O náhradě vrtulníků Mi-24V/35 u českého letectva se mluví už řadu let. Mluvilo se o ní dokonce i před pořízením 10 strojů tohoto typu v rámci deblokace ruského dluhu, ke kterému došlo na počátku minulého desetiletí. Velení armády se tehdy přiklonilo k cestě, která nikdy nedošla naplnění, tedy modernizovat podle západních standardů tyto koncepčně unikátní ruské vrtulníky, které jsou primárně určeny pro plnění úkolů palebné podpory pozemních jednotek a které zároveň můžou kromě posádky nést 8 ozbrojených vojáků. Po stránce vybavení, avioniky a výzbroje už před necelými dvaceti lety (v době pořízení) zastaralé vrtulníky tak chce armáda v nejbližších letech nahradit víceúčelovými stroji.

Foto: Bitevní vrtulník Mil Mi-24 ve službách vzdušných sil AČR | Wikimedia Commons

Jaká náhrada za létající bojové vozidlo pěchoty?

Výběr nových vrtulníků, které mají podle vyjádření představitelů české armády nahradit stroje řady Mi-24V (někdy označované také jako Mi-35), trvá už dlouho a provázejí ho zmatky, zvraty a také nekoncepčnost. Ona řekněme až zmatečnost při definování požadavků na náhradu Mi-24V může do značné míry pramenit i z unikátní koncepce a způsobu nasazení původně sovětského stroje konstruovaného v 70. letech minulého století. Ze západního pohledu nejde o čistě bitevní vrtulník, Mi-24 svým pojetím spíš naplňuje definici létajícího bojového vozidla pěchoty. A jak takový stroj nahradit, když na západě ekvivalent neexistuje?

Psali jsme:Brazilská armáda pořizuje italská obrněná vozidla Centauro II 8x8

Armáda chce 12 kusů středního univerzálního vrtulníku, který dokáže ničit pozemní cíle včetně obrněných vozidel řízenou i neřízenou municí a výzbrojí, což je doména spíše bitevních vrtulníků. Zároveň chce stroj, který dokáže přepravovat pěchotu, příslušníky speciálních jednotek nebo raněné. Mi-24V je primárně bitevní vrtulník se sekundární schopností převážet osmičlenný pěchotní výsadek nebo raněné. Armáda hledá jako náhradu stroj, který by byl primárně transportní pro převoz výsadku a nákladu, sekundárně by ale měl sloužit i jako stroj palebné podpory, tedy má být schopen zvládat do značné míry i úkoly bitevního vrtulníku. Vliv charakteru strojů řady Mi-24 na myšlení armádních specialistů je evidentní, 40 let provozu této řady ve stavu československého a českého letectva zanechává nejspíše dosti hlubokou stopu.

Evropská nebo americká cesta

Ještě minulý rok Ministerstvo obrany vybíralo nástupce Mi-24V ze dvou možností – evropské a americké. Konkrétně šlo o typy AW139M od italské korporace Leonardo a UH-1Y Venom od americké společnosti Bell Helicopter Textron. Ovšem později bylo výběrové řízení bývalou ministryní obrany Karlou Šlechtovou označeno za pouhý marketingový průzkum a vše vyšumělo do ztracena. Po letošní návštěvě premiéra Andreje Babiše v USA začali členové vlády, včetně premiéra, i zástupci Ministerstva obrany otevřeně mluvit o tom, že náhrada za Mi-24V se bude vybírat jen ze dvou amerických nabídek.

