalingrad

Důležitý vnější faktor pro realizaci francouzského projektu nabízela aktuální situace USA, jako síly stavící se pronikání evropských velmocí na americké kontinenty. Jakkoliv přítomnost desetitisíců francouzských vojáků v sousední zemi Washington znepokojovala, jeho moc byla paralyzována realitou faktického rozdělení USA na dva celky a vlastní občanské války. Na druhou stranu, podnik odrážel i předchozí vývoj evropské politiky. Francouzský imperátor, synovec někdejšího císaře Napoleona I., hledal usmíření s Vídní, kde ve vzájemných vztazích visel stín války v severní Itálii z roku 1859.

Arcivévoda Maxmilián v roce 1863 nabídku Francie a nejbezprostředněji mexických konzervativců nakonec přijal. Ke sklonku května 1864 dorazil, společně se svou manželkou, belgickou princeznou Charlotte, na palubě rakouské fregaty Novara do Veracruzu, odkud pokračoval do Ciudad de México. I když se vzdal veškerých svých nároků v Rakousku, a navzdory zdrženlivému postoji císaře Františka Josefa k mocenskému nástupu svého bratra v zaoceánském Mexiku, bylo mezitím v Rakousku svoleno k verbování dobrovolnického kontingentu, jenž měl sloužit jako osobní stráž nového mexického císaře. Proces jeho formování dodatečně potvrdila rakousko-mexická smlouva z října 1864; a obdobný, byť menší sbor byl, vzhledem k původní vlasti mexické císařovny, ostatně shromážděn i v Belgii. Současně se mělo jednat o doplnění mexické císařské armády, jež se měla změnit v hlavní ozbrojenou složku režimu, prakticky závislého na podpoře francouzských vojsk.

Foto: Příslušníci Rakouského dobrovolnického sboru, působícího v Mexiku v letech 1865-67. Jednalo se o muže, kteří měli za sebou zkušenosti se službou v rakouské armádě (což ostatně patřilo k podmínkám přijetí do sboru během náborové kampaně v roce 1864) a často i z války Rakouska s Francií a Sardinskem/Piemontem z roku 1859, v níž bojovali na opačné straně než např. maršál Bazaine. Jakkoliv se většina z přeživších stáhla z Mexika už společně s Francouzi, příp. poté po Maxmiliánově pádu, někteří v Mexiku natrvalo zůstali (jako český lékárník František Kaška). Řada okolností nahrála tomu, aby působení této vojenské síly upadlo po roce 1867 v podstatě do zapomenutí. | Wikimedia Commons

Centrem náboru, řízeného za mexické podpory z Vídně, se stal Laibach (slovinská Lublaň). Tak vznikl Rakouský dobrovolnický sbor (Österreichisches Freikorps) o asi  6 800 mužích, složený ze 3 batalionů lehké pěchoty (myslivců, Jäger), regimentů husarů a hulánů, baterií horského dělostřelectva,  ženijních jednotek. Patřil k němu i lékařský sbor. Pokud jde o různorodou národnostní skladbu, tak vedle rakouských Němců, Italů, Slovinců, Chorvatů,  Čechů, Slováků či Rusínů, specificky etnický ráz je přisuzován především regimentu husarů (Maďaři, příp. obecněji Uhři) a hulánů (Poláci). Zhruba 60-tičlenná vojenská kapela měla kampani dodat optimistický ráz. Velitelem celého sboru byl jmenován generál Franz, hrabě Thun-Hohenlohe, aristokrat, narozený ve východočeských Cholticích. První skupina dobrovolníků v čele s Thunem doplula do Mexika, cestou přes francouzský atlantický přístav Saint-Nazaire, těsně začátkem roku 1865. Zbývající následovali, opět přes dotyčný přístav nebo přes Terst, a se zastávkou na francouzském Martiniku, v příštích měsících.

