Současné dění na Ukrajině, kde došlo k tolikrát zpochybňovanému otevřenému vpádu ruských vojsk, představuje největší bezpečnostní hrozbu dnešní Evropy. Zdánlivě zamrzlý, spící konflikt, o kterém si mnozí mysleli, že ve své stávající podobě zůstane po celá desetiletí, se velmi rychle stal až příliš žhavým. A mnohé navíc naznačuje, že by se mohl rozhořet ještě víc.

Je zajímavé pozorovat, jaké odezvy má tento konflikt v české společnosti. Část obyvatel se tohoto konfliktu a zejména ruské agrese obává – zejména ti, kteří si pamatují obsazení Československa Sovětským svazem v r. 1968. Stejně tak se ale najdou i lidé, kteří představují pravý opak, a kteří politiku Ruska dlouhodobě podporují a souhlasí i s jeho politikou vůči Ukrajině. Až překvapivě velká část obyvatel České republiky ale zastává názor, že je jim to jedno, a že by se Česká republika o dění na Ukrajině vůbec neměla starat.

Foto: Je zajímavé pozorovat, jaké odezvy má tento konflikt v české společnosti. Část obyvatel se tohoto konfliktu a zejména ruské agrese obává. | Shutterstock

Psali jsme:Ruští žoldáci ve válce na Ukrajině: nejen muzikanti hrají prim

Z části je takovýto postoj legitimní. Vždyť podobný postoj zastává značná část obyvatelstva i dalších zemí – obvykle ale těch, které jsou od Ukrajiny více vzdálené (především západoevropské státy). A lze připomenout, že i v USA a jeho politice má silné místo politika izolacionizmu, která říká, že USA by se měly starat jen o dění na svém vlastním území, a řešení světových problémů by měly nechat na jiných (škoda jen, že tito lidé neříkají, kdo by se měl ony světové problémy řešit, když kolektivní orgány typu OSN v této úloze opakovaně selhávají). Je tedy pochopitelné, že obdobný přístup volí i nemalá část české společnosti. Právě na příkladu současného dění na Ukrajině se ale ukazuje, jak moc je tento přístup naivní.

Předně – u vojenských konfliktů a jejich důsledků na okolní svět vzdálenosti hrají jen velmi malou roli. Platilo to vždy, a dnes, v globalizovaném světě, kdy se jednotlivé jevy přenášejí mnohem snadněji, to platí dvojnásob. I konflikt, který se odehrává na druhé straně planety, nás může výrazně ovlivnit.

V případě České republiky a Ukrajiny to je pak ještě silnější. Někdy poněkud zapomínáme, že Českou republiku od Ukrajiny dělí pouhých cca 300 km. To je z hlediska geopolitického až směšně malá vzdálenost. Stejně tak je tato vzdálenost méně důležitá i z hlediska vojenského.

Pro některé obyvatele ČR je přesto oněch cca 300 km dostatečných. Vnímají tuto vzdálenost jako jakousi hráz mezi ČR a konfliktem na Ukrajině, mezi námi a ruskými vojsky. Bohužel, až příliš jsme se nechali ukolébat tím, že konflikt na Ukrajině dosud probíhal jen v poměrně malém rozsahu, a to až na hranicích mezi Ukrajinou a Ruskem, resp. oněmi odštěpeneckými republikami. Tato situace se dnes ale zásadně mění. Uznání vzbouřeneckých entit, Doněcké a Lučanské republiky, ale především sám otevřený vpád ruských vojsk na území Ukrajiny naznačuje, že tento konflikt se dostává do vyšší, pokročilejší fáze. A co je možná nejhorší, tento konflikt by mohl snadno zasáhnout i Českou republiku.

Psali jsme:Rheinmetall představuje plán vyrábět na Ukrajině obrněná vozidla Fuchs a KF41 Lynx

Při posuzování konfliktu na Ukrajině a jeho důsledků se obvykle zmiňují jen ekonomické dopady tohoto konfliktu na Českou republiku. Ono redukování důsledků ukrajinského konfliktu pouze na ekonomické faktory je ale chybné, je určitým podceněním současné situace. České republice totiž hrozí, že ji tento konflikt zasáhne i přímo – a to mnohem silněji, než si obvykle myslíme.

