Mnoho lidí zná úspěšný snímek "Aguirre, hněv Boží", ve kterém Klaus Kinski v hlavní roli hraje šíleného dobyvatele, který díky své žízni po slávě zabije každého, kdo mu stojí v cestě, takže na konci filmu v podstatě velí pouze voru plnému mrtvol a opic. Skutečný příběh baskického poutníka Lope de Aguirre byl však ještě hrůznější než to, co mohl divák vidět ve filmu. Toto je opravdový příběh Lopeho de Aguirre.

Foto: Ze všech brutálních vojáků, kteří přišli se španělskými dobyvateli, byl Lope de Aguirre, známý jako „El Loco“, jedním z těch nejhorších. (ilustrační foto) | Wikimedia Commons / Public Domain

Ze všech brutálních vojáků, kteří přišli se španělskými dobyvateli, byl Lope de Aguirre, známý jako „El Loco“, jedním z těch nejhorších. Jeho příběh začíná v roce 1558, když byl markýz z Cañete španělským králem ve funkci místokrále poslán do Peru, aby tam nastolil spravedlnost a pořádek, a zejména, aby v zemi ukončil zotročování Indiánů. Byl to těžký úkol, protože králových vojáků bylo v Peru a Chile málo, a tyto země se doslova hemžily různými dobrodruhy. Počet nezvladatelných conquistadorů byl tak velký, že místokrál nemohl k udržení pořádku použít sílu, a tak vymyslel jednoduchý plán, jak se jich zbavit, kdy je markýz jménem krále poslal ze španělských kolonií pryč, aby si podmanili nové provincie, získali zlato a slávu, a jak určitě doufal, při tom statečně zemřeli. Legenda o bájném El Doradu jeho tehdejšímu plánu velmi pomohla, protože každý conquistador o zemi plné zlata slyšel a snil o jejím dobytí. Španělé o cestě do El Dorada toužili dlouhé roky, ale do příjezdu místokrále nebyly pro tento podnik k dispozici žádné prostředky, takže zůstávalo jen u plánů. Až místokrál poskytl patřičné finanční prostředky a pověřil rytíře Pedra de Ursúa, aby se ujal vedení výpravy do Amazonie. Místokrál patrně věděl, že se mu investice nevrátí, ale skutečnost, že za tu cenu zbaví Peru těch nejchamtivějších conquistadorů, byla nad všechny ztracená pesa.

Psali jsme:Válka ve Vietnamu a američtí váleční zajatci

Úspěšně vést takovou výpravu, která se navíc skládala z tlupy nedisciplinovaných dobrodruhů, to vyžadovalo rozvážný a zároveň rozhodný charakter, což Ursua rozhodně neměl. Ursua byl frivolní, lenivý a často unáhleně smělý. A aby toho nebylo málo, vzal si s sebou na cestu i svou milenku. Jeho přípravy na výpravu byly nedostatečné a Ursua se choval, jako když ho čeká hezký výlet. Když byly všechny místokrálovy peníze utraceny, zjistilo se, že ještě hodně věcí chybí, ale jeho muži už nedočkavě čekali na nalodění, a tak Ursua nařídil, ať se všichni nalodí i bez části zásob. Nalodění se podařilo uskutečnit až 26. září 1560 a proběhlo ve velkém zmatku. Výprava měla k dispozici je čtyřicet koní z původně plánovaných tří set a na palubách lodí se oproti původním plánům nenacházel žádný dobytek. Flotila se pomalu sunula proti proudu podél hustě zalesněných břehů Rio Huallaga a podle Pedra Simona uplula přibližně tři sta mil, aniž by minula na dohled jedinou indiánskou chýši. Země nebyla tak hustě osídlená, jako když do těchto míst v roce 1542 připlul cestovatel Orellano a působila liduprázdně.