Bez ohledu na původně zamýšlený účel, stal se sbor, jehož generální štáb zřídil generál Thun po příjezdu do Mexika v Pueble, fakticky podřízeným vrchnímu veliteli francouzských sil v zemi, maršálu Bazainovi. Jeho určené hlavní úkoly byly specifikovány jako operace proti partyzánům (Juárezovým stoupencům) v horských oblastech středovýchodního Mexika, ochrana komunikací mezi městy Puebla a Orizaba, ale také eliminace vzpour indiánského obyvatelstva na Yucatánu. S prvním úkolem souvisel úspěšný zásah sboru v Sierra Norte de Puebla v únoru 1865, vedený generálem Kodolichem, kde bylo dosaženo příměří s lokálními republikánskými předáky. S tím vším se však vytvářel předpoklad pro praktické rozptýlení sboru do brigád o několika stech mužích, operujících po boku Francouzů a jednotek mexické císařské armády v různých částech země, od Oaxaky na jihozápadě až po severovýchodní pohraničí v Tamaulipasu.

Foto: Rakouské a mexické císařské oddíly v Matamoros v roce 1866. V listopadu 1865 nahradil rakouský generál Alphons von Kodolich a jeho 2. pěší kompanie v tomto pohraničním městě při řece Bravo del Norte (Rio Grande), bráněném jinak konzervativním generálem Tomásem Mejíou, francouzskou posádku. Poté, co byl v květnu 1866 nucen stáhnout se do Puebly, střetly se císařské a rakouské oddíly neúspěšně s juaristy poblíž nepříliš vzdálené Santa Gertrudis (je připomínán již marný bajonetový útok Rakušanů, vedených kapitánem Ernstem von Pitnerem, ve chvíli, kdy už ztracená byla situace jejich mexických spolubojovníků). Vzhledem k celkové situaci ovšem mohlo být také příznačné, že mezitím, už v květnu 1865, k opačné straně hranice USA přesunuly asi 25 tisíc svých vojáků, což naznačovalo, i v souladu s idejemi tzv. Monroeovy doktríny, výstražné gesto vůči Francii. | Wikimedia Commons

Thun a další rakouští velitelé se přitom snažili zachovat nezávislost sboru, a jejich vztahy s francouzským velením, ale ani s císařem Maxmiliánem nebyly ideální – tak jako ostatně nebyly harmonické vazby uvnitř procísařského tábora nejobecněji. Maxmiliánovy politické postoje (jak dokazoval už v Rakousku) byly příliš liberální, aby se ocitly v nejobecnějším souladu s postoji mexických konzervativních vrstev, a s konzervativními mexickými vojenskými veliteli se císař plně sblížil až v době krátce před svým pádem. Ten byl předznamenán stahováním francouzské armády z jí obsazených pozic zejména během roku 1866, a nakonec dovršením jejího odchodu, v únoru až březnu 1867, vůbec z Mexika, a naopak,  postupem juaristů, liberálů, kteří, bojující proti invazi evropské velmoci, získali sympatie vlastně v celé Americe.

Maxmiliánovo císařství nedosáhlo ani náklonnosti jediné další tehdejší americké monarchie, Brazilského císařství; a významný mezník i v tomto směru zatím přinášela kapitulace jižanské Konfederace a tím ukončení občanské války v USA v dubnu 1865. USA zvýšily materiální pomoc Juárezově vládě, kterou nepřestaly nikdy uznávat, a projevily tlak v zájmu stažení Francie z Mexika. Podobně vyvinuly diplomatický tlak vůči Rakousku, když císařské Mexiko usilovalo, a bylo to stvrzeno smlouvou z března 1866, naverbovat v habsburské monarchii nové tisícové posily. Kromě toho, porážka, jakou zrovna Rakousko utržilo v polovině roku 1866 ve válce s Pruskem, signalizovala nový trend vývoje ve středozápadní Evropě, což byl zase další vážně znepokojující jev pro Napoleona III.

