Během druhé světové války se nacistické Německo stalo světovým lídrem v konstrukci samohybných děl. Nejpočetnějším obrněncem nebyl překvapivě v německé armádě tank, ale právě samohybné dělo, konkrétně StuG III. Němci rádi upravovali zastaralé tankové podvozky pro nové bojiště vylepšením jejich palebné síly na úkor pancéřování. Pojďme se níže seznámit s „Tlustým Maxem“, prototypem německého samohybného děla.

Na konci 30. let se napětí v Evropě stupňovalo a řada evropských armád se snažila co nejrychleji vyzbrojit v reakci na  rostoucí sílu armády německé. Některé státy, jako byla Francie, Československo či Belgie vsadily na obranné linie tvořených železobetonovými bunkry. Právě na tento typ opevnění hledala německá válečná doktrína účinnou zbraň. V roce 1938 německá armáda překlasifikovala protiletadlové dělo Flak 18 ráže 88 mm z protiletecké na víceúčelovou zbraň, která měla být použita také k boji proti pezemním cílům, jako byly tanky či právě železobetonové objekty. Ukázalo se však, že tažná děla nejsou pro tento úkol vůbec vhodná, zvláště pro útok na opevněné bunkry. Vznikl tak požadavek na samohybné dělo. 

Foto: Poslední známá fotografie „Tlustého Maxe“ z února 1943 | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Ztratit Německo? Hitler nařídil přejmenovat německý křižník Deutschland na Lützow

Flak 18 se sice ukázal jako velice výkonné dělo, ovšem ne příliš vhodné k útokům na železobetonové cíle. Proto byl vybrán nový kanón ráže 10,5 cm -  Schwere Kanone 18, který byl na roli ničitele bunkrů vhodnější v téměř všech parametrech. Tato větší zbraň potřebovala však více prostoru a Němci v té době neměli zcela vhodný podvozek, na který by kanón umístili. Pozměněna tak musela být samotná konstrukce zbraně, kdy byla na hlaveň instalována masivní dvoukomorová úsťová brzda, což výrazně zkrátilo délku zpětného rázu. Při volbě podvozku pak nebylo jiné alternativy, než zvolit firmu Krupp a její podvozek B.W. (Panzer IV) . Nový stroj dostal název 10,5 cm K. L/52 Selbstfahrlafette a práce na něm začaly v roce 1938.

Dva návrhy projektů byly následně předloženy 25. dubna 1939,  tedy v době, kdy již nehrozil útok na Československé opevnění. První varianta měla standardně umístěný motor vzadu a hlavní zbraň umístěnou uprostřed. Tuto variantu preferovali inženýři firmy Krupp, ovšem bojový prostor posádky byl velice stísněný. Druhá varianta měla motor uprostřed a bojový prostor vzadu, celková výška vozidla však byla cca dva metry (což bylo o 30 cm vyšší, než u 1. návrhu) a vzrostl také tlak na přední hnací kola pásů. Jako vhodnější nakonec byla vybrána druhá varianta, původně se počítalo s agilním a obratným strojem s motorem Maybach HL 120 o výkonu 320 koní, to však bylo zamítnuto, neboť motor byl příliš objemný. 

První varianta stroje byla představena 2. května 1939. Samohybné dělo mělo být poháněno motorem Maybach HL 116 o výkonu 300 koní, ovšem tento se ukázal jako příliš vysoký, což by limitovalo polohování zbraně. Nakonectak  byl zvolen šestiválec Maybach HL 66 o výkonu 180 koní. Motorizace následně výrazně omezila obratnost stroje, na druhou stranu samohybné dělo mělo být určeno především k ničení statických betonových bunkrů, kde obratnost nebyla prioritní.

Nový stroj pak začal nabývat finální podoby koncem léta 1939. Původně měl mít hmotnost 24 tun, ovšem to se německému velení zdálo příliš a tak naléhalo na inženýry firmy Krupp, aby hmotnost snížili pod 20 tun. Armáda požadovala odpružení torzními tyčemi, ovšem to se ukázalo jako hmotnostní překážka, jelikož odpružení torzními tyčemi navýšilo celkovou hmotnost děla o 430 kg. V září a říjnu 1939 již byly známy teoretické jízdní vlastnosti, kdy stroj měl dosáhnout rychlosti až 27 km/h s efektivním výkonem 9 koní na tunu.

Psali jsme:Souboj německého a amerického štábního vozidla

Wehrmacht byl vozidlem nadšený a vznikla tak okamžitě objednávka na 100 kusů, s tím, že první kusy armáda obdrží v květnu roku 1940. Produkce se ovšem protáhla a nakonec byly první dva stroje postaveny až v lednu roku 1941. 
Tou dobou však potřeba ničení bunkrů opadla. Československo resp. čs. pohraniční opevnění bylo vyřazeno tzv. Mnichovskou dohodou (známou také jako Mnichovskou zradou), Belgie v roce 1940 padla za tři týdny a Francie za šest. Všechny státy, které tedy měly silné obranné linie bunkrů byly již v roce 1941 pod nadvládou Němců, a tak byla sériová výroba samohybných děl 10,5 cm K gepanzerte Selbstfahrlafette odložena.

Vozidla vyrobená v lednu 1941 se od původní koncepce navržené firmou Krupp na jaře 1939 lišila. Jako základ vozidla sloužil nově podvozek tanku Pz.IV Ausf. E, přepracováno bylo i vnitřní uspořádání stroje tak, že ve finále měla posádka velice prostorný bojový prostor v zadní části vozidla. Nízká ovšem byla zásoba munice, stroj mohl vést pouze 26 granátů. Řidič seděl ve vlastní, neobvyklé kabině vlevo vpředu, do bojového prostoru se dostal vlastním poklopem, na pravé stroje byla umístěna falešná kopule s imitací pozorovacího zařízení. 