Foto: Střední dvoumotorový víceúčelový vrtulník AW139M vyráběný italsko-britskou společností AgustaWestland | Wikimedia Commons

Přitom úvahy o AW139M a jeho zařazení do užšího výběru jako možné náhrady za ruské vrtulníky byly a jsou logické a racionální. AW139M je moderní vrtulník splňující všechny požadavky českého letectva na nový střední víceúčelový vrtulník při mnohem nižších nákladech na pořízení a provoz než v současnosti otevřeně deklarované dvě americké varianty – UH-1Y Venom (popř. UH-1Y a AH-1Z) a UH-60M Black Hawk. Vývoj AW139 začal ve druhé polovině 90. let, první prototyp vzlétl v roce 2001. Od začátku na něm dokonce spolupracovali společnosti Augusta/Westland (dnes Leonardo) a Bell Helicopter Textron. Výsledkem měl být moderní nástupce právě typu Bell UH-1 (a jeho civilních verzí Bell B-212/412), který je dnes ve verzi UH-1Y nabízen americkou společností české armádě. 

Psali jsme:Česká zbrojovka představuje nový model CZ 600 AMERICAN

Foto: UH-1Y Venom ve službách U.S. Marine Corps | Wikimedia Commons

Firma Bell v roce 2005 z projektu odstoupila a dala se cestou modernizace desítky let vyráběného typu UH-1. Italská firma ale vývoj úspěšně dokončila a dnes AW139 patří k prodejně nejúspěšnějším vrtulníkům střední kategorie. Vyrobeno a prodáno bylo přes 900 kusů AW139 v civilním i vojenském provedení a objednávky na další přibývají. Jde tedy o stroj, který se bude ještě řadu let vyrábět. Oproti tomu UH-1Y Venom má kořeny v 70. letech, kdy americké ozbrojené síly zařadily do své výzbroje první dvoumotorové stroje UH-1N Twin Huey, které nahrazovaly původní UH-1 z 50. a 60. let. Přestože prototyp Venomu vzlétl poprvé v roce 2001, jde konstrukčně o 40 let starý stroj, který navíc koncepčně vychází z ještě starší legendy války ve Vietnamu. 

Venom je navíc konstruován pro potřeby americké námořní pěchoty a v žádné jiné složce amerických ozbrojených sil neslouží. Vyznačuje se tedy některými vlastnostmi, které vrtulníky působící v řadách armády či letectva nemají. Venom proto například nepotřebuje a nemá odmrazovací systém rotoru, kterým AW139M disponuje. Venom také nemá kolový podvozek ale ližiny, které poskytují více stability na lodních palubách při rozbouřeném moři. Ovšem k manipulaci s vrtulníkem na zemi jsou tak nutné další pomocné přípravky, což vyžaduje složitější logistické zabezpečení, a tak bychom mohli pokračovat. 

Foto: Americký dvoumotorový, středně těžký víceúčelový vrtulník UH-60M Black Hawk | Wikimedia Commons

Jak je známo, česká armáda nedisponuje námořní pěchotou a nové vrtulníky chce zařadit do řad letectva za účelem přepravy vojáků i nákladů a také k zajištění palebné podpory pozemních jednotek. Na rozdíl od starších verzí UH-1 se UH-1Y Venom s velkou pravděpodobností ani nedočká výrazného rozšíření. Americká námořní pěchota objednala jen 160 kusů, přičemž poslední vyrobené exempláře opustily výrobní linku před pár měsíci. Zhruba dvě desítky Venomů objednalo ještě Rumunsko, ale na další stroje už Bell objednávky nemá.

Co se týče UH-60M Black Hawk, je především nutné zdůraznit, že jde o vrtulník těžší kategorie, než o jaké armáda původně uvažovala a do které spadají UH-1Y i AW139M. Svým charakterem, nosností a způsobem nasazení je UH-60M ekvivalentem těžších a výkonnějších ruských vrtulníků řady Mi-17/171, které naše armáda také provozuje, ale jejich náhradu plánuje až za řadu let. Armáda dokonce typ Mi-171Š za pomoci amerických peněz a výzbroje i vybavení nedávno modernizovala. Uvažovat v současné době o náhradě Mi-24V typem UH-60M tak nedává smysl nebo jde o naprosto nekoncepční krok, protože by to znamenalo, že by armáda současně provozovala dva odlišné typy vrtulníků stejné kategorie a výkonů. 

