Jak prohrát válku za 100 dní? Stačilo dát velení na východní frontě Himmlerovi
Titulek možná leckoho překvapí. Heinrich Himmler byl přeci osobou, která stála za vznikem SS a holocaustem, ale určitě nebyl vojákem a nevelel na východní frontě. Po většinu trvání 2. světové války je to pravda, a i když Himmler rozhodně nebyl vojenským velitelem, Hitler ho do čela skupiny armád jmenoval – a to ne jednou, ale hned dvakrát. O tom, která rozhodnutí způsobila německou porážku ve 2. světové válce, lze vést dlouhé polemiky, které začnou zřejmě již v průběhu francouzského tažení v roce 1940 a operace Dynamo. Přesto mělo rozhodnutí jmenovat Himmlera velitelem fatální důsledky. Dne 25. ledna 1945 Hitler Himmlera jmenoval velitelem sil přímo odpovědných za zastavení Rusů před Berlínem. Jak se dalo očekávat, výkon jeho nové funkce byl příšerný, což ve výsledku pomohlo válku výrazně zkrátit.
Foto: Himmler v říjnu 1944; zcela vlevo generál Guderian | Bundesarchiv, Bild 146-1987-128-10 / Falkowski / CC-BY-SA 3.0
Poprvé byl Himmler jmenován velitelem skupiny armád Horní Rýn v prosinci 1944. Skupina armád Horní Rýn byla zodpovědná za obranu Rýna v oblasti Alsaska a Lotrinska. Armádní skupina zahájila v lednu 1945 operaci Severní vítr, poslední velkou německou ofenzívu v západní Evropě. Jejím cílem bylo odlehčit ustupujícím divizím z bitvy v Ardenách, ale neuspěla, i když měla jen omezené cíle. Himmler neměl s plánováním ofenzívy nic společného a s jejím provedením neměl rovněž téměř nic společného, byl de facto jen nominálním velitelem.
Navzdory tomuto neúspěchu se Hitler domníval, že Himmler je nyní připraven na skutečnou akci, a tak byl koncem ledna 1945 jmenován velitelem skupiny armád Visla. Tato armádní skupina byla sestavena z prvků skupiny armád A (rozbité při sovětské ofenzivě na Visle a Odře), skupiny armád Střed (podobně z větší části zničené při východopruské ofenzivě) a různých nových nebo ad hoc vytvořených formací. Byla zformována k ochraně Berlína před sovětskými armádami postupujícími od Visly. Odhaduje se, že součástí Skupiny armád Visla bylo více než půl milionu vojáků. A nebylo to žádné závětří, jednalo se o rozhodující frontu, kde se mělo rozhodnout o budoucnosti Říše.
Himmler zřídil své velitelství ve zvláštním vlaku "Steiermark", který opouštěl jen zřídka. Vlak parkoval na Deutsche-Krone a odtud řídil svou rozsáhlou osobní říši SS, a když měl čas, tak i svěřenou armádní skupinu. Vlak měl pouze jednu telefonní linku, žádný signální oddíl ani vysílačky a nedostatečné vybavení mapami. V důsledku toho se rozkazy velitele jen zřídka dostávaly na frontu, což ale možná mělo spíš pozitivní efekt.
Na frontě Himmlera nikdy nikdo neviděl. Do svého štábu jmenoval osobního maséra Felixe Kerstena a trval na každodenních masážích, po nichž následoval dlouhý spánek. Pracoval pouze čtyři hodiny denně a během těchto čtyř hodin se příliš nenadřel. Nepřekvapivě Himmler nebyl schopen vymyslet žádné životaschopné plány na dokončení svých vojenských cílů.
V únoru 1945 generál Heinz Guderian vymyslel protiofenzívu nazvanou "Operace slunovrat". Cílem operace bylo pomocí skupiny armád Visla zahnat Sověty mohutným protiútokem. Generál Guderian věděl, že plnohodnotný útok vedený Himmlerem by byl krvavou katastrofou, a proto požadoval, aby operaci vedl někdo jiný. Po velmi vášnivé hádce Hitler souhlasil, že velením protiútoku pověří generála Waltera Wencka.
