Letadlové lodě představují v současnosti nejen symbol vojenské síly, ale i efektivního nástroje pro projekci námořní moci. Jejich význam vzrostl především v období studené války, kdy byly klíčovým prvkem soupeření mezi Východem a Západem. Od svého vzniku se letadlové lodě staly nepostradatelným nástrojem pro vysoce mobilní vojenské operace. Umožňují nasazení letectva na otevřeném moři, daleko od pevninských základen, což znamená velkou výhodu v případě konfliktů, kdy může být přístup k pevninské infrastruktuře omezený nebo dokonce neexistující. Dnes jsou letadlové lodě používány nejen pro bojové účely, ale také pro humanitární pomoc, diplomacii a řešení dalších krizových situací.

Historie letadlových lodí sahá až do počátků 20. století, kdy se poprvé experimentovalo s myšlenkou umístit letouny na paluby lodí. V roce 1910 provedl Eugene Ely první vzlet z paluby lodi USS Birmingham, čímž otevřel nové možnosti pro vznik námořního letectva. Nicméně až v roce 1918 byla postavena první specializovaná letadlová loď, britská HMS Argus, která byla upravena z obchodní lodi. Tento krok znamenal zásadní změnu v námořní taktice, neboť letadla na palubě lodě umožnila novou formu mobilního boje. Následovaly další významné kroky ve vývoji letadlových lodí, zejména v 20. letech 20. století. Spojené státy a Japonsko rychle přišly s vlastními konstrukcemi, jako byla americká USS Langley a japonská Hóšó, které ukázaly potenciál letadlových lodí pro vojenské operace na širém moři. 

Hlavní motivací pro vznik letadlových lodí byla potřeba zajištění letecké podpory v oblastech, kde přístup k pevninským základnám nebyl možný. V období mezi světovými válkami a v době, kdy se námořní mocnosti soustředily na ovládání oceánů, se ukázalo, že letadla mohou poskytnout strategickou výhodu v oblastech, kde by tradiční vojenské jednotky měly omezené schopnosti. Letadlové lodě tak umožnily letectvu operovat v oblastech vzdálených od pevninské infrastruktury, čímž zvýšily operační dosah vojenských sil. Dalším důvodem vzniku letadlových lodí byla schopnost těchto plavidel provádět širokou škálu operací, které zahrnovaly průzkum, ochranu námořních konvojů, a dokonce i bombardování pevninské infrastruktury. Zmíněné možnosti nasazení byly klíčové zejména v časech, kdy se námořní boje začaly přesouvat na širší oceánské prostory a konflikty už neprobíhaly pouze u pobřeží. Letadlové lodě se staly flexibilními a efektivními nástroji pro projekci vojenské síly, což bylo rozhodující při ovládání moří a oceánů.

Psali jsme:Je oprávněné v případě České republiky hovořit o její militarizaci?

Do začátku druhé světové války dominovaly na moři především bitevní lodě, které představovaly symboly velmocenského postavení na mořích celého světa. Tyto masivní plavidla s těžkými dělostřeleckými bateriemi byly považovány za jádro a základ námořních flotil. Avšak v bitvě u Midway v roce 1942 se ukázalo, že letadlové lodě představují novou sílu, která dokáže změnit výsledek námořního konfliktu, protože „letadlovky“ dokázaly zničit nepřátelskou flotilu, aniž by se musely dostat do přímého kontaktu. Po této bitvě se bitevní lodě postupně stávaly zastaralými a letadlové lodě začaly dominovat jako hlavní nástroj námořní síly. Přechod od bitevních lodí k letadlovým znamenal nejen změnu v taktikách námořních bojů, ale také přizpůsobení celé vojenské doktríny námořních mocností, které musely přehodnotit roli velkých plavidel v rámci soudobých konfliktů.