Foto: Prvotním úkolem dneška je maximální pomoc Ukrajině, a to jak politická a ekonomická, ale i vojenská. | Shutterstock

Právě onen prvek podceňování nebezpečí konfliktu, ale i podceňování samotného Ruska, jeho ambicí a možností je až nebezpečně rozšířený. Netýká se to přitom jen České republiky, ale i dalších zemí. To je ale zásadní chyba. Zkušenosti nám totiž ukazují, že nejhorší je právě podceňování protivníka. Takový protivník nás totiž může snadno překvapit, a to ve chvíli, kdy to nejméně čekáme.

Toto podceňování má přitom hned několik rovin. Jednak jsou podceňovány geopolitické ambice Ruska – tento prvek je asi nejčastější. Jsou podceňovány i ekonomické možnosti Ruska. A často je podceňován, či spíše nedoceňován i vojenský potenciál Ruska, a schopnost (a ochota) Ruska tento potenciál využít.

Rusko a jeho geopolitické ambice

Při posuzování geopolitických ambicí Ruska se často dopouštíme té chyby, že Rusko a jeho politiku redukujeme jen na jeho novodobou éru, a opomíjíme ruskou historii, ruskou historickou tradici. To je ale zásadní omyl, zvlášť v případě Ruska, které si na své historii hodně zakládá. Tento omyl nám brání pochopit jednání Ruska a uvažování jeho politických elit.

Nedílnou součástí historické tradice Ruska je přitom princip neustálého rozšiřování svého teritoria, ale i své sféry vlivu. Jen díky tomu Rusko dokázalo ovládnout obrovskou Sibiř, jen díky tomu někdejší carské Rusko dokázalo ovládnout Střední Asii. Nutno ale říci, že něco takového není jen nějakou ruskou specialitou. Stejně tak v minulosti postupovala i Velká Británie, která díky stejnému principu dokázala vybudovat obrovskou koloniální říši. Připomenout lze i někdejší dobyvačné ambice Německa či dalších států. Ovšem zatímco Velká Británie či Německo na tento přístup již dávno rezignovaly a chovají se korektně, v Rusku je tato tradice dosud velmi živá.

Ovšem ještě víc než tradicí někdejšího carského Ruska je dnešní Rusko ovlivněno érou Sovětského svazu. Právě za Sovětského svazu Rusko dosáhlo svého největšího rozmachu. Sovětský svaz si dokázal podmanit prakticky celou střední a východní Evropu včetně někdejšího Československa, na zdejší státy a jejich politiku měl určující vliv. Tehdejší sovětské vedení navíc toto uspořádání vnímalo jako něco trvalého, jako uspořádání na věčné časy. A bohužel, toto vnímání střední a východní Evropy coby součásti sféry ruského vlivu je v Rusku dodnes živé. I dnes je tento pohled v ruské společnosti velice rozšířený, a týká se prakticky všech vrstev ruské společnosti. Pro mnohé dnešní Rusy je typické uvažování, že když Rusko tyto státy osvobodilo kdysi od hitlerovského Německa, tak jim patří – nebo by alespoň tyto státy měly Rusko poslouchat. Tento přístup je samozřejmě zcela nesmyslný, nemá žádnou oporu v mezinárodním právu a obdobně nepostupoval žádný jiný stát, přesto je tento iracionální přístup vlastní nemalé části ruského obyvatelstva a je třeba s ním počítat.

Pád někdejšího Sovětského svazu pak tento prvek ruské společnosti (který se ve formě panslavismu objevoval již za carského Ruska) jen umocnil. Spolu se steskem po někdejším Sovětském svazu se objevil stesk i po době, kdy sovětská vojska byla umístěna v celé střední Evropě. Tento prvek se objevuje například u někdejších vojáků, kteří byli umístěni ve státech střední Evropy, kde se těšili výrazně vyšší životní úrovni, a kteří se naopak po návratu v devadesátých letech museli vyrovnat se společenským a ekonomickým propadem. Výrazně se projevuje u příslušníků ozbrojených složek, ale i značné části státního aparátu. Bohužel se s ním ale lze setkat i u zcela běžných civilních obyvatel, na které navíc působí státní propaganda.

