Nedávné bouřlivé události v Kazachstánu upoutaly světovou pozornost světové veřejnosti k regionu Střední Asie. Tedy k regionu, který je evropskou veřejností poněkud přehlížen – a to neprávem. Ve skutečnosti má celý region Střední Asie významnou strategickou roli. O vůdčí postavení v tomto regionu tradičně soupeří Kazachstán s další významnou středoasijskou zemí – s Uzbekistánem.

Foto: Vybudování vlastních ozbrojených sil bylo jedním z prvních úkolů Uzbekistánu. Byl to úkol mimořádně složitý, protože v Uzbekistánu nebyly žádné zkušenosti s takovým procesem, jako je formování ozbrojených sil. Tyto úkoly do té doby vykonávaly ústřední orgány sídlící v Moskvě. (ilustrační foto) | N.C. Master Sgt. Stephen Barrett, USA / Public domain

Uzbekistán

Uzbekistán je poměrně velkou (447 400 km2), a především lidnatou zemí – s počtem cca 35, 5 mil. obyvatel je nejlidnatější ze všech bývalých postsovětských středoasijských republik. Historický a geopolitický význam Uzbekistánu ale přesahuje tyto základní dispozice, a činí z Uzbekistánu regionální velmoc. U zemí Střední Asie často děláme tu chybu, že je vnímáme jako postsovětské státy, jako pouhé bývalé svazové státy někdejšího Sovětského svazu. To je ale zásadní omyl, a i ten vede k tomu, že význam regionu Střední Asie – a to včetně Uzbekistánu – nedokážeme patřičně docenit. Ona postsovětské identita je pouze jednou z mnoha historických tváří těchto zemí.

Především v případě Uzbekistánu se ukazuje, jak moc je tento přístup chybný. Uzbekistán je totiž státem s neobyčejně bohatou historií. Již v 6 století n. l. zde vznikly mocné a bohaté městské státy - Samarkand, Chiva a Buchara. Ty se staly důležitými kulturně-civilizačními centry, a jejich význam vysoce přesahoval hranice dnešního Uzbekistánu. Tyto státy tak de facto ovládaly celou Střední Asii.

Důležité je, že nejde jen o nějakou mrtvou historii. Právě odkaz těchto starých říší je dodnes v uzbecké společnosti velmi akcentován, a projevuje se i ve zdejší politice. Podobně jako v případě některých dalších zemí, které se rozkládají na území starých říší a politicky na ně navazují (např. Irák), se ukazuje, že právě vědomí tak silné historické státnosti dává danému národu (a jeho politickým elitám) zcela jiné sebevědomí, a ovlivňuje tak i dnes jejich politiku. A i zde můžeme vnímat jeden z důvodů snahy o dominanci Uzbekistánu ve Střední Asii.

Bohužel, právě onen strategický význam Uzbekistánu, ale i bohatství měst, jako byla Buchara, vedl k tomu, že území dnešního Uzbekistánu bylo vždy cílem různých dobyvatelů. Prvními nájezdníky byli Skythové, ti zde ale na druhou stranu založili první města a první království – Chwarazm, Baktrii a Ferganu. V 8 století bylo území Uzbekistánu dobyto Araby, a země byla islamizována. Na počátku 13. století se Uzbekistán stal terčem mongolských nájezdníků, kteří rozvrátili staré městské státy a zdecimovali místní hospodářství. Na druhou stranu další dobyvatel území Uzbekistánu, vůdce turkických kmenů Timur (Tamerlán), učinil ze Samarkandu centrum své obrovské říše, a za jeho vlády na území dnešního Uzbekistánu probíhal nebývalý ekonomický a kulturní rozkvět. I proto je odkaz Tamerlána v dnešním Uzbekistánu velmi pozitivně vnímán.