V období studené války hrály letadlové lodě klíčovou roli v geopolitickém soupeření mezi USA a SSSR. Spojené státy je využívaly jako hlavní nástroj projekce síly, což jim umožňovalo reagovat na krize a konflikty po celém světě. Americké flotily letadlových lodí byly rozmístěny v různých oblastech, čímž USA udržovaly svou dominanci na světových oceánech. Přítomnost letadlových lodí byla zároveň nástrojem diplomatického tlaku, protože umožňovala USA zasahovat v konfliktech a přímo ovlivňovat politické dění v různých regionech. Na druhé straně Sovětský svaz během studené války preferoval jiný přístup. Zaměřil se na rozvoj obranných strategií, které kladly důraz na ponorky a protilodní rakety. Sovětské pokusy o konstrukci letadlových lodí, jako byly třída Kiev a Admiral Kuzněcov, byly omezeny jednak rozpočtovými problémy, jednak odlišnou vojensko-politickou doktrínou a v neposlední řadě i absencí potřebných technologií. Sovětský svaz viděl větší hodnotu v podvodních silách, které nabízely výhodu utajení a silné raketové arzenály pro drtivé zničení protivníka.

V současnosti se letadlové lodě dělí do několika kategorií podle velikosti, výtlaku, kapacity leteckých prostředků a typu pohonu. Největší a nejvýkonnější jsou superletadlové lodě s výtlakem okolo 100 000 tun. Tyto kolosy, poháněné obvykle jaderným pohonem, umožňují nepřetržitý provoz po několik měsíců bez nutnosti doplňování paliva. Jsou schopny nést až 90 a více leteckých prostředků, včetně stíhaček, bombardérů, vrtulníků a průzkumných letadel. Typickým příkladem je americká třída Nimitz, vybavená špičkovými radarovými a letovými systémy, která slouží k dlouhodobým vojenským operacím a geopolitickému nátlaku. O stupeň menší jsou střední letadlové lodě s výtlakem mezi 40 000 a 70 000 tun. Lodě, poháněné konvenčními motory, pojmou 30 až 50 letadel a jsou určeny především pro regionální vojenské operace a podporu spojeneckých sil.

Foto: Letadlová loď USS Nimitz s jaderným pohonem | Shutterstock

Psali jsme:Může Rusko vést svou tankovou válku bez ohledu na ztráty?

Představitelem této kategorie je britská třída Queen Elizabeth, provozující moderní stíhačky F-35B. Další kategorií jsou lehké letadlové lodě s výtlakem v rozmezí 20 000 až 40 000 tun. Jejich kapacita se pohybuje kolem 10 až 20 leteckých prostředků, přičemž důraz je kladen zejména na provoz vrtulníků a letadel s vertikálním vzletem. Zajímavým příkladem je japonská třída Izumo, původně koncipovaná jako vrtulníkový nosič, ale nově přizpůsobená i pro provoz stíhaček F-35B. Do této kategorie jsou někdy zahrnovány i vrtulníkové-výsadkové lodě, které byly přezbrojeny na letouny s kolmým startem. Zmíněný trend nám napovídá, že probíhá renesance lehkých letadlových lodí.

Je důležité se zastavit u jaderného pohonu, který přinesl do světa letadlových lodí revoluci v operativních schopnostech. Jaderné reaktory umožňují „letadlovkám“ operovat prakticky neomezeně dlouho, což značně zvyšuje jejich strategickou hodnotu. První jaderná letadlová loď, USS Enterprise, byla uvedena do služby už v roce 1961 a otevřela cestu pro další generace jaderných leteckých nosičů. S těmito technologiemi letadlové lodě nemusí spoléhat na pravidelné doplňování paliva, což jim poskytuje větší flexibilitu a větší operační dosah. Jaderné pohony tedy nejen že zlepšují efektivitu letadlových lodí, ale také zajišťují, že budou hrát významnou roli v geopolitických rozhodnutích.

Spojené státy provozují největší flotilu letadlových lodí na světě, což jim umožňuje udržovat rychlou a efektivní vojenskou přítomnost v různých regionech. Tato flotila zahrnuje nejen samotné letadlové lodě (11 kusů označené CVN-68 až 78), ale také, doprovodná plavidla, jako jsou torpédoborce, ponorky a logistické lodě, které zajišťují podporu pro rozsáhlé operace. Carrier Strike Groups (svazy letadlových lodí) jsou schopny reagovat na krizové situace v poměrně krátkém čase a ukázat vojenskou sílu na mezinárodní scéně. Spojené státy americké kromě klasických letadlových lodí provozují i silnou flotilu vrtulníkových výsadkových lodí, které jsou schopny provádět obojživelné operace a podporovat letecké operace s konvertoplány V-22 Osprey a letouny F-35B. Mezi nejmodernější patří třída America, jejíž plavidla USS America (LHA-6) a USS Tripoli (LHA-7) jsou optimalizována pro provoz letounů s krátkým vzletem a vertikálním přistáním. Starší třída Wasp zahrnuje sedm jednotek, které kombinují transportní kapacity pro námořní pěchotu s leteckou podporou. Tyto lodě se účastní jak vojenských operací, tak humanitárních misí a krizových intervencí.

