Konec Zimní války v březnu 1940 umožnil oběma stranám mj. i návrat zajatců. V sovětském zajetí se i přes usilovnou propagandu, vyzývající finské dělníky a rolníky k dezerci, ocitlo pouze 1 100 Finů, z nichž ale pouhých 20 bylo ochotno s bolševiky spolupracovat a zůstalo v Sovětském svazu. Finové naproti tomu zajali přibližně 6 000 sovětských vojáků, z nichž 180 projevilo přání zůstat ve finské emigraci a vstoupit do Ruské osvobozenecké armády, pro niž v zajateckých táborech agitoval představitel Ruského emigračního výboru, bývalý Stalinův sekretář Bažanov. Několik desítek sovětských vojáků bylo zrovna na cestě na frontu, když bylo uzavřeno příměří. Po uzavření mírové smlouvy bylo 5 572 sovětských zajatců vráceno do SSSR. Příslušníci NKVD je následně odvezli v nákladních vagónech se zabedněnými okny do speciálního tábora Južskij jako státní zločince.

Foto: Skupina finských vojáků s kulometem Maxim během Zimní války | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Erich Hartmann: Nejúspěšnější stíhací eso všech dob „sabotovalo sovětské válečné úsilí“

Všichni byli podrobeni přísnému vyšetřování (včetně mučení), které měla na starost 50členná komise NKVD. Propuštěni domů byli pouze ti, kteří prokazatelně padli do zajetí jako ranění. Okolo 350 zajatců bylo odsouzeno k trestu smrti a okamžitě popraveno za protisovětskou činnost. Většina ostatních, celkem 4 354 osob, byla deportována do gulagů. O jednom z nich vyprávěl i budoucí příslušník československého armádního sboru v SSSR Ivan Demčík, původem Rusín, který byl stejně jako další jeho krajané v roce 1939 po útěku ze své Maďary okupované vlasti uvězněn poté, co překročil sovětské hranice. Byl odvezen do gulagu ve Vorkutě, kde se seznámil s jedním z bývalých sovětských zajatců ze Zimní války. Demčík vzpomínal:

„Jmenoval se Jurij Samoljov. Byl to poručík Rudé armády, který padl do finského zajetí někde na ladožské frontě v lednu 1940, když Finové obklíčili jejich divizi. Já jsem tehdy byl již tak vysílený, že jsem se nemohl udržet na nohou, trápily mě kurděje, byl jsem kost a kůže, tělo samý bolák, už jsem si nepřál nic než umřít. Káceli jsme stromy v tajze, a kdo nesplnil normu, dostával menší a menší příděly jídla. Já už jsem fasoval ten nejnižší. Doktorka se nade mnou slitovala, byla to Polka, jmenovala se Wanda, taky vězeňkyně, ale vymohla na komandantovi, že mě odeslal na ošetřovnu. Snažila se mě dát trochu dohromady. Vlastně jí vděčím za to, že žiju. A tam jednoho dne přinesli toho Samoljova. Byl v zuboženém stavu stejně jako já. Položili ho na pryčnu vedle mě. Byl to mladý člověk. Rozhodně mu nebylo ani 30 let, ale vlasy měl už úplně šedivé.

‘To mám z té hrůzy,’ říkal, ‘co jsem ve Finsku zažil. 37 °C pod nulou a oni leželi ve sněhu v lese a nemohli si ani zapálit oheň, protože všude kolem číhali Finové, házeli na ně granáty a stříleli je jako zajíce. Čtrnáct dní jedli jen koňské maso, protože jim Finové odřízli všechny přísunové cesty. Pak už neměli ani to. A když jim došly náboje, tak se vzdali. Co měli dělat. Komisař měl prý nějaké uvědomělé řeči, tak do něj někdo z vojáků vrazil bajonet. Měli toho všeho už plné zuby. Nechápali, proč mají válčit proti Finsku. Politrukové jim věšeli bulíky na nos, že jdou na pomoc finským pracujícím, ale sami viděli na vlastní oči, že finští pracující o žádnou pomoc nestojí.

V zajetí s nimi prý Finové zacházeli moc dobře, až se divili. Měli u nich takové ubytování a jídlo, že leckdo z jejich vojáků to doma v životě nezažil. Teplou a studenou vodu, splachovací záchody. Některým se po propuštění ani nechtělo domů. Však je taky nečekalo nic dobrého. Hned je odvezli v zadrátovaných dobytčácích do lágrů. Čtrnáct dní je vyslýchali. Samoljovovi rozbili hubu do krve, protože jako poručík zodpovídal za svou četu a měl jít vojákům příkladem. ‘Radši se prý zastřelit, než se vzdát.’

Psali jsme:Výplata vojáků Rudé armády a Wehrmachtu a finanční odměny za statečnost na frontě

Teď už vidím, říkal mi, že jsem se neměl vracet domů. ‘Co je nejhorší,’ říkal, ‘že jsme bojovali v domnění, že bojujeme za vlast, zkusili jsme jako psi, a oni s námi, svoloč NKVD, za to všechno zacházejí jako s vrahy.“

Poručík Samoljov a dalších 4 000 sovětských vojáků, kteří se vinou okolností, za něž nemohli, dostali do finského zajetí, byli odsouzeni na 5–8 let v pracovních táborech, kde drtivá většina z nich zemřela. Ti nemnozí, kteří se dožili propuštění, se pak většinou dočkali předčasné smrti.

Zdroj: warhistoryonline.com, valka.cz