„První tři týdny v zajetí jsme byli krmeni asi čtyřikrát. Kaše se podávala na jednom tácu spolu se čtyřmi lžícemi. Několikrát týdně nás vzali na popravu a pak nás přivedli zpátky. Dělali to proto, aby se nás pokusili donutit ke spolupráci. Ve stanovém táboře v Kursku mi zelenou barvou nakreslili písmeno Z na čelo, protože jsem s nimi odmítl spolupracovat. Dlouho jsem ležel na zemi a nohy mě začaly bolet a tuhnout zimou. Požádal jsem o pomoc a oni se mě zeptali, kde mě to bolí. Když jsem jim to ukázal, začali dané místo bít klackem,“ vypráví své zážitky ukrajinský voják Oleksandr Antonenko, který strávil v ruském zajetí celkem 10 velmi náročných měsíců. Níže v článku uvádíme celý jeho příběh.

Foto: Příběh ukrajinského obránce, který byl mučen 10 měsíců v ruském zajetí | Adobe Stock

V záchytné stanici Kursk mě vyhodili z autobusu na asfalt. Pak si mě kopali asi 10 metrů do budovy jako fotbalový míč. Během procesu příjmače jsme se museli svléknout a celou dobu nás mlátili, dokonce i pomocí elektrošoků. Přišel jsem v 11 hodin, ale do cely jsem vstoupil až v 17 hodin. Celou dobu nás jen mlátili. Byl tam chlap, kterého ubili k smrti. Nevím jak to lidé snášejí... možná mi pomohla skutečnost, že jsem cvičil bojová umění, protože jsem věděl, jak blokovat údery a chránit si hlavu. Jednou jsem se chránil loktem a strážný si poranil ruku. Následně mě vyvedl a bil mě, dokud nebyl úplně vyčerpaný. Bil mě holí, rukama a dokonce i páskem. V jednu chvíli Rusové zjistili, že jsem byl ve vězení již předtím (Oleksandr strávil 4 roky ve vězení v roce 2000 za loupež), zavolali speciální jednotky a čtyři z nich mě pak nonstop mlátili. Zlomili mi žebra a ztratil jsem kontrolu nad svými střevy. V tu chvíli jsem litoval, že jsem se vzdal a řekl jsem si, že by bylo možná lepší, kdyby na naše pozice tenkrát hodili granáty. V jednu chvíli mě tak zbili, že jsem prakticky necítil bolest. Zkrátka nic.

Psali jsme:Během nočního cvičení Navy SEALs na ně začal střílet muž z airsoftové pistole

V jedné místnosti nás mučili hlavně elektrickými šoky. Zaměřili se na mé mokré a nahé tělo poté, co jsem se osprchoval. Jednou řekli: „Už byl ve vězení, pojďme ho „snížit“ (vězeňský slang pro mužské oběti znásilnění, pozn. redakce). Ale pak jiný dozorce řekl, že má lepší nápad. Povalili mě na všechny čtyři, drželi mě za ruce a nohy a pak na můj řitní otvor aplikovali plně nabitý elektrický šok. Myslel jsem, že mi vyskočí oči. Cítil jsem bolest v celém těle a potom jsem ztratil vědomí. Po chvíli mě přivedli zpět a začali vyslýchat. Řekl jsem, že jsem ženatý a mám tři děti. Oni na to řekli, že už nepotřebuji své genitálie, chytli mě tam dole a začali tam aplikovat něco jako gilotinu. Byl jsem připraven se rozloučit se svými genitáliemi, ale právě v tu chvíli dorazil důstojník a řekl, že přijel velitel kolonie a musí mě vzít s sebou.

K dnešnímu dni jsem identifikoval a rozpoznal 7 lidí z fotografií, včetně vedoucího vazebního centra Kursk. Viděl jsem ho v jiné místnosti. Zeptal se na můj čas strávený ve vězení, dokonce i na moje tetování. Tamní ženy se k nám také chovaly nenávistně. Říkaly, že na nás jsou příliš měkké a musí být tvrdší.

Po mém návratu ze zajetí se mě psycholog zeptal, proč si myslím, že Rusové jednali tímto způsobem. Nevím, možná proto, že žijeme lépe než oni? Nemám vyšší vzdělání, ale co jsem tam mluvil s agenty FSB a dalšími, kteří měli být vzdělaní, tak všichni byli hloupí, s nulovou logikou. Byl jsem v šoku, když jsem se po dlouhé době poprvé viděl v zrcadle. Nemohl jsem tomu uvěřit. V naší cele byl civilista se schizofrenií či něčím podobným. Když mu přestali dávat léky, začal mít problémy a jednal, aniž by chápal, co dělá. Vyprovokovali ho, aby si vytvořili důvod nás znovu potrestat tvrdším bitím.

Z civilistů, co jsem potkal, nebyl vyměněn ani jediný. V Tule bylo mnoho civilistů, asi 50 lidí. První 4 týdny v Tule bylo všechno normální. Nakrmili nás a my jsme si mysleli, že nás připravují na výměnu. Pak nás začali mlátit a v noci nás několikrát budili. Nutili nás dřepovat. Jednou jsem udělal asi 500 dřepů a ztratil vědomí. Nejvíce jsem jich bez zastavení udělal 1 226. Cela byla tak studená, až jsme postupem času přišli na to, kde nás kamery neviděly, a v tom rohu jsme dělali kliky a lehy, abychom se zahřáli.

