Jedním z nejlepších stíhacích, stíhacích bombardovacích, nočních stíhacích, doprovodných a průzkumných letounů druhé světové války byl nezpochybnitelně Lockheed P-38 Lightning. Do služby vstoupil těsně před Pearl Harborem a ve výrobě zůstal až do konce války. A to jako jediný americký letoun. Lightning, jehož konstrukce vznikla koncem 30. let 20. století, byl po svém příchodu do služby jedním z nejschopnějších letounů na světě a stanovil nová měřítka pro výkony stíhacích letounů.

P-38 byl schopen držet krok s nejnovějšími a nejlepšími vrtulovými letouny až do roku 1945, přestože se vyráběl od začátku války. V mnoha ohledech je tento rychlý, všestranný dvoumotorový letoun srovnatelný s legendárním britským Mosquitem, rovněž velmi výkonným a univerzálním strojem, který byl mezi piloty velmi oblíbeným a nepřáteli obávaný.

Foto: P-38J amerického armádního letectva na Kalifornií v roce 1944 | U.S. Air Force

Psali jsme:Indická armáda plánuje modernizovat vozidla BMP-2

Myšlenka na letoun P-38 se zrodila v roce 1937, kdy americký armádní letecký sbor vydal specifikaci X-608, v níž byly uvedeny požadavky na nový stíhací letoun. Jedním z hlavních bodů specifikace X-608 byly výškové výkony. Musel být také schopen dosáhnout rychlosti 580 km/h a vystoupat do výšky 6 000 m za pouhých šest minut. V té době to byl nejnáročnější požadavek letectva, jaký byl kdy vydán. Letoun měl být osazen motory Allison V-1710 V12.

Aby Lockheed překonal tak vysokou laťky, musel přemýšlet nově. Naštěstí byl jedním z konstruktérů v týmu Clarence "Kelly" Johnson, uznávaný inženýr, který byl géniem stojícím později i za dalšími slavnými letouny jako U-2 a SR-71. Návrh byl rozhodně netradiční s letounem rozděleným do tří modulů. Za každým ze dvou motorů V12 se nacházel ocas. V gondolách se nacházely rozsáhlé systémy turbodmychadel motorů, chladič a podvozek. Pilot byl umístěn v centrální gondole, v níž se nacházelo i třetí podvozkové kolo. Jedním z mnoha unikátních rysů P-38 byl jeho tříkolový zatahovací podvozek, který byl v té době u stíhaček vzácností.

Letoun neměl zbraně v křídlech, jak bylo u amerických stíhaček zvykem, ale místo toho byly umístěny na přední části centrální gondoly. Díky tomu měl P-38 vynikající přesnost až do vzdálenosti téměř 1 000 metrů, protože kulomety i kanón střílely přímo vpřed. Zbraně montované u jiných typů do křídel byly nastaveny tak, aby se jejich palba v určené vzdálenosti křížila, což ztěžovalo zasažení cíle, který se pohyboval výrazně před či za tímto bodem. P-38 byl obvykle vyzbrojen čtyřmi kulomety ráže 12,7 mm a jedním kanónem ráže 20 mm.

Společnost Lockheed zkonstruovala koncem 30. let prototyp, který poprvé vzlétl v lednu 1939. Jeho extrémní výkony byly okamžitě rozpoznány. Následující měsíc uskutečnil XP-38 přelet nad USA, kde dosáhl neuvěřitelné rychlosti 676 km/h. Pro srovnání, Supermarine Spitfire v té době dosahoval maximální rychlosti kolem 580 km/h. Krátce poté byl letoun schválen do výroby jako P-38. Britové mu později dali jméno "Lightning".

Psali jsme:Pozapomenuté německé samohybné dělo

Když byly první letouny P-38 dodány armádnímu letectvu (USAAF), jednalo se o jeden z nejrychlejších letounů na světě. Snadno splňoval původní požadavky a ještě něco navíc, měl obrovský dolet 1 850 km a pumový náklad srovnatelný s ranými čtyřmotorovými B-17 Flying Fortress. Byl také schopen dosáhnout výšky 1 000 m za pouhou jednu minutu. Letoun byl však současně plný nových a složitých technologií, takže jeho náročná výroba byla zpočátku pomalá.

Británie a Francie si v roce 1940 objednaly dohromady 667 letounů P-38, a když Francie padla, převzala její objednávku Británie. Britové však nebyli svými verzemi letounu příliš nadšeni, takže většina objednávky byla přesměrována k USAAF. P-38 si v roce 1942 připsal první americké vítězství nad německým letounem, a to proti námořnímu hlídkovému bombardéru Focke-Wulf Condor Fw-200.

P-38 si nejlépe vedl v Tichomoří a Japonci se ho obávali a přezdívali mu "dvě letadla, jeden pilot". Nad rozsáhlými oblastmi Pacifiku se letoun velmi dobře osvědčil zejména díky svému dlouhému doletu. Tento dolet byl využit v roce 1943, kdy se američtí šifranti dozvěděli o letu, který vezl japonského admirála Isoroku Jamamota, strůjce útoku na Pearl Harbor. Letouny P-38 uskutečnily téměř 1 600 km dlouhou cestu nad Tichým oceánem a bombardér, kterým Jamamoto při své inspekční cestě cestoval, zachytily a sestřelili – admirál byl zabit. Tento okamžik znamenal pro morálku USA obrovskou vzpruhu.

Za celou dobu americké účasti ve druhé světové válce bylo vyrobeno více než 10 000 letounů P-38, které absolvovaly více než 130 000 letů. Vynikal zejména ve vzdušném průzkumu a byl v této roli hojně využíván, přičemž jeho piloti pořídili 90 % všech leteckých snímků pořízených nad Evropou. Známým pilotem průzkumného Lightningu byl francouzský spisovatel Antoine de Saint-Exupéry, autor Malého prince.

I když byl P-38 fantastický a všestranný letoun, trpěl také několika problémy, které byly jeho konstrukci vlastní. Nejzávažnějším z nich byla jeho nechvalně známá schopnost stát se při extrémně vysokých rychlostech nebezpečně nestabilním a zablokovat řízení. P-38 byl tak rychlý, že se dostával do dosud neprobádaných oblastí aerodynamiky. Při vysokých rychlostech, například při střemhlavém letu, se ocas letounu začal prudce třást a příď klesala, čímž se jeho střemhlavý let zkracoval a rychlost se dále zvyšovala. Řízení přestávalo reagovat. Inženýři společnosti Lockheed se léta snažili problém vyřešit, což se jim nakonec podařilo.

Celkově se P-38 stal světovou špičkou hned po svém uvedení do služby. Díky své velikosti, rychlosti, odolnosti a užitečnému zatížení si vedl dobře téměř v každé roli a byl skutečně velmi nebezpečným protivníkem. North American P-51 Mustang jej do značné míry zastínil, ale díky dvoumotorovému uspořádání a dalším přednostem si P-38 udržel svou důležitost až do konce války.

Zdroj: warhistoryonline.com