Během druhé světové války bychom našli spoustu pozic, které byly efektivní, ale současně do značné míry ohrožovaly život vojáka. Jednou z nejhorších byla pravděpodobně pozice střelce kulové věže na břiše těžkých amerických bombardérů. Jednalo se o malou těsnou kulovou věž s minimálním výhledem, ze které bylo obtížné uniknout. Věž byla zkonstruována ve 30. letech 20. století a používala ji řada amerických letadel, která za 2. světové války bojovala proti silám Osy.

Břišní kulová věž, navržená společností Sperry Corporation, byla hydraulicky ovládaným doplňkem dvou hlavních letounů: Boeing B-17 Flying Fortress, Consolidated B-24 Liberator a jeho námořní verze PB4Y-1. Šlo v podstatě o kouli, která vyčnívala ze spodní části letounu a měla za úkol chrániit jeho zranitelnou spodní část.

Foto: Spodní kulová věž Sperry | Imperial War Museum / Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Štěchovický poklad: Namísto zlata tajná zázračná zbraň

S průměrem pouhých 1,2 m byla kulová věž poměrně malá. Byla vybavena dvěma kulomety Browning AN/M2 ráže 12,7 mm, optickým zaměřovačem Sperry a dvěma zásobníky munice s 250 náboji pro každou zbraň. Věž se otáčela o 360 stupňů, což střelci umožňovalo lokalizovat cíle a zaměřovat je v celé spodní polosféře vlastního letounu. To bylo jejím hlavním účelem – bez efektivního spodního střeliště by bylo břicho obrovských letounů zcela bezbranné a mimořádně zranitelné.

Výcvik leteckých střelců probíhal v leteckých školách, které vznikaly po celých Spojených státech v roce 1941. Při nástupu se frekventanti šest týdnů učili odhadovat vzdálenost, balistiku, rozpoznávat letadla, a také komunikovat morseovkou. Absolvovali střelecký výcvik na zemi i ve zkušebních letounech. V době svého největšího rozmachu vycházelo z těchto škol 3500 absolventů týdně a do konce války jich bylo přibližně 300 000.

Vzhledem k velikosti věže byli pro tuto pozici nejvhodnější muži, kteří byli obvykle nejmenšími členy posádky letadla. Vyšší muži by se ve stísněném malém prostoru uplatnili jen obtížně. V neprůstřelných vestách a elektricky vyhřívaných leteckých kombinézách střelci vstupovali do neizolované koule, která je, pokud nereagovali dostatečně rychle, činila velmi zranitelnými vůči nepřátelské palbě.

Aby se střelec dostal dovnitř kulové věže, musel vstoupit dveřmi umístěnými na podlaze letounu. Věž musela být při nastupování otočena tak, aby zbraně mířily k zemi. Poté střelec položil nohy na patní opěrky a spustil se dovnitř. Aby se střelec vešel dovnitř věže, musel zaujmout polohu podobnou poloze plodu s koleny pokrčenými těsně u těla. Některé mise trvaly až deset hodin, a spodní střelec musel v této nepřirozené a nepohodlné poloze trávit celou dobu letu – přičemž na jeho bdělosti často závisel střelcův vlastní život i životy spolubojovníků.

Psali jsme:Polské Thermopyly s dobrým koncem: Bitva u Hodówa, ve které bojovalo 400 Poláků proti 40000 Tatarů

Střelec v obou rukou držel dva ovládací joysticky, jeden k otáčení koule a druhý ke spouštění palebného mechanismu kulometů. Nožní pedály na podlaze pak ovládaly zaměřovač mezi nohama a interkom, který sloužil jako jediná forma komunikace mezi střelcem a zbytkem posádky.

Rukojeti závěru byly umístěny příliš blízko střelce, aby je bylo možné snadno ovládat, a proto bylo k rukojeti přes kladky připojeno ovládací lanko. Dalším faktorem bylo, že ne všechny závady bylo možné odstranit natažením zbraní. V mnoha případech, kdy došlo k zaseknutí zbraně, bylo nutné, aby střelec zbraň znovu nabil, což vyžadovalo přístup do komory kulometu, avšak s ohledem na stísněné prostory byla taková operace mimořádně obtížná.

Malá okénka v kouli pak umožňovala střelci vidět pod letoun. Interkom byl zásadním prvkem, protože spodní střelec neviděl, co se děje nad letounem, a přebírat cíle svých kolegů mohl jen podle jejich pokynů. Malé rozměry kulové věže neumožňovaly umístit do ní další vybavení. V důsledku toho byl např. padák pro spodního střelce umístěn v trupu letounu poblíž vstupního poklopu.

Nebylo to příliš praktické místo, protože střelec musel otevřít poklop, vstoupit do trupu a připnout si padák - to vše často při různých poškozeních letounu, kdy tento hořel či padal do vývrtky. Kouli nemuselo být snadné opustit i za relativně klidného letu, protože tato byla ovládána citlivým mechanismem, který mohl být poškozen, a poklop se nemusel protnout s průlezem (to bylo možné jen v určité poloze). V případě, že byl letoun poškozen a byl vydán rozkaz k jeho opuštění, měl střelec kulové věže ze všech členů posádky nejmenší šanci na přežití. Existoval model padáku, který střelci mohli nosit připnutý na hrudi. Ten však ještě více omezoval jejich beztak ztížené podmínky pohybu. Na druhou stranu jim dával šanci opustit věž bez nutnosti vylézt napřed do trupu letounu.

U letounů B-17 pak bylo dalším problémem kulových věží to, že je nebylo možné zatáhnout do trupu. I když byly poškozené či zcela nefunkční, věže stále trčely ze spodní části letadla a představovaly tak zbytečnou zátěž a zvyšovaly bez užitku odpor vzduchu. Bylo však možné je před nouzovým přistáním odhodit.

Spodní věže také ztěžovaly bezpečné přistání letounu. Bylo velmi důležité, aby střelec kulové věže nastavil při přistání správnou pozici, jinak by koule zbraněmi narazila na zem dříve než podvozek. Věž měla být vodotěsná, ale nebyla zcela, a pokud se střelci před nouzovým přistáním na vodní hladinu nepodařilo věž včas opustit, měl vážný problém. V případě B-24 vyžadovala konstrukce příďového podvozku, že bylo možné věž do trupu zatáhnout, což obecně šance střelce na přežití poněkud zvyšovalo.

Básník Randall Jarrell, který sloužil v americkém armádním letectvu, popsal nebezpečnou povahu práce střelce kulové věže ve své básni Smrt střelce kulové věže následovně: 

„Z matčina spánku jsem propadl státu,
a choulil se v jeho břiše, až mi zmrzla mokrá srst.
Šest mil od země, vysvobozen ze snu o životu,
probudil se do černého flaku a noční můry stíhací.
Když jsem zemřel, vyplavili mě z věže hadicí.“

Zdroj: warhistoryonline