Bylo by přitom mylné se domnívat, že tento prvek stesku po éře, kdy Rusko, resp. Sovětský svaz vládl velké části světa, je v Rusku spojen jen s osobou Vladimíra Putina. Naopak, tento psychologický a politický prvek se v Rusku objevoval již v polovině devadesátých let, za vlády Borise Jelcina, a neprojevoval se výrazněji jen proto, že tehdejší Rusko řešilo mnohem aktuálnější problémy a de facto bojovalo o pouhé přežití. Dnes je ovšem tento prvek v ruské společnosti nesrovnatelně silnější. Lze jen poukázat na to, s jak kladnou odezvou bylo uvítáno obsazení Krymu, ale třeba i válka s Gruzií. Není to tedy jen otázka V. Putina, ten je spíše jakýmsi politickým reprezentantem těchto názorů. I proto je naivní spoléhat se na to, že by se tato situace změnila, pokud by se do čela Ruska dostal někdo jiný než V. Putin. Je pravděpodobné, že nějaký výrazný demokrat by dokázal politiku Ruska pozměnit, i takový člověk by ale musel brát v potaz tyto společenské postoje.

Za takové situace, kdy nemalé části ruského obyvatelstva, ale i ruských politických elit do jisté míry splývají pojem Sovětského svazu s celým sovětským impériem zahrnujícím i střední Evropu, je ovšem naivní se domnívat, že by se případný výboj Ruska spokojil pouze se zabráním Ukrajiny. Kde bereme jistotu, že se ruský útok zastaví na hranici se Slovenskem? Mnohem pravděpodobnější je, že by takový útok pokračoval dál, hlouběji do lůna Evropy. Klíčovou otázkou samozřejmě je, jestli na něco takového má Rusko dostatek sil, a to jak sílu ekonomickou, tak i sílu vojenskou.

Ekonomický potenciál Ruska

Na první pohled by se mohlo zdát, že právě z hlediska ekonomického Rusko na vedení takovéto rozsáhlé a zřejmě i déle trvající války nemá. Vždyť dnešní Rusko je relativně chudou zemí, a jeho HDP přepočtený na obyvatele zaostává např. za HDP České republiky. Ekonomika Ruska se navíc dosud z velké míry spoléhá na těžbu primárních surovin. Také průmysl je relativně zaostalý, s výjimkou průmyslu vojenského, který ovšem nedosahuje výkonu průmyslu vyspělých zemí. Rusko zaostává i ve vybavení moderními technologiemi. Ruská ekonomika navíc významně utrpěla i sankcemi, které na něj uvrhly státy západní Evropy. Ale třeba i fakt, že se ruské vedení na tyto sankce příliš neohlíželo a šlo do otevřeného konfliktu, nám o ekonomické odolnosti Ruska také něco vypovídá.

Důležitou výhodou Ruska je jeho již zmíněné nerostné bohatství, jehož vývoz Rusku zajišťuje značné příjmy. To spolu s etatistickým charakterem ekonomiky znamená, že ruský stát má k dispozici obrovské částky, které může investovat do armády, ale také do realizace rozsáhlého vojenského konfliktu.

Díky zmíněnému nerostnému bohatství je Rusko také z velké části soběstačné. Není tolik závislé na dovozu jako např. Česká republika, příliš ho tedy neohrozí nějaké embargo. Ona soběstačnost byla navíc za vlády V. Putina dlouhodobě posilována. Ani Rusko není plně autarkické, přesto je v tomto směru Rusko silnější než jiné, srovnatelné státy.

Ve prospěch Ruska paradoxně hovoří i jeho nižší ekonomická úroveň. Rusové – tedy většina obyvatel, nikoliv omezená skupina tzv. nových Rusů – jsou po dlouhá desetiletí zvyklí žít velice skromně. Jejich životní úroveň je mnohem nižší než u obyvatel západní Evropy. Ale právě díky tomu, že jsou schopni se uskrovňovat, jsou Rusové ochotni se uskromnit i za válečného konfliktu. Něco takového ostatně Rusové prokázali již za druhé světové války, ale i za vlekoucí se studené války, kdy tehdejší Sovětský svaz v životní úrovni zaostával za USA či západní Evropou. Je to navíc otázka nejen ekonomické úrovně, ale spíš mentality ruského národa. Rusové se naučili brát svou nižší ekonomickou úroveň spíše s nadhledem, s humorem. Rusové jsou navíc i ochotni si leccos odepřít, ale důležitý je pro ně prvek velikosti, slávy jejich státu.