Navíc by armáda pořídila stroj neodpovídající původním požadavkům. O tom koneckonců svědčí fakt, že i když byl UH-60 nabízen v předchozí fázi výběrového řízení (nebo slovy bývalé ministryně „marketingového průzkumu“), do užšího výběru se nedostal. A stejně jako v případě UH-1Y platí, že přestože prototyp UH-60M poprvé vzlétl v roce 2003, jde konstrukčně o vrtulník mající kořeny v 70. letech minulého století, kdy byla první verze UH-60 zařazena do výzbroje.

Vrtulníky něco stojí

Velmi výrazným a zásadním argumentem pro evropskou cestu modernizace jsou náklady na pořízení i provoz vrtulníků. AW139M představuje řádově levnější možnost, jak posunout výzbroj vrtulníkových jednotek AČR do nové éry. Nabídka korporace Leonardo zahrnující 12 strojů včetně výzbroje (kulomety různých ráží instalované v oknech a dveřích, kulometné a kanonové podvěsy, raketnice s neřízenými raketami i řízené protitankové střely atd.), výcvik pilotů a personálu i servisní podporu má hodnotu přibližně 8 miliard korun. 

Foto: AW139M

Kongres Spojených států schválil v případě nabídky 12 strojů Bell UH-1Y Venom cenový strop ve výši necelých 14 miliard korun včetně výcviku pilotů, personálu, servisní podpory i palety výzbroje ovšem bez protitankových řízených střel, které česká armáda pro nové vrtulníky požaduje. Zde je nutné zdůraznit, že typ UH-1Y Venom není schopen používat protitankové řízené střely, takovouto schopnost totiž americká námořní pěchota nikdy nepožadovala. Kongres také před pár týdny schválil možnost dodávky 12 strojů UH-60M s výzbrojí a podobným balíkem služeb, výcviku a podpory jako v případě UH-1Y, ovšem opět bez řízených protitankových střel, s cenovým stropem ve výši 800 milionů dolarů. To je ještě výrazně více než oněch 12 miliard korun, které česká vláda v minulém roce avizovala jako částku, kterou je ochotna vynaložit na nové víceúčelové vrtulníky.

Výzbroj a výkony jsou určujícím parametrem

AW139M je víceúčelový stření vrtulník vhodný pro transport výsadku, speciálních jednotek i nákladů nebo pro záchranné operace. Je zároveň schopen operovat v blízkosti i přímo na bojišti a nést velkou škálu výzbroje. Ta zahrnuje hlavňové palné zbraně určené pro vlastní ochranu vrtulníku, jež mohou být instalovány na lafetách ve dveřích i oknech, a také ofenzivní výzbroj. Ta je nesena na odnímatelných externích konzolách a patří k ní nejrůznější kulometné a kanonové podvěsy, raketnice s neřízenými raketami i řízené protitankové střely, které česká armáda požaduje.

Kabina AW139M má v přepravní konfiguraci kapacitu 15 vojáků plus pilot, což je více než u obou amerických typů – UH-1Y má kapacitu 10 vojáků a UH-60M 11 vojáků. AW139M může převážet náklad v kabině i podvěsu, přičemž unese až 3 tuny užitečné zátěže, tedy podobně jako UH-1Y, ovšem při o více než tunu nižší celkové hmotnosti (7 tun) než je tomu u amerického stroje (8,4 tuny). Nosnost 4 tun při maximální vzletové hmotnosti 11 tun v případě UH-60M jen podtrhuje fakt, že jde o stroj jiné kategorie. 

Foto:  Kokpit vrtulníku AW139M

Pro srovnání ruský vrtulník Mi-171Š z výzbroje AČR má maximální vzletovou hmotnost 13 tun a nosnost rovněž 4 tuny. AW139M lze navíc vybavit přídavným pancéřováním, které může být v mírových podmínkách sejmuto, což samozřejmě při běžném provozu redukuje náklady na palivo a snižuje namáhání konstrukce vrtulníků, a tím prodlužuje jejich životnost. Ostatně trend přídavného pancéřování se už řadu let prosazuje i u pozemních vojenských vozidel, včetně obrněných.

