První pluk ruské námořní pěchoty, který založil car Petr Veliký v roce 1705, se pod velením majora Kremkova zanedlouho vyznamenal v bitvě u Poltavy proti Švédům. Od té doby se ruští/sovětští námořní pěšáci do dějin zapsali ještě mnohokrát, včetně období Velké vlastenecké války (1941–1945).

Foto: Sovětští mariňáci | Ministerstvo obrany Ruské federace

Ačkoli byly sovětské ozbrojené síly v meziválečném období mimořádně početné, jednotky námořní pěchoty mezi nimi dlouhá léta chyběly. Důvod byl jednoduchý – pád carského režimu a následný revoluční chaos doslova zdecimoval celé námořnictvo, které se z této pohromy dlouho vzpamatovávalo. Teprve v roce 1939 admirál a lidový komisař válečného loďstva Nikolaj Kuzněcov zreorganizoval Baltskou flotilu, přičemž při této příležitosti vznikla 1. brigáda námořní pěchoty plukovníka Tarantila o síle 8 000 mužů.

Psali jsme:Nové náborové video čínské armády "Jsem čínský voják"

Další jednotky vznikly až po 22. červnu 1941, často poměrně živelným způsobem. Tvořili je převážně přebyteční námořníci nasazovaní při obraně pobřežních základen a teprve časem na frontu přicházely nové oddíly určené pro pobřežní operace. Do konce války námořní pěšáci bojovali ve čtyřiceti brigádách, šesti samostatných plucích a jiných menších jednotkách v celkovém počtu asi 350 000 mužů, a to nejen na pobřeží, ale také ve vnitrozemí. Statut námořních pěšáků si mohli nárokovat i muži z Tichooceánské a Amurské flotily, které sice proti Němcům nebojovali, ale po ztrátách z prvních měsíců války byli personálně kanibalizováni a přebyteční námořníci odcházeli do běžných střeleckých divizí.

Námořníci přirozeně nebyli nijak důkladně cvičeni na pozemní boj. Z pěchotních dovedností se v přijímači naučili pochodovat a střílet z pušky, což pro práci na lodi stačilo. Proto se na pozemní frontě zpočátku neradi a špatně zakopávali, neuměli se krýt, plížit ani využívat výhod terénu, a útočili vzpřímení v sevřených řadách. Těžší zbraně neuměli ovládat, ale rychle se učili zacházet alespoň s minomety a protitankovými puškami. Na druhou stranu byli hrdí na námořní tradice, v boji nepanikařili a bez rozkazu neustupovali. Díky těmto faktorům si brzy získali renomé neohrožených bojovníků, kteří pohrdají smrtí. Uniformy jejich velení příliš neřešilo – zpočátku bojovali v tom, co dostali na lodích. Pokud se dožili fasování nové výstroje, obdrželi stejnou jako příslušníci pozemních jednotek, přičemž některé brigády si ponechaly alespoň černé námořní výložky. Jednu věc si ale bývalí námořníci přece jen vzít nenechali – jejich symbolem se stala tzv. „fufajka“, modrobílé pruhované námořnické tričko. I když jednotky nesly v názvu hrdé slovo „námořní“, námořníci v nich obvykle tvořili 30 až 80 % mužstva, zbytek byli buď čerství odvedenci, nebo navrátilci z nemocnice, kteří původně bojovali v jiných jednotkách. Jak bylo v Rudé armádě zvykem, část personálu námořních brigád tvořily ženy coby spojařky, zdravotnice a podobně.