I z tohoto krátkého výčtu vyplývá, že na území Uzbekistánu se vždy hodně válčilo. To pochopitelně zdejší obyvatelstvo ovlivnilo. I samotní Uzbeci se totiž museli naučit bojovat, a tak byla založena bojová tradice Uzbeků.

Po pádu Tímurovské říše došlo k úpadku regionu. Již v 16 století ale na území Uzbekistánu vzniklo několik chanátů, které měly sídlo v tradičních politických centrech – v Buchaře, Chivě a Kokandu. Jednotlivé chanáty ale spolu úzce spolupracovaly, a tato éra tak výrazně přispěla k formování uzbecké státnosti.

Do slibného vývoje Uzbekistánu ale výrazně zasáhl další významný zahraniční aktér – Rusko. Již v šedesátých letech 19. st. začalo Rusko pronikat do zdejší oblasti. Obratnou politikou, ale i vojenskou politikou se mu podařilo jednotlivé chanáty rozklížit, a nakonec si celou oblast podmanilo. Po pádu carského režimu se pak Uzbekistán stal součástí Sovětského svazu.

Sovětská éra 

Sovětská éra Uzbekistán hluboce ovlivnila, a její dědictví je v politickém dění Uzbekistánu dodnes patrné. Předně je třeba podotknout, že až za Sovětského svazu Uzbekistán získal své nynější hranice. Za éry Sovětského svazu také Uzbekistán získal svou ústřední vládu a své hlavní město, Taškent, zatímco dříve byla státní moc rozdělena do několika dílčích regionálních útvarů. I sovětská éra tak paradoxně přispěla k formování uzbecké státnosti.

Přesto byla sovětská moc přijímána velmi negativně. I po začlenění Uzbekistánu do Sovětského svazu v zemi existovalo silné hnutí odporu, tzv. basmači. Ti i nadále usilovali o samostatný stát, o nezávislý Uzbekistán. Vojenský a politický odpor basmačů přitom trval až do poloviny třicátých let, což ukazuje i na širokou společenskou podporu tohoto hnutí. Druhá světová válka toto snahy přerušila. Následně, především v šedesátých letech byl Uzbekistán relativně stabilní, a to především díky hospodářskému oživení. Již v polovině sedmdesátých let se ale opět začaly objevovat separatistické tendence.

Tyto separatistické snahy se týkaly prakticky všech středoasijských republik Sovětského svazu. Do značné míry to bylo dáno i politicko-ekonomickými faktory. Téměř všechny tyto státy zaznamenávaly silný demografický růst, rostl počet jejich obyvatel, adekvátně tomu ale nerostly finanční prostředky, které vláda v Moskvě posílala jednotlivým republikám. Ony jižní státy tak měly čím dál silnější pocit, že do centra víc dávají, než z něho dostávají. Právě v Uzbekistánu bylo separatistické hnutí ze všech jižních států nejsilnější, mnohem silnější než např. v sousedním Kazachstánu. Do značné míry to bylo dáno i oním vědomím bohaté historické tradice. Vzpomínka na slavné časy Buchary a Samarkandu i přes silný sovětizační tlak byla stále živá, a živá je ostatně dodnes.

V osmdesátých letech pak separatistické hnutí v návaznosti na celkový úpadek Sovětského svazu ještě dál zesílilo. V této době se navíc objevily i první etnické střety na hranicích se sousedním Kyrgyzstánem. Čím dál víc se ukazovalo, že onen sovětský model nefunguje, a že de facto fungoval jen díky represím. Podobné procesy navíc probíhaly prakticky ve všech svazových republikách, a nakonec došlo k rozpadu Sovětského svazu. Jednotlivé státy se osamostatnily, a tak vznikl i samostatný Uzbekistán.

