V sobotu 9. 11. 2019 žádné zbytečné polehávání v posteli, budík na 4:45, dnes bude den s dlouhými přejezdy. Takže ještě za hluboké tmy vyrážíme z Vlkoše do Uherského Hradiště. Je hnusně, prší. Když jsme vstávali, svinilo, ale teď lije. Na můj praktický dotaz jako členky týmu, jestli mám vzít deštník, jsem dostala okamžitou jednoznačnou odpověď: „Ne, máme bundy.“ Aha, tak jedem.

Foto: U hrobu praporčíka in memoriam Radima Vaculíka | Pavel Křižka

V Uherském Hradišti je hrob praporčíka in memoriam Radima Vaculíka. Je jedním z těch, kteří zahynuli vlivem nastraženého výbušného zařízení, stalo se to před jedenácti lety, čili v roce 2008. Byla to jeho první mise, kterou započal v únoru téhož roku jako řidič 1. mobilního pozorovacího týmu bojových jednotek 1. kontingentu Armády České republiky PRT ISAF v afghánském Logaru. Improvizované výbušné zařízení explodovalo pod jeho vozidlem při návratu z patroly v distriktu Mohamed Agha, při inspekci obce Aynak a měděného dolu. Byl pochován na hřbitově v Uherském Hradišti – Mařaticích. Posmrtně byl povýšen do hodnosti praporčíka a vyznamenán Křížem obrany státu. I v dešti jsme mu položili na hrob věneček, svíčku a vlaječku, chvilku tiše postáli. Jak na něho vzpomíná jeho kolega, Radim byl skromný a strašně příjemný člověk a bezkonfliktní voják. Radimu Vaculíkovi tehdy bylo 29 let.

Psali jsme:Dnes to jsou přesně 4 roky, co nás opustil válečný hrdina Jirka REGI Schams

Foto: U hrobu poručíka in memoriam Roberta Vyroubala | Pavel Křižka

Necelé dvě hodiny jsme přejížděli z Uherského Hradiště do Bouzova. Už se na nás projevuje únava. Letos jsme se na hřbitov v Bouzově ke hrobu poručíka in memoriam Roberta Vyroubala dostali kolem 9:00 ráno. Uctili jsme Robertovu památku, položili věneček, zapálili svíčku a zavzpomínali. Robert Vyroubal v březnu 2011 vyjel do svojí páté mise jako příslušník 2. jednotky OMLT ÚU AČR ISAF do Afghánistánu. V květnu 2011 byl ve svých 31 letech smrtelně zraněn u vesnice Salar, když pod vozidlem, v němž jel jako střelec operátor, explodovalo improvizované výbušné zařízení. Posmrtně byl povýšen do hodnosti poručíka a vyznamenán Křížem obrany státu. V loňském roce jsme se setkali s jeho partnerkou Kateřinou i se synem. V letošním roce setkání neklaplo, s Kateřinou komunikujeme přes facebook a tak víme, že se Kateřina se synem účastní sportovního utkání. Díky této sociální síti víme i místo konání. Nic nebrání připravit překvapení a přijet se krátce pozdravit za nimi. Znáte to, když nemůže hora … Překvapení se podařilo, nádherná radost ze setkání.

Foto: Po asi dvou a půl hodinovém přejezdu dorážíme do nejvýchodnější vesnice České republiky – Bukovce  | Pavel Křižka

Čím dále na Severní Moravě jsme, tím se lepší počasí. Příjemné. Minuli jsme Štramberskou trúbu i domovskou stáj našeho poutního auta Hyundai Nošovice. Po asi dvou a půl hodinovém přejezdu dorážíme do nejvýchodnější vesnice České republiky – Bukovce. Náhoda tomu chtěla, že jsme do Bukovce přivezli Vzpomínkovou lavičku válečných veteránů, kterou obec chtěla mít ke svátku válečných veteránů 11. 11. 2019 a my jsme „náhodou jeli okolo“ J. Mají k veteránům velmi blízko, také k našim přátelům ze 42. MPR Tábor a čiší z nich čiré nadšení. A to máme moc rádi.