Na rozdíl od AW139M není typ UH-1Y Venom schopen odpalovat protitankovou řízenou munici určenou k ničení pozemní obrněné techniky nebo zodolněných cílů. Podle některých zdrojů je Venom vybavený avionikou i softwarem, které by použití protitankových řízených střel umožňovaly. Jejich implementace ale není provedena, protože americká námořní pěchota na Venomech tuto výzbroj nevyužívá. Pokud by česká armáda chtěla pořídit Venomy do své výzbroje a požadovala by tuto schopnost, úpravy s ní spojené by se nepochybně promítly do ceny vrtulníků. 

Foto: AW139M

Občas se objevují zavádějící prohlášení, že AW139M je „vojenský“ vrtulník, zatímco UH-1Y potažmo UH-60M jsou „válečné“ vrtulníky. Mají navozovat dojem, že vojenské vrtulníky vycházející z civilních konstrukcí nemohou dosahovat úrovně odolnosti a schopnosti přežít na bojišti jako je tomu v případě vojenských konstrukcí. Jsou to však jen demagogická tvrzení, v minulosti se řada původně civilních strojů velmi dobře uplatnila i v roli bojových vrtulníků (a také naopak). Za všechny jmenujme například Bell 206 Jet Ranger, který se ve vojenské podobě známé jako OH-58 Kiowa/Kiowa Warrior více než osvědčil.

Evropský vrtulník pro americké letectvo

AW139M je navíc prověřen řadou let provozu ve vojenských letectvech Itálie, Irska, Thajska, Malajsie, Pákistánu, Malty, Kataru či Spojených arabských emirátů a Egypta. Velmi zajímavá je skutečnost, že v minulém roce americké letectvo vybralo právě AW139M jako náhradu za letité stroje Bell UH-1N Twin Huey a objednalo hned 84 kusů. Nesáhlo tedy po modernizovaném a následnickém typu Bell UH-1Y Venom, který je konstruován primárně pro americkou námořní pěchotu a který výrobce nyní nabízí i letectvu českému.

I americké letectvo tedy pořídilo evropský vrtulník, který se navíc bude vyrábět v USA, což dokazuje, že je možný přenos technologií i do Česka, minimálně co se týče servisních služeb a logistického zabezpečení. Česká vláda i Ministerstvo obrany se však po návštěvě premiéra Babiše v USA tváří, že evropská/italská ekonomicky mnohem levnější a po technické i výkonnostní stránce srovnatelná nabídka neexistuje. Společnost Leonardo přitom nedávno znovu deklarovala svůj zájem nové vrtulníky pro AČR dodat a že její nabídka stále platí. 

Foto: AW139M

Podle chování ministerstva i členů vlády to však vypadá, že byla smetena ze stolu, a to bez jakéhokoliv vysvětlení. Schyluje se tedy znovu k situaci jako před lety v případě výběru středních transportních letadel? Tehdy byla rovněž ze strany vlády a ministerstva bez vysvětlení ignorována výhodnější nabídka větších a výkonnějších strojů C-27J Spartan a vláda za skandálních okolností pořídila menší stroje CASA C-295M, o kterých se špičky armády vyjadřovaly minimálně jako o nevhodných. Problémy, které poté pronásledovaly tyto stroje jsou už legendární a soudní jednání se táhnou dodnes.
 
AW139M bezpochyby plní požadavky české armády a slouží v řadě armád po celém světě. Má navíc perspektivu výroby nových strojů na mnoho let dopředu. To se o UH-1Y ani v jednom případě nedá říci. UH-60M je pro změnu stroj zcela jiné kategorie, než ministerstvo původně požadovalo. Pokud změnilo názor, pak to svědčí o nekoncepčnosti jeho práce a o nekompetentnosti jeho úředníků. UH-60M je možným nástupcem typu Mi-171Š u AČR, jeho náhrada se ale plánuje až za řadu let. 