Éra samostatného Uzbekistánu

Vyhlášení samostatného státu bylo spojeno se silnými emocemi, s nadějemi na vzkříšení staré slávy Uzbekistánu. Vznik samostatného státu byl ale doprovázen i celou řadou ekonomických obtíží. Především se rozpadl celý sovětský ekonomicko-obchodní systém, ve kterém jednotlivé státy plnily úlohu jen dílčích subdodavatelů. Většina odběratelů se navíc potýkala s platební neschopností. I to vedlo k ekonomickému úpadku Uzbekistánu, a propadu životní úrovně. Uzbekistán se potýkal i s takovými problémy, jako byla ekologická katastrofa Aralského jezera.
 Postupně se ale podařilo situaci stabilizovat, a to i díky osobnosti prvního prezidenta Uzbekistánu, Isloma Karimova. Tento původně kompromisní kandidát, na kterém se shodly jednotlivé mocenské skupiny, se ukázal jako mimořádně talentovaný politik. Díky jeho politice se stabilizovala politická situace v zemi. Nutno říci, že tomu bylo částečně na úkor lidských práv, kdy se Uzbekistán proměnil v autoritativní stát, kde opozice byla násilně umlčována. Uzbekistán se navíc za I. Karimova čím dál víc zapojoval do světového dění. Uzbekistán začal spolupracovat se západními státy, ale stejně tak i s Čínou a etnicky spřízněným Tureckem. Politika Uzbekistánu byla ale ovlivňována i děním v nedalekém Afghánistánu, kde se tamní uzbecká menšina zapojila do občanské války, a její představitelé (A. Dóstúm) zde hráli významnou roli. Stejně tak dění v Uzbekistánu ovlivnila i operace USA proti afghánskému hnutí Taliban, a Uzbekistán dokonce poskytl USA vojenskou základnu.

Prozápadní orientace Uzbekistánu ale byla přervána po potlačení povstání v Andijanu. Uzbekistán se tak začal do jisté míry uzavírat do sebe. Tato politika se ale změnila po smrti 
I. Karimova a nástupu nového prezidenta, bývalého premiéra Šavkata Mirzijojeva. Ten provedl některé liberalizační reformy, a za jeho vlády se Uzbekistán opět snaží hrát aktivní roli v mezinárodní politice.

I přes všechny obtíže se politickému vedení Uzbekistánu podařilo vybudovat samostatný, svébytný stát. Podařilo se vybudovat i odpovídající státní instituce, a to včetně ozbrojených sil.

Ozbrojené síly Uzbekistánu

Vybudování vlastních ozbrojených sil bylo jedním z prvních úkolů nového státu. Byl to úkol mimořádně složitý, protože v Uzbekistánu nebyly žádné zkušenosti s takovým procesem, jako je formování ozbrojených sil, protože tyto úkoly do té doby vykonávaly ústřední orgány sídlící v Moskvě. Rusové navíc tvořili i část důstojnictva nové armády. I přesto se Uzbekistán jako první země v regionu začal zbavovat rusky mluvících důstojníků a nahrazovat je vlastními kádry. Přesto měl Uzbekistán i celou řadu výhod. V zemi po desetiletí fungoval sovětský systém branné povinnosti – díky tomu měl Uzbekistán k dispozici desetitisíce vycvičených vojáků, mnoho z nich navíc s bojovými zkušenostmi ze sovětsko-afghánského konfliktu. Velkou výhodou bylo i to, že v Taškentu za sovětské éry bylo sídlo Turkestánského vojenského okruhu, pro který bylo vybudováno zázemí, které mohla nová armáda využít. Uzbecká armáda také po sovětské armádě zdědila i velké množství zbraňových systémů, část z nich ale byla již zastaralá, v mnoha případech pak nebojeschopná.

