Války, jež započaly v roce 1792 rakousko-pruskou intervencí proti revoluční Francii a poté přerostly v konfrontace (1.) Francouzské republiky se širšími koalicemi evropských států, byly brzy charakterizovány úspěchy francouzských armád, početně ostatně posílených vyhlášením všeobecné branné povinnosti jakobínským režimem z roku 1793. Odrazilo se to i v politicky roztříštěné Itálii, kde v roce 1796 získal velení francouzské armády (a také značnou faktickou moc, vykonávanou třeba i proti vůli tehdy vládnoucího pařížského direktoria) generál Napoléon Bonaparte, pozdější císař Napoleon I. Francouzi přistoupili k zakládání satelitních, tzv. sesterských republik. Když v roce 1798 vystoupilo v řadách vlastně již druhé protifrancouzské koalice Neapolsko na jihu Apeninského poloostrova, kde (a na Sicílii) vládl král Ferdinand IV. z bourbonské dynastie, i to bylo ovládnuto Francouzi, pod jejichž kuratelou zde byla v lednu 1799 vyhlášena tzv. Parthenopská republika (podle někdejší starověké řecké osady v lokalitě Neapole). Už po několika měsících byl tento režim svržen domácími povstalci, jimž z moře asistovalo britské námořnictvo admirála Nelsona. Ferdinand IV. v Neapoli restauroval svou vládu, za krvavých represí proti místním, profrancouzsky orientovaným republikánům.

Foto: Joaquim Murat velí jezdeckému útoku v bitvě u Jeny 14. října 1806, přinášející jedno z rozhodujících francouzských vítězství nad pruskou armádou. Murat byl rozhodně prominentním francouzským vojenským velitelem napoleonské éry, a to i v době, kdy byl už králem Neapolska. Císaři Napoleonovi I. naposledy přímo posloužil ještě v bitvě u Lipska v říjnu 1813. | Wikimedia Commons  / Public domain

Nové okolnosti se však zase naskýtaly o několik let později, počátkem roku 1806. Napoleonovo Francouzské císařství předtím upevnilo svou hegemonii nad velkou částí Evropy opětným vyřazením Rakouska z koalice svých nepřátel (po rakouské kapitulaci v Ulmu a hlavně bitvě u Slavkova). Francouzská armáda se znovu obrátila na jih Itálie a všeobecný odpor, na jaký tady narazila, byl menší než při předchozí invazi. Ferdinand IV. se zase uchýlil na Sicílii, kde zůstával pod ochranou britské válečné flotily. Na trůn v Neapolském království, podřízeném Francii, byl dosazen Napoleonův bratr Joseph Bonaparte. Další více než dva roky poté, v srpnu 1808, měl toho nahradit jiný z rodinných příbuzných francouzského imperátora (jeho švagr) a zároveň jeden z předních velitelů jeho Grande Armée, maršál Joachim Murat.

Psali jsme:Japonský plán na dobytí Austrálie - operace FS byla „naprostým nesmyslem“

Joachim Murat se narodil 25. března 1767 jako jeden ze synů hostinského ve vesnici La Bastide-Fortuniere v jihofrancouzském departementu Lot. Původně nastoupil kněžskou dráhu, ale asi ve 20 letech věku se přiřadil k jezdeckému regimentu v Toulouse. Z počátků jeho vojenské kariéry jsou připomínány jisté problémy v kázeňské oblasti, a také množství jím svedených duelů. Nicméně, nedlouho po začátku revoluce ve Francii se, při svých kontaktech, ocitl v řadách nově zřízené Konstituční gardy (Garde constitutionelle) krále Ludvíka XVI., posléze sesazeného a popraveného. Označován pak za příznivce jakobínů, za jejich tzv. vlády teroru dosáhl vojenských hodností poručíka a kapitána. Na tomto povýšení nic nezměnil ani pád jejich revoluční diktatury v červenci 1794. Poté, co se v říjnu 1795 podílel pod velením generála Bonaparta na potlačení protirepublikánského povstání royalistů v Paříži, jmenoval jej Bonaparte svým adjutantem. Po boku tohoto ambiciózního vojáka korsického původu dosáhl Murat věhlasu jako generál kavalerie za italských tažení let 1796-97, tak jako v letech 1798-99 za expedice do Egypta (země pod osmanskou svrchovaností). Vedl např. jezdecký útok v tzv. bitvě u pyramid v červenci 1798, v níž Francouzi rozdrtili vojsko egyptských mamlúků, a ve spojitosti s pozdějším francouzským výpadem do Sýrie, resp. Palestiny byl povýšen na divizního generála.

