Maynard Smith je v análech amerického letectva zapsán navždy jako první držitel Medaile cti za druhou světovou válku. Projevil mimořádnou odvahu během náletu na ponorkovou základnu, přesto se k němu letectvo nikdy příliš nehlásilo. Maynard Smith by se totiž dal označit nejen jako hrdina, ale také jako pořádný hajzlík.

Foto: Maynard Smith jako palubní střelec | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Velké vítězství Konfederace u Chancellorsville a geniální plán generálů Lee a Jacksona

Maynard Smith se narodil v díře jménem Caro v Michiganu. Svůj život trávil utrácením peněz z dědictví a pracoval jako úředník. Nikdo ho neměl rád a on neměl rád nikoho. Protivný, otravný, věčně naštvaný chlápek, kterým všichni pohrdali. Navíc provedl několik finančních podvodů, takže mu hrozilo vězení. Amerika válčila s Hitlerem, a tak mu soudce dal na výběr – basa nebo nástup do armády. Smith si samozřejmě raději vybral armádu, ale šel na to chytře. Rozhodně neměl zájem se špinit někde v zákopech, kde by mohl nedejbože umřít. Chtěl být co nejdříve důstojníkem a skončit někde na štábu nebo ve skladu. Nejlepší šanci mu nabízelo letectvo. Každý, kdo prošel výcvikem letce, totiž dostal minimálně poddůstojnickou hodnost. Smith se tedy přihlásil k letectvu, konkrétně do kurzu na palubního střelce. Do školy kadetů v Harlingenu ho přímo na nástup přivedl v poutech místní šerif. Takový úvod byl opravdu impozantní.

Jednatřicetiletý Smith ale mezi všemi těmi dvacetiletými kluky působil jako podivín, kamarády si během výcviku žádné nenašel, navíc měl neustále problémy s disciplínou. Kurzem ale nakonec prošel a získal hodnost rotmistra. On sám tím považoval svou službu vlasti za splněnou a očekával, že jako poddůstojník dostane kromě frček také teplé místo v zázemí. Jenže letectvo to vidělo jinak, a tak Smith putoval lodí do Anglie ke 423. bombardovací peruti v Turleighu. Jeho pověst ho ale předcházela, takže ho do posádky nikdo nechtěl. Vysedával na základně a popíjel čaj v kantýně. Ostatní mu říkali Snuffy podle komiksové postavičky, jinak si od něj drželi odstup.

1. května roku 1943 se ale vše změnilo. V posádce kapitána Lewise P. Johnsona náhle onemocněl střelec a bylo nutné jej rychle nahradit. Konec vysedávání u čaje – Maynard „Snuffy“ Smith půjde konečně do války. Čekala na něj plexisklová kopule v létající pevnosti B-17 a nálet na ponorkovou základnu St. Nazaire. Místo přezdívané Flak City pro svou impozantní protiletadlovou obranu bylo úplně to poslední, kde by Smith chtěl být. To ještě nevěděl, co ho čeká.

Celá operace probíhala od počátku špatně. Část letadel vůbec nedorazila na místo srazu, další se otočila zpět kvůli mechanickým závadám. K cíli mířilo všeho všudy 29 strojů, což byl výrazně oslabený bombardovací svaz. Nad St. Nazaire se svaz dostal do silné protiletadlové palby, ve vzduchu byly také obávané Focke-Wulfy. Smithův bombardér dokázal shodit svůj náklad nad cílem a otočit se zpět. Byli v pořádku, mířili domů a peklo St. Nazaire nechali za sebou. Vypadalo to, že Smith bude mít za sebou první úspěšnou misi. Jenže nikdo nevěděl, že nezkušený navigátor svazu udělal chybu a vedl letadlo chybným kurzem. Pod mraky nebyla Anglie, ale stále ještě Francie. Johnson začal klesat k městu, kterým byl francouzský Brest. S hrůzou si uvědomil, že nejsou doma, protože kolem nich se objevily celé roje Focke-Wulfů. První bombardéry dostávaly zásahy a hořící padaly k zemi.

Psali jsme:Rafwaffe – britská letka, která testovala kořistní letouny

Foto: Maynard Smith při udílení Medaile cti | Wikimedia Commons / Public domain

Stíhačky byly najednou všude kolem. Smith i ostatní palubní střelci měli plné ruce práce, ale všem bylo jasné, že tohle nemůže dobře skončit. Jejich stroj dostával spoustu zásahů. „Sledoval jsem, jak trasírky jednoho stíhače dopadají někam na náš ocas. Pak jsem uslyšel hroznou explozi,“ vzpomínal později Smith. Létající pevnost začala hořet uprostřed trupu. Letadlo rozdělila na dvě poloviny neprostupná ohnivá stěna. Komunikace mezi kokpitem a zadní částí byla přerušena. Smithova kupole neměla elektřinu, aby se otáčela, takže z ní rychle vylezl a šel se podívat, co se děje v letadle. Sledoval inferno v trupu, když kolem něj proběhl radista Henry Bean a vyskočil z letadla. O pár vteřin později vyskočili i střelci Joseph Bukacek a Robert Folliard. Nikdo z nich nepřežil. V ocasní části už zbyl jenom Smith. Nikdy nevysvětlil, co se mu tehdy honilo hlavou, ale zkrátka z letadla nevyskočil. Omotal si hlavu svetrem a vrhl se s hasicím přístrojem v ruce do plamenů. Na druhé straně ohnivé stěny našel těžce zraněného střelce Roye Gibsona. Začal mu provizorně ošetřovat rány, pak hasil plameny a současně střílel po dotírajících Focke-Wulfech. Dostal se doslova do záchvatu bojovnosti, kdy byl schopný vykonávat v extrémních podmínkách hned několik činností současně. Nebýt toho, že se mu s vypětím všech sil podařilo uhasit plameny a ještě odhánět stíhačky, nikdy by se do Anglie nedostali.

Kapitán Lewis nakonec dokázal zmrzačené letadlo dostat přes kanál a přistál na první letiště, které viděl – letiště Predannack v Cornwallu. Chvíli po přistání se stroj rozpadl přímo před zraky personálu na dvě poloviny. V trupu napočítali 3500 děr. Lewis napsal ve svém hlášení: „Smith se zachoval tak, že jen s Boží pomocí u toho sám nezemřel. Předvedl absolutní sebeobětování a maximální účinnost. Jen on sám byl zcela zodpovědný za to, že se letadlo vrátilo zpět a s ním i všichni na palubě.“ A navrhl ho na udělení Medaile cti.

Smith byl za hrdinu, ale sláva mu rychle stoupla do hlavy. Na další nálet se nedostavil na předletový brífink, protože vyspával kocovinu. Za trest byl přeřazen na dva týdny do kuchyně, kde ho zastihl ministr obrany Henry L. Stimson, aby mu předal Medaili cti.

Dodnes se v letectvu používá sousloví „Airman Snuffy“ pro neschopné, zbabělé nebo celkově neoblíbené příslušníky. Na druhou stranu je případ Smitha nádhernou ukázkou toho, že hrdinou se může stát opravdu každý.

Zdroj: homeofheroes.com, malmstrom.af.mil