Nevýhodou ovšem bylo to, že slabá ekonomika znemožňovala Uzbekistánu vyčleňovat na obranu adekvátní množství financí. Prakticky po celá devadesátá léta proto nedošlo k akvizici žádného moderního zbraňového systému, armáda se potýkala i s nízkou úrovní mezd. Zhruba po r. 2000, i v návaznosti na ekonomické oživení, se situace začala měnit. Uzbekistán navýšil své vojenské výdaje, byly realizovány i první vojenské akvizice, byť ne v takovém rozsahu jako v sousedním Kazachstánu. Uzbekistán navázal vojenskou spolupráci s dalšími státy, především s Tureckem, stejně tak ale i se západními státy a bohatými státy Perského zálivu. Armáda částečně zmodernizovala svou strukturu, opustila někdejší sovětský model a došlo k implementování zkušeností z moderních konfliktů. Především v posledním desetiletí Uzbekistán začal budovat i svůj vlastní zbrojní průmysl, který již dokázal přijít s některými zajímavými konstrukcemi.

V současnosti je uzbecká armáda poměrně početná, čítá celkem 65 000 vojáků. Z toho 48 000 vojáků slouží v pozemním vojsku (někdy je tento počet vydáván za celkový počet ozbrojených sil) a 15  000 vojáků slouží v letectvu a protivzdušné obraně. Do struktury ozbrojených sil patří i Národní garda, dále Pohraniční stráž a Říční síly.

V Uzbekistánu i nadále platí branná povinnost, opírající se o povinnou vojenskou základní službu. Ta kdysi trvala 24 měsíců, později byla snížena na 18 měsíců a v současnosti trvá 12 měsíců. Uzbekistán dlouhodobě usiluje o plnou profesionalizaci svých ozbrojených sil, je ale otázkou, zda a kdy se to podaří. Armáda Uzbekistánu disponuje i značným množstvím výzbroje, převážně ale zastaralé. Část techniky ale byla zmodernizována, byly navíc realizovány i první vojenské akvizice. Hlavními dodavateli zbraní se stalo Turecko a Čína, určité dodávky byly realizovány i z USA. Svou pozici si mezi dodavateli zachovalo Rusko, jeho význam ale postupně slábne.

Pozemní vojsko si částečně ponechalo někdejší sovětskou strukturu. Pozemní vojsko je tak rozděleno do 5 vojenských okruhů. Z hlediska organizačního je tvořeno 4 mechanizovanými brigádami, tankovým plukem, jednou horskou brigádou, jednou vzdušně výsadkovou brigádou a jednou brigádou speciálních sil. Existují i nejméně 2 dělostřelecké brigády. Tyto jednotky disponují velkými počty vojenské techniky.

Tanky tvoří hlavní údernou sílu pozemního vojska. Nejmodernějším typem tanku je starý sovětský tank T-72, sloužící v počtu 70 ks. Nejpočetnějším tankem je pak obdobně starý T-64, kterých by mělo sloužit cca 100 ks, a které prošly poměrně rozsáhlou modernizací. Stejně tak byly ale modernizovány i ještě starší tanky T-62 (170 ks). To svědčí o určitém konzervatizmu uzbecké armády, o snaze spíše udržovat ve výzbroji osvědčenou techniku a maximálně vytěžit její potenciál. Je to racionální, ale zároveň poněkud překvapivé, vezmeme-li v potaz, že pro Uzbekistán by nebyl problém levně koupit modernější tanky T-72. Někdy je uváděno, že v armádě Uzbekistánu slouží i tanky T-80. Podle všeho jde ale o omyl, pramenící z toho, že tyto tanky v tomto regionu sloužily za sovětské éry.

Bojová vozidla pěchoty zastupují především osvědčená vozidla BMP-2 (270 ks). Minimálně část těchto BVP prošla nedávno renovací; je proto pravděpodobné, že budou sloužit ještě hodně dlouho. Vedle nich slouží i starší typ BMP-1 (180 ks). Výsadkové jednotky pak používají pásová vozidla BMD-1 (120 ks) a BMD-2 (9ks), které doplňuje typ BTR-D (50 ks).