Před Vánocemi roku 1560 Ursua doplul do oblasti Machipara, která se nacházela poblíž země Omaguas. Tam, povzbuzen velkou hustotou indiánských osad, které tam našel, a hlavně přátelským chováním tamních obyvatel, se rozhodl, že nechá své veslováním unavené posádky odpočinout. A právě zde Aguirre vymyslel svůj ďábelský plán. Aguirre nejspíš tušil pravý účel cesty, a správně předpokládal, že je místokrál poslal na tuto výpravu z jediného důvodu. Aby všichni daleko od Peru zemřeli. Jenže Aguirre zemřít nechtěl a místo toho plánoval Ursúu zabít a pak se chtěl do Peru vrátit a s divokým mužstvem ho dobýt. Aguirre měl se zločinem velké zkušenosti. Ve Španělsku zabil soudce, v minulosti byl několikrát odsouzen k smrti, omilostněn, jen aby opět spáchal další darebáctví. Je popisován jako „malý a skromný, ošklivý, s černým plnovousem a orlím zrakem, které obracel přímo na ostatní, zvláště když byl naštvaný “. Že se něco chystá, Ursua věděl, protože byl před Aguirrem varován, ale lehkovážný rytíř vše ignoroval a 26. prosince se s mužstvem znovu nalodil, aby plul do jiné vesnice, která byla vzdálená 10 kilometrů. Tam vedla od břehu široká cesta do vnitrozemí, a tam chtěl Ursua pokračovat. Španělé se vylodili a začali budovat osadu

Byl vytvořen silný oddíl, který měl prozkoumat neznámé území, jenže tím byli byli z tábora odstraněni nejvěrnější Ursúovi vojáci a spiklenci dostali příležitost, na kterou čekali. Prvního lednového dne roku 1561, dvě hodiny po západu slunce, přišla do velitelova stanu dobře vyzbrojená skupina v čele s Aguirrem, Alonzem de Montoyou a Cristóvalem de Chavezem. Ursúa se jich překvapeně zeptal: ,, Co tady hledáte v tak pozdní hodinu? ", jenže spiklenci místo odpovědi vtrhli dovnitř a zabili ho. Potom bylo ve zmatku zavražděno několik dalších lidí a nakonec spiklenci navrhli jako guvernéra Aguirrovu loutku, Fernanda de Guzmána. Aguirre si pro sebe vybral druhou hodnost maestro del campo, což byla ve španělské armádě významná funkce. Ač Aguiireo plánoval, že se výprava vrátí do Peru, kde se pokusí svrhnout místokrále, mužstvo trvalo na pokračování v hledání El Dorada. Aguirreo se je pokoušel přemluvit a argumentoval mužům, že nikdo z místních domorodců o žádné zemi zlata neslyšel. Jeho slova podpořila průzkumná skupina, kterou dříve vyslal Ursua. Muži se vrátili se zprávou, že cesta, kterou sledovali, vede k nějakým opuštěným chatrčím a že husté lesy brání dalšímu postupu. Nakonec e dohodli, že budou pokračovat proti proudu řeky a hledat lepší místo. Jenže výprava se plavila celé týdny a jediné co Španělé viděli byly opuštěné chatrče. Muži vyhladověli a disciplína se rozpadala. Nakonec Aguirre dal pobít všechny muže, kteří s jeho plánem nesouhlasili a nařídil invazi do Peru.

