BMP-1 Bojevaja Mašina Pjechoty – česky bojové vozidlo pěchoty bylo v našich zeměpisných šířkách opěvované téměř jako zázrak techniky, který nemá ve světě obdoby. Zároveň kolem tohoto vozidla vznikla celá řada legend, z nichž mnohé přežívají dodnes. Bylo to však skutečně vozidlo překonávající konkurenci ve všech ohledech?

Od okamžiku, kdy na bojiště vyjely první tanky, se konstruktéři začali zabývat myšlenkou na poskytnutí pancéřové ochrany také doprovodné pěchotě, jejíž ztráty byly nepoměrně větší, než tomu bylo u tankových osádek. Tak vznikly první obrněné transportéry, tehdy ovšem pojmenované ještě jako tank Mark IX. 

Foto: Vozidlo BMP-1 dlouho sloužilo i v naší armádě

Pozadí vývoje

V období mezi válkami bylo provedeno několik sporadických pokusů o transport pěchoty pod pancířem, ale k praktickému zavedení takových vozidel do výzbroje nedošlo. Situace se změnila s nástupem Hitlera k moci a výstavbou nových ozbrojených sil.

Wehrmacht nasadil v široké míře kolopásové obrněné transportéry Sd.Kfz. 251, schopné převážet 10 vojáků a podporovat je palbou kulometu v jednoduchém vidlicovém závěsu. Americká armáda používala pro transport vojáků po bojišti kolopásové transportéry M3 Halftrack a značné množství těchto vozidel dodala svým spojencům, včetně Sovětského svazu.

Obě tato vozidla se dočkala celé řady modifikací a někdy nesla i těžké zbraně, jejichž použití bylo na hranici odolnosti nosiče. Nicméně prokázala svou užitečnost a univerzálnost. Jejich služba pokračovala ještě dlouho po skončení druhé světové války.

V době kdy došlo k vyostření vztahů mezi východem a západem, vytěžil Sovětský svaz technologie dodané v rámci programu Lend and Lease a na jejich základě vyvinul vlastní techniku, i když podoba s původními vzory byla více než zřejmá.

Foto: BVP-1 armády NDR

První obrněný transportér BTR-152 nebyl ničím jiným, než opancéřovanou nástavbou posazenou na podvozek 4,5t nákladního automobilu s pohonem všech kol ZIL 151 (později ZIL 157). Takovéto řešení mělo samozřejmě svá omezení, ale výhodou byla nízká cena a rychlá dostupnost. To bylo důležité, protože Sovětský svaz navzdory proklamované mírumilovnosti potřeboval mechanizovat 120 střeleckých divizí. 
Na západě mezitím řada zemí vyvinula obrněné transportéry s pásovým podvozkem. Výhodou tohoto řešení byla schopnost mechanizovaných jednotek držet krok s tanky v jakémkoli terénu, což se o kolových BTR-152 říct nedalo. Sovětskou reakcí byl vývoj BTR-50, postaveného na podvozku plovoucího tanku PT-76. Rozměrné vozidlo mělo velmi slušnou pohyblivost, dokázalo ve vysoké nástavbě přepravit 20 vojáků a díky obojživelnosti je dostat „suchou nohou“ přes vodní překážku. 

Problémem bylo, že přeprava dvou pěších družstev (2 x 10 mužů) nekorespondovala s trojkovou organizační strukturou Sovětské armády, takže se v jednom transportéru mohli ocitnout vojáci dvou různých čet. Navíc nebylo úplně snadné transportér bočními dveřmi opustit, o nastupování ani nemluvě. Konstruktéři si byli nedostatků stávajících BTR vědomi a snažili se vyvinout skutečný obrněný transportér, schopný následovat tanky v jakémkoli terénu a schopný poskytovat přepravované pěchotě dostatečnou palebnou podporu. Bylo celkem jasné, že ideálním řešením by mělo být vozidlo na pásovém podvozku s otočnou věží.

