Srbové podle tradičního vyprávění „nevěděli“, že je Lockheed F-117A Nighthawk neviditelný (stealth), a proto se jim ho v roce 1999 podařilo sestřelit. Jedná se o jediný případ, kdy byl F-117A takto ztracen. Ve skutečnosti Srbové povědomí o kvalitách protivníka měli a do karet jim tehdy nečekaně hrála jejich zastaralá technologie.

Vše začalo v roce 1999. Svazová republika Jugoslávie se rozpadala a různé etnické skupiny se snažily vyčlenit si vlastní samostatné státy. Mezi nimi byli i Srbové, kteří se však nechtěli o svůj díl koláče dělit s kosovskými Albánci, protože Kosovo, ač obývané převážně Albánci, bylo historickou součástí Srbska. To vyústilo ve vyhánění, etnické čistky, a odvety ze strany Albánců. Severoatlantická aliance nařídila Srbům násilí zastavit, což ovšem Srbsko ignorovalo. NATO tak tehdy požádalo Organizaci spojených národů o povolení zasáhnout, ale Rusko a Čína řekly:  „v žádném případě“.

Foto: F-117 odhazuje naváděnou pumu GBU-27 | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Válečné zločiny Japonského císařství, které "trestali" samotní spojenečtí vojáci

To samozřejmě nezabránilo tisku, aby svět bombardoval fotografiemi mrtvých a prchajících Albánců. Prezident Bill Clinton reagoval dokonce přirovnáním situace k holocaustu. NATO po ultimátu a bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN po čase zahájilo proti Jugoslávii letecké údery s cílem probíhající etnické násilí zastavit. Operace nazvaná Noble Anvil trvala od 24. března do 10. června 1999. Stručně řečeno: Jugoslávie v tomto konfliktu definitivně zanikla a zrodil se nezávislý stát Srbsko. To už ovšem předbíháme.

Mezi těmi, kdo se na bombardování podíleli, byl i podplukovník Dale Zelko. Veterán operace Pouštní bouře v Iráku měl za sebou tři lety nad Jugoslávií, když se mu při čtvrtém letu změnil život. Stalo se tak večer 27. března 1999. Zelko měl tehdy zlikvidovat několik cílů v Bělehradě a jeho okolí, kdy předchozí akce selhaly, protože cíle byly chráněny sofistikovanými ruskými integrovanými systémy protivzdušné obrany. Zelko měl původně letět v rámci většího uskupení, ale počasí se pokazilo a znemožnilo start ostatních letounů. To pilota zneklidnilo, avšak měl letět na nejmodernějším a „neviditelném“ stroji F-117, tak dostal zelenou.

Koneckonců, od prvního operačního letu v roce 1983 nebyl žádný F-117 sestřelen, tak proč si nyní dělat starosti? Kromě toho NATO vědělo, že Jugoslávci sice mají účinný integrovaný systém protivzdušné obrany, ale stále používají radary, které nebyly nejmodernější a pocházely z padesátých a šedesátých let. Právě pro radary byly stroje F-117 oficiálně „neviditelné“. Jejich tvar rozptyloval radarové vlny, zatímco jejich materiál pohlcoval zbytek, takže bylo velmi obtížné je na obrazovkách radarů odhalit.

Foto: F-117 Nighthawk | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Chorvatská válka za nezávislost a operace Blesk a Bouře

F-117 používají „technologii nízké pozorovatelnosti“ (low-observable technology). Stroje však mají jednu velkou slabinu. Pokaždé, když pilot vysunul podvozek nebo otevřel pumovnici, míra této nízké pozorovatelnosti se dramaticky zvýšila. 

Aniž bychom zabíhali do technických detailů, popišme si fakt, že tvar a materiál letounu F-117 dobře působí proti moderním radarům s krátkou vlnovou délkou – „krátká“ znamená kratší než objekt, který se snaží detekovat. Představte si, že házíte kamínky do tmy a snažíte se něco najít poslechem. Ale pokud jde o primitivní radary s dlouhou vlnovou délkou, které používali právě Srbové, je to jako hledat něco ve tmě pomocí dlouhého klacku. A máte-li alespoň obecné ponětí, že ve tmě něco je a víte i přibližnou polohu, pak je tento způsob hledání efektivnější.

Srbové tehdy již dokázali zachytit a dešifrovat komunikaci NATO, takže měli velmi dobrou představu o tom, kdy a kde mají svého nevítaného hosta očekávat. To Zelko vědět nemohl tušit a netušili to ani jeho nadřízení. Plukovník Zoltán Dani to však věděl. Velitel 3. praporu 250. raketové brigády protivzdušné obrany Armády Jugoslávie tak čekal na svou příležitost.

Aby brigáda neprozradila vlastní pozice, používala svou techniku maximálně 17 sekund. Navzdory tomu se jim podařilo zaměřit Zelkovo přiblížení kolem 20:15, zatímco byl vzdálen 31 až 37 kilometrů. Okamžik pravdy nastal, když Zelko otevřel dveře své pumovnice, což zvýšilo jeho radarovou signaturu a umožnilo brigádě stroj zaměřit a vypálit na něj dvě řízené střely.

Podle Zelka se první střela přiblížila tak natěsno, že se od jeho letounu odrazila a k jeho překvapení nevybuchla. U druhé střely však Zelko už takové štěstí neměl, střela neminula. F-117 se zřítil dolů a vystavil Zelka tolika G, že ho zarazila myšlenka, proč neomdlívá. Přestože se mu podařilo katapultovat, později tvrdil, že si na to vůbec nevzpomíná, jen cítil klid, když se náhle ocitl ve vzduchu.

Ale ještě nebyl konec – Zelko klesal nad nepřátelským územím. Navzdory protokolu tehdy zavolal rádiem svým nadřízeným, aby jim sdělil svou polohu. Přistál na poli u vesnice jižně od města Ruma, zakopal padák a hledal místo, kde by se ukryl. Aby zamaskoval své stopy, našel odvodňovací příkop porostlý hustou vegetací. Než do něj vstoupil, potřel se blátem, aby skryl odhalenou kůži a otupil svůj pach.

F-117 se zřítil kilometr od něj. I přes intenzivní pátrání, do kterého se zapojili vojáci, policie, vesničané a psi, pilota tehdy nikdo nenašel. NATO zahájilo další sérii útoků, které probíhaly tak blízko, že ze svého úkrytu Zelko cítil sílu detonací. O osm hodin později pak byl zachráněn vrtulníkem.

V roce 2009 pak viděl Zelka na internetu jeden z Daniho synů, který kontaktoval Zeljka Mirkoviče – srbského dokumentaristu. Mirkovič se obrátil na americké letectvo, a tak Dani a Zelko dostali příležitost se po více než deseti letech setkat osobně. V roce 2011 Zelko přiletěl do Srbska a setkal se s Danim, který v té době z armády již odešel a stal se pekařem. Od té doby jsou z nich přátelé, stejně jako z jejich rodin, což Mirkovič zdokumentoval ve svém dokumentu „Druhé setkání“.

Zdroj: warhistoryonline