Bitva u Adrianopole – soumrak Říma a úsvit Gótů
Roku 272 císař Aurelián rozhodl, že se situace v provincii Dácie stala neudržitelnou a je třeba jí opustit. Nešlo to jinak, protože migrační proud barbarů byl prakticky nezastavitelný a říše potřebovala vojáky někde jinde. Toho roku proto všichni římští občané opustili Dácii a hranice Říma se posunula zase za Dunaj. Uvolněný prostor zaplnily různé barbarské kmeny, mezi nimiž dominovali Gótové.
Foto: Římský pěšák konce 3. století | Wikimedia Commons / Public domain
Za sto let po opuštění Dácie Římem tam už žila slušná gótská komunita, dobře usazená v prosperujících vesnicích a některé gótské kmeny spolupracovaly s Římem jako spojenci. Někdy v tu dobu se narodil i jeden z neslavnějších gótských válečníků Alarich, jehož jméno zná určitě každý znalec římských dějin. Jeho narození bohužel doprovázela jedna neblahá skutečnost, která měla navždy změnit další historii a svět už nikdy nebyl stejný jako předtím. V daleké Asii se daly do pohybu divoké kmeny Hunů, kteří jako obrovský válec drtili vše před sebou. Hunové před sebou tlačili jiné národy a ty zase v zoufalství vyháněly jiné, až se tato lavina dostala až ke Gótům. Někteří Gótové se pokoušeli nepřítele zastavit, ale většina náčelníků to vzdala, a když se roku 375 v obrovském počtu v deltě Dunaje objevili Hunové, rozhodli se svou domovinu opustit. Gótové hromadně požádali Řím o ochranu a o dovolení překročit Dunaj, aby se mohli v říši usadit.
V Římě si tehdy vládu rozdělili dva bratři, aby mohli lépe spravovat zem. Západu vládl císař Valecián, východu císař Valens. A Valens nebyl v postavení, aby mohl masové migraci Gótů zabránit, takže mu nezbylo nic jiného, než Gótům dovolit, aby Dunaj překročili. Ostatně se mu příchod takové masy válečníků zamlouval, protože je hodlal využít ve válkách na východě. Slíbil jim tedy, že se o ně postará, pokud jejich válečníci odevzdají zbraně a jejich muži budou sloužit v jeho vojsku. Hlavní část Gótů nesouhlasila a táhla dál na západ, ale skupina pod velením náčelníka Fridigerna jeho podmínku akceptovala a jeho Gótové začali překračovat Dunaj. Řeka byla tehdy po silných deštích rozvodněna a císař proto Gótům poslal pomoc, aby to zvládli. Římané rozdělili Góty do skupin a pak je po několik dní a nocí převáželi přes řeku na člunech a vorech. Gótů bylo tak velké množství, že úředníci pověření jejich sčítáním vše nakonec vzdali a zanechali své práce. Někteří Gótové čekání na člun nevydrželi a pokusili se řeku přeplavat sami, ale všechny strhl dravý proud. Ale ti co to přežili, na druhém břehu žádné štěstí nečekalo. Valens sice nařídil, aby bylo o ně postaráno, ale protože se nacházel ve válce na východě, nemohl na to dohlédnout. A jeho zástupci, generál Lupicinus a místodržící Maximus, viděli věci jinak. Ubytovali Góty v přeplněných táborech a rozhodli se, že na nich zbohatnout. Odmítali jim vydávat slíbené potraviny a požadovali za ně peníze. Gótové proto snědli zrno určené k osetí a nemohli farmařit. Věci došly tak daleko, že úředníci požadovali, aby Gótové poskytovali otroky za psí maso. Jeden pes za jednoho otroka. Římští úředníci navíc uvalili na nové poddané daně, které neměli Gótové čím platit a tak od nich Římané brali jako rukojmí děti a jejich ženy nutili k prostituci. Gótové se logicky začali bouřit a věc začala úředníkům přerůstat přes hlavu. Do toho dorazily k Dunaji dva další gótské kmeny, kterým pomohl vzbouřený Fridigern přes vodu a tím zvětšil svoje vojsko. Lupicinus se pokusil vyřešit gótský problém lstí, když sezval všechny gótské náčelníky na oslavu, kde je chtěl úkladně povraždit, ale to se nepodařilo a místo toho válka mezi Góty a Římem vypukla naplno.