Sovětská námořní pěchota vstoupila do bojů hned v prvních hodinách války. Němci chtěli již 22. června 1941 dobýt lotyšskou námořní základnu Liepaja, a proto pro útok vyčlenili celou 291. pěší divizi. Obránci se však drželi nečekaně dobře. Boje se protáhly na celý týden, přičemž na obraně přístavu se podílelo i asi 1 000 kadetů z námořního učiliště. Po pádu Liepaji se v Baltském moři díky narychlo povolaným námořníkům nějakou dobu držely také další základny, především Tallin a Hanko. Nejslavnější chvíle však námořníky Baltské flotily čekaly při obraně Leningradu. Do ústupových bojů nejprve zasáhly brigády námořníků evakuovaných z Tallinu a okolních ostrovů. Po pádu Carského Sela 12. září 1941, vzdáleného od Leningradu pouhých 25 km, mobilizoval místní sovět námořníky z lodí Baltské flotily. Na frontu okamžitě vyrazilo 12 000 mužů, kteří prakticky z chodu odrazili několik německých útoků. Podařilo se jim to i díky podpoře svých kamarádů – dělostřelců z bitevní lodi Okťabrskaja revoljucija a křižníku Kirov. Fronta u Leningradu se nakonec stabilizovala, přešla ve válku poziční a z mnohých námořních pěšáků se stali vynikající odstřelovači.

Prvními námořními pěšáky na jihu východní fronty se stali dobrovolníci z bitevní lodi Parižskaja komuna. V červenci 1941 vytvořili oddíl pod velením majora Potapova a na přístupech k Oděse bojovali v sestavě 161. střeleckého pluku. Na začátku srpna pak z dalších námořníků vznikl 1. samostatný pluk plukovníka Osipova. Na frontu záhy přišly další jednotky, takže Oděsu nakonec bránila brigáda, dva pluky a tři prapory bývalých námořníků. A osvědčily se. Například rota kapitána Lamzina dokázala 8 hodin odrážet útoky německého praporu s podporou tanků a ustoupila teprve na rozkaz po vyčerpání zásob munice.

Psali jsme:Náročný výcvik ruských speciálních sil s kulomety

Také díky námořním pěšákům se Černomořské flotile podařilo Oděsu evakuovat, což se při vší bídě prvních válečných měsíců dá považovat za úspěch. Těchto asi 80 000 mužů pak posílilo obranu Sevastopolu. O Vánocích roku 1941 Černomorci přichystali protivníkovi jedno nemilé překvapení, když se v rámci 51. armády úspěšně vylodili na východní části Krymu. Německé velení ani ve snu nenapadlo, že by se někdo mohl o námořní výsadek pokusit ve dvacetistupňovém mrazu. Překvapivá akce se však zdařila jen částečně. Sovětská vojska sice obsadila Kerč a Feodosiji, leč průlom k obleženému Sevastopolu Němci a Rumuni přece jenom zastavili. Fronta se částečně ustálila, ale během května 1942 ofenzíva generála Mansteina tři sovětské armády doslova smetla do moře.

Zvlášť iniciativně si však vedla malá Azovská flotila, která ve stylu britských Commandos, jen v zimě 1941–1942 provedla 84 malých diverzních výpadů a výsadků na nepřítelem kontrolovaném pobřeží. Technicky se jednalo o mimořádně složité operace už proto, že sovětské námořnictvo nedisponovalo prakticky žádnými výsadkovými čluny. Několik málo funkčních jednotek zbylo ještě z carských časů, nové se nevyráběly a z dodávek lend-lease dostala americké výsadkové čluny LCI a LCT jen Tichooceánská flotila a to až v roce 1945. Muselo se tedy improvizovat a k břehům přirážely torpédové či hlídkové čluny, zkonfiskované rybářské bárky a občas dokonce jen prámy poháněné pádly. Překvapivé výsadky tudíž nikdy nebyly příliš početné a často končily dokonce až 100% ztrátami. Přesto svůj účel plnily, protože na pobřeží vázaly nepřátelské jednotky, které nemohly být nasazeny jinde. Nejúspěšnější akce se odehrála 23. února 1942, kdy se 400 námořních pěšáků naprosto nečekaně vylodilo na severním pobřeží Taganrožského zálivu. Za cenu pouhého jednoho padlého pobili 160 Němců, zničili štáb praporu, šest dělostřeleckých a minometných baterií a s 20 zajatci se stáhli zpět.