Finanční potíže mexického státu (neschopnost vyplácení žoldu) stály za tím, že od května 1866 byl Rakouský dobrovolnický sbor organizačně převeden přímo pod francouzské velení, společně se sborem belgickým, v jehož čele stál baron Alfred van der Smissen. Spolu s oddíly francouzské cizinecké legie vytvořily oba sbory jednotku zvanou Pomocná cizinecká divize (Division auxiliaire étrangére). Zatímco též oddíly rakouského sboru zaznamenaly větší ztráty v podobě padlých a především zajatých ve střetech s postupujícími liberály, přibližující se agónii Mexického císařství neodvrátila ani císařovna Charlotte svým návratem do Evropy a agitací v jeho prospěch, v první řadě přímo u Napoleona.

Foto: Fotografický snímek popravy Maxmiliána (před popravčí četou vpravo) a generálů Miramóna (uprostřed) a Mejíi (vlevo) na querétarském pahorku Cerro de las Campanas 19.července 1867. Mexického presidenta Juáreze nepřesvědčily ani žádosti o milost pro zajatého Maxmiliána, které přišly ze strany USA, jeho faktického spojence, nebo ze strany takových jeho sympatizantů, jako byli italský revolucionář Giuseppe Garibaldi a francouzský spisovatel Victor Hugo. Na druhou stranu je známo, že Maxmilián před smrtí žádal milost alespoň pro Miramóna a Mejíu. | Wikimedia Commons 

V prosinci 1866 byly rakouský a belgický sbor císařským dekretem rozpuštěny, aby byly inkorporovány do mexické armády pod velením generála Leonarda Márqueze. Nicméně, přes nabízené výhody, většina ze zbývajících asi 4 500 rakouských dobrovolníků (nepočítaje zhruba tisícovku z nich, nacházející se tehdy již v zajetí juaristů) využila nabídky ze země odejít. V kontrastu s finálním rozhodnutím samotného Maxmiliána, okolo 3 500 Rakušanů, včetně Thuna, následně opustilo Mexiko společně s francouzskými vojáky, a na francouzské náklady bylo přepraveno zpět do Evropy. Z větší části těch, co se rozhodli setrvat v Ciudad de México, zorganizoval hrabě Karl von Khevenhüller oddíl, jenž byl Mexičany nazýván, podle barvy uniforem, „červenými husary“ (húsares rojos). Ti však ani nedoprovázeli císaře, když ten v únoru 1867, bezprostředně kooperující s mexickými císařskými veliteli, vytáhl do Querétara, kde zřídil svůj hlavní stan. Přesto ještě 2. dubna 1867 v oblasti mimo hlavní město podpořili ústup generála Márqueze, neúspěšného ve střetnutí s oddíly republikánského velitele Porfiria Díaze, pozdějšího mexického presidenta a diktátora.

Když v červnu 1867 příslušníci bývalého rakouského sboru v hlavním městě právě před generálem Díazem kapitulovali, nalézal se Maxmilián v Querétaru už v zajetí republikánských sil. Kromě něj padli do zajetí i dva vojenští předáci mexického konzervatismu, generálové Miguel Miramón, bývalý president v letech 1859-60, a Tomás Mejía. Generál Márquez, opouštěný svými vojáky, uprchl na španělskou Kubu.

Jak známo, Maxmilián byl spolu s Miramónem a Mejíou odsouzen válečným soudem k smrti, a 19.července 1867 byli všichni tři v Querétaru zastřeleni. Událost výrazně ovlivnila vztahy mezi Juárezovým Mexikem a Rakouskem (které dosáhlo převozu arcivévodových tělesných ostatků do Vídně). A tím samozřejmě definitivně skončilo i rakouské vojenské angažmá, jehož dosud zůstávající a žijící účastníci se rovněž většinou vrátili domů.

Už jenom určitou ironií ve vývoji mezinárodních vztahů může být, že jen něco přes tři roky poté, vývoj v Německu, s jakým byla v roce 1866 konfrontována rakouská monarchie (a vlastně i v kombinaci s revolučním vývojem ve Španělsku po svržení královny Isabely II. v roce 1868, tj. nabídka španělského trůnu pruskému princi) se stal osudným velmocenské síle, která celé toto dobrodružství zinscenovala – 2.Francouzskému císařství.