V současnosti, v návaznosti na válku na Ukrajině, se čím dál častěji objevují úvahy, že Rusko – kterému se jeho ukrajinské tažení nedaří tak, jak původně předpokládalo – by mohlo zaútočit také na Moldávii, a tak de facto vpadnout Ukrajině do zad. Případně po dobytí Moldávie spojit Moldávii s již dobytým území na jihu Ukrajiny, a tím odříznout Ukrajinu od moře. Zatím jde naštěstí jen o teoretické scénáře, uskutečnit něco takového by ale mohlo být mnohem snazší, než se může na první pohled zdát.

Moldávie je po dlouhá léta mezinárodně uznaným státem, je i řádným členem OSN atd. Přesto je nutné zmínit, že Moldávie je ve své nynější podobě umělým, novodobým státním útvarem. Historické Moldavsko sice patří mezi velmi staré evropské entity, rozkládalo se ale na zcela jiném území než dnešní Moldávie. Dnešní Moldávie vznikla až v r. 1940, kdy tehdejší Sovětský svaz vedený J. Stalinem uskutečnil anexi Besarábie, západní části dnešní Moldávie, patřící do té doby Rumunsku a obývané převážně etnickými, Rumunům spřízněnými Moldavci. Následně byla Besarábie spojena s východní části, oddělenou řekou Dněstr a obývanou převážně Rusy a Ukrajinci. Tím vznikla Moldavská sovětská socialistická republika, která se stala součástí Sovětského svazu.

Foto: V současnosti, v návaznosti na válku na Ukrajině, se čím dál častěji objevují úvahy, že Rusko – kterému se jeho ukrajinské tažení nedaří tak, jak původně předpokládalo – by mohlo zaútočit také na Moldávii, a tak de facto vpadnout Ukrajině do zad. (ilustrační foto) | Shutterstock

Psali jsme:Skupina CSG rozšířila své představenstvo o dva nové členy

Po dlouhá desetiletí byla Moldávie zdánlivě poklidnou svazovou republikou, jejíž vývoj kopíroval dění v celém sovětském impériu. Klid navíc umocňoval i fakt, že Moldávie nedisponovala žádným výrazným nerostným bohatstvím, a proto i z hlediska politického tvořila periferii Sovětského svazu. Ve skutečnosti lze konstatovat, že toto spojení nikdy nefungovalo. Západní, rumunsky mluvící část země vždy měla vazby spíše na Rumunsko. To vedlo k celé řadě vnitřních konfliktů, a to zejména v době, kdy v Rumunsku vládl N. Ceausescu, jehož vláda (i přesto, že Rumunsko bylo členem Varšavské smlouvy a RVHP) realizovala politiku do jisté míry nezávislou na Moskvě a měla dobré styky i se západními státy.

Celkový nárůst nacionalismu, který se v Sovětském svazu začal objevovat v osmdesátých letech v návaznosti na úpadek sovětského impéria, se projevil i v Moldavsku, kde se také objevily hlasy volající po osamostatnění. A když toho bylo v návaznosti na rozpad Sovětského svazu dosaženo a r. 1991 vznikla samostatná Moldávie, plně se projevilo, jak bylo ono vytvoření Moldávie spojením západní, rumunsky mluvící části a rusky mluvící východní části problematické. Velká část moldavských politiků tehdy volala po opětovném připojení Moldávie k Rumunsku. S tím ovšem ostře nesouhlasili slovanští obyvatelé východní části země. Rozpor mezi těmito dvěma skupinami vedl až k tomu, že rusky mluvící obyvatelstvo vyhlásilo svůj vlastní stát, tzv. Podněsterskou republiku. S tím ovšem zase nesouhlasila vláda v Kišiněvu – a tak došlo k prvním ozbrojeným konfliktům, které vyvrcholily krátkou, ale intenzivní válkou v r. 1992. Do této války se v omezené míře zapojila i ruská vojska, která v zemi zůstala coby pozůstatek po někdejší 14 svazové armádě, a která v Moldávii zůstávala i proto, aby chránila zdejší obrovské vojenské sklady, ve kterých bylo uloženo údajně více než 40 000 tun vojenské výzbroje a munice. I sama ruská vojska disponovala velkými počty moderní výzbroje. Tváří v tvář takové přesile moldavská vláda rezignovala na znovu připojení východní části země. Podněstří tak dokázalo obhájit svou samostatnost, která trvá až dodnes. Vzniklá Podněsterská republika (Transnistrija) sice představuje stát velice malý (rozloha státu činí cca 4200 km2, žije zde cca 500 000 obyvatel), neuznává ji žádný relevantní stát (pouze podobně odštěpenecké republiky Abcházie, Jižní Osetie a Náhorního Karabachu), právě dnes se ale ukazuje, jak moc je Podněsterská republika důležitá.