Díky tomuto přístupu převážné části ruského obyvatelstva se ale ruské vedení v čele s V. Putinem nemusí příliš ohlížet na ekonomické důsledky konfliktu. Na rozdíl od západních států nemusí ruské vedení také dávat tolik peněz do životní úrovně obyvatelstva, mohou snížit např. investice do školství, zdravotnictví či penzijního systému – a dané prostředky investovat do vojenství, do armády.

Ruská armáda a její schopnosti

Také ruská armáda bývá spíše podceňována, někdy i vysloveně zesměšňována. Takovýto přístup je ale zcela chybný, jak ukazují i současné události. Současná ruská armáda je často srovnávána s někdejší sovětskou armádou. Oproti sovětské armádě je dnešní ruská armáda mnohem menší, disponuje také výrazně nižšími počty techniky. I proto bývá akceschopnost ruské armády a tedy i ochota ruského vedení použít tuto armádu v nějaké útočné operaci zpochybňována. Jestliže se neodvážil na Evropu zaútočit Sovětský svaz se svou více než čtyřmilionovou armádou, jak by mohlo jít do takového útoku Rusko, když jeho současná armáda nečítá ani jeden milion vojáků (podle oficiálních údajů 855 tis vojáků).

Takové hodnocení je ale mylné. Vždy je totiž třeba srovnávat, jakými silami disponuje protistrana. Rusko výrazně snížilo početní stavy své armády. Ale státy střední Evropy a především státy západní Evropy snížily početnost svých armád mnohem razantněji. Procentuálně je poměr velikosti ruské armády a západních armád pro Rusko výhodnější, než jak tomu bylo za éry Sovětského svazu!

Při hodnocení ruského vojenského potenciálu se někdy zapomíná, že v Rusku existuje celá řada polovojenských složek, především Národní garda, ale i další jednotky. Jde přitom o statisíce mužů, disponujících i obrněnou technikou a dělostřelectvem. Také tyto jednotky jsou schopny odvést spoustu práce. Především se ale zapomíná na to, že v Rusku funguje branná povinnost a povinná vojenská služba, díky níž má ruská armáda k dispozici miliony vycvičených záložníků. Samozřejmě, komplexní mobilizace všech těchto vojáků by neunikla pozornosti západních výzvědných služeb. Pokud by ale Rusko povolalo jen menší část těchto vojáků, pak by bylo možno takovou operaci vykonat téměř skrytě. I v případě omezené mobilizace by Rusko bylo schopno postavit v krátké době armádu čítající odhadem cca 2 mil. vojáků. To je armáda, která by svou početností překonávala všechny evropské armády.

Stejně tak je podceňováno i vybavení této armády vojenskou technikou. Je faktem, že současná ruská armáda má k dispozici méně techniky než sovětská armáda. Má méně tanků, méně děl, méně letounů. Přesto má Rusko k dispozici obrovské množství techniky, nesrovnatelně větší než počty obdobné techniky u západních armád. Tato technika je navíc obvykle modernější, než jak tomu bylo za časů Sovětského svazu. Ruská armáda se převážně zbavila jen starší, již nevyhovující techniky, a nechalo si především tu, která se mu osvědčila.