Psali jsme:Británie zmodernizuje letouny Typhoon za 2,3 miliardy dolarů

Foto: U hrobu poručíka in memoriam Adriana Wernera  | Pavel Křižka

Z Bukovce jsme přejeli do Albrechtic k dnešní poslední zastávce. Na místním hřbitově je místo posledního odpočinku poručíka in memoriam Adriana Wernera. V loňském roce toto bylo jedno z míst, na které jsme se dostali až po setmění. Adrianova maminka nám potom děkovala a mrzelo ji, že jsme se nemohli setkat osobně. Letos jsme cestu přizpůsobili tak, aby k setkání mohlo dojít. Osudy všech padlých se nás hluboce dotýkají a těch, u kterých se s blízkými poznáme osobně, ještě o to více. Cítíme k nim hluboký respekt. Paní Wernerové a její rodině děkujeme za otevřené přijetí, moc si toho vážíme. Adrian Werner byl v březnu 2011 vyslán jako velitel 5. výcvikového týmu 2. jednotky OMLT ÚU AČR ISAF do Afghánistánu. Za čtyři měsíce byl těžce raněn v provincii Wardak při útoku na předsunutou základnu koaličních sil. Vojenským speciálem byl přepraven do Ústřední vojenské nemocnice v Praze a po dohodě s rodinou v srpnu 2011 do vojenské nemocnice v Olomouci, kde svým zraněním podlehl. Pochován byl s vojenskými poctami, posmrtně byl povýšen do hodnosti poručíka a vyznamenán Křížem obrany státu.

Foto: Osudy všech padlých se nás hluboce dotýkají a těch, u kterých se s blízkými poznáme osobně, ještě o to více. | Pavel Křižka

Tímto dnešní část naší poutní cesty končí. Přespíme v Bohumíně, než půjdeme na kutě, uděláme si každodenní poradu a zpracujeme informace.

5. DEN

Na včerejší večerní poradě se rozhodlo, že dnes raději vyjedeme oproti plánu o dvě hodiny dříve, tedy v 5:00. Je 4:59, sedím v autě, beru si svou každodenní dávku Kinedrilu a otvírám počítač. Pavel Křižka, logista, fotograf a navigátor výpravy soustředěně zadává jednotlivé dnešní zastávky do navigace, řetězí je pěkně jednu na druhou do nepřetržité šňůry. Řidič, Petr Suchánek dokončuje kontrolu auta, je zodpovědný za automobil i za hladký průběh jízdy, což je poměrně náročná záležitost, v autě strávíme okolo sedmi hodin denně čistého času, naštěstí je pro tuto funkci jako stvořený, pracovně najezdí spousty kilometrů na schůzky po celé republice. Šéf a hlava celého projektu, Petr Něnička, fotí auto z otevřené brány na mobil, fotky z mobilu dává na fb a aktualizuje údaje o místech a časech, aby měli zájemci možnost setkání. 5:00 - vyjíždíme. Čeká nás tříhodinový přejezd z Bohumína do Kostelce nad Orlicí. Je černočerná tma, až kolem půl sedmé se černá pozvolna mění na tmavě modrou.

Foto: Čeká nás tříhodinový přejezd z Bohumína do Kostelce nad Orlicí. | Pavel Křižka

Ve čtvrt na devět přijíždíme na první dnešní zastávku. Před místním hřbitovem v Kostelci nad Orlicí na nás čeká, stejně jako vloni, náš dlouholetý kamarád, Příslušník Policie ČR, Kuba. Je příznivcem tohoto projektu, stejně jako spousta dalších. Nachází se zde místo posledního odpočinku podporučíka in memoriam Vlastislava Hendricha, který ve svých nedožitých 20 letech tragicky zahynul v září 2002 při dopravní nehodě obrněného transportéru OT-64 nedaleko obce Šajkovac. Vlastislav Hendrich byl v únoru 2002 vyslán jako střelec družstva granátometů 1. mechanizované roty 1. česko-slovenského praporu do mise KFOR. Posmrtně byl povýšen do hodnosti podporučíka a vyznamenán Záslužným křížem Ministerstva obrany ČR III. stupně.

Foto: U hrobu podporučíka in memoriam Vlastislava Hendricha | Pavel Křižka

Počasí se rýsuje velmi slibně, konečně slunečno. Ranní mlha ostré světlo změkčuje na únosnou úroveň tak, že mu můžete do sytosti nastavovat tvář a nechat se hladit. Ještě kousek popojedeme do Týniště nad Orlicí uctít památku štábního praporčíka in memoriam Libora Ligače. Na parkovišti před tímto hřbitovem na nás čeká další z našich příznivců, který nás doprovází.