Spolu s Bonapartem se předčasně vrátil do Francie, aby se v čele granátníků zúčastnil pařížského převratu 9. listopadu (18. brumairu) 1799, který vynesl Bonaparta do čela francouzského státu. Převzal velení konzulské gardy; a podmínkou pro jeho příští vzestup byl jistě i sňatek, uzavřený v lednu 1800 s Carolinou Bonaparte, mladší sestrou tehdejšího prvního konzula. Po necelém půlroce opět potvrdil své renomé velitele jízdy v severní Itálii, kam pronikla asi 40-tisícová francouzská armáda přes Alpy a 14. června 1800 zasadila porážku Rakušanům v bitvě u Marenga. Mj. jako velitel pozorovací armády v Toskánsku, do roku 1801 přiměl vojsko svého budoucího neapolského rivala Ferdinanda IV. k ústupu z území papežského, Církevního státu ve střední Itálii. V letech 1804/05, vlastně už s transformací Francie v impérium císaře Napoleona I., se dočkal, po udělení funkce guvernéra Paříže, povýšení na maršála a též titulu velkoadmirála a postavení císařského prince.

Jako odměna za jeho úlohu v nové válce s Rakouskem, a nejkonkrétněji ve vrcholném vítězství nad Rakušany a jejich ruskými spojenci u moravského Slavkova 2. prosince 1805, je vysvětlováno jeho jmenování vévodou (později velkovévodou) Bergu a Kleve v březnu 1806. To znamenalo vládu nad vazalským útvarem napoleonské Francie, dříve bavorskými a pruskými územími v části německého Porýní, s centrem v Düsseldorfu. Toto Muratovo panství (přetrvávající do roku 1808) se poté ještě rozšířilo s válečnou porážkou Pruska, na níž měl maršál Murat, svou účastí v bitvě u Jeny 14. října 1806, znovu důležitý podíl. Stejně tak, v době po francouzském obsazení Berlína, patřil k velitelům tažení, směřujícího hlavně proti Rusům přes oblast Polska do Východních Prus. Poznamenáno bylo nerozhodnou, ale krvavou bitvou u Preussisch Eylau v únoru 1807, než později, v červnu téhož roku, vrcholilo francouzským vítězstvím nad ruskými silami u Friedlandu.

Foto: Joachim (Italy zvaný Gioacchino) Murat jako neapolský král, portrét asi z roku 1812. Jeho tendence udržet si vládu v Neapoli třeba i bez ohledu na osudy Francouzského císařství nakonec vedla k roztržce s Napoleonem. | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Cizozemské imitace římských legií

V březnu 1808 byl Murat jako Napoleonův místodržící vyslán do Španělska, kde počínající francouzskou okupaci provázel spor uvnitř vládnoucí bourbonské rodiny, mezi sesazeným králem Karlem IV. a jeho synem Ferdinandem VII. Zatímco na Muratovovu zodpovědnost padl zásah proti lidovému povstání v Madridu počátkem května 1808, vlastně signálu k zahájení španělské osvobozenecké války proti napoleonské nadvládě, francouzský císař, v roli arbitra sporu ve španělské královské rodině, učinil v červenci 1808 španělským králem svého bratra Josepha, dosavadního neapolského krále. Právě v této spojitosti byl tak Murat (jenž si sám zjevně činil naděje na španělský trůn) zase pověřen funkcí panovníka v Neapolsku. Jako král Joachim Napoleon vstoupil do Neapole 6. září 1808 – a jedním z jeho prvních kroků bylo vypuzení britské posádky z ostrova Capri při Neapolském zálivu, obsazeném Brity od roku 1806.

Jeho vláda byla poznamenána reformním duchem, už v návaznosti na vládu Josepha Bonaparta, kdy byly např. zrušeny dosavadní feudální výsady v zemi, ale pokud šlo o dotčené aristokraty, těm zase nové příležitosti poskytl třeba rozprodej zestátněných církevních pozemků. Murat, jenž organizoval armádu i námořnictvo s představou dobytí Sicílie, reformoval i bourbonskou vojenskou akademii v Neapoli, přičemž nabízel možnost důstojnické kariéry též příslušníkům prostých lidových vrstev. K podstatným rysům jeho politiky patřil také razantní postup proti jihoitalskému zbojnictví. Na druhou stranu, širší pozitivní ohlas na politiku Napoleonových vazalů v Itálii ovlivnil, že po roce 1811, stále za pobytu neapolského krále Ferdinanda IV. na Sicílii pod ochranou svých britských spojenců, prosazoval na Sicílii reformy mj. konstitučního rázu lord Bentinck, velitel britských oddílů na ostrově (šlo o koncept politického boje ze strany vojáka, nakloněného liberálním whigům, nikterak podpořený britskou vládou). Součástí Muratovy politiky byly však i tendence, skýtající potenciál roztržky se samotným Napoleonem – totiž snahy o odpoutání se z francouzského poručnictví, vystupovat více jako místní panovník než francouzský vazal. Dokládal to i požadavek stažení francouzských oddílů z Neapolska a naturalizace všech Francouzů ve službách jeho státu jako Neapolitánců z roku 1811.