Navzdory této změně ve velení se protiútok strašlivě nezdařil, především proto, že jednotky, které tvořily skupinu armád Visla, byly již jen roztříštěnými torzy bez svých původních schopností. Proti síle Rudé armády neměly žádnou šanci. Pod Hitlerovým tlakem kvůli zhoršující se vojenské situaci začal být Himmler znepokojený a nebyl schopen podávat mu souvislá hlášení. Byly to poslední měsíce války, kdy Hitler dumal ve svém bunkru, přesouval imaginární jednotky na mapě a plánoval poslední velkou bitvu, která měla Německo dovést ke konečnému vítězství. Když se protiútok nepodařil a sovětský postup nebyl zastaven, Hitler vyvodil osobní odpovědnost vůči Himmlerovi a obvinil ho, že neplní rozkazy.
Dne 20. března 1945 nahradil Adolf Hitler ve funkci vrchního velitele skupiny armád Visla na východní frontě Heinricha Himmlera Gotthardem Heinrichem. S poukazem na to, že je nemocný, opustil Himmler 13. března svou funkci a odešel do sanatoria v Hohenlychenu. V té době byla fronta skupiny armád Visla vzdálena necelých 80 km od Berlína. Z tohoto sanatoria se pak Himmler snažil vyjednat separátní mír se západními spojenci a zachránit si kůži. Protože ani to se mu nepodařilo, byl krátce po nacistické kapitulaci zajat a v posledním aktu zbabělosti 23. května 1945 spáchal sebevraždu a unikl šibenici.
Ode dne, kdy byl Himmler jmenován velitelem skupiny armád Visla, do dne Hitlerovy sebevraždy uplynulo 96 dní. O osm dní později nacistické Německo oficiálně kapitulovalo.
Zdroj: warhistoryonline
Komentáře
Vaclav Flek
03. 06. 2023, 21:33Clanek vychazi ze dvou pravdivych, ale celkem znamych premis. Prvni je skutecnost, ze Heinrich Himmler neby nikdy vojenskym odbornikem, tim mene vojenskym geniem, ani se o to prilis nepokousel (byt jiste musel mit schopnosti, ktere z nej udelaly druheho muze Treti rise). Druhou je pak okolnost, ze na jare 1945 byla vojenska situace Treti rise natolik zoufala, ze zadny vojensky genius v jejim cele by dany stav jiz nedokazal zvratit. Prikladem budiz od zacatku neuspesna operace "Sonnenwende" (Slunovrat). Autor clanku se z techto dvou premis pokusil postavit clanek, ktery vsak nevyzniva prilis ctive, ani presvedcive.
Jenom dve poznamky na zaver :
a) Himmleruv nastupce ve funkci velitele skupiny armad "Visla" se jmenoval generalplukovnik Gotthard Heinrici (nikoliv Heinrich). Ve valce se osvedcil, a skutecnost, ze stav na fronte jiz nedokazal zmenit, ukazuje beznadejnost cele situace pro Treti risi. Heinrici se tehdy snazil zachranit alespon nektere jednotky pred sovetskym zajetim jejich presunem do predpokladane americke okupacni zony.
b) Himmlerovu sebevrazdu jedem nepovazuji za akt zbabelosti. Smrt na sibenici se povazovala za neco potupneho, a neni divu, ze se ji nacisticti potentati snazili vyhnout. I po Norimberskem procesu se mnozi odsouzeni dozadovali vykonu trestu smrti zastrelenim, coz jim bylo odmitnuto, prave ve snaze zvetsit jejich potupu. Podobne k vykonu trestu pristupovala sovetska justice, ktera odsoudila k trestu smrti povesenim generala Vlasova a jedenact jeho spoluviniku, ackoliv obvykly trest smrti v SSSR za vlastizradu mel byt vykonan zastrelenim.