Foto: BVP-1 bylo první sovětské pásové vozidlo s řididlem místo „rajčáků“

Drahý špás

Tato vize však byla limitovaná významným faktorem – nákladovou položkou. Protože Sovětský svaz udržoval i v mírových podmínkách velké počty aktivních střeleckých divizí, jejich úplná mechanizace byla nákladná. Navíc měli čelní představitelé ozbrojených sil celkem oprávněné obavy o schopnostech pěšáků pečovat o složitou techniku. U pěchoty totiž končili na rozdíl od ostatních elitních druhů vojsk, odvedenci s nejnižším vzděláním a technickými znalostmi. 

Zásadní vliv na koncepci budoucího vozidla měla ještě jedna věc – možnost nasazení taktických jaderných zbraní na bojišti. S tím souvisel požadavek na utěsnění bojového prostoru nového vozidla, vybavení filtroventilačním zařízením a střílnami, aby bylo možné vést bojovou činnost zevnitř vozidla.
Základní specifikaci na nové bojové vozidlo vydalo vrchní velení obrněných sil (Glavnoje Bronetankovoje Upravlenije – GBTU) koncem 50. let. V zadání bylo několik klíčových požadavků: schopnost doprovázet tanky v jakémkoli terénu, možnost palebné podpory výsadku, schopnost boje s nepřátelskými tanky, pancéřová ochrana před palbou malorážových automatických kanonů ze vzdálenosti 600 m a ochrana před střepinami min a dělostřeleckých granátů, střílny umožňující výsadku vedení palby z vozidla, prostředky pro spojení mezi vozidly a pro spojení s nadřízeným stupněm, pozorovací přístroje podobné tankovým a prostředky pro maskování vozidla.

Po prvotních úvahách o vyzbrojení vozidla kanonem s automatickým nabíjením a hladkým vývrtem ráže 100 mm padlo jednoznačné rozhodnutí, že výzbroj vozidla bude tvořit nová jednomístná věž z vojenského závodu Priborostrojenie z Tuly. Věž byla vyzbrojena kanonem 2A28 Grom ráže 73 mm, kulometem PKT ráže 7,62 mm a odpalovacím zařízením protitankového kompletu 9K14.

Foto: Pohled na převodovku BVP-1

Kanon Grom s malou úsťovou rychlostí vycházel z bezzákluzového kanonu SPG-9 a byl vybaven automatickým nabíjecím zařízením. Nad hlavní byla umístěna jednoduchá vypouštěcí ližina, na kterou bylo možné umístit řízenou střelu 9M14M Maljutka, bez toho, že by operátor opustil věž.

Nejasná koncepce

Poněkud méně jasno bylo v celkové koncepci vozidla. Není dost zřejmé, proč vlastně velení Sovětské armády trvalo na ověření tolika řešení, když kolopásové vozidlo bylo ještě komplikovanější, než čistě pásové, z jehož provozu a údržby mělo takové obavy. 

Návrhy předložilo několik konstrukčních kanceláří. Objekt 1200 nabízený konstrukční kanceláří automobilového závodu v Brjansku (BAZ), vycházel ze zkušeností tamních konstruktérů s kolovými podvozky. Prakticky se jednalo o obrněný transportér s uspořádáním podobným BTR-60. Vzadu umístěný motor poháněl podvozek s nezávislým zavěšením kol s hydropneumatickým odpružením a pohonem 8x8. Korba byla svařená z ocelových plátů, které dávaly efektivní tloušťku až 60 mm. Pohon na vodě zajišťovaly vodomety. Nízkotlaké pneumatiky měly centrální dohušťování.

Mnohem neobvyklejší byl Objekt 019, předložený Altajským automobilním závodem v Rubcovsku. Ten připomínal ze všeho nejvíce zvětšený BRDM-2 zavedený do výzbroje začátkem 60. let, jen s tím rozdílem, že pomocná výsuvná kola nahradil pásový podvozek, využívající pojezdová kola z tanku PT-76. Podvozek se spouštěl hydraulicky při zastávce nebo za jízdy, což zabralo asi 20 sekund. 

