Vzhledem k velkému zájmu o články týkající se ruské přítomnosti v Americe jsem se rozhodl v tomto tématu dále pokračovat. V minulých dvou článcích jsme si připomněli ruskou kolonii na Havaji a násilnou rusifikaci místního obyvatelstva, v druhém článku pak ruskou okupaci Aljašky a boj s místními indiány. Dnes si celkově přiblížíme Ruskou Aljašku. 

28. února 1825 byla uzavřena úmluva o vymezení majetku Ruska a Anglie v Severní Americe. Dokument definoval pravidla rusko-anglického obchodu, lodní dopravy a rybolovu. O rok dříve byla podepsána obdobná rusko-americká úmluva.

Foto: Mapa Ruské Ameriky z roku 1835 | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Hodinky novodobých „samurajů“

Prvními Rusy v Americe se stali námořníci Michail Gvozdev a Ivan Fedorov, kteří na lodi Svatý Gabriel dopluli na pobřeží Ameriky v roce 1732. O devět let později do Ameriky doplul také slavný dánský mořeplavec v ruských službách, Vitus Jonassen Bering, po němž je pojmenována Beringova úžina. Rozvoj Aljašky započal ale až kolem roku 1770, kdy na Aljašce začaly vznikat ruské osady a začalo se šířit pravoslavné křesťanství. V roce 1783 byla založena americká pravoslavná diecéze. V té době zde žijí z drtivé většiny lovci kožešin a také obchodníci s kožešinami. 

Poté, co na carský trůn nastoupil car Pavel I. Ruský, vešla v platnost ustanovení týkající se rozvoje ruského zámořského území. Na Aljašce vznikla v roce 1799 Michajlovská pevnost, ve které žilo na 200 Rusů. V pevnosti vznikla obchodní stanice, dílny i základní škola. Hlavní činností a obživou byl hlavně lov mořských vyder kvůli kožešinám. Území spravovala Rusko-americká společnost, která měla monopolní práva na obchod na pobřeží Severní Ameriky, i když tato území byla součástí sibiřského generálního gouvernementu. Život na Aljašce byl ovšem velice těžký. Osadníci museli spoléhat na zásobovací lodě, které nepřiplouvaly zrovna často. 

Foto: Ruská šalupa Něva proplouvá kolem Přístavu svatého Pavla na ostrově Kodika, 1814 | Wikimedia Commons / Public domain

Poručík Lavrentij Zagoskin si do deníku zapsal své dojmy z místních obyvatel: „Mezi domorodci neexistuje podřízenost založená na uznané nebo přidělené moci, ale někteří jsou považováni za významnější členy společnosti. Stařešinové, zkušení obchodníci, zdatní lovci, nebo jedinci, kteří jsou k ostatním dobrotiví se těší větší úctě a mají na poradách větší slovo. Práce proti jejich vůli je pro ně nepříjemná, je těžké je přinutit pracovat pro nás. I když nemají žádný systém výuky, jsou všichni domorodci bystří, spravedliví, pohotoví, ve svých myšlenkách pozitivní a otevření novým věcem.

Nevzdělané barbarské národy jsou z pravidla pohostinné. To zde představuje nejvýraznější charakterový rys kmene Kang-Yulit (o tomto kmeni se mi bohužel nepodařilo nic dohledat – pozn.red.). Nejsou mezi nimi žádní chudí lidé. Bohatí používají své bohatství ke společnému komunitnímu prospěchu a pomoci méně majetným, své jmění rozdávají potřebným. Ten, který rozdá všechen svůj majetek, se přestěhuje k příbuzným, kteří se o něj postarají a takhle se to neustále opakuje. Odtud jsme převzali svůj zvyk přinést nějaký malý dárek, když jdeme někoho navštívit.“

Psali jsme:Okno do historie: Třetí křížová výprava a vítězství krále se lvím srdcem

Ruská Amerika kromě Aljašky zahrnovala osady na pobřeží Tichého oceánu a alžbětinskou pevnost na Havajských ostrovech. O ruské přítomnosti na Havaji jsem psal v nedávném článku. Ruští osadníci se dostali až do dnešní Kalifornie, kde Rusko-americká společnost založila v roce 1812 osadu Fort Ross, o té si povíme příště. Rusové se zde k místním chovali lépe, než na Aljašce, kde si svou dominanci prosazovali především silou. Rusové od tamních indiánů odkoupili pozemky výměnou za evropské zboží, látky a zbraně a s místními se snažili co nejvíce vyjít a přítomnost byla výhodná pro obě strany. Rusové zde lovili zvířata pro kožešiny, ovšem primárním úkolem pevnosti Fort Ross mělo být zásobování ruských osadníků na Aljašce. V okolí pevnosti tedy vznikla pole pro pěstování různých plodin, rozvíjel se chov dobytka a vznikly zde i ovocné sady, kde se vysazovaly hrušky, švestky a jablka.

Foto: Kresba typické rané ruské osady včetně detailu obranné zdi z roku 1804 | Wikimedia Commons / Public domain

Údržba Fort Ross ale byla náročná, ale hlavně velice nákladná a postupem času se začalo diskutovat, zda se vůbec vyplatí. Kvůli drahému a náročnému provozu se nakonec přiklonilo k odprodeji pevnosti a čekalo se na zájemce. Nakonec byla v roce 1841 podepsána smlouva o prodeji Američanovi Johnu Sutterovi za 42 857 stříbrných rublů. Ovšem bez Fort Ross v Kalifornii se stalo zásobování osad na Aljašce více náročné, a hlavně již finančně nevýhodné. Aljaška byla prostě od Petrohradu příliš daleko, prakticky na druhém konci světa, zprávy sem cestovaly i několik měsíců a pokud někdo napsal z Aljašky dopis do Petrohradu, na odpověď mohl čekat i půl roku.

Foto: Reenaktoři ve Fort Ross v roce 2015 v dobovém ruském oblečení, ve kterém chodili ruští osadníci | Wikimedia Commons / Public domain

Nepříznivá byla i situace s místními indiánskými kmeny, o tom jsem ovšem psal v předchozím článku. Ruské zámořské kolonie se tak staly silně nerentabilní, a tak nakonec byla Aljaška v roce 1867 prodána Spojeným státům za cenu 7 200 000 dolarů, což odpovídá dnešním zhruba 153 000 000 dolarům. 

V nedávném článku jsem se věnoval také ruské přítomnosti na Havaji, což ovšem nebyla oficiální ruská kolonie, proto ji zde ani nezmiňuji.

Zdroj: britannica, Diletant Media