Mnohem důležitější než početnost a vybavenost technikou je ale vždy bojeschopnost dané armády, a také schopnost velení tuto sílu náležitě využívat. A především v tomto směru Rusko v posledních desetiletích zaznamenalo značný pokrok. Ruská armáda již dávno není oním neobratným molochem, který se nedokázal vyrovnat s válkou v maličkém Čečensku. Zejména od doby války s Gruzií, která odkryla v ruské armádě celou řadu nedostatků, došlo v ruské armádě k obrovskému zlepšení. Ruská armáda si dokázala definovat své vlastní chyby, a dokázala je odstranit. Ruská armáda také pozorně sledovala vývoj v asymetrických konfliktech současnosti, ale i nasazení západních armád v takových konfliktech, jakým byla válka v Iráku či Afghánistánu. Hlavně tyto konflikty byly pro Rusko jedinečným zdrojem poučení. A třeba i články v ruském vojenském tisku ukazují na až překvapivě vysokou úroveň ruského vojenského myšlení. Bylo by proto chybné považovat ruské vojenské vedení za hlupáky, schopné působit jenom hrubou silou. Naopak, od tohoto velení lze očekávat precizní, technicky dobře provedené operace. Ruská armáda tak představuje mimořádně zdatného protivníka, kterého je třeba se obávat.

Jelikož se bojů na Ukrajině účastní i regulérní jednotky běloruské armády, pak musíme k ruské armádě připočítat i armádu běloruskou. Armáda Běloruska je sice relativně malá, v míru má jen 48 tis vojáků, ale i ona disponuje početnými zálohami a značnými počty vojenské techniky. I běloruská armáda tak představuje faktor, který je třeba brát v potaz. Právě vědomí této mohutné síly dává ruskému politickému a vojenskému vedení zcela jiné sebevědomí. Nejspíš i proto byl V. Putin ochoten jít do otevřeného konfliktu.

Co lze od Ruska dál čekat

Předně – již nyní se ukazuje, o co ruskému vedení, resp. V. Putinovi jde, a o co mu také vždy šlo. Je totiž zřejmé, že V. Putinovi nešlo jen o ochranu rusky mluvících obyvatel Ukrajiny, přestože právě tak to bylo opakovaně prezentováno. Pokud by šlo V. Putinovi jen o osud obyvatel vzbouřeneckých pseudorepublik, Doněcka a  Luhaňska, pak by se spokojil jen s diplomatickým uznáním těchto států. I v případě, že by tyto státy neuznal nikdo další, mohly by zcela normálně fungovat jako kterýkoliv další z podobných států – např. Abcházie, která i přes své diplomatické neuznání jako stát funguje již celá desetiletí. Tyto státy by navíc svou existencí představovaly jakousi vnější ochranu hranic Ruska. Nicméně i to, jak rychle následoval ruský útok po diplomatickém uznání separatistických republik, naznačuje, že zde jde o mnohem víc.

Je také příznačné, že útoky ruské armády nebyly vedeny jen z území vzbouřeneckých republik, ale i na dalších místech. To ukazuje, že V. Putinovi nejde jen o ony vzbouřenecké republiky, nejde mu jen o částečný zisk území, ale že mu jde o celou Ukrajinu.

I proto se ukazují jako chybné odhady, že válka o Ukrajinu nebude skutečnou plnohodnotnou válkou, ale že půjde jen o různé omezené, lokální střety. Vždyť takovéto lokální střety na Ukrajině probíhají již od roku 2014. Jestliže tento stav V. Putinovi nevyhovoval, nelze očekávat, že by se spokojil se současným stavem, a že bude chtít jít dál.

Jak se bude konflikt na Ukrajině dál vyvíjet

Predikovat současný konflikt, který je teprve na samotném počátku, je ovšem téměř nemožné. Přesto již z toho, jak je konflikt nyní koncipován, lze odhadovat alespoň některé jeho klíčové prvky a fáze. Je méně pravděpodobné, že by tento konflikt přerostl v jadernou válku. Jaderné zbraně mají totiž tu zásadní nevýhodu, že působí recipročně. Pokud je nasadí jedna strana, okamžitě je nasadí protistrana. Toho se obě strany zákonitě bojí – a proto jaderné zbraně raději nepoužívají, jak se ukazuje v případě Indie a Pákistánu.

Je proto nepravděpodobné, že by Rusko sáhlo k nasazení jaderných zbraní. Samozřejmě, nelze se na něco takového plně spoléhat, jak ostatně naznačuje i prohlášení V. Putina o uvedení strategického vojska do stavu pohotovosti. Toto prohlášení lze ale spíše považovat za blufování. Mnohem pravděpodobnější je, že se V. Putin spolehne na ruskou převahu v konvenčních zbraních. To ale nebezpečnost ruského útoku nijak nesnižuje. I tak se zde rýsuje hned několik scénářů, a bohužel ani jeden z nich není pro Evropu příliš příznivý. Můžeme si proto zkusit jeden z těchto černých, ale reálných scénářů narýsovat.