Foto: Věž BVP-1 vyzbrojená kanonem Grom a ŘS Maljutka

V korbě seděli vpředu vedle sebe řidič a velitel, uprostřed byl bojový prostor s otočnou věží. Desant byl rozmístěn kolem bojového prostoru a svá místa musel opouštět příklopy ve stropě. V zadní části korby byl umístěn motor a vodomety, umožňující překonávání vodních překážek.

Asi nejméně praktický byl Objekt 911, což byl návrh konstrukční kanceláře Volgogradského traktorového závodu. Jednalo o pásové vozidlo s pomocným kolovým podvozkem. Pásový i kolový podvozek měly nezávislé hydropneumatické odpružení. Pro vysunutí nebo zasunutí kol bylo nutné zastavit. Celá operace zabrala téměř dvě minuty. K pohonu na vodě sloužily vodomety.

Na pásech dosahovalo vozidlo na zpevněném terénu rychlosti 57 km/h, na kolech na silnici až 100 km/h a ve vodě až 10 km/h. Jinak byla koncepce zcela shodná s předcházejícími vozidly, to znamená motor vzadu a desant rozmístěný kolem věže.

Volgogradský traktorový závod navrhl ještě jedno řešení, které využívalo z velké míry agregáty plovoucího tanku PT-76. Objekt 914 měl dvoučlennou osádku, přičemž řidič seděl uprostřed a za ním ve věži střelec-operátor. Po obou stranách od řidiče byly střílny osazené kulomety, umožňujícími střelbu vpřed. Dalších šest členů přepravovaného družstva mělo střílny pro osobní zbraně v bocích.
Motor vozidla byl umístěn vzadu u levého boku. Na pravé straně motorového prostoru byl vytvořen průchod, kterým mohli převážení vojáci opustit vozidlo směrem dozadu. Vozidlo dosahovalo maximální rychlosti 65 km/h a ve vodě s pomocí vodometů 10 km/h.

Foto: Nízká silueta BVP byla vykoupena stísněnými prostory osádky

Posledním projektem byl Objekt 764, představený Čeljabinským traktorovým závodem pod vedením P. P. Isakova. Tým konstruktérů vyšel z polárního tahače. Zásadním rozdílem proti všem předchozím návrhům bylo umístění motoru v přední části vozidla a prostoru pro výsadek vzadu. Díky tomu mohli pěšáci opouštět vozidlo buď zadními dveřmi, nebo příklopy na stropě vozidla. Ve vodě měly vozidlo pohánět dva vodomety.
Všechny prototypy byly dokončeny v roce 1961 a okamžitě byly zahájeny porovnávací zkoušky. Kolový Objekt 1200 prokázal malou průchodivost v blátivém a zasněženém terénu. Obě kolopásová řešení byla omítnuta jako příliš komplikovaná, navíc proti pásovým vozidlům nepřinášela žádné výrazné přednosti. Do „užšího výběru se tak dostala jen dvojice Objekt 914 a Objekt 764, který byl později upraven do podoby Objekt 765. Hlavní změnou byla rezignace na pohon vodomety, protože zabíraly příliš mnoho místa v prostoru výsadku. K pohonu ve vodě sloužily jen pásy. V důsledku toho klesla rychlost plavby na 7 km/h.

Vítězové klání

Vítězem porovnávacích zkoušek se stal Objekt 765, ale úvahy o jeho zařazení do výzbroje vyvolávaly bouřlivé debaty a narážely na odpor. Důvodem byla poměrně vysoká cena vozidla, hlavně ve spojitosti s představou, kolik střeleckých divizí bude třeba mechanizovat. 

Proto bylo rozhodnuto, že pásovými vozidly bude vybavena jen část jednotek, primárně v Evropě, v dotyku s jednotkami NATO, zatímco druhosledové jednotky budou vybaveny kolovými transportéry. Nakonec to dopadlo tak, že typická sovětská motostřelecká divize měla v 80. letech dva pluky na BTR-60 (70) a jeden na BMP. Kompletně na BMP byly jen motostřelecké pluky v rámci tankových divizí.

