Ahoj všichni čtenáři ARMYWEBU! Budete se divit, jak ten čas rychle letí. Je tu další "Cesta poděkování, úcty a pokory", již sedmá v řadě a již posedmé bude armyweb.cz přinášet z této cesty reportáže. Partička nadšenců z Military muzea generála Sergěje Jana Ingra z Vlkoše u Kyjova opět vyráží navštívit všechny dostupné hroby našich padlých novodobých válečných veteránů AČR a uctít jejich památku. Takových míst posledního odpočinku je 28, cesta trvá 7 dnů a vede křížem krážem celou naší krásnou vlastí. Cesta letos začíná ve Vlkoši odhalením pamětní desky pplk. gšt. i. m. Václavu Ingrovi, pokračuje už zmíněnými zastávkami u hrobů našich novodobých padlých a končí předáním Lavičky válečných veteránů v obci Ležáky.

Foto: Partička nadšenců z Military muzea generála Sergěje Jana Ingra z Vlkoše u Kyjova opět vyráží navštívit všechny dostupné hroby našich padlých novodobých válečných veteránů AČR a uctít jejich památku. | Petr Něnička

Pátek 3. 11. 2023 a sobota 4. 11. 2023

Letošní Cesta poděkování, úcty a pokory začíná dnes, v pátek 3. 11. 2023, na vlkošském hřbitově splacením společenského dluhu - odhalením pamětní desky pplk. gšt. i. m. Václavu Ingrovi, v roce kdy slavíme výročí 120 let od Václavova narození a zároveň si připomínáme 80 let od jeho smrti. Václav Ingr se narodil 25. září 1903 v obci Vlkoš, v roce 1925 vykonal maturitní zkoušku na kyjovském reálném gymnáziu, poté absolvoval vojenskou akademii v Hranicích a byl jmenován poručíkem. Ještě před začátkem 2. světové války ve vojenské kariéře dosáhl hodnosti kapitána jezdectva gšt., bohužel po obsazení zbytku Československa německou armádou a vzniku Protektorátu Čech a Moravy, byl 30. června 1939 propuštěn ze svazku bývalé branné moci a pracoval jako úředník protektorátních drah. Tragédie jeho osudu se projevila naplno, když byl i s manželkou Libuší uvězněn v internačním táboře ve Svatobořicích, kde byli zavíráni příbuzní nepřátel státu. Jedním z jeho bratrů byl totiž generál Sergěj Jan Ingr, který byl pro nacisty jedním z největších nepřátel. Později byl Václav deportován do Osvětimi, z brněnského nádraží 18. února 1943 ještě odeslal 3 korespondenční lístky, jeden byl pro paní Libušku:„Milá Libšo, kufr posílám hned z brněnského nádraží do Vlkoše jako spoluzavazadlo – lístek v dopise, tak to tam vyzvednou. Zbytečně by jsme to tam tahli, tak nám radili odeslat raději hned. Vzal jsem si jen mycí potřeby, vitamíny a větší část jídla, k večeru budeme pokračovat. Věci moje odešli oficiálně, žádej o to, neměli jsme vlastně s sebou brát nic, tam vše obdržíme, tak ti to jistě povolí. Tak Libšo jen buď klidná a statečná, hodně jez, ať jsi silná. Nebude to snad tak zlé. Moc pus. Tvůj Václav.“ 

Psali jsme:'Moderní vlastenci' a Rusko, posel smrti

V Osvětimi, v lágru B, po selekci bloku č. 9, na Bílou sobotu 24. dubna 1943 Václav zahynul v plynové komoře, pochován byl neznámo kde. Jeho milovaná Libuška byla ze Svatobořic převezená do ženského tábora v Ravensbrücku a válku přežila shodou šťastných okolností, když se jí podařilo utéct z pochodu smrti.

V roce 1990 paní Libuška napsala následující dopis na Místní národní výbor ve Vlkoši u Kyjova: „Jsem vdova po pplk. gen. štábu Čs. armády Václavu I n g r o v i, narozeném dne 25. 9. 1903 ve Vaší obci. Zahynul v dubnu 1943 ve vyhlazovacím táboře Osvětim – Birkenau. Těžce jsem nesla, že jeho jméno nebylo a dosud není uvedeno na pomníku obětí fašismu ve Vlkoši. Tamější činitelé považovali jeho smrt za běžnou. Možná proto, že jeho bratr Sergej Ingr – generál byl ministrem národní obrany v exilové londýnské vládě Dr. Beneše. V blízkosti Vlkoše němečtí okupanti ve Svatobořicích zřídili internační tábor, kde mne i mého manžela věznili jako rukojmí. Na přímý rozkaz K. H. Franka, jak sám při soudním přelíčení přiznal, byl můj manžel odtud v únoru 1943 odvezen do Osvětimi – Birkenau a téhož roku zahynul v plynové komoře. V současné politické situaci v naší republice je možno učinit alespoň částečnou, byť pozdní nápravu, o kterou Vás tímto žádám. Opis tohoto dopisu současně posílám OV Čs. svazu bojovníků za svobodu v Hodoníně. S pozdravem Libuše Ingrová.“

Foto: Pamětní deska Václavu Ingrovi | Petr Něnička

Letos se tedy daří tento čin napravit. Akt odhalení provádí Petr Něnička, předseda Military muzea generála Sergěje Jana Ingra a starosta obce Vlkoš Milan Sluka. Následně žehná ředitel pastoračního centra výcvikového střediska v Lulči Mgr. Josef Konečný nejen pamětní desce, také Václavově životní pouti a vůbec pouti jako takové. Také letošní cestě poděkování, úcty a pokory.