Murat nicméně přijal císařovu nabídku pozice vrchního velitele kavalerie při invazi do Ruska, zahájené v červnu 1812; a při níž samozřejmě součást mohutné francouzské Grande Armée vytvářel také, a mj., neapolský kontingent. Počátkem prosince 1812, několik dní po katastrofální porážce, jaká zastihla tuto již déle ustupující invazní armádu při přechodu řeky Berezina na Bílé Rusi, převzal dokonce vrchní velení nad jejími zbytky, kdežto sám imperátor se urychleně vracel do Francie. Jeho vlastní nastávající návrat do Neapole (kam dorazil 4. února 1813) přitom zjevně doprovázelo podezření, že se jej Napoleon chystá tamní vlády zbavit, a jsou v této souvislosti zmiňována slova francouzského maršála Davouta, připomínající mu, že králem Neapolska je „jedině z milosti císaře a krve Francouzů“. Murat se diplomatickou cestou obrátil na Rakousko, tj. mocnost tradičně vlivnou v Itálii (a dosud v mezidobí, kdy i to bylo pragmaticky vázáno spojenecky na císařskou Francii), aby sondoval možnost udržení svého trůnu, na nějž by naopak rezignoval Bourbon Ferdinand IV.

Ovšem v situaci, kdy o porážce Francouzského císařství nebylo ještě zcela rozhodnuto, zúčastnil se opět Napoleonova tažení v Německu – včetně masivní bitvy u Lipska, kde Francouzi a jejich spojenci 16.-19. října 1813 podlehli vojskům koalice, vytvořené Ruskem, Rakouskem a Pruskem. Teprve poté francouzské řady zase opustil, a zdržujíc se od počátku listopadu 1813 osobně znovu v Neapoli, přistoupil na nabídku, u jejíhož zrodu stál rakouský kancléř Metternich. Ta mu slibovala, odvrhne-li se od francouzského imperátora, rakouskou a britskou garanci zachování jeho vlády v Neapoli, a navíc zisk území na úkor středoitalského papežského státu, v tu dobu beztak následkem francouzské expanze fakticky zlikvidovaného. Za takových předpokladů uzavřel Murat v první fázi roku 1814 příměří jednak s Rakouskem a jednak s Velkou Británií (za níž jej podepsal lord Bentinck). Ale jestliže na jednu stranu už v lednu 1814 opustil Neapol francouzský vyslanec, na druhou stranu se z rakouské a britské strany sotva jednalo o nějaký upřímný či trvaleji zamýšlený koncept.

Muratovo království tak přečkalo vstup spojeneckých vojsk do Paříže koncem března 1814 a Napoleonův pád, následovaný vcelku velkorysým přístupem vítězů, kteří mu udělili vládu nad toskánským ostrovem Elba, a mír, uzavřený jimi s Francií, nyní opět pod vládou restaurovaných Bourbonů, resp. krále Ludvíka XVIII. Když pak v říjnu 1814 zahájil ve Vídni jednání kongres, na němž měli evropští státníci a diplomaté rozhodnout o celkové situaci především v Evropě po napoleonských válkách, byl to v první řadě francouzský ministr zahraničí Talleyrand (připomeňme, že tento zástupce francouzského krále sloužil ve stejné funkci dříve, v letech 1799-1807, i Napoleonovi), kdo se vyslovil za Muratovo sesazení a návrat krále Ferdinanda IV. do Neapole. V samotném Neapolsku si zatím Murat odcizil část svých přívrženců, když odmítl schválit ústavu, požadovanou po něm karbonáři, členy tajného společenství víceméně liberálního zaměření.