Opěšalí námořníci se v počátečních fázích války velmi osvědčili a tak není divu, že je vrchní velení používalo zdaleka nejen pro pobřežní operace. U Moskvy bojovalo celkem sedm oddílů Tichooceánské flotily podporovaných dvěma dělostřeleckými prapory vyzbrojenými těžkými námořními kanony ráží 100 a 152 mm, tedy řádově několik tisíc mužů. Jeden oddíl se také 7. listopadu 1941 účastnil slavné přehlídky na Rudém náměstí, odkud odešel přímo na frontu. Tam si námořníci vedli skvěle, byť jako obvykle, za cenu obrovských ztrát. Mezi mnoha dnes už bohužel bezejmennými muži je znám desátník Lobčenko, který 20. prosince 1941 zničil dva tanky a také komisař Vasiljev, jenž poblíž Sosnovky po smrti všech vyšších důstojníků, převzal velení 154. praporu a vedl své muže do úspěšného protiútoku, což mu vyneslo vyznamenaní Hrdiny SSSR, ovšem in memoriam.

Ve Stalingradu bojovaly dvě brigády námořních pěšáků. Původně šlo o námořníky Severní flotily s bojovými zkušenostmi z Karélie. Obě byly nasazeny na přístupech k městu, ale jejich největší chvíle přišly ve Stalingradu samotném. Například v září 1942, když byla situace obránců velmi kritická, Němci obklíčili betonové silo na břehu Volhy v jižní části města. Obránce sila tvořilo několik vojáků 35. gardové divize, ale 17. září večer dostali vítanou posilu. Probily se k nim zbytky čety námořní pěchoty poručíka Chozjanova se dvěma kulomety a dvěma protitankovými puškami. Tím vzrostl počet obránců na 50. Druhý den, po mohutné dělostřelecké přípravě, na ně zaútočila 94. saská pěší divize ale byla odražena. A ne jednou. Vojáci a námořníci jen onoho dne zahnali Němce desetkrát. Dokázali se pak udržet ještě další dva dny. To už jim ale došly protitankové náboje a granáty a použitelný byl už jen jeden kulomet. Ve vzduchu bylo tolik prachu, že Němci, kteří se probojovávali dovnitř, museli střílet naslepo. Poslední obránci se ze sila probili 20. září večer. Také díky obráncům sila se Němci zdrželi a přes Volhu se mezitím přeplavila divize generála Rodimceva a dočasně zachránila situaci.

Námořní pěšáci se však nevyznamenali jen v obilném sile. Ne náhodou obě brigády námořní pěchoty obdržely čestný název gardový. Zapomenout by se však nemělo ani na námořní pěšáky Volžské flotily, kteří v srpnu 1942 vytvořili dva samostatné prapory a zasáhli do počáteční fáze stalingradských bojů. V důsledku ztrát později následovalo sloučení do jednoho praporu, a i když ten byl prakticky vyhlazen, doplnili zbývající veteráni stavy jiných jednotek. Ve městě na Volze však bojovali nejen kmenoví námořní pěšáci, ale také bývalí námořníci v jednotkách pozemní armády, například odstřelovač Vasilij Zajcev, původně písař u Tichooceánské flotily, nebo Ilja Kaplunov, který za výkony v řadách 86. divize (zničil tři tanky během několika minut) dostal vyznamenání Hrdina SSSR, leč bohužel posmrtně.

Také na kavkazské frontě v roce 1942 bojovaly tři brigády námořní pěchoty. Účastnily se jak ústupu a obrany přístupů k Tuapse, poslední větší sovětské námořní základně v Černém moři, tak následného protiútoku přes Tamaňský poloostrov, Krym a Dněstr. V poslední fázi války brigády černomořských námořních pěšáků postupovaly proti proudu Dunaje, kde doprovázely Dunajskou flotilu admirála Cholosťjakova a došly přes Bratislavu až do Vídně. 83. brigáda černomořské námořní pěchoty ze stavu 5. gardového tankového sboru se však od Dunajské flotily oddělila a zamířila na sever. Podílela se na osvobození Brna, pokračovala ve směru na Prahu a konec války ji zastihl snad kdesi na Vysočině. K rozsáhlému nasazení námořní pěchoty došlo také v Karélii, kde proti finské armádě bojovalo hned jedenáct brigád složených z námořníků Severní, Tichooceánské a Amurské flotily. V těžkých klimatických podmínkách se osvědčili především jako průzkumníci, diverzanti a odstřelovači.