Psali jsme:Jako v akčním filmu: Bizardní přehlídka egyptské policejní akademie baví celý internet

Než vyrazí poutníci na cestu, ještě zbývá jedna věc. Václav Ingr totiž, ač dal pro vlast co každému nejdražší – život – nebylo mu dopřáno najít poslední odpočinek v rodné obci ba ani v rodné vlasti. Alespoň symbolicky se to pokusí výprava napravit, na poutní cestě zavítají také do Osvětimi, s sebou tam přivezou prsť vlkošské hlíny a zpět do Vlkoše přivezou prsť hlíny z Osvětimi.

Po krásné písni od Bedřicha Smetany Hvězda má zazpívanou dětským sborem vlkošské základní školy pod vedením paní učitelky Ireny Vavříkové je slavnostní akt ukončen modlitbou za padlé otcem Jožkou Konečným. 
Hustý déšť, který celý akt doprovází, ještě více umocňuje hluboký dojem všech přítomných.

Pršet nepřestává ještě ani při první letošní zastávce na brněnském Ústředním hřbitově u místa posledního odpočinku podporučíka in memoriam Pavla Mauera. Pavel Mauer byl v březnu 2003 vyslán do mise Enduring Freedom v Kuvajtu, kde působil jako velitel stanice 1. skupiny speciálního určení 3. odřadu speciálního určení. Ještě toho roku utrpěl při dopravní nehodě u osady Al Ad Kharba v Iráku těžká zranění, kterým po převozu do České republiky v Ústřední vojenské nemocnici v Praze podlehl ve věku 25 let. Posmrtně byl povýšen do hodnosti podporučíka a vyznamenán Záslužným křížem MO ČR I. stupně.

Foto: U místa posledního odpočinku podporučíka in memoriam Pavla Mauera | Petr Něnička

Cestou z Brna do Měnína se počasí konečně umoudřuje, když jede výprava navštívit hrob podporučíka in memoriam Luďka Severy, který v Kosovu působil jako nabíječ družstva granátometů 1. mechanizované roty 1. česko-slovenského praporu KFOR. Luděk Severa tragicky zahynul v roce 2002 ve věku 25 let při dopravní nehodě obrněného transportéru OT-64 u obce Šajkovac. Posmrtně byl povýšen do hodnosti podporučíka a vyznamenán Záslužným křížem Ministerstva obrany ČR III. stupně.

Foto: U hrobu podporučíka in memoriam Luďka Severy | Petr Něnička

Poslední dnešní zastávkou je v Hodoníně, kde se nachází hrob Luďka Zemana, který v květnu 1995 odjel jako starší řidič 2. mechanizovaného družstva 3. mechanizované čety 1. mechanizované roty 2. praporu mírových sil OSN do mise UNCRO. Ještě téhož roku zemřel u chorvatské obce Ličky Oska na následky zranění utrpěného po výbuchu minometného granátu na pozorovacím stanovišti T - 23 „Repetitor“, které oddělovalo srbské pozice od chorvatských. Bylo mu 37 let. Posmrtně byl povýšen do hodnosti podporučíka a vyznamenán medailí „Za hrdinství“.  Je to dvacet sedm let, byli spolu s Petrem Valešem jedni z prvních našich obětí, když v pátek, 4. srpna 1995, v poledne se na stanoviště Tango 23 probila zhruba třicetičlenná skupina chorvatských vojáků, doprovázená několika tanky. Srbové odpovídali intenzivní střelbou z minometů, rozpoutala se bitva.

Foto: U hrobu Luďka Zemana | Petr Něnička

Naši, jako členové mise OSN, měli k dispozici pouze lehkou pěchotní výzbroj a mohli je použít pouze pro vlastní obranu. Stáhli se do bunkru a na pozorovatelně drželi hlídky. V sobotu 5. srpna brzy ráno nastupoval do služby Petr Valeš, střídal Luďka Zemana. Osudným se jim stal minometný granát, který v tu chvíli přiletěl. Rozsah jejich zranění byl prakticky neslučitelný se životem. Obrněný transportér s lékařem, který jim vyrazil na pomoc, ale zadrželi Srbové, po dlouhých diskusích pustili dál pěšky jen lékaře. Ani sanitka, kterou vyslalo velitelství později, nedorazila na místo. Kamarádství všech zúčastněných oné nešťastné srpnové události zocelené společně prožitým utrpením v boji drží pevně dál. Pravidelně se setkávají u hrobu Petra Valeše v Rožmitále na Šumavě a Luďka Zemana v Hodoníně, kde navštěvují i Luďkovu maminku. I taková byla válka v bývalé Jugoslávii, je to „teprve“ 28 let a v zemi, kterou máme spojenou s mořem, odpočinkem a pohodovými zážitky. Nechce se ani věřit.