Foto: Zobrazení bitvy u Tolentina 2.-3. května 1815. Tento střet na území středoitalského kraje Marche (tehdy součást Církevního státu), v němž rakouské oddíly zasadily rozhodující úder Muratovu neapolskému vojsku a k němuž došlo v době Napoleonova obnoveného, tzv. stodenního císařství ve Francii, byl v podstatě paralelou toho, čeho se o něco déle než měsíc později sám Napoleon I. dočkal v bitvě u Waterloo. Samotnému Muratovi se poté měl stát osudným pokus vrátit se na neapolský trůn, učiněný ještě v témže roce. | Wikimedia Commons / Public domain

Každopádně, navzdory svému předchozímu jednání, považovanému Napoleonem za zradu, jako novou příležitost pojal Murat Napoleonovo opětné uchopení moci ve Francii v březnu 1815. Tehdy, v souladu s vlastními projekty, vydal manifest, v němž vyzval italský národ k boji za sjednocení své země, a jeho 36-tisícová neapolská armáda vytáhla na sever. 2.-3. května 1815 se u městečka Tolentino v přijadranské části střední Itálie střetl s rakouskými oddíly polního maršála barona Vicenze Bianchiho, o počtu asi 10 tisíc mužů. Přes početní převahu Muratových sil, a také jejich uváděnou kvalitu i statečnost, ty utrpěly, při ztrátách asi 1 700 mužů, nemluvě o dalších 2 400 zajatcích, porážku od disciplinovaných rakouských jednotek (jejichž ztráty se uvádí na méně než 800). Muratova armáda se jako efektivní síla prakticky rozpadla. Rakušané obsadili Neapolsko, kam se vrátil Ferdinand IV. Murat uprchl do Francie, kde však Napoleon jeho nabízené služby už rázně odmítl.

Ukrývající se poblíž Toulonu, po definitivní Napoleonově porážce od Britů a Prusů u Waterloo v červnu 1815 Murat zavrhl perspektivu azylu v Británii. Vypravil se na Korsiku; a s představou obnovy své vlády na jihu Itálie, s hrstkou svých stoupenců (z předtím vyššího počtu mu nakonec zbylo asi 30 ozbrojenců na jediné lodi) se 8. října 1815 vylodil v Pizzu na pobřeží Kalábrie. Byl usmyslen, za předpokladu zisku širší podpory, postupovat na Neapol. Jeho nevelký oddíl byl ale snadno přemožen vojáky jeho bourbonského rivala. Uvězněn v pevnosti v Pizzu, na bázi rozsudku stanného soudu byl 13. října 1815 přiveden před popravčí četu a zastřelen.

Podotkněme, že ze zpětného pohledu nebývá principiálně loutkový režim tohoto francouzského vojáka v jižní Itálii z let 1808-15 obvykle hodnocen ve vyloženě negativním světle – a při své reformní povaze už v kontrastu s jistou strnulostí absolutismu neapolských Bourbonů. Muratem „odchovaní“ důstojníci spolu s přívrženci karbonářů sehráli ostatně vůdčí roli v konstitucionalistické revoluci v Neapolsku v červenci 1820, která však byla v březnu 1821 (a na přímou žádost krále Ferdinanda IV., podanou v Lublani) potlačena zásahem rakouské armády. Kromě toho, francouzský maršál je pokládán za jednoho z průkopníků ideje politického a národního sjednocení Itálie, realizované v následujících generacích. Když v roce 1858 Napoleon III., synovec Napoleona I., jenž ve Francii nastolil éru 2. císařství, vyjednával se Sardinskem/Piemontem spojenectví (to se následně, roku 1859, odrazilo ve společné válce proti Rakousku) a zároveň otázku budoucího uspořádání v Itálii, byl to zřejmě Muratův syn Lucien, s kým kalkuloval jako nástupcem Bourbonů v Neapoli.

Samozřejmě, Sardinsko v čele se savojskou dynastií bylo státem, pod jehož vrchní egidou se v dalších letech sjednocení Itálie stalo skutečností – i když teprve důsledek pádu 2. Francouzského císařství za neúspěšné války s Pruskem z roku 1870, tj. stažení jeho vojenských oddílů z papežského Říma, vytvořil podmínky, aby byl mladým Italským královstvím anektován i Církevní stát. K pádu Bourbonů v Neapolsku a na Sicílii (a připojení těchto oblastí ke sjednocující se Itálii) došlo už o desetiletí dříve, v důsledku dobrovolnické Garibaldiho expedice, a nakonec i v součinnosti s tažením sardinské královské armády, v roce 1860. Dokladem vzpomínek na Murata se později stalo třeba vztyčení mj. jeho sochy při západní fasádě Královského paláce v Neapoli v 80. letech 19. století.