Opomenout rozhodně nejde ani nasazení námořních pěšáků během bojů o tzv. Malou zemi, tedy o malé předmostí jižně od Novorossijska, přístavu ležícího na severovýchodním pobřeží Černého moře. S plánem velké výsadkové operace Moře Stalin seznámil své generály na poradě v Kremlu 24. ledna 1943. Dvě armády měly Novorossijsk dobýt a obklíčit, přičemž část útočících vojsk dostala za úkol vylodit se v německém týlu. S ohledem na spojenecké zkušenosti z Guadalcanalu a od Dieppe a na vlastní debakl u Kerče a Feodosije šlo o velmi riskantní plán. Stalin však dost možná hodlal svým spojencům ukázat, že když se chce, všechno jde a doufal, že názorný příklad urychlí vylodění ve Francii. A tak se 3. února 1943 v noci na břeh Ozerjské zátoky snesla smršť těžkých lodních granátů křižníků Krasnyj Kavkaz a Krasnyj Krym, palebná podpora Černomořské flotily a v zápětí k pobřeží vyrazila výsadková plavidla s 1 500 námořními pěšáky první vlny. Všechno šlo špatně již od začátku. Ačkoli lodní dělostřelci municí rozhodně nešetřili, zničili jen klamná postavení německého dělostřelectva a část rumunských kulometných hnízd.

Tanky Grant a Stuart americké výroby opustily výsadkové prámy v příliš hluboké vodě a na břeh se jich dostalo jen několik. Německá děla ničila výsadková plavidla ještě na moři a námořní pěšáci, kteří se přeci jen dostali na břeh, se okamžitě octli ve vražedné palbě kulometů. Plánovaná ukázková operace se nekonala, Němci a Rumuni zlikvidovali zbytky první výsadkové vlny a druhou rozstříleli ještě na moři. Vypadalo to na zbytečné krveprolití, ale malý oddíl majora Cezara Kunikova se mezitím překvapivě uchytil na Novorossijském předměstí Stanička. Kunikov měl původně jen odvést pozornost a „dělat rámus“ přímo před známým postavením nepřátelského pobřežního dělostřelectva a potom se stáhnout, jenže ani jedno dělo nevystřelilo. Němečtí dělostřelci nevěděli, zda se nejedná o vlastní síly, a když svůj omyl zjistili, bylo pozdě. Na břeh se ukázněně vylodilo prvních 250 mužů, kteří dobyli pozice německých baterií a rozprášili zmatený německý protiútok, což umožnilo vyslání posil, které také dostali. Velitel operace generál Petrov totiž zareagoval velmi pružně a již následující noci poslal Kunikovovi celý pluk výsadkářů a dalšího dne dokonce tři brigády námořní pěchoty i s těžkou výzbrojí. Němci naopak první tři dny nedělali v podstatě nic. Přiváželi posily a hodlali zahnat Rusy do moře promyšleně a ukázněně. Když se k útoku přece jen odhodlali, na předmostí bylo už námořních pěšáků příliš mnoho. Rozpoutala se sedmiměsíční urputná bitva, která skončila až 16. září 1943 osvobozením Novorossijska.