Pancéřování zůstalo stejné jako u produkčního Panzeru IV Ausf. E, tedy 50 mm vpředu, 20 mm na bocích a 10 mm vzadu. Hlavním problémem konstrukce byl motor, který měl pouze třetinový výkon oproti jiným německým tankům. Také jeho umístění uprostřed podvozku bylo z hlediska servisu noční můrou. Aby mohli technici motor ze stroje vyndat, museli sejmout i kanón, který jim bránil v přístupu. 

31. března 1941 pak byly stroje předvedeny Adolfu Hitlerovi, který nařídil oba stroje odeslat armádě, aby rozhodla o osudu sériové výroby. Předběžné odhady počítaly se zahájením sériové výroby na jaře 1942. Krátce před operací Barbarossa byly oba stroje poslány k 521. samohybnému protitankovému praporu. Jednalo se o nejstarší a nejzkušenější jednotku vybavenou samohybným dělostřelectvem. 521. prapor byl zařazen do 24. armádního sboru, který byl součástí skupiny armád Střed. 

Podle zpětné vazby přímo z fronty mělo samohybné dělo problém se sovětskou pěchotou, jelikož prostor obsluhy děla byl otevřený a vojáci tak byli vydáni napospas nepřátelské palbě. Velitelé praporu také kritizovali slabý motor, právě díky němu získal stroj svou nelichotivou přezdívku „Tlustý Max“. Slabý motor komplikoval cestu terénem a stroj tak musel jezdit výhradně po zpevněných cestách. Objevily se také stížnosti na nízkou zásobu vezené munice, což způsobovalo závislost na dodatečných dodávkách munice.

První stroj pak byl zničen na konci června 1941 a to poněkud bizarním způsobem. V oficiální zprávě se píše, že horké počasí iniciovalo jeden z vezených granátů při cestě do běloruského Slutska a ten začal hořet. Posádka včas vyskočila a stále jedoucí vozidlo za několik metrů vybuchlo díky iniciaci další munice. Vozidlo bylo zcela zničeno. 
Druhý stroj měl o poznání více štěstí. Podařilo se mu během bojů údajně vyřadit sedm sovětských tanků, z nichž jeden stroj byl KV-1 a alespoň jeden tank byl T-34, zbytek byly tanky T-26.

Koncem roku bylo samohybné dělo posláno do Německa na generální opravu a tam se také rozhodlo, že sériová výroba se nerozběhne kvůli tehdejšímu primárnímu zaměření na vývoj a konstrukci těžkých tanků, které by převyšovaly sovětské tanky řady KV. 

Během generální opravy byl vydán pokyn i k modernizaci odpružení. Opravený a lehce modernizovaný stroj byl pak odeslán do Jüterbogu, kde byl 521. prapor samohybných stíhačů tanků stažen k odpočinku a doplnění. Zde doplnil i své „těžší bratříčky“, což byly experimentální stíhače tanků 12,8 cm „Sturer Emil“ (tvrdohlavý Emil), původně také koncipované k ničení bunkrů. Tato vozidla byla spojena do samostatné protitankové čety. 

V červnu 1942 se prapor vrátil na východní frontu a byl zařazen do 17. armádního sboru, který byl součástí 6. armády. Do podzimu 1942 stroj zničil další sovětské tanky a své skóre uzavřel na celkem 12 zničených sovětských tanků. V říjnu 1942 obdrželi sověti od britské rozvědky zprávy o novém typu samohybného dělostřelectva. Do té doby neměli Sověti ponětí, že na jejich území operuje „Tlustý Max“ již od počátku invaze. 

10,5 cm K (gp.Sfl.) mizí ze seznamu vozidel 521. praporu v listopadu 1942, což se časově shoduje se začátkem operace Uran (vojenská operace Rudé armády, která proběhla na východní frontě v oblasti Stalingradu). Zmínka o samohybném dělu chybí i v prosincové zprávě. Dlouhou dobu byl tak listopad 1942 bran jako měsíc, kdy byl „Tlustý Max“ zničen. Nedávno však webová stránka "Victorious May" zveřejnila fotoarchiv zpravodaje Nikolaje Fedoroviče Finikova, kde se mezi zveřejněnými fotografiemi zcela nečekaně objevila i fotografie zničeného Tlustého Maxe s datem únor 1943. Fotografie ukazuje zavařenou trhlinu v podvozku, s největší pravděpodobností se bude jednat o průstřel protitankovým granátem, který vyřadil převodovku. Právě možná proto byl stroj tehdy vyjmut ze seznamu aktivní bojové techniky 521. praporu, avšak zřejmě se ho podařilo opravit a tak sloužil ještě další tři měsíce mimo záznamy. 

Zdá se, že trofejní týmy Rudé armády neměly o zničený stroj zájem, a tak bylo po čase sešrotováno. Hodnocení bojové úspěšnosti vozidla je těžké. Stroj trpěl neopravitelnými problémy (viz komplikace s vyjmutím motoru, který byl navíc poddimenzovaný), na druhou stranu však „Tlustý Max“ dokázal zničit 12 sovětských strojů (podle zářezů na hlavni dokonce 19, avšak tyto další úspěchy nejsou oficiálně potvrzeny, jelikož stroj již tehdy bojoval mimo záznamy) a zkušenosti z bojů „Tlustého Maxe“ využili konstruktéři při další tvorbě samohybných děl na podvozku Panzeru IV. 

Zdroj: tanksarchives.ca, tanks-encyclopedia.com, militaryfactory.com