„ Prováděli jsme kontrolní akci v Rahim Kalay a narazili jsme na tvrdý odpor Talibánců. Podle zpravodajců tam měl být klid, ale opak je pravdou. Nejsilnější hnízdo odporu je v mešitě, nevíme kolik jich tam je, ale nemůžeme se přiblížit, palba je příliš silná.

Použití leteckého útoku je komplikované, v okolních domech jsou civilisti, kteří se nemohou hnout. Pokusíme se je vytlačit blíže k mešitě a pak zavoláme letectvo." Stručně shrnul situaci britský důstojník. Váš úkol je následující "přesunete se na severní okraj vesnice, zaujmete obranné postavení a zabráníte přísunu posil a zásob a také zabráníte úniku talibánských bojovníků z vesnice dále na sever"." Jestli nemáte dotazy tak se přesuňte sem!" Ukázal místo na mapě.

Foto: Hlídka SOG v Afghánistánu

Psali jsme:Vojenské Tatry na technicko-terénním polygonu a smykové desce

Dotazů by bylo mnoho, ale tlačil nás čas. Jednalo se o nový druh úkolu, než jaké jsme dosud plnili. Prováděli jsme většinou bodové operace na malém prostoru, kdy jsme využívali toho, že jsme si volili místo, čas, způsob útoku. Nyní jsme se měli setkat s nepřítelem v terénu, kde naopak byly výhody na jejich straně. Nepřítel dokázal mistrně využívat všech výhod, které poskytovala hustá vegetace v okolí řeky. Dokázal se nepozorovaně přiblížit, skrytě vystřelit a opět zmizet, aniž byste si všimli, z kterého místa do vás smaží. Také u ostatních vojáků vyvolal nový úkol otázky, nikdo nevěděl přesně, co nás čeká.

Při příjezdu k vesnici se zvuk palby stával silnějším, stakato kalašnikovů bylo zřetelně rozeznatelné. „ Podle těch kalachů jit tam bude jako nasranejch poznamenal do vysílačky jeden z vojáků." Cesta nám zabrala více času, než jsme původně předpokládali, museli jsme objet západní okraj vesnice, abychom se vyhnuli přímé střelbě z compaundů. Takže jsme museli vyhledat novou cestu, naštěstí v prvním vozidle seděl „čombr", chlap co má GPS v hlavě a velice rychle dokázal vyhledat cestu, která byla průjezdná i pro Tatry a my jsme mohli zaujmout postavení přesně podle požadavků Britů.

Foto: SOG v Afghánistánu

Po příjezdu na místo jsme viděli, že situace na rozmístění vozidel není nejideálnější. Z „hrany" (místo kde se okolní poušť začíná prudce svažovat do údolí řeky, kde je hustá vegetace a kudy probíhaly zásobovací a únikové trasy nepřátel) bylo k nejbližšímu křoví asi 70 m. Což z nás dělalo snadný cíl pro skrytý útok. Dále od hrany jsme se rozmístit nemohli, to by nebylo nevidět do údolí a na spodní část vesnice, kde probíhaly nejprudší boje. S obavami jsme zaujali postavení a začali monitorovat situaci ve vesnici. Vozidla byla rozmístěna v řadě, asi 150 m od sebe, abychom nebyli snadný cíl pro nepřímou palbu z minometů nebo 107mm raket. Místo, kde jsme, bylo na malé vyvýšenině a nám umožňovalo pozorovat co se děje dole ve vesnici a v jejím okolí.

Psali jsme:Zkušební a cvičný objekt CE „Jordán“: bunkr z filmu Obecná škola

Co však bylo nejdůležitější, měli jsme přímý výhled na střechu mešity, kde byli opevněni Talibánci. Naše přítomnost evidentně vyvolala překvapení v řadách nepřátel. Přijeli jsme ze směru, z kterého nás neočekávali a také poprvé zblízka viděli naši techniku. (V budoucnosti měli ještě mnohokrát příležitost si tento pohled patřičně užít). Náš příjezd velmi rychle ovlivnil jejich aktivitu, museli se stáhnout ze střechy mešity, jediného místa ve vesnici, ze kterého mohli odstřelovat Brity s výhodou střelby z vyvýšeného místa. Po chvíli poslali na střechu chlapa s RPG, jeden z našich odstřelovačů jim však okamžitě vysvětlil, že tudy cesta nevede a pokusy odstřelovat nás ze střechy je pouhé plýtvání lidskou silou.

Foto: "SOG Tatra" v Afghánistánu aneb Tatra nezná talibratra :)

Tak jak mizeli ze střechy, tak utichala i střelba a intervaly mezi střelbou byly stále delší. Za to v okolí vesnice začalo být rušno. Jednak utichnutí střelby využili vesničané, hlavně ženy a děti utíkaly pryč. A také nepřátelští bojovníci, kteří cítili, že jim začíná hořet půda pod nohama se snažili uniknout. Podél cesty úniku stála naše vozidla, což jim cestu do bezpečí komplikovalo.

Několik nepřátel se pokusilo přiblížit k našemu postavení, zahnat nás střelbou a umožnit tak spolubojovníkům únik z oblasti. Několik dávek s AGS 17 je velmi rychle zahnalo zpět. Tyto staré ruské granátomety (byly zavedeny do výzbroje SSSR někdy kolem roku 1967), se ukázaly jako mnohem účinnější než MK 19 zavedené v NATO. Důvodem jejich lepší účinnosti byla větší rychlost fragmentů granátů a tím i větší devastace živé síly protivníka. Během našeho nasazení byly velmi populární mezi koaličními spojenci a velmi obávané mezi nepřáteli.

Foto: SOG v Afghánistánu

Krátce po příjezdu jsme si všimli, že v údolí pod námi začal na několika místech stoupat k nebi dým z rozdělaných ohňů. Nevěděli jsme o co jde a nevěnovali jsme tomu příliš pozornost. Až později jsme zjistili, že se jedná o improvizovaný zaměřovač nepřátel. Jeho princip byl jednoduchý, ale velmi účinný. Talibánci věděli, že v případě odhalení postavení jejich minometů bude povoláno letectvo, proti kterému prakticky nemají naději. Takže koaliční vojska odstřelovali z větší vzdálenosti a ukryti v křovinách. Tato vzdálenost jim na jednu stranu poskytovala určité bezpečí, ale na druhou stranu znemožňovala přesné zaměření cíle. Vyřešili to velmi jednoduše, ale účinně. Na spojnici mezi postavením minometu a pozicí spojeneckých vojsk poslali pozorovatele. Ten se přiblížil tak, aby viděl pozice vojáků a jako obyčejný vesničan rozdělal oheň. Dým ohně sloužil střelcům minometu jako záměrný bod, na který zahájili střelbu. Pozorovatel byl se střelci ve spojení a korigoval pomocí vysílačky vzdálenost, na kterou dopadají minometné miny. Byli velmi šikovní a většinou třetí minou byli schopni přesně zasáhnout cíl.

Foto: Na první pohled vesničan...

V té době ani Britové nevěděli, k čemu slouží rozdělávání ohňů v zelené zóně a než jsme zjistili, že ti „obyčejní vesničané" rozdělávající oheň, jsou vlastně dělostřelečtí návodčí, tak to pár kluků zaplatilo zdravím nebo životem.