Předně – bylo by chybné se domnívat, že by se Rusko mohlo spokojit s obsazením Kyjeva, hlavního města Ukrajiny, což je něco, co už nyní reálně hrozí. Samozřejmě, Kyjev je hlavním městem, je i ekonomickým a kulturním centrem Ukrajiny. Obsazení Kyjeva by mělo navíc i svůj symbolický význam. Přesto je samo obsazení Kyjeva z pohledu Ruska nedostatečné. Vždyť ukrajinská vláda může přenést své sídlo do některého města na západě Ukrajiny, a odtud řídit správu země. Ukrajinská vláda v případě nutnosti může také odejít do exilu, obdobně jako za druhé světové války československá vláda odešla do exilu ve Velké Británii. I nadále - za předpokladu, že na území Ukrajiny zůstanou aspoň některé, byť rozlohou omezené entity, které nebudou pod správou Moskvy – by měla ukrajinská exilová vláda zásadní vliv na dění na Ukrajině. Ne, z hlediska Ruska a politiky Ruska má smysl jedině obsazení celé Ukrajiny.
  Schopnost vojenského obsazení Ukrajiny Ruskem je často zpochybňována. Zpochybňována je především schopnost Ruska tuto zemi skutečně ovládat. Ostatně – i zkušenosti západních států z konfliktů v Iráku či Afghánistánu říkají, že není problém nějakou zemi porazit, ale že je jen obtížné takovou zemi skutečně ovládnout.

I proto se dnes objevují názory, že pro nějaké skutečně komplexní ovládnutí Ukrajiny Rusko nemá dostatek vojáků. Takový názor je ale mylný. Jak již bylo výše zmíněno, Rusko může snadno ze zálohy povolat statisíce dalších mužů. Pro okupační úkoly navíc nejsou potřeba nějak elitně vycvičení vojáci; mohou je vykonávat i starší, méně vycvičení vojáci. Pro takovéto úkoly ani není třeba těžká technika, jako jsou tanky či samohybná děla (případně pro tyto úkoly může Rusko použít starší techniku, jako jsou např. tanky T-72, kterých má Rusko víc než dost). Tyto úkoly navíc nemusí ani vykonávat armáda, ale spíš nějaká polovojenská jednotka, klidně ad hoc vytvořená pro tyto úkoly.

Je také faktem, že v případě obsazení celé Ukrajiny by na jejím území vypukla partyzánská válka. Bylo by naivní předpokládat, že Ukrajinci budou jen nečinně přihlížet tomu, jak je jejich stát, ale i národ likvidován. V tom to směru se V. Putin dopustil zásadní chyby, kdy sjednotil ukrajinský národ a dodal mu novou chuť bojovat za svůj stát. Ale ani to, že by na území Ukrajiny vypukla partyzánská válka, ještě nic neznamená. Tito partyzáni totiž budou disponovat jistě jen lehčí, převážně zastaralou technikou. Pro ruskou armádu, vybavenou moderními zbraněmi, ale také přístroji pro noční vidění či bezpilotními letouny schopnými monitorovat rozsáhlé území nebudou tito partyzáni představovat skutečného nepřítele. Bude obtížné, možná nemožné tyto partyzány porazit, ale na druhou stranu ani tito partyzáni nemohou ruskou armádu skutečně ohrozit. Takováto partyzánská válka se proto může táhnout klidně i celá desetiletí, a to bez nějakého reálného výsledku. A mezitím ruská armáda, posílená mobilizovanými zálohy a tisíci kusy vojenské techniky vytažené ze skladů, může pokračovat dál – za hranice Ukrajiny, do lůna Evropy.