Nad ústím řeky Japury se uskutečnila tříměsíční přestávka a tam spiklenci naplánovali další postup. Podle plánu měli po řece plout do moře, z moře náhlým útokem získat Margaritu, odtud chtěli stejným způsobem obsadit Nombre de Dios a Panamá a jakmile budou mít obsazenou celou Panamu, přesunou se do Peru. Tento troufalý plán představil Aguirre mužstvu tak atraktivně, že byla nadšeně vypracována formální deklarace nezávislosti na Španělsku, kterou odmítli podepsat jen tři muži. Než se dala výprava na cestu, Aguirre se rozhodl, že se Guzmána, který oficiálně pořád velel, zbaví. Jenže Gúzmán byl mužstvem prohlášen za guvernéra a Aguirre nemohl jen tak zabít, protože ho neustále hlídalo několik mužů. A proto pečlivě naplánoval masakr, během kterého neměl zemřít jen Guzmán, ale i všichni ostatní, kteří mu mohli někdy v budoucnu stát v cestě. Mezi tito lidi počítal i Lorenza de Salduenda a Iñez de Atienzu, bývalou Ursúova milenku, která se po jeho smrti stala Salduendovou milenkou, kněze Henaa a šest důstojníků. Aguirre je všechny pozval na oběd do svého srubu, kde ale místo jídla čekal oddíl po zuby ozbrojených vojáků, kteří překvapenou skupinu povraždili.

Psali jsme:Téměř neznámý hrdina Roy Benavidez: Jeho hrdinský příběh je neuvěřitelný

Následujícího rána dorazil Aguirre, doprovázený osmdesáti ozbrojenými muži, doprostřed tábora a byl bez odporu prohlášen za generála Marañonu. Marañon je řeka v Peru, Aguirre od toho okamžiku takto označoval i svou vzpouru proti španělské koruně. Celkem měl Aguirre k dispozici 1300 mužů, přičemž se jednalo o vesměs zkušené veterány mnoha bitev. Není přesně jasné, jak se Aguirre se svými muži dostali k Atlantiku, ale za 17 dní po vraždě svých společníků vzbouřenci dopluli k ostrovu Margarita, kde Aguirre hodlal vybudovat svou hlavní základnu, ze které hodlal dobýt Peru. Když se lodě vzbouřenců objevily v přístavu, guvernér ostrova a četa vojáků vyrazili neznámé hosty přivítat, ale Aguirre nařídil guvernéra uvěznit a jeho muže pobít. Vzbouřenci v rychlosti obsadili celý ostrov, zajistili pokladnu a vyhlásili na Španělsku nezávislost. Na ostrově začalo divoké běsnění a vzbouřenci s požehnáním svého velitele plenili všechny příbytky a okrádali civilisty o jejich majetek.

Aguirre mezitím plánoval další postup. Nombre de Dios a Panamá chtěl získat stejným způsobem jako Margaritu a nehodlal se ničím zdržovat, protože nechtěl, aby se zpráva o události na Margaritě rozšířila. Když jeho muži v přístavu zahlédli velké plavidlo dominikánského obchodníka, vyslal jednu brigu, ať jí obsadí, aby rozšířil svou invazní flotilu. Jenže muži, které Aguirre k útoku vybral, měli už bláznivého velitele plné zuby a posádce obchodní lodi se vzdali, a překvapeným Španělům pak přiznali všechna zvěrstva, kterých se Aguirre a jeho skupina dopustili. Kapitán lodi Fray Francisco de Montesinos byl příběhem šokován a okamžitě vyslal do všech osad ve Venezuele posly, aby je před vzbouřenci varovali. Zpráva o hrozícím nebezpečí se po pevnině rozšířila tak rychle, že během krátké doby bylo v Nové Granadě ve zbrani patnáct set mužů.

Aguirre, který se v té době už pravděpodobně zbláznil, nařídil, ať jsou všichni majetní muži na ostrově povražděni, jejich ženy rozdělil mezi své mužstvo a ostrov prohlásil své osobní vlastnictví. Řady vzbouřenců rozšířila ostrovní chudina a vězni, které nařídil Aguirre propustit z ostrovního žaláře a žádná živá duše na ostrově si nemohla býti jistá životem. Po několika dnech se u ostrova objevila vyzbrojená loď Francisca de Montesinos, o které si Aguirre myslel, že je v držení jeho mužů. Jenže když uviděl, že na stožáru lodi stále vlaje královská vlajka, dostal zuřivý záchvat a nařídil zajatého guvernéra a jeho důstojníky upálit. Potom se svými muži obsadil přístav, aby mohl odrazit případný útok. Francisco de Montesinos neměl k dispozici tolik mužů a tak když viděl, že jsou vzbouřenci připravení se bránit, útok na Margaritu vzdal a vyprovázen posměšky zase odplul.