Císař Valens se tak ocitl v situaci, kterou vůbec neplánoval a byla velmi nepříjemná. Místo toho, aby postavil z Gótů velké vojsko, měl z nich teď na svém území nesmiřitelného nepřítele a momentálně neměl sil, aby je porazil. Nacházel se v Persii, kde vedl nekonečnou válku, a tak musel situaci v Thrákii nechat na místních posádkách. Ale Lupicius byl poražen a Gótové vyzbrojení zbraněmi jeho vojáků, ovládli skoro celou oblast na západní straně Dunaje. Jenom sídelní město Adrianopol se drželo, protože Gótové neměli prostředky na jeho dobytí. Valens aspoň poslal do Thrákie generála Sebastiana s několika oddíly a ten vyprostil Adrianopol z obklíčení a potřel několik gótských band. Na víc ale neměl síly a tato patová situace proto vydržela další dva roky. Roku 378 se Valens konečně vrátil z Persie a mohl se věnovat gótskému problému. Na západě už nevládl jeho bratr, protože ten zemřel a vlády se ujal Valenciánův syn Gracián. Ten se hned ukázal ve světle římského světa úspěšným potlačením vzpoury v Germánii a Valens ho požádal o pomoc. Chtěl, aby Góty vyhladili společnými silami. Gracián svého strýce neodmítl, jen ho požádal, aby mu dal čas, než shromáždí vojsko a zatím nic nepodnikal. Valens tedy shromáždil v Konstantinopoli velkou armádu, která byla složena z veteránů z války v Persii a přitáhl z ní k Adrianopoli. Tam nechal vybudovat velký tábor a v něm hodlal počkat na příchod západních legií. Ale pak došlo k velkému nedorozumění, které se změnilo v tragédii. Zvědové mylně císaře informovali, že počet Gótů, jejichž ženy a vojáci se skrývali za hradbou vozů, čítá pouhých 10 000 mužů. A Valens měl sebou 10 000 jezdců a 30 000 pěších legionářů. Do toho k němu přicházely zprávy, jak si jeho synovec směle vedl v Germánii a jeho rádci v něm rozdmýchávali žárlivost. Určitě taky nepomohla Graciánova drzá rada, aby bez něj nic nepodnikal. Valens se rozhodl, že mu ten cucák nemá co radit a získá slávu jen pro sebe. Opustil proto s vojskem tábor a vydal se vyhledat nepřítele, který se měl nacházet 13 kilometrů od Adrianopole.
Gótové se jako i jiné stepní národy spoléhali na kruhovou hradbu z vozů, kterou bránili pěšáci, ale i na svou obrněnou jízdu, kterou představovala pro každého protivníka smrtelnou sílu. Když Římané postupovali ke gótskému táboru z vozů, jenž se nacházel na vysokém kopci, pravděpodobně si Valens nepovšiml, že právě tato gótská jízda chybí. Gótští jezdci se skutečně nacházeli mimo tábor a sbírali píci pro své koně. Zato si Valens spočítal, že Gótů na vozové hradbě je daleko víc, než než ho informovali zvědové. Mohlo se jednat až o 40 000 pěšáků a bezpočet žen a dětí, ale on na tento počet nedbal a chtěl zaútočit. Svojí jízdu umístil na levé a pravé křídlo, římská pěchota tvořila střed vojska. Fridigern musel hrát o čas, aby mohl přivolat svou jízdu, a tak poslal k císaři vyjednávače, aby s ním naoko jednali o kapitulaci a protahovali dobu římského útoku. S tím Valens souhlasil a poslal ke Gótům své vyjednávače. To byla velká chyba, protože Římané měli zaútočit hned a nedávat nepříteli žádný čas. Jakmile začali Římané a Gótové jednat, ukázala se nedisciplinovanost některých římských oddílů, protože některé z nich i proti císařovu rozkazu začaly útočit na kruhovou hradbu. Do boje se zapojovalo stále víc víc Římanů, až se boj změnil v nekontrolovatelný chaos. V něm začínali mít zkušení Římané navrch a římskému levému křídlu se podařilo skoro proniknout dovnitř. V těchto chvílích se však na vyvýšeninách napravo od římského vojska objevila gótská jízda. 10 000 obrněných jezdců se rozjelo z kopce dolů a tvrdě udeřilo na římské pravé křídlo, které okamžitě rozdrtilo. Pak jezdci pokračovali dál, obklíčili zezadu a z boku římský střed a vše uzavřeli srážkou s jízdou na levém křídle. Tu také zničili, jen několika oddílům z levého křídla se podařilo vymanit a uniknout. Římské oddíly se v obklíčení pomísily a stěží někdo mohl v namačkaném prostoru pozvednout jen paži či tasit meč. Lučištníci na vozové hradbě pálili do římské masy pod sebou šíp za šípem, minout bylo nemožné. Zezadu na Římany tlačila jízda, která se nimi pomalu prokousávala a nechávala za sebou koberec mrtvých. Gótové bojovali s nezměrnou zuřivostí, protože v táboře se nacházely jejich ženy a děti a všichni věděli, že ty jen těžko mohly počítat s římskou ušlechtilostí. Hřebík do rakve Římanů zatloukl Fridigern, který vypustil zpoza vozové hradby pěšáky a ti jen zvýšili rychlost vraždění.
Římané namačkaní do obrovského houfu nebyli schopni odporu, mnozí zabití nemohli v tlačenici ani klesnout k zemi. Už se nejednalo o bitvu, ale o masakr. Zahynulo 30 000 Římanů, císař Valens, generál Sebastian a 35 tribunů. Podle jednoho svědectví byl císař viděn ještě na konci bitvy, kdy se zoufale potácel mezi nehybnými těly legionářů, nechápavě přelézal hromady mrtvol, jakoby nemohl pochopit, co se stalo a až nakonec zemřel mezi prostými vojáky. Jeho tělo se nikdy nenašlo. Východořímská říše ztratila dvě třetiny svých armádních stavů a novému císaři rychle došlo, že se bez gótské jízdy neobejde. Uzavřel proto s nimi mír a nabídl jim zcela nové postavení nezávislého národa v rámci Říma. Gótové nebyli jediní barbaři, na které se musel chřadnoucí Řím spoléhat. Přicházející hordy nepřátel se Římané pokoušeli absorbovat a barbaři sloužili stále víc v římské armádě. Chvíli to fungovalo, ale bylo jen otázkou času, jak dlouho. Už se blížila doba, kdy barbarským vůdcům dojde skutečnost, že Římu nepotřebují sloužit, ale místo toho mu můžou vládnout. V době bitvy u Adrianopole Alarich dospíval a jednou bude jedním z těch vůdců.
Zdroj: britannica
Komentáře