Po dlouhá léta se zdálo, že v oblasti již bude klid. Moldavská vláda se zjevně do jisté míry smířila s existencí samostatného Podněstří, respektive nechtěla riskovat nějaký nový konflikt s Ruskem. A na druhé straně představitelé Podněstří pokračovali v budování vlastního, svébytného státu. Podněstří si tak vybudovalo všechny atributy státu, má svou vlastní vládu, měnu, parlament – a v neposlední řadě i armádu.

Tento klid byl ale pouze zdánlivý. Část moldavského vedení se s odtržením východní části země nikdy nesmířila, a volá po jejím znovu připojení. Na druhé straně vedení podněsterské vedení pokračuje v akcích, které by se daly označit za protimoldavské. Mezi oběma státy došlo také k v letech 2005 a 2007 k několika územním sporům, které přerostly až v přestřelky.

Psali jsme:Příběh ukrajinského obránce, který byl mučen 10 měsíců v ruském zajetí

Situaci v regionu zásadně změnila změna politické orientace Ukrajiny, a následující ruská anexe Krymu a vyvolání secese na východě Ukrajiny. Prozápadní orientace Ukrajiny do značné míry zkomplikovala již samu existenci nezávislé Podněsterské republiky, která byla vždy závislá především na podpoře a ekonomické pomoci ze strany Ruska. Zatímco do té doby Ukrajina tuto spolupráci přinejmenším tolerovala a často i podporovala, dnes ji téměř znemožnila. Na straně druhé i Podněsterská republika ve zjevné inspiraci připojením Krymu k Rusku požádala o své začlenění do Ruské federace. Bylo by to připojení přinejmenším kuriózní, vezmeme-li v úvahu, že Podněsterská republika s Ruskem nijak nesousedí. Nicméně lze podotknout, že v podobné situaci je i pobaltský Kaliningrad, ruská exkláva obklopená členskými státy NATO.

Dnešní válka na Ukrajině, otevřené vojenské napadení Ukrajiny Ruskem ovšem situaci ještě dál vyostřilo. Mezi moldavskou vládou v Kišiněvu a Podněsterskou republikou roste napětí. Ruská politika pak toto napětí jen podporuje. Politické střety mezi Moldávií, resp. moldavskou vládou, a odštěpeneckou Transnistrií, Podněsterskou republikou, by tak opět mohly přerůst v otevřený konflikt. To by ovšem Moskvě v její dnešní situaci jen vyhovovalo.

Z hlediska vojenského je zajímavé srovnání vojenských sil obou států, Moldávie a Podněstří. Moldávie po svém vzniku nedisponovala žádnou armádou. Proto se prakticky hned po svém zrodu pustila do budování vlastních ozbrojených sil. V tom jí napomohl fakt, že mnoho Moldavců prošlo vojenským výcvikem v době Sovětského svazu. Nová moldavská armáda navíc mohla využít velké množství zbraní, které v zemi zůstalo coby dědictví po Rudé armádě. Naopak negativně budování armády ovlivnila špatná ekonomická situace země, která nedovolovala alokovat na armádu dostatečné prostředky. Původní ambiciózní plány na vytvoření armády čítající 15 000 vojáků a vyzbrojené moderními zbraněmi tak byly brzy opuštěny. I vzhledem k demobilizaci po skončení občanské války pak byly ozbrojené síly postupně v několika fázích redukovány. Z původních cca 9800 vojáků tak dnes zbylo jen cca 6000 vojáků. K dispozici by mělo být až 66 000 záložníků, ti ale procházejí jen omezeným výcvikem.