Námořní pěchota excelovala v prvních kritických letech války, kdy bojovala proti postupujícímu nepříteli. Když se ale karta obrátila a sovětská vojska hnala nepřítele na západ, námořní pěšáci bojovali včlenění do větších skupin armád a tak trochu se v dějinných událostech ztrácejí. Jeden velký úkol je však čekal na samotném sklonku války na Dálném východě, kde nasazení sovětských námořních pěšáků dostalo konečně ve větším měřítku charakter, jaký se od něj očekával, tedy kooperace s námořnictvem a četné výsadky v týlu nepřítele či boje na ostrovech. Celkem pět výsadkových operací proběhlo v severní Koreji, konkrétně v Juki, Rasinu, Seisimu, Odecinu a Genzanu. Juki Japonci vůbec nebránili a v Rasinu námořní pěšáci pouze pochytali několik demoralizovaných Japonců. Odpor zde nepřítel kladl jen na dvou malých ostrůvcích poblíž přístavu, kde Rusové s palebnou podporu minolovek během jednoho odpoledne pobili či zajali 200 císařských vojáků. Vylodění v Genzanu se odehrálo až po kapitulačním projevu císaře Hirohita, takže vojáky přivítali japonští parlamentáři s bílou vlajkou a stejná scéna se odehrála v Odecinu.

Rozsáhlejší boje však zažil Seisin, kde 13. srpna 1945 bez odporu přistála stovka mužů nadporučíka Leonova a opatrně zahájila postup do města. Japonci mezitím zmobilizovali žáky vojenské školy, podnikli protiútok a Leonovovy mariňáky zatlačili na pobřeží. Teprve příjezd brigády generála Trušina situaci změnil, a Sověty čekal dvoudenní pouliční boj, v němž zvítězili a zajali na 3 000 Japonců. Tím akce sovětské námořní pěchoty v Koreji skončily. Řada ruských historiků dodnes tvrdí, že korejští civilisté vítali své osvoboditele s obrazy Kim Ir-Sena, Lenina a Stalina v rukou a s revolučními písněmi na rtech.

Další boje se odehrály na Sachalinu, od rusko-japonské války z let 1904–1905 rozděleném na ruskou a japonskou část. Na severu zahájila pozemní útok vojska generála Ďjakonova, přičemž 113. brigáda námořní pěchoty admirála Andrejeva měla postup pozemních vojsk urychlit výsadky v japonském týlu. Útok začal 11. srpna a brzy uvázl v pohraničních hvozdech hájených nepočetnými, leč odhodlanými japonskými oddíly plukovníka Kobajašiho. Námořní pěchota se mezitím vylodila v přístavech Toro a Estoru, kde pobila či zahnala asi dvě roty Japonců. Další výsadek se uskutečnil v přístavu Maoka, kde odpor ustal až za dva dny. Jakmile pohraniční obranu prorazila i vojska generála Ďjakonova, boje na Sachalinu v podstatě skončily. Když námořní pěšáci 23. srpna připluli do města Otomari, 3 000 japonských vojáků se vzdalo.

Jakkoli se operace v Koreji a na Sachalinu zdají být víceméně operetními, na Kurilách čekal sovětské námořní pěšáky tvrdý boj. První na řadě byl malý ostrůvek Šumsu, který leží takřka na dohled od Kamčatky. Japonci jej však během války proměnili v pevnost bráněnou 8 500 dobře vyzbrojenými muži. Útok přibližně stejného počtu Sovětů začal náletem 18. srpna, tedy již po japonské kapitulaci. Obránci se nakonec nicméně chopili zbraní a bojovali. Pobřežní baterie ničily výsadkové lodě LCT s těžkou technikou, a na břeh se dostaly jen dezorganizované skupinky s lehkými zbraněmi, navíc bez spojení, protože se všechny vysílačky utopily. Tvrdé boje trvaly pět dní a teprve potom se zbylí Japonci na rozkaz z Tokia vzdali. Sovětské ztráty byly mimořádně těžké (každý druhý voják padl), ale ostatní ostrovy Kuril, kde se japonské posádky vzdávaly jedna za druhou, již sovětská vojska obsadila bez odporu. Tím skončila 2. světová válka i pro sovětské námořní pěšáky. Nesporně v ní zanechali výraznou stopu.

Zdroj: britannica