V letech 1904–1905 se vzmáhající se Japonské císařství pustilo do války proti mohutnému Ruskému impériu. Ve snaze rozšířit svůj vliv v Tichém oceánu, Mandžusku a potenciálně i v Koreji se malý ostrovní japonský stát pustil do války proti euroasijskému kolosu. Válka překvapila mnoho lidí na celém světě a její důsledky sahaly od Japonského moře až po Balkán. Bohužel pro Rusko nejvíce překvapila jeho vlastní námořnictvo.

Protože Rusko mělo v Tichomoří jen málo držav, tvořily hlavní a rozhodující prvek této války námořní manévry. Slabé ruské Tichomořské loďstvo se ale téměř okamžitě ocitlo zablokované v Port Arthuru. V zoufalství bylo na pomoc Tichomořskému loďstvu povoláno další. Podle platné smlouvy nemohlo Černomořské loďstvo proplout Konstantinopolí, a tak Rusové nařídili Baltskému loďstvu, přejmenovanému na Druhou tichomořskou eskadru, aby se plavilo přes půl světa, posílilo ruskou námořní přítomnost v Pacifiku a vyprostilo Port Artur.

Foto: Bitevní loď Kníže Suvorov v roce 1904 | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:"Romeo a Julie" ze Sarajeva - příběh opravdové lásky na pozadí Bosenské války za nezávislost

Admirál Zinovij Petrovič Rožděstvenskij se ujal monumentálního úkolu převést loďstvo, které nutně potřebovalo modernizaci, přes čtyři kontinenty, do nepřátelských vod a do boje. Britové odmítli přístup k Suezskému průplavu, tím byla cesta delší – ostatně dnes to sledujeme v důsledku teroristických útoků jemenských separatistů. Celkem měla eskadra před sebou cestu dlouhou přes 18 000 mil. Situaci ještě zhoršovala skutečnost, že eskadra měla jen malou šanci doplnit palivo, protože mezinárodní právo zakazovalo podporu válečného loďstva.

Eskadra se skládala ze směsice moderních a archaických plavidel. Admirálovou vlajkovou lodí byla moderní bitevní loď Kníže Suvorov. Tři přetížené bitevní lodě, Orel, Alexandr III a Borodino, tvořily první divizi bitevních lodí eskadry. Tři starší, hůře vyzbrojené bitevní lodě tvořily Druhou divizi bitevních lodí a sedm křižníků, včetně stárnoucí fregaty vybavené plachtami, bylo rovněž součástí eskadry, některé jako součást První divize křižníků pod velením kontradmirála Enquista. Flotilu doplňovalo devět torpédoborců a několik podpůrných lodí, celkem dvaačtyřicet plavidel. 

Eskadra úspěšně dosáhne Pacifiku díky německé pomoci. Cesta však byla strastiplná. A nedostávalo se ani cvičné munice pro cvičné střelby. Vedle všech logistických problémů navíc admirál také málem rozpoutal válku s Velkou Británií. Zdánlivě ohromná flotila, které chyběly zásoby, munice a moderní námořní taktika, se 11. října 1904 ztěžka vydala směrem k Japonsku. Když proplouvala Baltským mořem, prosakovala do důstojnických rozkazů mantra zavánějící paranoiou: "Všichni budeme spát v šatech a všechna děla budou nabitá. Budeme proplouvat úzkým průlivem. Bojíme se, že v těchto vodách narazíme na japonské miny."

Ruské námořnictvo se obávalo japonských min a torpéd i ve vodách severní Evropy. V noci 22. října se v celém loďstvu rozezněly trubky, když někdo spatřil rybářský trawler. V hrůze z japonských torpédových člunů zahájili Rusové palbu, při níž zahynuli dva členové posádky britské lodi a téměř všichni ostatní na palubě byli zraněni. Když se na obzoru objevily další rybářské lodě, pokračovali Rusové dvacet minut v palbě na bezbranné civilisty, až byl nakonec obnoven pořádek.

Psali jsme:Vypadl z bombardéru a přežil pád z téměř 7 kilometrů

Plavidla patřila britské společnosti a hlasitá reakce impéria vedla mnohé k přesvědčení, že mocná Británie kvůli incidentu vstoupí do války. Když Rusové kotvili u útesů v Doveru, stále věřili, že odrazili japonský útok. Jak by se v Lamanšském průlivu objevily japonské torpédové čluny, to byla otázka, kterou si zřejmě nikdo seriozně nepoložil. Doplnění uhlí ve Španělsku se zpočátku ukázalo jako problematické, protože Španělé odmítali Rusům umožnit, aby využili německé uhelné lodě z linky Amerika-Hamburk v přístavu. S odvoláním na mezinárodní smlouvy o zásobování válečných lodí se právě v této chvíli admirál dozvěděl pravdu o incidentu na Dogger Bank, jak vešel ve známost jeho útok na "japonské torpédové čluny".