Pozemní vojsko má dnes, po poslední reorganizaci pouze 5148 vojáků, organizovaných do tří brigád a samostatné dělostřelecké brigády. K dispozici převážně jen starší, ex-sovětskou výzbroj. Nejtěžší obrněnou techniku představují tanky T-64 BV. Těch má ale moldavská armáda jen málo, údajně pouze 3 kusy, které by navíc měly sloužit spíše k výcvikovým úkolům.

Pro přepravu vojska slouží pásová výsadková vozidla BMD-1 (44ks), dále obrněné transportéry MT-LB (55ks) a BTR-D (9ks). Kolovou techniku zastupují obrněné transportéry BTR-80 (11 ks) a BTR-70 (5ks). Z této ex-sovětské techniky se poněkud vymykají obrněné transportéry TAB-71, darované Rumunskem v počtu 91 ks. I ty ale představují jen zdokonalenou kopii staršího ruského obrněného transportéru BTR-60. Pro přepravu pěchoty slouží i americké automobily HMMWV, dodané v rámci vojenské pomoci.

Dělostřeleckou podporu zajišťují 152 mm kanónové houfnice 2A36 (21 ks) a D-20 (31 ks), doplněné staršími 122 mm houfnicemi M-30. V počtu 9 ks slouží i samohybné minomety 2S9 Nona. K dispozici jsou i raketomety BM-21 (14 ks). K protitankovému boji kromě protitankových systémů Metis a Konkurs slouží i protitankové kanony MT-12 (45 ks) a bezzákluzové SPG-9 (více než 130 ks). Protivzdušnou obranu zajišťují kanony Zu-23 (30 ks) a S-60 (12ks).

Co se týče pěchotní výzbroje, ta je složena stále ze sovětských typů – útočné pušky AKM, kulomety PK, pancéřovky RPG-7. V menších počtech ale slouží i rumunské pušky Model 65 a kulomety PM64, i ty ale představují jen kopie sovětských vzorů. Do výzbroje moldavské armády se údajně v omezeném počtu dostaly i kulomety Minimi.

Vojenské letectvo Moldávie bylo v době vzniku samostatného státu poměrně silné, disponovalo totiž letouny MiG-29 v počtu 31 ks. Brzy se ale ukázalo, že na provozování této techniky Moldávie nemá dostatek financí, a proto Moldávie tyto letouny nabídla k prodeji. Aby se zabránilo prodeji těchto letounů do různých problematických zemí, většinu těchto letounů odkoupila vláda USA. Moldávie tak dnes postrádá bojové letouny a slouží jen dopravní typy AN-2 (2 ks), AN-26 (1ks) a AN-72 (2ks). Pod vzdušné síly spadají i protiletadlové raketové komplety, které jsou po vyřazení typů S-75 a S-200 zastoupeny typem S-125 (16 odpalovacích zařízení). Tyto systémy ale neprošly žádnou modernizací, a proto je diskutabilní, nakolik jsou bojeschopné.

Na první pohled je patrné, že moldavská armáda je velice slabá, a to i vzhledem k velikosti státu. Prakticky od svého zrození prochází jen redukcí početních stavů, která ale není kompenzována akvizicí moderní techniky, jak je tomu obvyklé ve vyspělých státech. Naopak, moldavská armáda i nadále používá převážně ex-sovětskou výzbroj. Novější techniky, dodané z Rumunska či USA, je jen málo. Tato výzbroj byla přitom dodána převážně zdarma, v rámci vojenské pomoci. Z toho vyplývá, že moldavská vláda věnovala budování ozbrojených sil jen malou pozornost. Právě dnes se ale ukazuje, jak moc to bylo neprozíravé.

Podněsterská republika na vytvoření ozbrojených sil klade zjevně mnohem vyšší důraz. Je to ale pochopitelné, armáda je pro Podněstří zárukou jeho samostatné existence. Podněsterská armáda je i vzhledem k celkovému nízkému počtu obyvatel Podněstří malá. Čítá tak pouze 7 500 vojáků. Je tak ale početnější než armáda mnohem lidnatější Moldávie! Navíc díky tomu, že armáda je doplňována na základě povinné služby, může se opřít i o početné zálohy, které procházejí pravidelným výcvikem. Tyto zálohy by měly čítat podle některých pramenů až 80 000 vojáků.