Západní země, pokud odhlédneme od USA, především členové NATO a i jejich spojenci, disponují taktéž moderními letadlovými loděmi, které však nedosahují svými schopnostmi stejné úrovně jako ty americké. Velká Británie provozuje dvě letadlové lodě třídy Queen Elizabeth – HMS Queen Elizabeth a HMS Prince of Wales. Každá z těchto lodí má výtlak přibližně 65 000 tun a kapacitu až 65 strojů, a to včetně stíhaček F-35B. Do budoucna Británie plánuje modernizaci letových palub a vylepšení systémů protivzdušné obrany. Francie vlastní jednu jadernou letadlovou loď Charles de Gaulle s výtlakem 38 000 tun a kapacitou až 40 letounů, především stíhaček Rafale M a letadel včasného varování E-2C Hawkeye. Je to zároveň jediná „jaderná letadlovka“, postavena mimo USA. Díky jadernému pohonu je schopna dlouhodobého nasazení bez tankování a pravidelně operuje ve Středozemním moři i Indickém oceánu. Francie zároveň plánuje novou jadernou letadlovou loď třídy PA-Ng s výtlakem přes 75 000 tun, která by měla být spuštěna do roku 2038 s vyšší kapacitou a modernějšími systémy. Zároveň se může francouzské námořnictvo pochlubit třemi vrtulníkovými výsadkovými loděmi třídy Mistral. Itálie se oproti tomu musí spokojit s letadlovou lodí Cavour s výtlakem 27 100 tun a kapacitou až 20 letadel, včetně stíhaček F-35B. Kromě ní provozuje lehkou letadlovou loď Giuseppe Garibaldi s plným výtlakem 14 150 tun, která pojme 16 AV-8B Harrier II. Španělsko disponuje víceúčelovou lodí Juan Carlos I s výtlakem 27 000 tun a kapacitou až 25 letadel, včetně Harrierů a budoucích F-35B. Loď kombinuje funkce letadlové a výsadkové lodě a Španělsko plánuje její modernizaci a do budoucna náhradu jednotkou s vyšší kapacitou a moderními systémy. Austrálie provozuje dvě víceúčelové výsadkové lodě třídy Canberra – HMAS Canberra a HMAS Adelaide. Tato plavidla, inspirovaná španělskou lodí Juan Carlos I, mají výtlak 27 500 tun a kapacitu až 18 vrtulníků nebo letounů s kolmým vzletem. Austrálie v současnosti neprovozuje letouny F-35B, ale zkoumá možnosti jejich akvizice pro budoucí rozšíření leteckých schopností těchto lodí. Japonsko, navzdory pacifistické ústavě, provozuje dvě lodě třídy Izumo (výtlak 27 000 tun, kapacita 28 letounů) a tři třídy Hyuga (výtlak 19 000 tun, kapacita 11 prozatím pouze vrtulníků), které byly přestavěny pro provoz stíhaček F-35B. Jižní Korea v posledních letech rozšiřuje své námořní schopnosti a v rámci tohoto procesu provozuje vrtulníkovou výsadkovou loď ROKS Dokdo (LPH-6111) třídy Dokdo s výtlakem 18 800 tun a kapacitou 15 vrtulníků a její sesterskou loď Marado s plným výtlakem 19 000 tun. Jižní Korea zároveň plánuje vývoj lehké letadlové lodě třídy CVX, která by umožnila provoz stíhaček F-35B a posílila jihokorejskou námořní sílu v regionálním soupeření.