Psali jsme:Firmy holdingu CZECHOSLOVAK GROUP a TATRA TRUCKS se veřejnosti představí na tradičních Dnech NATO

Byla tam nějaká žena, psycholožka nebo něco podobného, ​​a při každé její návštěvě byla zavedena nová pravidla. Někdy nás v noci vzbudili, přestali nám dávat jídlo nebo změnili způsoby mučení za použití různých druhů holí. „Páni, oni jsou odolní,“ slyšel jsem je říkat. Sami nevěřili, že jsme před válkou byli civilisté, protože nechápali, jak jsme takové mučení vydrželi. Bili nás surově, ale ti co byli na samotce, byli biti ještě hůř. Postupem času jsem začal mít psychické zkraty, když jsem slyšel, jak jsou ostatní biti. Připadalo mi to jako epilepsie, kdy se nemůžete ovládat a prostě odpadnete.

Spoluvězeň Oleksij Anulja mi popřál všechno nejlepší k narozeninám. Řekl, že mi nemá co dát, a tak vzal svůj kousek chleba a rozpůlil ho. Když na to pomyslím, mám slzy v očích. Nebyl to jen základní předmět – bylo to to nejdůležitější a nejcennější, co jsme tam měli. Naše jídlo byla kaše, slané zelí a shnilé brambory. Ten chléb byl nejcennějším darem mého života. Špatná voda způsobila, že nám vypadly zuby. Téměř všechny mám pryč, zbylo mi jen 5 zubů.

Jednou nám řekli, ať si posbíráme věci a někam nás odvezli. Cesta byla dlouhá – letadla, náklaďáky. Pak jsem zaslechl štěkání psů a uvědomil jsem si, že jsme pravděpodobně v jiné kolonii, bez výměny. Nedokážu plně popsat, co se tam dělo. Bylo tam tolik křiku a sténání. Nejhorší na tom bylo očekávání že budeme biti, spíše než bití samotné. Slyšeli jste, jak některé vězně tahají ze samotky, tlučou je a vy jste věděl, že budete další na řadě. Když nám dali sledě, mnozí byli znechuceni. Snědl jsem však všechno – kosti, všechno. Mým cílem bylo přežít. Mojí hlavní motivací jak přežít, byly moje děti. Chtěl jsem, aby měly otce. Také jsem chtěl vypadnout a říct všem co se tam stalo.

Mnoho lidí, kteří byli propuštěni z ruského zajetí, nechtělo zůstat v kontaktu. Ne každý o tom chce mluvit a já jim rozumím. Předali nás na další směnu a řekli dozorcům, jak nás zlomit. Vzali nás na stříhání, 6 lidí najednou. Zatímco se jeden stříhal, dalších 5 bylo bito. Řekli mi, že mě později ostříhají zvlášť. Po čase mě vyvedli z cely a začali mě bít různými obušky. Když jsem ležel, donutili dva chlapy z mé cely, aby se navzájem políbili. Říkali jim mrchy a nutili je se líbat. Vzdorovali, ale nakonec se políbili na tvář. Oni však řekli „Ne, na rty.“ Hrozně je bili, dokud se nelíbali, jak chtěli. Přišlo jim to zábavné.

Když někdo ležel a sténal bolestí, řekli, že kňučí jako prostitutka. Jednou jsem se svlékl po bití a byl jsem šokován svým tělem. Byl jsem pokrytý modřinami od kolen až po ramena. Pak nás čtyři vyvedli, řekli mi, abychom si sbalili věci a nasedli do letadla. Nemohl jsem chodit kvůli problémům s nohama. Upadl jsem a narazil jsem se do nosu. Řekli mi, abych si pod nosem držel klobouk, abych nepošpinit autobus. Pak nás odvezli na místo s prázdným bazénem. Byli tam dobrovolníci, kteří nám poskytli nějakou lékařskou pomoc a jídlo. Cestou na ústřednu jsme poprvé potkali Rusy, kteří vypadali, že se vcítili do naší situace. Zastavili se – ačkoli to nebylo povoleno – a koupili nám párky, vodu a chleba. Nevěděli jsme, jestli je to povoleno nebo to je jen další provokace. Když jsme začali jíst, chlap vedle mě se zakousl a začal plakat. Lidé, kteří nás převáželi, nás žádali, abychom to nikomu neřekli, protože by mohli být potrestáni. Řekli, že nikdy neviděli vězně v takovém stavu, i když předtím přepravovali jiné.

Když jsem viděl fotky sebe sama po zajetí, byl jsem šokován. Rok po zajetí jsem stěží opustil nemocnici. Dokončil jsem jednu proceduru a pak jsem se vrátil na další. Média budou mluvit o členech Azovu a Námořní pěchotě, ale nikdo se nezmiňuje o obráncích Černihivu (obklíčen v březnu 2022). Přál bych si, aby se vyměnilo více lidí. Ostatní kluci, kteří byli se mnou, jsou stále v zajetí.

Zdroj: Volodymyr Tretyak