Při posuzování charakteru konfliktu, ale i predikci jeho územního rozsahu se často dopouštíme té chyby, že zapomínáme, že válka si vždy do jisté míry žije svým vlastním životem. Do jejího vývoje vstupují zcela nečekané vnější a vnitřní vlivy. I proto se války obvykle vyvíjejí zcela jinak, než jak si to představitelé válčících stran představovali. Političtí představitelé dané země pak do jisté míry ztrácejí nad armádou moc. Jak se praví v jedné starší české pohádce, za války přestávají vládnout králové (tedy politici) – a místo nich vládnou generálové.

I proto by bylo chybné dnes sledovat pouze V. Putina, a spoléhat se na jeho blahovůli. Za takové války se totiž snadno mohou objevit různí ambiciózní generálové, kteří budou ještě radikálnější než Putin, a kteří budou požadovat, aby válka pokračovala ještě dál. Pro některé totiž tato válka bude příležitostí ověřit si své vojenské schopnosti, ale také jedinečnou šancí k profesionálnímu růstu. A pro některé veterány, pamatující si ještě doby studené války a časy, kdy sovětská vojska sídlila ve státech střední Evropy, taková válka a dobývání nových území může znamenat i cosi jako zadostiučinění.

Také samotné boje mohou mít různou, často zcela nepředvídatelnou dynamiku. I zdánlivě lokálně omezená šarvátka může přerůst v rozsáhlejší konflikt. Je také běžné, že na některém místě může dojít k zcela nečekanému protržení fronty. Za takové situace ovšem zvítězivší jednotky se jen málokdy spokojí s obsazením nějaké linie, a obvykle raději postupují dál – a to třeba i bez ohledu na přání politických vůdců země. Za takové situace reálně hrozí, že se současný konflikt nezastaví na hranicích s Ukrajinou.

Něčemu takovému naznačuje i dynamika konfliktu. Již dnes ruská vojska pokročila až příliš daleko, a zabrala velkou část ukrajinského území. V současnosti začínají diplomatická jednání s cílem zastavit tento konflikt. Je ale otázkou, zda tato jednání něco zmohou, když situaci nedokázala změnit za celou dobu od roku 2014. Je proto pravděpodobné, že tato jednání se budou vléct nekonečně dlouho, a mezitím se bude dál na Ukrajině bojovat.

Rusko bude nejspíš i v dalších fázích konfliktu vítězit. Rusko má přesilu jak v počtu vojáků, tak i techniky, Rusko má také k dispozici mnohem rozsáhlejší ekonomické zdroje. I proto je pravděpodobné, že bude dobyt jak Kyjev, tak i další významná centra Ukrajiny. Ukrajinská vláda se přemístí buď někam na západ země, anebo někam do exilu. A odtud bude i nadále vyvíjet svou činnost. To ale Rusy přiměje k ještě větší aktivitě. Ruská vojska, posílena početnými zálohami, budou pokračovat dál, s cílem zabrat celé území Ukrajiny.

Mezitím se konflikt rozlije dál, do mnohem větší šíře. Nezávisle na hlavní linii bojů vypuknou různé další, zdánlivě pouze regionální konflikty. Ruská armáda začne vést útoky i z dalších směrů. Je velmi pravděpodobné, že jeden z těchto zdánlivě lokálních konfliktů vypukne v malé, chudé Moldávii, resp. Podněstří, které je kontrolováno proruskými separatisty a ve kterém již dnes jsou umístěni ruští vojáci. Stejně tak ale může vypuknout nějaký zdánlivě nečekaný konflikt i na úplně jiném místě.

Bylo by ale mylné se domnívat, že konflikt na Ukrajině se transformuje do řady lokálních konfliktů. Vše naznačuje, že tomu bude přesně naopak. Jednotlivé konflikty se postupně slijí. Postupující ruská vojska se tak nakonec někde spojí – zřejmě až kdesi u západních hranic Ukrajiny. A právě v tomto okamžiku mohou někteří ruští političtí a vojenští představitelé (nemusí to být jen sám Putin) chtít pokračovat ještě dál. 

 Je nepravděpodobné, že by ruská armáda chtěla pokračovat jižním směrem, byť i to by mělo svou logiku. Státy na jihovýchodu Evropy, především Rumunsko a Bulharsko, jsou sice malé a chudé, ale disponují poměrně výraznou vojenskou silou. Nevýhodou pro postupující armádu je i složitý terén jihovýchodní Evropy.