Některé státy, které nelze jednoznačně zařadit mezi západní ani východní blok, budují své námořní kapacity s důrazem na regionální vliv a soběstačnost. Tyto země často kombinují vojenské, humanitární a politické využití letadlových a výsadkových lodí. Prvním příkladem je Turecko, které nedávno zařadilo do služby loď TCG Anadolu s výtlakem 27 000 tun a kapacitou až 12 letounů (včetně dronů a letadel s kolmým startem). Loď je určena pro provoz bezpilotních prostředků Bayraktar a plánovaných lehkých stíhaček. Demonstruje tím svou snahu o regionální nezávislost a schopnost operovat ve Středozemním a Černém moři. Indie v současnosti provozuje dvě letadlové lodě – INS Vikramaditya s výtlakem 44 470 tun (kapacita 22 letadel) a domácí INS Vikrant s výtlakem 40 000 tun. Plánuje třetí letadlovou loď s výtlakem kolem 65 000 tun a moderním katapultovým systémem EMALS, která by umožnila provoz širší škály letounů. Egypt vlastní dvě lodě třídy Mistral s výtlakem 21 300 tun, každá s kapacitou až 16 vrtulníků (Ka-27, Ka-29, Ka-52). Plánuje jejich modernizaci a rozšíření leteckých kapacit pomocí lehkých bojových dronů. Brazílie dlouhodobě usilovala o provoz vlastní letadlové lodě, se po vyřazení své staré jednotky São Paulo (původně francouzská Foch) zaměřila na vývoj víceúčelových plavidel. V současnosti provozuje vrtulníkovou výsadkovou loď NAM Atlântico, což je bývalá britská HMS Ocean, s výtlakem 21 760 tun a kapacitou až 18 vrtulníků. Dnes je tato vlajková loď klasifikována jako víceúčelová letadlová loď.

Nezápadní mocnosti, zejména v Asii, investují do letadlových a výsadkových lodí jako prostředků projekce síly, ochrany námořních zájmů a vyvážení západního vlivu. Slouží jak vojenským, tak politickým cílům, se zaměřením na regionální dominanci. Čína vlastní tři letadlové lodě – Liaoning (výtlak 60 000 tun, kapacita 40 letounů), Shandong (výtlak 70 000 tun, kapacita 44 letounů) a novou Fujian (výtlak 80 000 tun, kapacita 50 letounů), která je vybavena moderním systémem EMALS. Čína zároveň plánuje výstavbu čtvrté jaderné letadlové lodě s výtlakem přes 90 000 tun, což by výrazně zvýšilo její schopnosti. Kromě těžkých nosičů buduje i výsadkové lodě typu 075 (čtvrtá je ve stavbě) a typu 076 (ve stavbě je prototypová jednotka). Díky těmto projektům je Čína státem s největším námořnictvem na světě a zároveň aspirantem na námořní supervelmoc číslo jedna. Rusko provozuje Admirál Kuzněcov s výtlakem 55 000 tun a kapacitou 40 letounů, který je však často mimo provoz kvůli technickým problémům. Plánovaná třída Storm (výtlak 80 000 tun) nebo Projekt 11430E Kapustňák s výtlakem byla kvůli finančním potížím pozastavena, a tak se Rusko prozatím zaměřuje na stavbu dvou menších víceúčelových lodí Projektu 23900, s kapacitou 16 vrtulníků. Poměrně zajímavým je však ruský návrh lehkých letadlových lodí, zvaný Varan. Může nést 24 víceúčelových letadel, šest vrtulníků a až 20 UAV. Írán pracuje na alternativních nosičích pro vrtulníky a zejména drony, které přestavuje z nevyužitých kontejnerových lodí. První jednotka tohoto typu je již spuštěna na vodu a nese jméno po Nader Mahdavi, bojovníkovi zabitém v roce 1987 Američany. 

Letadlové a výsadkové lodě se stávají klíčovým nástrojem geopolitiky nejen pro západní mocnosti, ale i pro státy usilující o regionální vliv nebo globální uznání. Různorodé konstrukce – od těžkých supernosičů po lehké lodě s letadly s kolmým startem – reflektují potřeby jednotlivých zemí reagovat na moderní bezpečnostní výzvy a přizpůsobovat se specifickým regionálním podmínkám.

Zdroj: Defense Magazine