Foto: U hrobu štábního praporčíka in memoriam Libora Ligače | Pavel Křižka

Vyprávíme mu, jak se nám všem živě vybavuje loňské překvapivé a velmi silné setkání s maminkou Libora Ligače u jeho hrobu. Měla slzy v očích a tiše děkovala členům výpravy, kteří také zadržovali slzy. Citát na jeho pomníčku říká, že: „Nebezpečí se leskne jako sluneční třpyt v očích odvážného muže.“… Libor Ligač nastoupil v dubnu 2014 do svojí druhé mise jako starší operátor 2. strážní roty BAF. V červenci 2014 zemřel na následky zranění, která utrpěl při útoku sebevražedného atentátníka u základny Bagram. Pochován byl s vojenskými poctami v Týništi nad Orlicí. Posmrtně byl povýšen do hodnosti štábního praporčíka, vyznamenán Křížem obrany státu a medailí „Za hrdinství“. Libor Ligač je jedním z pěti padlých při útoku sebevražedného atentátníka 8. 7. 2014. Právě těchto pět obětí symbolizuje pět vlčích máků na Vzpomínkové lavičce válečných veteránů. Nápad vytvořit Vzpomínkovou lavičku válečných veteránů vznikl právě v té době jako reakce na neutuchající nutkání vytvořit něco konkrétního jako stálou připomínku novodobých válečných veteránů.

Foto: U pomníku dvou spolubojovníků - štábního praporčíka in memoriam Jana Šenkýře a štábního praporčíka in memoriam Jaroslava Lieskovana | Pavel Křižka

Po roce opět přijíždíme na Lesní hřbitov v Hradci Králové. Už v loňském roce nám byl sympatický, kdy jsme se na takovém hřbitově ocitli poprvé, surový smíšený les, náhrobky a pomníky roztroušené v travnatém porostu pod vzrostlými stromy. Hřbitovu dominuje jednoduchý vysoký dřevěný kříž stojící uprostřed mezi stromy. Místo jako dělané pro nekonečný spánek někoho, kdo v lese trávil spoustu času. Až v zadní části leží pomník dvou spolubojovníků - štábního praporčíka in memoriam Jana Šenkýře a štábního praporčíka in memoriam Jaroslava Lieskovana, dalších dvou z pětice našich vojáků, kteří zemřeli na následky utrpěné při útoku sebevražedného atentátníka u základny Bagram v červenci 2014, oběma bylo 39 let, oba se narodili ve stejném roce, ve stejném roce odešli na věčnost. Byla to první mise Jana Šenkýře, kam odjel v dubnu 2014 jako starší řidič-specialista 2. strážní roty BAF. Posmrtně pak byl povýšen do hodnosti štábního praporčíka, vyznamenán Křížem obrany státu a medailí „Za hrdinství“. Ta poslední osudná mise Jaroslava Lieskovana byla jeho osmou. Na následky útoku zemřel v Ústřední vojenské nemocnici v Praze.  

Foto: U pomníku dvou spolubojovníků - štábního praporčíka in memoriam Jana Šenkýře a štábního praporčíka in memoriam Jaroslava Lieskovana | Pavel Křižka

Posmrtně byl povýšen do hodnosti štábního praporčíka, vyznamenán Křížem obrany státu a medailí „Za hrdinství“. U jejich společného hrobu pokládáme věnečky, zapalujeme svíčky, dopoledne je tu ticho jako v kostele, jen na místo odbíjení zvonů na kostelní věži, tady v pravidelných intervalech přímo nad pietním místem silně tluče na vysoké borovici datel. Svírá u srdce při pohledu na navlhlý Průkaz nejlepšího táty a dětskou ručkou nakreslený obrázek s nápisem „mým superhrdinou je můj táta“, které jsou položeny na pomníku.