Pozemní vojsko Podněsterské republiky se skládá ze 4 motostřeleckých brigád, tankového praporu, dělostřeleckého pluku a protiletadlového oddílu. Část jednotek je v redukovaném stavu a naplněny by byly jen v případě mobilizace záloh. K dispozici je převážně starší, 
ex-sovětská výzbroj.

Hlavní silou pozemního vojska jsou tanky T-64BV. Těch by mělo sloužit 18, tedy více než v moldavské armádě.  Pro přepravu pěchoty slouží bojová vozidla BVP-1 (30 ks), dále pásové obrněné transportéry MT-LB a kolové BTR-70 (75 ks) a BTR-60 (40 ks). Jako zajímavost lze uvést, že moldavská armáda disponuje i obrněnými transportéry domácí konstrukce, vytvořenými na bázi minových pokladačů GMZ-2 a GMZ-3. To poukazuje na určité možnosti podněsterského průmyslu.

Dělostřelectvo by mělo čítat cca 120 jednotek. Do jeho výzbroje patří protitankové kanóny D-44  a MT-12, ale také tažené houfnice M-30/D-30 122 mm. Protiletadlové jednotky jsou vyzbrojeny kanony Zu-23 a S-60, a dokonce i starými 100 mm kanóny KS-19. Ve větším množství slouží i přenosné raketové systémy IGLA. Armáda Podněstří disponuje i salvovými raketomety. Vedle obligátního typu BM-21, který slouží zřejmě jen v malém množství, byly do výzbroje zavedeny i raketomety vlastní výroby – typy Pribor-1 a Pribor-2. Jde sice jen o modifikace starého sovětského BM-21, přesto jde o systémy s vysokou palebnou silou.

Co se týče pěchotní výzbroje, ta představuje stále sovětský standard a je tvořena útočnými puškami AKM, kulomety PK, pancéřovkami RPG-7 atd. Ve speciálních jednotkách se ale měly objevit i moderní útočné ruské pušky řady AK-100. To ukazuje na ruský zájem o tuto oblast, ale i na snahu Podněsterské republiky aspoň částečně modernizovat svou výzbroj. Podněstří si dokázalo vytvořit i své vojenské letectvo, byť jen omezené. To disponuje letouny AN-12 (1ks), AN-26 (1 ks), AN-2 (3ks), ale i cvičnými Jak-18 (2 ks). Ve výzbroji jsou také vrtulníky Mi-2 (4ks), Mi-8 (5ks) a bitevní Mi-24 (6ks).

Pokud si srovnáme obě armády, pak vidíme, že jsou přibližně stejně silné. Mají i podobnou výzbroj. Přednost jedné armády je pak vyvážena jinou předností armády druhé. Moldávie má pochopitelně vzhledem k vyššímu počtu obyvatel převahu v lidských zdrojích. Je ale otázkou, nakolik dokáže tento faktor využít, když zálohy téměř neprocházejí výcvikem.

Oproti tomu Podněstří klade na obranyschopnost mnohem větší důraz. I přes menší počet obyvatel vybudovalo zhruba stejně početnou armádou jako Moldávie. Také podněsterská republika disponuje převážně jen starší výzbrojí. Na druhou stranu podněsterská armáda klade vyšší důraz na vojenskou připravenost, na schopnost rychlé mobilizace. Podněsterská armáda pravidelně cvičí – a i z omezeného množství dostupných dokumentů je patrné, že úroveň podněsterské armády je překvapivě dobrá.

Významným faktorem, hrajícím ve prospěch podněsterské armády, je již zmíněná existence obrovských skladů výzbroje, které zde zůstaly po sovětské armádě. Minimálně část již byla prodána v rámci černého obchodu se zbraněmi; přesto i tak zde zůstává značné, jen těžko odhadnutelné množství výzbroje. Tato technika je sice již zastaralá, na druhou stranu je prakticky shodná s tou, která je dnes v podněsterské armádě zavedena. Mohla by proto být použita k vyzbrojení a posílení mobilizovaných záloh. Zkušenosti z Ukrajiny, kde se do bojů úspěšně zapojila i vysloveně stará technika pocházející ještě z dob druhé světové války, nám ukazují, že tyto systémy mohou být v krátké době zprovozuschopněny a že mohou být velmi účinné.

