Během druhé světové války nastal okamžik, kdy si Spojenci byli jisti svým vítězstvím, zejména po skvělém úspěchu invaze do Normandii. Vedoucí představitelé proto věděli, že musí projednat, co udělají s Německem, až konflikt skončí. Jedním z nejpopulárnějších návrhů byl tzv. Morgenthauův plán. Nicméně ne vždy je první nápad ten nejlepší. Plán byl nápadem Henryho Morgenthaua mladšího, který v době prezidentství Franklina D. Roosevelta od roku 1934 působil jako ministr financí. Byl jmenován proto, že byl znám jako přísný v oblasti vládních výdajů.

Foto: Morgenthauův plán měl poválečné Německo vrátit do středověku. Mohl mít za následek smrt až 25 milionů Němců. (ilustrační foto) | Wikimedia Commons / Public domain

Když začala druhá světová válka, Morgenthau se začal více angažovat v oblastech státní správy, které nebyly vysloveně finanční. Byl židovského původu a důsledně se snažil tlačit na Roosevelta, aby pomohl zachránit Židy před německým pronásledováním. Významně se také angažoval v dohodách Lend-Lease mezi Spojenými státy a dalšími zeměmi.

Psali jsme:Malá válka - Slovensko proti Maďarsku v březnu 1939

V roce 1944 se Morgenthau zaměřil na zahraniční politiku a právě v této době přišel se svým řešením, jak by měl vypadat poválečný svět. Vysvětloval: "Uvědomuji si, že to není moje odpovědnost, ale dělám to jako americký občan a budu to dělat i nadále a budu do toho strkat nos, dokud nebudu vědět, že je to v pořádku. Chci Německo učinit tak impotentním, aby nemohlo vykovat nástroj války – další světovou válku." Morgenthauův plán byl navržen v memorandu nazvaném Suggested Post-Surrender Program for Germany (Navrhovaný program po kapitulaci Německa). Dal by se rozdělit do tří hlavních bodů. Prvním byla povinná demilitarizace Německa. Nejenže by bylo odzbrojeno, ale také by byly zničeny nebo odstraněny všechny formy průmyslu, které by mohly přispět k budoucímu vyzbrojení. K tomu mělo dojít, jakmile by Německo kapitulovalo.

Primárním regionem, kde by k této demilitarizaci došlo, bylo Porúří, protože bylo srdcem válečného průmyslu země. Podle Morgenthauova plánu měli Spojenci do šesti měsíců po skončení války z této oblasti odstranit všechny továrny a zařízení a zničit ty, které nebylo možné odstranit. Co se týče těch, kteří tam žili, měli být vyzváni, aby se přestěhovali jinam, pokud měli nějakou formu průmyslového vzdělání. Po dokončení těchto dvou etap by se oblast změnila na mezinárodní území, které by spravovala Organizace spojených národů (OSN), aby se z něj už nikdy nestalo militarizované centrum.

Foto: Prezident Roosevelt a Henry Morgenthau. Roosevelt byl plánu velmi nakloněn | Wikimedia Commons / Public domain

Namísto požadavku na reparace jako v případě Versailleské smlouvy po první světové válce by Spojenci dostali finanční kompenzaci prostřednictvím kontroly nad oblastí a převzetí továren a materiálů, které se zde kdysi používaly. Správa německého území by tím však neskončila. Francie by získala Sársko a území v blízkosti Mosely a Rýna, Polsko by získalo část Východního Pruska a jižní Slezsko a Rakousko by se vrátilo ke svým hranicím před rokem 1938. Německo by bylo rozděleno na dva samostatné státy. Württembersko, Bádensko a Bavorsko by se staly jižním Německem, zatímco Sasko, Durynsko a Prusko by se označovaly jako severní Německo. Základem Morgenthauova plánu byla jeho touha, aby se Německo změnilo v zemi zemědělců, kteří by bez vyspělé technologie a surovin již nikdy nemohli ohrozit Evropu ani zbytek světa další válkou. Nebyl to jediný vytvořený plán, protože ministr zahraničí Cordell Hull, původně pověřený tímto úkolem, také vypracoval svůj vlastní. Zatímco Morgenthau byl odhodlán Německo zničit, Hull chtěl zajistit, aby se země mohla rychle postavit na nohy.

Psali jsme:Legendy z Bratrstva neohrožených: Smutný osud Williama Stantona Evanse

Oba plány byly předloženy Rooseveltovi, který v dopise nizozemské královně Wilhelmině uvedl: "Existují dva názorové proudy – ti, kteří by byli vůči Němcům altruističtí a doufali, že z nich láskyplnou laskavostí udělají opět křesťany, a ti, kteří by zaujali mnohem tvrdší postoj. Rozhodně patřím k té druhé škole, protože ačkoli nejsem krvežíznivý, chci, aby Němci věděli, že přinejmenším tentokrát válku definitivně prohráli." Především díky Rooseveltově podpoře byl Morgenthauův plán poprvé představen mezinárodním politikům na druhé quebecké konferenci v roce 1944. Ačkoli byl Winston Churchill zpočátku proti, nakonec se k této myšlence přiklonil díky tomu, že Spojené státy nabídly Velké Británii rozsáhlou dohodu o půjčce a pronájmu.

Po konferenci o plánu informoval 21. září 1944 deník The New York Times. Německé ministerstvo propagandy začalo tyto informace okamžitě využívat k posílení odhodlaného odporu vlastních vojáků. Skutečnost, že Morgenthau byl Žid, byla využita jako "důkaz", že Židé se proti německému státu spikli. To podle vlády ospravedlňovalo zacházení s nimi. Když Roosevelt v dubnu 1945 zemřel, skončil i Morgenthauův plán. Na krátkou dobu to vypadalo, že prezident Harry Truman o něm bude uvažovat, protože 10. května 1945 podepsal směrnici 1067, podle níž Amerika "nepodnikne žádné kroky směřující k hospodářské rehabilitaci Německa nebo určené k udržení nebo posílení německého hospodářství."

To však nemělo dlouhého trvání, protože Turman pak v červenci téhož roku podepsal směrnici 1779, která byla namísto toho určena k poskytnutí pomoci Německu. Téhož měsíce byl Morgenthau nucen odstoupit ze své funkce na ministerstvu financí, protože se s Trumanem příliš rozcházeli v politickém přístupu. Možná je to tak dobře – výpočty ukazují, že kdyby byl plán realizován, až 25 milionů Němců by zřejmě zemřelo hlady.

Přístup realizovaný po skončení druhé světové války byl Morgenthauovu plánu maximálně vzdálen. Místo toho, aby z Němců udělal národ primitivních zemědělců s málo vyspělou technologií, poskytl jim významnou hospodářskou pomoc, aby mohli stabilizovat svou zemi a zotavit se z konfliktu. Marshallův plán, jak byl nazván, byl velmi úspěšný a umožnil západnímu Německu velmi rychlou obnovu. Jestliže mír po první světové válce trval pouhých 20 let, od roku 1945 v Evropě k masivnímu konfliktu nedošlo.

Zdroj: warhistoryonline