Stejně tak je nepravděpodobné, že by ruská armáda chtěla postupovat na severu. Zde by totiž Rusko narazilo na Polsko, které má početnou, dobře vyzbrojenou, a vysoce profesionální armádu. Stejně tak je méně pravděpodobné, že by Rusko zaútočilo na pobaltské státy, byť to by z jeho pohledu dávalo logiku. Pobaltské státy jsou sice malé a mají málo početné armády, zato jsou obyvatelé těchto zemí vysoce motivovaní bojovat. Takovýto střet V. Putin raději nebude riskovat.

Mnohem pravděpodobnější je, že ruská armáda bude pokračovat na západ středem Ukrajiny. A to přes Slovensko, které s Ukrajinou přímo sousedí. Slovenská armáda je přitom relativně malá a slabě vyzbrojená. Pro postupující ruskou armádu nebude představovat vážnějšího nepřítele. Odolat ruskému útoku nebudou moci ani americké jednotky umístěné na Slovensku, protože ty jsou zatím málo početné a slabě vyzbrojené. Lze tedy předpokládat, že ruská armáda dokáže Slovensko převálcovat během několika dní. I na Slovensku v takovém případě vypukne partyzánská válka, to však ruská vojska nijak nezdrží, protože okupační úkoly opět mohou vykonávat druholiniové jednotky. A hlavní síly ruské armády budou pokračovat dál – na území České republiky.

Teprve v tomto okamžiku, po překročení hranic Ukrajiny a porážce Slovenska dojde k nějaké rozhodnější reakci západních zemí. Předně – pokud na Slovensku zahyne byť třeba jenom část zde umístěných amerických vojáků, pak to USA přiměje k mnohem razantnější akci. USA nasadí do bojů silnější jednotky. Jejich nasazení ale bude nějakou dobu trvat, protože armáda USA nemá dostatečné dopravní kapacity. Stejně tak se nejspíš až v takové situaci probudí státy jako Německo či Francie, protože jim dojde, že i jim hrozí obsazení. Proto konečně naplno nasadí své síly. I přesto bude tato reakce nějakou dobu trvat. A během této doby se boje přenesou - na území České republiky.
  A to je právě ten faktor, který si někdy příliš neuvědomujeme. Pokud dojde k nějakému skutečně rozsáhlejšímu konfliktu - který byl vždy zpochybňován, ale který je dnes pravděpodobnější než kdy dříve – pak lze očekávat, že ty nejrozsáhlejší boje se odehrají právě na území České republiky. Česká republika totiž má tu výhodu či nevýhodu strategické polohy uprostřed Evropy. Česká republika je skutečným centrem, srdcem Evropy. I dnes proto platí ono známé Bismarckovo rčení, že „kdo je pánem Čech, je pánem Evropy.“

Je přitom zřejmé, že pokud právě na území České republiky dojde k těm nejintenzivnějším bojům, mělo by to pro nás, pro Český stát, ale i pro běžné Čechy fatální následky.

Jak tomu zabránit

Lze tomuto černému, pesimistickému scénáři zabránit? Ano, lze. Prvotním úkolem dneška je maximální pomoc Ukrajině, a to jak politická a ekonomická, ale i vojenská. Realizování této pomoci by přitom mohlo být relativně nenáročné. Dále lze zásadně ochromit Rusko, Putinův režim ekonomickými a politickými sankcemi. Zrušení víz ruským občanům, zmrazení majetku politických a ekonomických špiček Ruska v západních zemích atd., to všechno může na Rusko významně zapůsobit a přivést ho k jednacím stolům. Lze proto jen kvitovat, že vláda České republiky, ale i dalších evropských zemí některé z těchto kroků již realizují. Stejně tak je ale třeba reagovat i ryze vojenskými prostředky – navýšením armádních rozpočtů, posílením početnosti armád, zvýšením bojeschopnosti jednotek. Evropa musí zkrátka dát na vědomí, že je ochotna, ale také schopna se bránit. Především to by mohlo na Putinův režim zapůsobit. Pak by se mohlo podařit tomu nejhoršímu scénáři zabránit. 

Zdroj: bbc.com, cfr.org, reuters.com, gov.ua