Když Aguirre pochopil, že jeho plán na ovládnutí Panamy je zničen, zaměřil se na invazi do Venezuely, ke které poslední srpnovou neděli roku 1561 se svými muži vyplul v čele malé invazní flotily. Nejdříve se lodě vzbouřenců, na kterých vlály vlajky s dvěma krvavými meči, objevily u přístavního města Burburata. Obyvatelé toho města uprchli před příchodem těch zločinců do lesa a Aguirre se mohl bez odporu vylodit. Aguirre se v prázdné Burburatu nijak nezdržoval a pochodoval s vojskem do vnitrozemí k jezeru Tacarigua, na jehož břehu ležela osada Valencia. Valencie byla stejně jako Burburata opuštěná a tak Marañones aspoň vypálili prázdné domy. Aguirre byl nemocný malárií a ve Valencii nařídil zastavit a během odpočinku sestavil manifest pro španělského krále a poslal po knězi, kterého zajal na Margaritě jako rukojmí. Dopis, který dodnes uchován, začíná: „Králi Filipovi, Španělovi, synovi Karla Neporazitelného“ a končí slovy: „a kvůli tomuto nevděku zůstávám až do smrti proti tobě rebel. — Lope de Aguirre, Poutník.“

Z Valencie Aguirre pokračoval na jihozápad směrem na Barquicimeto a jeho muži plenili a vraždili. Aguirre předpokládal, že se lidé přidají k jeho vojsku, ale armáda vzbouřenců lákala jen vyvržence a kdejakou chudinu a většina prostých lidí zůstávala věrná králi. Aguirre na to reagoval dalším vražděním a pleněním. Královské vojsko nebylo pořád dost velké, aby mohlo se vzbouřenci bojovat na otevřeném poli, ale bylo zjevné, že počet Marañonů se začal znatelně zmenšovat. Barquicimeto bylo civilisty opuštěné, ale vojenská posádka pod vedením maestra del campo, Diega de Paredes, ve městě zůstala a hodlala jeho hradby bránit. I když de Paredes nebyl dost silný, aby mohl na vzbouřence přímo zaútočit, jeho vojenská síla byla dostatečně silná, aby Aguirreovi bránila k dalšímu postupu. Aguirre zřejmě nevěděl, co dál, a tak u města rozložil tábor a čekal, co se bude dít. Královská jízda pak denně kroužila kolem tábora vzbouřenců a šířila proklamaci o amnestii, kterou guvernér Collado vydal a povzbuzovali muže, aby dezertovali. Mnozí této příležitosti využili a v noci utekli. Vojsko vzbouřenců se každým dnem zmenšovalo, až nakonec se Paredes rozhodl riskovat útok. Při pohledu na postup královských jednotek z města většina Marañonů odhodila zbraně a s pokřikem: ,, Ať žije král! " se začali vzdávat. Aguirre najednou zjistil, že je sám a úplně opuštěný. Bledý a třesoucí se vešel do stanu, který patřil jeho dceři, a se slovy: „Dítě mé, Bůh se smiluj nad tvou duší, neboť tě zabiju, abys nežila v bídě.“ ji bodl do srdce. Pak se Aguirre nechal bez odporu zajmout. Královský maestro del campo ho chtěl ušetřit, aby mohl být řádně souzen, ale vojáci byli rychlejší a salvou z mušket ho zabili. Hlava mrtvého muže byla následně uříznuta a byla vystavena v železné kleci Tocuyo dalších 40 let.

Zdroj: historie válek