Během americké občanské války (1861–1865) bojovalo v řadách Unie 186 097 Afroameričanů. Mnozí tak činili dobrovolně ještě před vyhlášením emancipace, a byť prokázali svou bojovnost, bylo s nimi obecně zacházeno hůře než s bílými vojáky. V průběhu občanské války bojovali černí vojáci ve čtyřiceti velkých bitvách a stovkách dalších menších potyček; šestnáct Afroameričanů obdrželo za své hrdinství Medaili cti (Medal of Honor). Málo se ale ví, že černí vojáci se sporadicky objevovali i v řadách armády Konfederace.

Foto: Rota I z 36. barevného pluku, který sloužil v bitvě u Chaffin's Farm | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:O čem se nemluví: Na co narazila Rudá armáda při útoku na Berlín

Zajímavostí je, že mnoho let po smrti posledních veteránů vznikl mýtus o černých konfederačních vojácích. Časem bobtnal do takové míry, že se dokonce uvádělo, že za Konfederaci bojovalo až 80 000 vojáků – to by se zhruba rovnalo velikosti Leeovy armády u Gettysburgu (!). Toto naprosto nepodložené tvrzení se dokonce objevilo ve školních učebnicích. Podle studie historika Kevina M. Levina z roku 2019 má původ mýtu o černých konfederačních vojácích primárně kořeny v 70. letech 20. století. Po roce 1977 totiž některé konfederační veteránské spolky začaly tvrdit, že velké množství černých vojáků bojovalo loajálně za Konfederaci. Nebyla to ale pravda. Ve skutečnosti šlo o málo vídaný úkaz a prakticky jen jednotlivce.

Černoši měli dle zákona zakázáno sloužit v armádě Konfederace u bojových jednotek. Nejen že nebyli rekrutováni, ale rovněž jejich služba byla doslovně zakázána. Zotročení černoši však byli někdy využíváni k práci v táboře. Jindy se stávalo, že když synové z otrokářských rodin narukovali, vzali s sebou rodinného otroka jako osobního sluhu. Tito otroci vykonávali nebojové povinnosti, jako je nošení a nakládání zásob, ale nebyli to vojáci. Přesto i při této službě šlo o poměrně vzácný úkaz. Pokud jde o počty, tak kupříkladu stát Tennessee po válce poskytl důchody téměř 300 Afroameričanům za jejich službu Konfederaci. Ani tito ale neplnili bojové úlohy. V jižanských oblastech, kam se přiblížila armáda Unie, docházelo nevyhnutelně k vlně útěku otroků. Ti se nabízeli federálním vojákům jako zvědi, dobře znající okolí. To byl i důvod, proč se armáda Konfederace obávala brát s sebou na tažení černé otroky ve větších počtech. V případě jejich útěku totiž hrozilo, že vyzradí nepříteli důležité informace o počtech vojáků a jejich postaveních. Odpor proti vyzbrojování černochů byl ještě zarytější. Mnozí na Jihu se obávali vzpoury otroků a vyzbrojení černochů by ještě více zvýšilo hrozbu, že týraní otroci svrhnou své pány.

Jedinou výjimkou byla Louisianská milice, která byla mezi státy Konfederace unikátem, jelikož od časů francouzské nadvlády zde žil nejvyšší podíl svobodných černochů a smíšených kreolů. Jinde na Jihu navíc svobodní černoši riskovali, že budou považováni za uprchlé otroky, zatčeni a zotročeni. Z celkového počtu 18 547 svobodných černochů v Louisianě v roce 1860 se dobrovolně přihlásilo do vojenské služby kolem 2 500 mužů. Působení barevných vojáků ve zmíněné milici ale bylo jen velmi krátké a do boje nikdy nezasáhli, jelikož v dubnu 1862 byla jednotka rozpuštěna a v reorganizované jednotce mohli sloužit pouze "svobodní bílí muži schopní nést zbraň." Louisianská milice byla později opět krátce reformována, ale pak znovu rozpuštěna. Nějací jednotlivci se ale očividně do boje skutečně dostali. Dva deníky z roku 1862 vyprávějí o jakémsi obrovském černochovi, který bojoval pod velením konfederačního generálporučíka Johna C. Breckinridge proti 14. pěchotnímu pluku z Maine. Mělo se tak stát v bitvě u Baton Rouge v Louisianě 5. srpna 1862. Muž byl popsán jako "ozbrojený, s ruksakem, puškou a uniformou" a pomáhal vést útok. Bohužel o něm není známo nic bližšího a ani to, zda šlo o svobodného černocha nebo otroka. Existují důkazy o malém počtu Afroameričanů, kteří sloužili u konfederačního námořnictva (i když ne nutně na bojových postech). Patří sem kupříkladu námořník jménem Edward Weeks, který sloužil na CSS Alabama. Typicky ale tito muži zastávali primárně pracovní úkoly (ne jinak tomu ale bylo i u námořnictva Unie). Historici odhadují, že až 5 % námořníků na konfederačních lodích v Savannah bylo afroamerického původu. Jejich počty ale byly obecně vždy malé a byly omezeny úředníky v konfederační vládě.

Zoufalé okolnosti války způsobily, že Konfederace v posledním měsíci války změnila svou politiku. Kongres Konfederace tehdy těsně schválil návrh zákona, který umožňoval otrokům vstoupit do armády. Návrh zákona nenabízel ani nezaručoval ukončení jejich nevolnictví (jako pobídku k narukování) a umožňoval otrokům narukovat pouze se souhlasem jejich pánů. I tento slabý návrh zákona, podporovaný generálem Robertem E. Leem (1807–1870), prošel jen těsně, poměrem hlasů 9:8 v Senátu. Prezident Jefferson Davis (1808–1889) zákon podepsal 13. března 1865, ale šel nad rámec podmínek v návrhu zákona tím, že 23. března vydal příkaz nabídnout takto naverbovaným otrokům svobodu. Nabízená emancipace však závisela na souhlasu pána a jeho písemném schválení, což ale bylo v reálu jen velmi nepravděpodobné. Podle výpočtů státního auditora Virginie bylo pro službu způsobilých asi 4 700 svobodných černých mužů a více než 25 000 otroků ve věku 18 až 45 let. Nakonec se přeci jen podařilo v březnu zformovat dvě roty čítající asi 200 mužů, ale nebyly pro ně zbraně, uniformy ani další vybavení. Nakonec se tyto jednotky ani nezapojily do války, jelikož o týden později padl Richmond bez boje. Celá smutná epizoda ohledně shromažďování barevných vojáků v Richmondu je jedinou výjimkou z vytrvalého odmítání Konfederace zaměstnat afroamerické vojáky.

Psali jsme:Bitva o Manilu: Japonští a čínští piráti proti hrstce Španělů

Zdroj: archives.gov, Library of Congress (loc.gov)