V září 1942 si Rachel a Eddie Jonesovi užívali teplého počasí ve svém domě nedaleko anglického Romsey. Rachel se díky tomu, že byla Světluškou (součást skautského hnutí), živě zajímala o rozpoznávání letadel. Oba si hráli, když zaslechli na obloze neznámý zvuk. Ke svému zděšení Rachel rozpoznala obrysy nepřátelských letadel: Heinkel He 111, Junkers Ju 88 a Messerschmitt Bf 110. Krve by se v ní nedořezal. Jak se ale letouny blížily, bylo zřejmé, že mají znaky Královského letectva (RAF) a že je doprovází Supermarine Spitfire.

Rachel vběhla do domu, řekla matce, co viděla, a byla poslána do postele dřív bez večeře za to, že si vymýšlí. Měla ale naprostou pravdu. Nešlo tedy o maskovaného nepřítele, ale ve skutečnosti viděla letadla patřící k 1426. letce RAF – přezdívané "Rafwaffe".

Foto: Focke-Wulf Fw 190A-5/U8 a Junkers Ju 88S-1 na základně Collyweston v britském markingu | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Evoluce uniforem Armády Spojených států - průřez 400 letou historií

Rafwaffe byla zformována na základně RAF Duxford v Cambridgeshire 21. listopadu 1941. Účelem bylo přebírat ukořistěné a do letuschopného stavu uvedené nepřátelské letouny, vyhodnotit je a předvést jejich schopnosti spojeneckým letcům. Umožnit jim lépe přivyknout jejich vzhledu, výkonům a dokonce i zvuku, a tím jim nabídnout výhodu pro situace, kdy se nimi setkají na nebi nad Evropou.

Ti, kdo byli pověřeni létáním s nepřátelskými letadly, byli zkušební piloti u 41. skupiny RAF, kteří byli krátce předtím přiděleni k Air Fighting Development Unit. Prvními letouny přidělenými k Rafwaffe byly dvoumotorový střední bombardovací Heinkel He 111, stíhací Messerschmitt Bf 109 a střední bombardovací Junkers Ju 88. V průběhu druhé světové války přišlo postupně mnohem více různých typů, a nejen německé provenience. V britských rukách dostaly nová sériová čísla a byly na ně aplikovány znaky RAF, což letounům dodalo velmi charakteristický až výstřední vzhled. Rafwaffe spolupracovala s filmovou produkční jednotkou RAF, která ukořistěné nepřátelské letouny používala ve svých produkcích – v takovém případě letouny opět dostávaly německé či italské výsostné znaky i kamufláž. Rafwaffe také spolupracovala s Air Fighting Development Unit, která se věnovala testování schopností nepřátelských letadel a vývoji taktiky boje proti nim, což bylo velice důležité.

V průběhu války byly některé letouny, které již byly důkladně testovány ve Velké Británii, odeslány do Spojených států k dalšímu zkoumání. Jiné byly ztraceny – některé v důsledku havárií, jiné byly kanibalizovány na náhradní díly, kterých se přirozeně nedostávalo. To bylo jedním z problémů, který 1426. letku RAF a podobné jednotky trápil. Řešení spočívalo ve využití částí jinak zničených sestřelených letadel a dokonce i vlastní výrobu náhradních dílů. V březnu 1943 se Rafwaffe přesunula na základnu RAF Collyweston v Lincolnshire. Potřebnost a přínos jednotky však klesala úměrně tomu, jak klesala síla nepřátelského letectva. V lednu 1945 letka ukončila činnost a k 31. prosinci byla rozpuštěna.

V průběhu druhé světové války Rafwaffe provozovala celkem osm typů letounů, přičemž celkem 21 z nich neslo kulatý znak RAF. Jako první se jim dostal do rukou zmíněný Heinkel He 111 H, který havaroval ve Skotsku po zásahu Spitfirem v roce 1940, obávaný stíhací Messerschmitt Bf 109E-3 stíhací eskadry 76 ukořistěný Francouzi v roce 1939, a Junkers Ju88A-5, který kvůli navigačním potížím přistál u RAF Chivenor.

Psali jsme:Lafayette Pool - Americké tankové eso, které zničilo německého Panthera na vzdálenost 1 km

Po těchto prvních letounech následovalo šest dalších Messerschmittů Bf 109 (verze E-4/B od JG 51, F-2 a F-4/B od JG 26, G-2/Trop od JG 27 ukořistěná v Libyi, G-6/U2 od JG 301, jejíž pilot omylem přistál v noci na britském letišti v červenci 1944 a G-6/Trop, která padla do rukou Britů na Blízkém východě),  čtyři Junkersy Ju 88 (bombardovací verze A-4, A-5, stíhací G-1 a R-1, a rychlý bombardér S-1), čtyři progresívní stíhací Focke-Wulfy Fw 190 (verze A-3 od JG 2, A-5/U8 a dva A-4/U8, všechny od SKG 10, které všechny přistály v omylem či pro nedostatek paliva na jaře 1943 v Británii), které při prvních setkáních se stíhači RAF zle zatápěly soudobým verzím Spitfiru, těžký stíhací Messerschmitt Bf 110 C-4, nepříliš podařený bitevní Henschel Hs 129 B-1, vzácný a nepříliš nebezpečný těžký stíhací Messerschmitt Me 410 A-3 Hornisse, a také italský stíhací dvouplošník Fiat CR.42 Falco, jehož výzkum ale mnoho důležitých poznatků přinést nemohl. Ten přistál s poškozeným motorem v Oxford Ness během jednoho z útoků italského letectva na Anglii v listopadu 1940.

Za zmínku stojí Junkers Ju 88A-4, který se objevil ve filmu The Adventures of Tartu z roku 1943. Stejně tak se v britských muzeích dochovaly čtyři letouny provozované Rafwaffe, včetně dvou Bf 109, Ju 88 a Fiatu CR.42.

Zdroj: warhistoryonline