Pro dopravu pěchoty slouží i kolové obrněné transportéry. Ty jsou zastoupeny především typem BTR-80, kterých by mělo být ve službě 210 ks. Typ BTR-80 je v uzbecké armádě velice populární, proto svého času Uzbekistán dokoupil 50 ks těchto obrněných transportérů. Vedle typu BTR-80 v Uzbekistánu slouží i starší BTR-70 (25 ks), které údajně byly modernizovány, a dokonce i zastaralý BTR-60.

Mimořádně zajímavá a pestrá je oblast kolových obrněných automobilů. Právě na tuto kategorii klade uzbecká armáda mimořádný důraz, a bylo tak pořízeno hned několik typů obrněných automobilů. Prvním výrazným příspěvkem do této kategorie byla obří dodávka z USA, kdy byly dodány obrněné automobily M-ATV (159 ks), Cougar (50 ks), 
Maxx Pro (70 ks) a  RG-33 (50 ks). Zde ovšem šlo o vozidla, která dříve sloužila v americké armádě během války v Afghánistánu, a Uzbekistánu byly dodány na oplátku za možnost využívat uzbecké základny.

Na druhou stranu si uzbecká armáda pořídila i moderní ruské obrněné automobily Tajfun-K. Zatím bylo pořízeno 45 ks, mělo jich ale být dodáno mnohem více, a v Uzbekistánu měla probíhat jejich licenční výroba. Stejně tak se v kategorii obrněných automobilů se prosadilo i spřízněné Turecko, které dodalo svůj typ Ejder Yalcin (24 ks). I v tomto případě měla být realizována licenční výroba. Ta ale nikdy nebyla zahájena, a místo toho domácí zbrojní průmysl představil konstrukci vlastního obrněného automobilu Tarlon. Ten je ovšem zjevnou kopií tureckého typu Yalcin. Je proto pravděpodobné, že licenční výroba automobilů Yalcin, ale i Tajfun-K nebude zahájena, a uzbecká armáda se bude orientovat na domácí typ Tarlon, u kterého se počítá s masovou výrobou a dokonce i s exportem. V Uzbekistánu navíc vznikly i další typy obrněných automobilů, především typ Qalqon, ale i lehký automobil pro výsadkové jednotky. Vše naznačuje, že kategorie obrněných automobilů bude i nadále vedením uzbecké armády protežována, což je dáno i tím, že v Uzbekistánu existuje poměrně vyspělý automobilový průmysl.

Velice silné je dělostřelectvo uzbecké armády. Uzbecká armáda používá především samohybná děla 2S3 Akacija (18 ks) a 2S4 Gvozdika ( 18ks). Pozoruhodný je relativně vysoký počet těžkých samohybných děl 2S7 Pion (48 ks), z nichž část prošla renovací. Z tažených typů je třeba zmínit především výkonná 152 mm děla 2A36 (140 ks), které doplňují lehčí děla D-30 (60 ks), ale i protitankové kanony T-12 (36 ks).

Raketomety jsou zastoupeny typem BM-21 (90 ks), které doplňují těžké BM-27 (54 ks). Podle posledních zpráv uzbecká armáda jedná o pořízení nových těžkých raketometů. Uzbekistán disponuje i menším počtem raketových systémů Točka.

Protivzdušnou obranu vojsk zastupují především staré protiletadlové systémy ZSU-23-4 Šilka (50 ks), doplněné raketovými systémy Strela-1 ( SA-9), ale i S-10M ( SA-13).

Pro podporu pozemního vojska slouží bitevní vrtulníky Mi-24 (12 ks) a modernější Mi-35 (také 12 ks), pořízené v roce 2017. Z dopravních vrtulníků slouží především obligátní ruské Mi-8/17. Uzbekistán si ale pořídil i moderní západní typy AS-350 (8ks) a především EC-725 (11ks). Lze očekávat, že jejich počty se Uzbekistán bude snažit navýšit v návaznosti na postupné vyřazování zastaralých Mi-8.

