Stíhací letouny Albatros D. byly za první světové války oporou mladého německého letectva. Během rychle se měnícího leteckého boje se neustále měnily zkušenosti a s nimi hodnocení typů stíhacích letounů a jejich možnosti. Zjednodušeně řečeno: pohled na to, co je dobré letadlo a co má vše umět. To se projevilo i u stíhaček Albatros D. Když válka v roce 1914 vypukla, žádné takové letouny neexistovaly, ale do konce války měla německá armáda ve výzbroji čtyři různé verze Albatrosu D. a mnoho dalších modelů letadel.

Přestože ve válce sloužily pouze čtyři typy Albatrosů D., byly číslovány od I do V. Modely I, II, III a V sloužily na frontě. Žádný model IV se akce nedočkal. Albatros D.I byl představen počátkem roku 1916. Letoun byl vyvinut v reakci na úspěchy spojeneckých letadel.

Foto: Ernst Udet před Albatrosem D.III | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Plovoucí a létající Bílé domy – velitelská stanoviště amerických prezidentů pro případ jaderné války

Počátkem roku 1915 nastalo období známé posléze díky britskému tisku jako Fokker Scourge (pohroma, metla). Po několik měsíců měli Němci nad západní frontou naprostou převahu ve vzduchu. Spojenci tehdy utrpěli strašlivé ztráty.
Důvod německého úspěchu byl stejný jako ten, který nakonec zničil jejich náskok - technologie. Stíhačky Fokker E (E jako Eindecker, jednoplošník) překonávaly spojenecká letadla v jednom střetnutí za druhým. Němečtí piloti, jako byl například slavný Max Immelmann, na nich dosahovali pozoruhodných výsledků. Především díky synchronizovanému kulometu nad motorem.

Pak ale již Spojenci zareagovali. Bojové letouny de Havilland a Nieuport se ukázaly být výkonnější a celkově lepší než Fokker E. Po pouhých třech letech existence a o něco více než roce bojového nasazení byla řada Fokker E již zastaralá. Několik následujících měsíců pak naopak vládli obloze Spojenci, avšak Němci připravovali odpověď. Vyvíjeli vlastní dvouplošné a trojplošné stíhačky. Mezi nimi byl i Albatros D.

Eliptický průřez trupu letounu Albatros D. byl výrazem pokroku v aerodynamické konstrukci. Byla to oblast, kde se rychle dosahovalo pokroku. Konstruktéři letadel rozvíjeli své znalosti principů letu a toho, co v praxi dobře funguje. Byl to jeden z faktorů, který umožnil letadlu dosáhnout lepších výsledků než soupeři, proti nimž se postavilo.
Albatros D. byl jednomotorový letoun, ale k jeho pohonu byly použity dva různé typy motorů. Jednou z možností byl motor Benz Bz.III, druhou motor Mercedes D.III. V době, kdy byl Albatros poprvé vyroben, to byly nejvýkonnější motory montované do jakéhokoli bojového letounu.

Albatros D. byl vybaven dvěma synchronizovanými kulomety Spandau ráže 7,92 mm a byl to rychle stoupající letoun, který dokázal dosáhnout výšky 1000 m za pouhých šest minut. To byla impozantní rychlost stoupání. Bylo to důležité zejména kvůli způsobu, jakým stíhací piloti bojovali. Manfred von Richthofen, nejslavnější letecké eso celé války, vyvinul taktiku využívající klesání z výšky. To poskytovalo útočícímu letadlu větší rychlost, moment překvapení a výhodu při manévrech, které následovaly po prvním okamžiku střetu. Schopnost rychle stoupat samozřejmě provedení této taktiky usnadňovala.

Psali jsme:Operace "L": Japonští výsadkáři v bitvě o Palembang a jednu z největších rafinérií v jižní Asii

Albatrosy D. se postupem času zdokonalovaly. D.V dokázal vystoupat do výšky 1000 m za čtyři minuty; dvě třetiny času, který potřeboval jeho předchůdce. A řada Albatros D. udělala na německé piloty opravdu dojem. Létali na nich mnozí ze známých stíhacích es. Patřil k nim jak zmíněný „Rudý baron“ Manfred von Richthofen, tak muž, který ho vycvičil a podporoval, letecký inovátor Oswald Boelcke.

Když byla představena verze D.II, měla oproti D.I několik vylepšení. Horní křídlo bylo sníženo, což pilotovi umožnilo lepší výhled nahoru. Umístění chladiče v horním segmentu křídla také pomohlo zlepšením aerodynamiky letadla.
Model D.III byl zase vylepšen oproti modelu D.II. Jeho uspořádání křídla bylo změněno tak, aby umožňovalo lepší manévrovatelnost, která byla ve stále zběsilejších a rychlejších bojích na západní frontě důležitá. Aby toho bylo dosaženo, musela být zlepšena tuhost křídel. K tomu byly přidány vzpěry ve tvaru V.

Koncem roku 1917 byl D.III překonán novou vlnou spojeneckých stíhaček. To vedlo ke vzniku D.V, posledního stíhacího letounu Albatros D. D.V měl skvěle konstruovaný trup, navržený tak, aby získal zpět náskok před nepřátelskými letci. Byl potažen překližkou namísto plátna, jak bylo běžné u většiny letadel z první světové války. D.V. pak bylo vyrobeno obrovské množství. Jen na západní frontě jich vzlétlo 1500. Své nedostatky a přes zlepšení výkonu již poněkud zřejmou zastaralost koncepce ve srovnání s nepřátelskými letadly (a také s novějšími německými letouny, především Fokkerem D.VII) vynahrazovaly množstvím.

Často se přitom také ukázalo, že létání s D.V je pro piloty nebezpečné. Kromě těch, kteří přišli o život v boji, jich znepokojivý počet zahynul při nehodách. Kvůli strukturální slabosti křídel se letouny při velkém přetížení ve vzduchu prostě rozpadly. Přesto sloužily až do konce války.

Počátkem 20. let létaly dva Albatrosy D.II také v Československu. Jeden používalo nové československé letectvo k výcviku pilotů do roku 1924, druhý k leteckým produkcím a předvádění leteckých soubojů používal do roku 1921 Julius Arigi, rakousko-uherské stíhací eso se 32 sestřely.

Zdroj: warhistoryonline