Foto: U hrobu štábního praporčíka in memoriam Ivo Klusáka | Pavel Křižka

Z Hradce Králové se přesouváme do Jičína. Cílem je hrob štábního praporčíka in memoriam Ivo Klusáka, jednoho ze čtveřice padlých během útoku atentátníka v Bagramu  v červenci 2014. Také jeho památku jsme uctili položením věnečku a vlaječky a zapálením svíčky. Od března 2014 byl nasazen do své šesté mise jako starší řidič-specialista 2. strážní roty BAF. Pochován byl s vojenskými poctami v Jičíně. Posmrtně byl povýšen do hodnosti štábního praporčíka, vyznamenán Křížem obrany státu a medailí „Za hrdinství“. Bylo mu 34 let.

Foto: U hrobu podporučíka in memoriam Ivana Zapadla | Pavel Křižka

Malá vesnička Úštěk je nejsevernější místo republiky, které tato poutní výprava na svojí cestě navštíví. Nelehkou minulost této pohraniční oblasti připomíná spousta neudržovaných hrobů s německými nápisy na náhrobcích, živí odešli, ale zemřelí zůstali. Zde se nachází také hrob podporučíka in memoriam Ivana Zapadla, který v dubnu 2001 nastoupil do svojí druhé mise SFOR jako ženista 2. ženijní skupiny EOD 5. mechanizovaného praporu. Tragicky zahynul ve 23 letech při explozi likvidované výbušniny. Posmrtně byl povýšen do hodnosti podporučíka a vyznamenán Záslužným křížem Ministerstva obrany ČR III. stupně.

Foto: U hrobu štábního praporčíka in memoriam Davida Beneše  | Pavel Křižka

Bylo potřeba se posunout ještě dále na západ, do Chomutova, kde navěky odpočívá štábní praporčík in memoriam David Beneš, pátá oběť ze dne 8. července 2014. Toho dne prováděla četa rutinní patrolu, při které došlo k sebevražednému atentátu, na jehož následky David Beneš zemřel. Bylo mu 28 let. V této misi působil od března 2014 jako starší řidič - specialista 2. strážní roty BAF. Posmrtně byl povýšen do hodnosti štábního praporčíka, vyznamenán Křížem obrany státu a medailí „Za hrdinství“. Místo jeho posledního odpočinku nemůžete na chomutovském hřbitově přehlédnout, je to pietní místo s velkým pomníkem s gravírovaným vojákem v životní velikosti a nápisem „Hrdinství, vlastenectví, odvaha a čest“.

Foto: U hrobu štábního praporčíka in memoriam Martina Marcina | Pavel Křižka

Na stejném hřbitově jsme uctili také památku štábního praporčíka in memoriam Martina Marcina. Místo jeho posledního odpočinku se nachází hned vedle Davida Beneše. U jeho hrobu najdete také Vzpomínkovou lavičku válečných veteránů. V dubnu 2018 odjel na svou pátou a poslední zahraniční operaci do Afghánistánu, kde velel 2. strážnímu družstvu 10. strážní roty BAF. Zemřel na následky zranění, která utrpěl při útoku sebevražedného atentátníka nedaleko spojenecké základny Bagram, stejně jako Kamil Beneš a Patrik Štěpánek teprve v loni. Jsou na tu událost ještě čerstvé vzpomínky. Mysl při tiché vzpomínce u jeho hrobu zabloudí také k jeho rodině, Martinova maminka nám poslala smsku s pozdravem a poděkováním. Je totiž zrovna v Londýně a účastní se i s paní Štěpánkovou pochodu Cenotaph parade v Londýně s výpravou organizovanou spolkem Československý legionář. Poslední rozloučení s Martinem Marcinem se uskutečnilo s vojenskými poctami 14. srpna 2018 v kostele sv. Ignáce v Chomutově. Posmrtně byl dnem 5. srpna 2018 povýšen do hodnosti štábního praporčíka a vyznamenán Křížem obrany státu. Prezident republiky ho dne 28. října 2018 vyznamenal Medailí Za hrdinství.

Toto bylo poslední místo věčného odpočinku našich válečných veteránů, které tato výprava letošní Cesty poděkování, úcty a pokory navštívila. Na všech místech položila věneček a malou státní vlajku, zapálila svíčku, tiše zavzpomínala a projevila úctu. Zítra zbývá už jen poslední úkol – předat Vzpomínkovou lavičku válečných hrdinů do kaple 4. brigády rychlého nasazení v Žatci, který hrdě nese název „Obrana národa“, ale to až zítra.