Co se týče pěchotní výzbroje, tu dosud tvoří starší sovětské zbraně, především obligátní „Kalašnikovy“, doplněné kulomety RPK a PKM, resp. puškami Dragunov. Je pravděpodobné, že uzbecká armáda se bude snažit nahradit tyto zbraně moderními ručními zbraněmi.

Vojenské letectvo je relativně silné, a to i přesto, že prošlo redukcí početních stavů. Dosud se spoléhá především na stroje zděděné ze sovětské éry, za celou dobu své novodobé existence Uzbekistán nezakoupil žádný moderní bojový letoun. Nejvýkonnějšími letouny uzbeckého letectva byly po dlouhá léta stíhací bombardéry Su-24 
(nejméně 20 ks). Tyto provozně náročné letouny ale již byly vyřazeny, byť podle některých zpráv je část těchto letounů stále udržována v bojeschopném stavu.

V současnosti nejsilnějším nadzvukovým letounem uzbeckého letectva je sovětský letoun Su-27. V současnosti by jich mělo sloužit 23 ks. U letounů Su-27 můžeme uvést, že byly i bojově nasazeny, a to při potlačování etnických sporů na hranici s Kyrgyzstánem. Těžké Su-27 pak doplňují i lehčí stíhací letouny MiG-29. Těch by v Uzbekistánu mělo sloužit 30-35 ks, patrně ne všechny jsou ale bojeschopné. Pro bitevní úkoly pak slouží známé sovětské letouny Su-25. Těch by mělo být v provozu nejméně 20, a Uzbekistán údajně zvažuje modernizaci těchto spolehlivých a odolných letounů.

Zde je nutno podotknout, že všechny tyto letouny pocházejí z osmdesátých let minulého století, jsou tak již 40 let staré. Uzbekistán zjevně potřebuje moderní nadzvukové letouny, zatím ale nebylo vyhlášeno žádné výběrové řízení. Lze ale podotknout, že během loňské prezentace vyvíjeného tureckého letounu TF-X byly mezi potenciálními zákazníky zmíněny i středoasijské země. Mohlo by se to tedy týkat právě Uzbekistánu, který s Tureckem čím dál častěji spolupracuje. Stejně tak jsou často zvažovány i ruské nebo čínské typy. Výběr nového nadzvukového letounu tak v mnohém napoví i o zahraničně-politické orientaci Uzbekistánu.

Jedinými moderními bojovými letouny v Uzbekistánu jsou tak paradoxně americké stroje C-208 Caravan a turbovrtulové EMB-314 Tucano. V tomto případě jde ale o bývalé letouny afghánistánského letectva, které do Uzbekistánu přeletěly po převzetí moci Tálibánem. Další osud těchto letounů je ovšem nejasný, a lze pochybovat, zda by mohly být zařazeny do výzbroje uzbeckého letectva.

V souladu s moderními trendy si uzbecké letectvo pořídilo i bezpilotní letouny, a to čínský typ Wing Loong. Vzhledem k úzké spolupráci Uzbekistánu s Tureckem není příliš překvapivé, že Uzbekistán projevil zájem o populární turecké drony Bayraktar. Lze předpokládat, že kategorie bezpilotních prostředků v uzbeckém letectvu i nadále poroste. V uzbeckém letectvu lze najít i českou stopu, a to v podobě cvičných letounů L-39. Letouny L-39 uzbeckého letectva navíc nedávno prošly generální opravou a prodloužením životnosti.

Velmi silné je dopravní letectvo. To se opírá především o velkokapacitní Il-76 (5 ks). Zde lze zmínit, že na výrobě těchto letounů se v minulosti podílel i Uzbekistán, a přestože výroba byla odsud již před lety přenesena, určité technologie a výrobní kapacity v Uzbekistánu zůstaly. Lze předpokládat, že Uzbekistán se nyní bude snažit tyto své schopnosti oživit. Vedle letounů Il-76 slouží i starší AN-12 (2ks) a AN-26 (5 ks). Uzbekistán si ale pořídil i moderní dopravní letouny, a to známý typ C-295 Casa (4 ks).