Ovšem ještě větší význam než samotné tyto sklady zbraní mají pro vládu Podněstří zde umístěná ruská vojska. Ta jsou poměrně slabá, podle dostupných údajů by zde nemělo být ani 1000 vojáků. Přesto již jen sama jejich přítomnost zdejší situaci dál vyostřuje.

Je navíc třeba si uvědomit jedno. Pro vládu Podněstří, pro její politické představitele, je existence nezávislého státu zdrojem jejich moci. Moci možná regionálně omezené, ale zato finančně velmi výnosné. Těmto lidem tak dosud vyhovovala stávající situace; de facto i to, že Podněstří nebylo nikým uznáno. Díky tomu mohlo totiž Podněstří – za tichého souhlasu Ruska – hrát významnou roli v rámci černého obchodu. Pokud by zaniklo Podněstří, jeho představitelé by ztratili moc jak politickou, tak i ekonomickou. Některým by zřejmě i hrozilo trestní stíhání. Pro politické představitele Podněstří je tak existence samostatného, byť mezinárodně neuznaného státu zárukou jejich přežití. Tito lidé tak mají mnohem větší motivaci bojovat než politici jiných států. K tomu je třeba připočíst i fakt, že obyvatelé Podněstří si již dokázali za třicet let existence svého pseudostátu vytvořit určitou národní identitu. Cítí se především obyvateli Podněstří – a až v druhé řadě Ukrajinci, Rusy či Moldavci, a k vládě v Kišiněvu se vůbec nehlásí. K tomu přičtěme i silné působení státní propagandy. I běžní obyvatelé Podněstří by tak měli velkou motivaci bojovat.

Jak by případný konflikt mohl vypadat? Na samotném počátku by mohla být nějaká akce v Podněstří umístěných ruských vojsk. Ta jsou na první pohled početně slabá, neschopná nějaké rozsáhlejší vojenské operace. Mohla by ale sehrát roli trojského koně – a uskutečnit nějakou provokaci (se souhlasem podněsterské vlády). Mohla by např. realizovat nějaký lokálně omezený útok na nějakém strategicky významném bodě, mohla by dalekonosným dělostřelectvem ostřelovat moldavské území. Na něco takového by ovšem moldavská vláda a následně i moldavská armáda musely adekvátně odpovědět. To by zase vyvolalo reakci podněsterské vlády, která by nasadila svou armádu. Velice snadno a rychle by tak mohl i v Moldávii, mezi moldavskou vládou na straně jedné a Podněstřím podporovaným ruskými vojáky na straně druhé vypuknout regulérní válečný konflikt.

I vzhledem k přibližně stejně silným armádám obou států je pak zřejmé, že takový konflikt by byl patrně nejen velmi krvavý, ale také dlouhý. Takováto válka by byla zcela jiná než relativně krátká válka v r. 1992 – už třeba proto, že by probíhala za odlišné, mnohem horší mezinárodní situace. Mohla by trvat minimálně stejně dlouho jako válka na Ukrajině. A vzhledem k tomu, že i na samotné Ukrajině hrozí zamrznutí konfliktu, zřejmě by tato válka mohla trvat i několik let.

Vypuknutí takovéhoto konfliktu na jihozápadní hranici by ovšem situaci Ukrajiny nesmírně ztížilo. Představovalo by onu pověstnou dýku do zad – tedy přesně to, co si dnešní Moskva, které se v Ukrajině nedaří, tolik přeje. Pro její armádu, bojující v Ukrajině, by to navíc představovalo obrovskou vzpruhu.

Rusko by navíc tuto válku mohlo vyvolat, aniž by přitom muselo nasadit své vlastní vojáky – tedy kromě těch, kteří jsou v Podněstří již umístěni. Nemuselo by proto podnikat nějakou složitou, finančně a logisticky náročnou dopravní, resp. výsadkovou operaci. Moskva by tak snadno a s minimálními náklady – jak finančními, tak i politickými – mohla dosáhnout obrovského zisku. Celá operace, vedoucí k vypuknutí vleklé války, by přitom mohla být uskutečněna velice rychle. I proto bychom měli dění v Moldávii pozorně sledovat.

Zdroj: economist.com, bbc.com