Foto: PTŘS Maljutka bylo možné nabíjet zevnitř vozidla díky zvláštnímu příklopu

Na podzim 1964 byli odesláni první důstojníci a poddůstojníci k přeškolení na novou techniku do výcvikového centra ve městě Čebarkul v Čeljabinské oblasti. Vojskové zkoušky Objektu 765 Sp.1 probíhaly u 1. motostřeleckého praporu 339. gardového motostřeleckého pluku 120. gardové tankové divize, Běloruského vojenského okruhu. První vozidla začala k pluku přicházet v lednu 1965. Protože šlo o přísně tajnou techniku, byly na vagonech kolem každého vozidla postaveny dřevěné „krabice“ maskující skutečný náklad. 

Po obdržení O 765 byl 1. motostřelecký prapor přejmenovaný na tankový. Celý 339. motostřelecký pluk měl být experimentálně přezbrojený na pásovou techniku. Tři motostřelecké prapory na O 765, tankový prapor na T-64, protiletadlová baterie na ZSU-23-4 a pomocné jednotky na MTLB. Útvar měl být přejmenován na tankový. Nakonec ale z celého experimentu sešlo kvůli technickým potížím s velkým množstvím nevyzkoušené techniky.
Vyvrcholením první fáze přezbrojení bylo praporní cvičení. Vozidla se přesunula po vlastní ose do prostoru vzdáleného 300 km. Nutno říci, že navzdory všem technickým potížím dorazila všechna vozidla vlastními silami. K zařazení Objektu 765 do výzbroje došlo v roce 1966 pod označením BMP-1 (Bojevaja Mašina Pjechoty). 
Samotný náběh sériové výroby nebyl jednoduchý a už vůbec ne s ohledem na fakt, že bylo třeba vyrobit tisíce vozidel. Čeljabinský závod měl do konce roku 1965 vyrobit první sérii 50 BMP, ale do října nevyrobil ani jedno. Problém byl v tom, že závod vyráběl traktory a na souběžnou výrobu BMP nebyly kapacity. Celá věc se řešila až na ústředním výboru strany. Nakonec padlo rozhodnutí přesunout výrobu do nově postaveného výrobního provozu Kurganského strojírenského závodu (Kurganskij Mašinostrojitělnyj Zavod – KMZ), kde se vyráběly dělostřelecké tahače ATS-59. Organizaci výroby se podařilo zvládnout v roce 1971, za vydatného podporování stranickými orgány. Celkem bylo uděleno 175 řádů rudého praporu práce, což bylo vysoké státní vyznamenání spojené s dalšími požitky. Výroba BMP-1 běžela od roku 1966 do roku 1983. 

V září 1967 se 120. tanková divize zúčastnila cvičení Dněpr. Tehdy měli vojáci jiných jednotek možnost poprvé spatřit BMP-1, mimo jiné při násilném překonávání řek Dněpr a Pripjať. Na závěrečné přehlídce zúčastněných jednotek jely BVP v čele kolony. První veřejné představení vozidel proběhlo při příležitosti 50. výročí Velké říjnové socialistické revoluce 7. listopadu 1967. Fotografie BVP-1 okamžitě oblétly svět.
Zkušenosti provozu prvních BMP-1 u řadových jednotek ukázaly na jednu vadu, vyplývající z koncepce vozidla. BMP bylo těžké na předek a při vjezdu do vody mělo tendenci se ponořit. Zvláště pokud nebylo plně obsazeno a břeh byl strmý. K nápravě došlo u vozidel vyrobených po roce 1970. Ta dostala delší příď s větším vztlakem a byla označena jako Objekt 765 Sp.2. Nová příď byla delší o 25 cm a spodní pancéřový plát měl vůči kolmici úhel 56o proti původním 49o. Přesto, pokud nebylo vozidlo obsazeno, bylo před vjezdem do vody třeba nahradit chybějící pěšáky pytli s pískem.

Foto: Pohled shora ukazuje umístění řidiče a velitele vlevo vpředu

Novinky vítané i nevítané

Zavedení BMP-1 do výzbroje přineslo některé novinky. Bylo to první sovětské sériově vyráběné pásové vozidlo, které bylo vybaveno otočným řididlem, místo klasických „rajčáků“ – tedy pák směrových ústrojí. Díky tomu bylo řízení mnohem jednodušší, výcvik řidičů a jejich zátěž v bojové činnosti mnohem menší, v porovnání například s řidiči transportérů MTLB. 