Jakmile se admirál Rožděstvenskij dozvěděl pravdu o incidentu, odvolal se k veliteli španělského přístavu a oficiálně se za incident omluvil. Válce s carovým bratrancem, britským králem, se Rusko vyhnulo. Namáhavým tempem 9 uzlů se ruská flotila následně 1. listopadu plavila do Tangeru a v její blízkosti se držela britská křižníková eskadra, aby sledovala její úsilí. Dne 3. listopadu se Britové stáhli a Rusové, vědomi si toho, že na ně upírají zraky celého světa, pluli dál. Admirál Rožděstvenskij si byl těchto očí vědom, protože jeho flotila měla být jednou z prvních, která se zapojí do moderní námořní bitvy, bitevní lodě proti bitevním lodím v první námořní válce nového století.

Obával se, že starší plavidla jeho flotily nemohou zvládnout rozsáhlou cestu, a tak svou flotilu rozdělil. Několik cenných podpůrných lodí se připojilo k flotile na Madagaskaru. V Dakaru místní francouzský admirál naléhal na admirála Rožděstvenského, aby zastavil nakládání uhlí, ale ruský admirál, kterému na náladě nepřidaly ani vysoké místní teploty a vlhkost vzduchu pohybující se kolem 100 %, trval na tom, aby se pokračovalo. Na francouzského admirála zakřičel: "Hodlám nabrat uhlí, pokud mi v tom vaše pobřežní baterie nezabrání."

Protože město nemělo pobřežní baterie, z nichž by se dalo střílet, Francouzi ustoupili a umožnili Rusům v klidu uhlí naložit. Během 29 hodin námořníci pracovali ve vyčerpávajících podmínkách a snažili se naložit uhlí, dokud měli možnost, protože další podobné příležitosti se již po cestě k Japonsku nenabízely. Přes citlivou geopolitickou situaci, tropické bouře a kilometry a kilometry nekonečného oceánu se Tichomořská eskadra drala vstříc svému osudu a 17. prosince opustila západní pobřeží Afriky a plula směrem k jižní Asii.

Krátce po oslavě Vánoc podle juliánského kalendáře, 7. ledna, obdržel admirál Rožděstvenskij zdrcující zprávu o pádu Port Arthuru. Stará Baltská flotila, vyslaná, aby uvolnila přístav a otevřela Tichomořskou eskadru pro bojové operace, měla nyní sloužit jako hlavní námořní síla v Tichomoří. V zoufalé snaze o jeho posílení nařídilo ruské námořní velení vytvoření Třetí tichomořské eskadry. Vzhledem k tomu, že Černomořská flotila byla uvězněna mezinárodní smlouvou, Rusové zformovali třetí eskadru z lodí, které admirál Rožděstvenskij odmítl pro dlouhou plavbu vzít s sebou. Znechucený admirál nyní neměl jinou možnost než čekat na plavidla, která již předtím z namáhavé plavby vyřadil, a která nebyla ve skutečnosti žádnou posilou.

Nespokojenost zmítala flotilou a paranoia z japonských torpédových člunů rostla každým dnem, a tak napětí zůstávalo vysoké. Dne 15. března obdržel admirál zprávu, že Třetí tichomořská eskadra kotví na Krétě. Admirál Rožděstvenskij nechtěl čekat na údajné posily, a pokračoval v plavbě do Tichomoří, přičemž se množily zprávy o ruských porážkách. Dne 8. dubna dorazila Druhá tichomořská eskadra k pobřeží Singapuru. Poté, co urazila téměř pět tisíc mil a pětkrát nabrala uhlí v mezinárodních vodách, dosáhly dovednosti ruské flotily v rychlém zauhlování rekordní úrovně.

Když už nic jiného, plavba prokázala působivý logistický výkon, kterého si všimli zahraniční korespondenti čekající na příjezd eskadry do Singapuru. Jakmile se flotila uchýlila do bezpečných vod, admirál Rožděstvenskij neochotně očekával třetí eskadru, která dorazila 9. května. Dne 14. května se spojená Druhá a Třetí eskadra s celkem dvaapadesáti loděmi vydala vstříc Japoncům. Ve zuboženém stavu a nepřipravená. Tečku za absurdním, byť obdivuhodným výkonem této ruské cesty kolem světa udělá Admirál Tógó v bitvě u Cušimy 27.–28. května.

Zdroj: warhistoryonline