Protivzdušná obrana státu se spoléhá především na moderní čínský typ HQ-9, kopii ruského systému S-300 (kterým podle všeho uzbecká PVO nedisponuje). Zde lze uvést, že akvizice tohoto systému byla vnímána i jako výraz snahy Uzbekistánu odpoutat se od Ruska, resp. vyvážit jeho vliv Čínou. Stejně tak ale dosud slouží i starší sovětský systém S-125 Pečora, který navíc měl projít modernizací.

Coby vnitrozemský stát Uzbekistán postrádá válečné námořnictvo. Jak ale již bylo zmíněno, v Uzbekistánu byly zřízeny tzv. Říční síly, vykonávající dozor na řece Amudarja. Pro tuto jednotku byly v Ukrajině nakoupeny 2 moderní hlídkové čluny typu Gjurza.

Uzbekistán vzdálený a blízký

Na první pohled se nám Uzbekistán může zdát vzdálený, ba téměř exotický, takže bychom si ho možná ani nemuseli všímat. Opak je ale pravdou. Na něco takového je Uzbekistán až příliš velký. Uzbekistán již překonal své dětské nemoci let devadesátých, jeho ekonomika stabilně roste, a vše naznačuje, že v budoucnosti poroste ještě výrazněji. Pro české exportéry tak Uzbekistán představuje významný trh, který by bylo chybné přehlížet.

Význam Uzbekistánu navíc umocňují obrovská naleziště zemního plynu, která se nacházejí jak v samotném Uzbekistánu, tak i v okolních zemích. Již dnes středoasijské státy patří mezi významné producenty této komodity. Také to bychom za dnešní složité situace trhu s energiemi měli brát v potaz. Stejně tak významné je i to, že v Uzbekistánu má Česká republika, resp. bývalé Československo, dobré jméno, a české průmyslové výrobky jsou zde vysoce oceňovány. Český průmysl – a to včetně průmyslu zbrojního – by tak zde měl na co navazovat.

Otázkou ovšem zůstává, jestli má Česká republika spolupracovat se státem, který není plně demokratický a je autoritativně řízen. Tato otázka je ale složitější, než se může zdát. Je faktem, že v Uzbekistánu má prezident neúměrně velkou moc, optimální není ani otázka lidských práv atd. Přesto je třeba vzít v potaz, že co se týče stavu demokracie, je situace v Uzbekistánu relativně uspokojivá, a postupně se čím dál lepší. Uzbekistán asi nikdy nebude demokracií západního střihu, v jeho politické kultuře vždy budou hrát významnou roli klany atd. Na druhou stranu je třeba ocenit, že v zemi nedochází k žádným excesům, Uzbekistán i překonal stín potlačení povstání v Andijanu (které mělo velice složité pozadí). Zkušenosti posledních desetiletí navíc Západu jasně ukazují, že racionální a pragmatický diktátorský režim je lepší než politická destabilizace, která může vést až k rozkladu státu a humanitárním katastrofám, nemluvě o takových jevech, jako je migrace atd.

O mnohém vypovídá i zahraniční politika Uzbekistánu. Pokud se podíváme na zahraniční politiku Uzbekistánu, pak s určitým překvapením můžeme konstatovat, že Uzbekistán představuje spíše stabilizační faktor v celé oblasti Střední Asie (a to i přes určité napětí ve vztazích s Tádžikistánem a Kyrgyzstánem). Tedy přesný opak toho, co obvykle činí diktátorské režimy. Uzbekistán se navíc při své zahraniční politice spoléhá na diplomacii než na silová jednání. Takový stát tak představuje pro západní státy spíše partnera než politického protivníka – a proto bychom ani my neměli Uzbekistán i přes jeho vzdálenost a exotičnost přehlížet.

Zdroj: britannica