S termínem „Náklad 200“ jste se jistě setkali. Náklad 200, nebo také Gruz 200, označuje ruského vojáka, který padl v boji. Ale proč se tento termín tak nazývá? Pojďme si to přiblížit.

                                              Foto: Mrtví vojáci byli ukládáni do pozinkovaných rakví a poté do dřevěného kontejneru | Archiv Vlada Besedovského - se souhlasem autora

Psali jsme:Smutný příběh statečného vojáka Wehrmachtu romského původu

Zajímavé je, že nikdo přesně neví, jak toto označení vzniklo! Existuje několik názorových proudů.
Podle prvního, a nejspíše nejpravděpodobnějšího názoru, se jedná o odvození od čísla rozkazu ministra obrany SSSR č. 200 ze dne 8. října 1984. Ten pojednává o vojenské dopravě a logistice a zmiňuje právě přepravu těl padlých vojáků.
Druhý názor vychází ze stejného základu. V rozkazu o převozu mrtvých vojáků je totiž zmíněn speciální dvousetkilogramový kontejner, ve kterém mělo být tělo přepraveno zpět do vlasti.

Jak jste si možná všimli, rozkaz z roku 1984 pochází z doby sovětské invaze do Afghánistánu, kde Sověti utrpěli těžké ztráty. V rozkazu jsou uvedeny dva kontejnery na mrtvá těla: jeden dvousetkilogramový a druhý třístakilogramový. Dvousetkilogramový kontejner byl určen k letecké přepravě těl, těžší ke převozu po železnici. Existoval i zvláštní nákladový list s číslem 2 pro převoz těla lodí. V tomto případě nebyl potřeba žádný kontejner a vyžadoval se pouze „Formulář č. 2 – Rakev s tělem zesnulého“.

Jak už asi tušíte, byl to opravdu byrokratický peklo – pokud muselo být tělo přepraveno zpět do vlasti několika druhy dopravy, mohl samotný transport trvat i několik týdnů. Tento složitý byrokratický systém nakonec zanechal trvalou stopu ve vojenské terminologii a kulturní paměti konfliktu.

Foto: O transport mrtvých se staral transportní letoun Antonov An-12, který dostal chmurnou přezdívku Černý Tulipán | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Ofenziva v údolí Shah Wali Kot: Tvrdá bitva, ve které si australské speciální síly podaly bojovníky Tálibánu

Sovětská invaze do Afghánistánu měla i svá specifika. Obě strany konfliktu totiž respektovaly zvyky svého nepřítele ohledně nakládání s padlými bojovníky a vzájemně se respektovaly. Pro sovětské jednotky v Afghánistánu bylo klíčové shromáždit padlé vojáky a přepravit je zpět do vlasti. Zanechání těla svému osudu bylo velmi neobvyklé. Sovětské jednotky vypravovaly pátrací skupiny složené z příslušníků speciálních jednotek k nalezení a přepravě těl zpět na základnu. Pro Sověty to bylo dílo cti, pro Afghánce to mělo náboženský význam – podle islámských tradic museli být zesnulí pohřbeni nejpozději do západu slunce téhož dne.
Ovšem i sovětská čest měla své limity. K nevyzvednutí těla došlo v případech, kdy to terén neumožňoval – například pokud voják zemřel pádem do propasti, ze které nebylo možné ho vyzvednout, nebo pokud byl zabit výbuchem. V takových případech se posbíraly jen některé části mrtvého vojáka a jeho hmotnost byla v rakvi vyvážena nasypáním písku. Pozinkovaná rakev byla poté svařena a rodině bylo přísně zakázáno ji otevírat.

Těla, nebo též kusy těl, byla zpracovávána v plukovních a divizních márnicích. Pro vojáky to byla těžká a náročná práce, nicméně i zde se našel prostor pro humor – vojáci často vtipkovali: „Lepší tady pracovat, než být naším zákazníkem.“ Pokud to bylo možné, v márnici bylo tělo převlečeno do slavnostní uniformy.

Z Afghánistánu se těla mrtvých vojáků přepravovala nejčastěji letecky pomocí transportních letounů Antonov An-12, kterým vojáci dali smuteční přezdívku Černý tulipán podle ruské smuteční lidové písně.
Letoun v Sovětském svazu často udělal na své trase několik zastávek, kde byla těla vyložena a předána do správy místní vojenské náborové organizace. Ta měla za úkol těla vyzvednout a doručit je rodinám, které byly předem informovány.
Zesnulí byli zprvu pohřbíváni na místních hřbitovech. Jak ovšem válka postupovala a počet mrtvých narůstal, vznikaly na hřbitovech separátní části určené jen pro padlé během sovětské války v Afghánistánu.

Zážitek pro rodinu mrtvého vojáka byl tragický. Demografická situace v evropských částech Ruska nebyla v 80. letech vůbec dobrá – drtivá většina rodin měla pouze jedno dítě. Chudoba a celková depresivní nálada v Sovětském svazu tomu vůbec nepomáhaly. Ztráta jediného syna tak většinou končila rozpadem rodiny, masivním rozšířením alkoholismu a obrovským počtem sebevražd.

Zdroj: Safar Publishing