Při této poslední dnešní „návštěvě“ na hodonínském hřbitově už je tma jako v pytli, byl to dlouhý den. V pátek 3. 11. 2023 ujeto 348 km.

V sobotu ráno, než se výprava rozjede na sever Moravy do Albrechtic, zastavuje se na místě na hřbitově v Kyjově, které od loňského roku nemůže vynechat – místo poledního odpočinku jednoho člena výpravy, fotografa a navigátora, který jezdil tuto cestu od začátku. „Nezapomeneme, Pavle.“

Návštěva hrobu Pavla Křižky v Kyjově je první toho dne. Z Kyjova se výprava vydala z Vlkoše do Uherského Hradiště, kde je hrob praporčíka in memoriam Radima Vaculíka. Je jedním z těch, kteří zahynuli vlivem nastraženého výbušného zařízení, stalo se to před čtrnácti lety, čili v roce 2008. Byla to jeho první mise, kterou začal v únoru téhož roku jako řidič 1. mobilního pozorovacího týmu bojových jednotek 1. kontingentu Armády České republiky PRT ISAF v afghánském Lógaru. Měli před sebou posledních 23 kilometrů.

Foto: Návštěva hrobu Pavla Křižky | Petr Něnička

Pět členů provinčního rekonstrukčního týmu se po inspekci třetího největšího měděného dolu na světě u afghánské obce Aynak zrovna vracelo na základnu Shank v provincii Lógar. Byl 30. duben 2008, krátce před čtvrtou hodinou odpolední, když se pod koly jejich Humvee ozvala exploze. Nástražný výbušný systém zranil celou osádku včetně řidiče Radima Vaculíka, jenž zemřel na následky zranění pár hodin po incidentu, Robert Chudý byl zraněn těžce. Zdravotník, který jel v obrněnci za skupinou, po nehodě přiznal, že když poskytoval první pomoc, své kamarády ze základny poznával jen podle jmenovek na spálených uniformách. Smrt Radima Vaculíka byla v krátké době již druhým úmrtím českého vojáka v Afghánistánu. Pár týdnů před tím, 17. března, totiž sebevražedný atentátník zabil v Gerešku příslušníka Útvaru speciálních operací Vojenské policie Milana Štěrbu, zvaného „Bosna“. „V misi stojí vojáci každou chvíli tváří v tvář smrti, o to více si uvědomují svůj život,“ pronesl během bohoslužby na pohřbu Radima Vaculíka vojenský kaplan Jaroslav Knichal. „A Radim to nejcennější, co měl, obětoval pro mír a pokoj tohoto světa.“ Byl pochován na hřbitově v Uherském Hradišti – Mařaticích. Posmrtně byl povýšen do hodnosti praporčíka a vyznamenán Křížem obrany státu. Členové výpravy mu položili na hrob věneček, svíčku ve tvaru vlčího máku a vlaječku. Jak na něho vzpomíná jeho kolega, Radim byl skromný a strašně příjemný člověk a bezkonfliktní voják. Radimu Vaculíkovi tehdy bylo 29 let.

Foto: U hrobu praporčíka in memoriam Radima Vaculíka | Petr Něnička

Následuje přejezd na sever téměř k polským hranicím, do Albrechtic, kam výprava doráží na rozdíl od předchozích let za plného denního světla. Na místním hřbitově s krásným dřevěným kostelíkem je místo posledního odpočinku poručíka in memoriam Adriana Wernera. Adrian Werner byl v březnu 2011 vyslán jako velitel 5. výcvikového týmu 2. jednotky OMLT ÚU AČR ISAF do Afghánistánu. Za čtyři měsíce byl těžce raněn v provincii Wardak při útoku na předsunutou základnu koaličních sil. Vojenským speciálem byl přepraven do Ústřední vojenské nemocnice v Praze a po dohodě s rodinou v srpnu 2011 do vojenské nemocnice v Olomouci, kde svým zraněním podlehl. Pochován byl s vojenskými poctami, posmrtně byl povýšen do hodnosti poručíka a vyznamenán Křížem obrany státu. "Česká republika přišla v osobě dvaatřicetiletého Adriana Wernera o vynikajícího vojáka. Rotmistr Werner nosil na rukávu uniformy českou vlajku a své vlasti přinesl oběť nejvyšší. Česká republika je součástí nejsilnější vojenské aliance na světě a v Afghánistánu plní své spojenecké závazky. Bohužel služba vlasti někdy přináší i ztráty a oběti. Na rozdíl od českých sportovců naše vojáky nevidíme tak často v mediích. Své životy však nasazují za naše bezpečí a za bezpečí budoucích generací. Rodině rotmistra Adriana Wernera a jeho přátelům vyslovuji svoji nejhlubší soustrast," uvedl tehdejší ministr obrany Alexandr Vondra při posledním rozloučení. V sobotu 4. 11. 2023 ujeto 219 km.

Zdroj: Cesta poděkování, úcty a pokory 2023