Vozidlo se vyznačovalo malou celkovou výškou a značnou pohyblivostí. Malá výška měla i svou stinnou stránku. Vnitřní prostor vozidla byl nízký. Podle měření provedených na ukořistěných BMP, vyhovovala výška v sedu jen asi 25 % odvedencům oblečených do letních uniforem a jen 15 % oblečených do zimních. Šířka sedadel v ramenou vyhovovala pro 35 %. Zkušenost s příliš stísněným prostorem pro desant zažila řada uživatelů BMP, takže mnozí snížili počet převážených vojáků na šest.

Výhodou byla možnost opustit vozidlo zadními dveřmi. To bylo v porovnání s BTR-60, kde museli vojáci seskakovat z více než 1,5 m výšky, „luxusní“ řešení. Dveře byly sice malé a dělené, což bylo třeba proti západním vozidlům vybaveným sklápěcí rampou méně výhodné řešení, ale pokrok to nesporně byl. 
Vojáci seděli zády k sobě, opřeni o hlavní palivovou nádrž o objemu 462 l. Přídavné palivové nádrže s objemem po 55 l byly v zadních dveřích. Toto řešení bylo výhodné pro původně plánované nasazení BMP v rozsáhlých bitvách na pláních střední Evropy, kde bylo ohrožení zezadu minimální. Ale v konfliktech nižší intenzity byly přídavné nádrže zranitelné, což vedlo v některých případech k tomu, že je osádky zcela vyřadily z činnosti a prázdný prostor zasypaly pískem pro zvýšení ochrany. 

Foto: BVP-1 se zúčastnil prakticky všech lokálnílních konfliktů poslední doby

V bocích vozidla bylo osm střílen pro ruční zbraně a další střílna byla v zadních dveřích. Přední dvojice střílen byla určena pro kulomety, ostatní pro samopaly (útočné pušky). Díky tomu bylo možné vést palbu zevnitř BMP. Na zbraně se nasazovaly odsavače plynů a lapače prázdných nábojnic. Jakákoli mířená střelba byla možná pouze na místě nebo za krátkých zastávek vozidla. Palba vedená za pohybu nebyla ničím jiným, než zastrašovací palbou. 
Za nešťastné řešení je možné označit rozmístění osádky vozidla. Umístění řidiče vedle motorového prostoru bylo v pořádku, ale post velitele vozidla a jednomístná věž už zdaleka ne. Velitel měl ze svého stanoviště omezený výhled především doprava. Dozadu přes věž neviděl vůbec, což vycházelo z představy o masových útocích na bránícího se nepřítele. Pro jakýkoli jiný scénář bojové činnosti to bylo naprosto nevyhovující. Pro činnost v noci měl velitel k dispozici infračervený reflektor OU-3GA2 s dosahem 300 – 400 m. Reflektor byl bohužel umístěný tak, že překážel hlavni kanonu Grom. Z toho důvodu byl u vozidel reálně nasazených v boji většinou demontován.

Navzdory tomu, že v historii bylo nesčíslněkrát dokázáno, že jednomístná věž je nepraktická, konstruktéři se znovu pokusili o takové řešení a znovu neúspěšně. Nabíjecí automat, který měl střelci usnadnit činnos, vyžadoval velmi pečlivou údržbu, jinak se zasekával. Navíc dokázal kanon nabíjet jen v horizontální poloze, což v řadě případů vedlo ke ztrátě cíle ze záměrné. 

Není tedy divu, že střelci BMP-1 nasazených v lokálních konfliktech, zařízení vyřazovali z činnosti nebo ho nechali úplně vymontovat. Ruční nabíjení bylo stejně rychlé, nemuseli dávat pozor na rameno podavače, a při demontáži získali ve věži více místa. 

Uveřejněno s laskavým svolením autora
zdroj: časopis Military revue, foto: valka.cz, archiv autora