A právě z této perspektivy se evropská cesta zdá ještě efektivnější, hospodárnější a logisticky vhodnější. Leonardo má totiž daleko širší portfolio vojenských vrtulníků než společnosti Bell Helicopter Textron či Sikorsky. Jejich produkce zahrnuje stroje náležející jen do několika izolovaných kategorií, Leonardo vyrábí ucelenou řadu vrtulníků od nejlehčích, přes střední až po těžké. Tak se výhledově nabízí jako náhrada za Mi-171Š třeba typy AW101 nebo NH-90. Například AW101 dokonce splňuje nároky na těžký vrtulník, který chce v nejbližších letech pořídit Policie České republiky. O potřebě menšího počtu těžkých vrtulníků i pro armádu už se několik jejích činovníků také v minulosti zmínilo. Naproti tomu Bell žádné vojenské vrtulníky těžké kategorie nevyrábí, Sikorsky pro změnu nemá ve své nabídce lehčí typy, které by mohly představovat náhradu například pro W-3A Sokol. Navíc Sikorsky CH-53K je příliš velký, neúměrně drahý a stále ve vývoji, S-92 byl ve vojenské verzi vyroben jen pro Kanadu a v počtu necelých 30 kusů, oproti tomu AW101 byl zatím vyprodukován řádově v desetkrát větším počtu.

Ministerstvo obrany uvažuje i o kombinaci 8 víceúčelových strojů Bell UH-1Y Venom a 4 čistě bitevní strojů AH-1Z Viper, což je opět novinka, o které se před návštěvou premiéra Babiše v USA nemluvilo. Je otázkou, proč americká strana přišla s touto kombinací, která vůbec neodpovídá původním představám armády, až nyní. Jako vysvětlení se nabízí neschopnost UH-1Y nést protitankové řízené střely, které bitevní typ AH-1Z ve svém arzenálu má. Ovšem AH-1Z, jak již bylo řečeno, představuje čistě bitevní stroj, o kterém armáda v rámci náhrady Mi-24V reálně dosud neuvažovala. Kongres USA nedávno schválil případný prodej 4 AH-1Z včetně výzbroje do Česka s cenovým stropem 4,7 miliardy Kč.

Foto: Bell AH-1Z Viper ve službách U.S. Marine Corps | Wikimedia Commons

V případě varianty „8+4“ se ovšem sníží zamýšlená celková přepravní kapacita flotily středních univerzálních vrtulníků, zároveň budou ve výzbroji AČR pouhé 4 bitevní vrtulníky, které jsou striktně jednoúčelové a samozřejmě i dražší. V takovém případě ovšem naprosto neobstojí argument, že pořízením pouhých 4 bitevníků si armáda zachová schopnosti i v této kategorii vrtulníkové techniky. Tak malý počet je zcela neefektivní – 4 vrtulníky jsou příliš málo na to, aby představovaly reálnou bojovou sílu, a především příliš málo na to, aby se daly operačně využívat a zároveň na nich probíhal potřebný bojový výcvik posádek nebo nutná údržba. 

Už dnes má armáda problémy s počtem 14 Gripenů. Když jich část pošle na cvičení do zahraničí nebo na mise do Pobaltí či na Island v rámci NATO Air Policing, tak doma zcela ustane bojový výcvik, protože strojů je nedostatek. Už několik let z tohoto důvodu zaznívají z armády hlasy o potřebě navýšit počet Gripenů alespoň na 18, ještě lépe však na 24 kusů. A nyní se uvažuje o pořízení pouhých 4 bitevních vrtulníků? To je přinejmenším podivné, nebo je to pomyslná noha ve dveřích, která má do budoucna zajistit nákup dalších bitevních vrtulníků Viper? I v takovémto případě by šlo o přinejmenším nestandardní, dalo by se říci až plíživý, postup. V této souvislosti jistě není od věci připomenout, že i v kategorii lehkých bitevních vrtulníků existuje evropské řešení. Leonardo má ve svém portfoliu typ AW129 a nyní se pracuje na vývoji AW-249, který z prvně jmenovaného bitevníku přímo vychází.