Jednou z nejvýznamnějších událostí roku 2024 byly bezesporu americké prezidentské volby, v nichž zvítězil Donald Trump. Je zřejmé, že tato událost ovlivní politiku nejen v samotné Americe, ale vzhledem ke geopolitickému významu USA bude ovlivněn prakticky celý svět, včetně Evropy.

Právě vůči Evropě se přitom Trump během předvolební kampaně asi nejvíce vymezoval, a to i přesto, že Evropa je pro USA nejbližším partnerem díky společnému bezpečnostnímu uskupení NATO. Trump kritizoval, že Evropa si není schopna zajistit svou vlastní obranu, že USA musí neustále pomáhat při řešení jejích bezpečnostních problémů. Snad nejvíc současný americký prezident kritizoval to, že evropské státy nejsou ochotné vydávat na svou obranu adekvátní částky, a že některé evropské státy dosud nevydávají ani dohodnutá minimální 2 % HDP.

Tato kritika však není zcela oprávněná. Vždyť Evropa je ve zcela jiné bezpečnostní situaci než USA, nemá tak rozsáhlé geopolitické ambice rozeseté prakticky po celém světě, a proto nepotřebuje mít tak mohutné ozbrojené síly, a tedy ani ne tak vysoké vojenské výdaje. Prakticky všechny evropské státy navíc v posledních letech své vojenské výdaje navyšují, a to leckdy opravdu významně, takže jejich vojenské výdaje vůči HDP jsou srovnatelné s USA či dokonce ještě vyšší (Polsko, pobaltské státy).

Psali jsme:Může být tank Panther KF51 alternativou pro AČR?

Přesto je zřejmé, že vojenský a bezpečnostní potenciál Evropy není dostatečný. Evropa v současné době čelí největším bezpečnostním hrozbám od druhé světové války. Je to především důsledek ukrajinské války, která zuří na samém pomezí Evropy. Rusko Vladimira Putina navíc vyhrožuje prakticky celé Evropě.

Za této složité situace chce Trump oslabovat dosavadní vazby USA s Evropou, a chce se soustředit především na indo-pacifický region, kde USA čím dál zřetelněji soupeří s Čínou. Trump tak celkem oprávněně vyžaduje, aby si vyspělá Evropa byla schopna svou bezpečnost zajistit sama, vlastními silami.

Evropa – silnější, než si myslíme

Je třeba podotknout, že Evropa má více obyvatel než USA a má tak dostatečný lidský potenciál. Ten sice v moderních konfliktech hraje nižší roli, přesto má stále svůj význam. Minimálně v tom směru, aby si Evropa dokázala vybudovat dostatečně početné ozbrojené síly.

Důležité je, že Evropa má i silnější ekonomiku než USA. Samozřejmě, velkou nevýhodou Evropy je to, že její ekonomická síla je rozprostřena nerovnoměrně, kdy vedle bohatých států západní Evropy, jejichž HDP na obyvatele je srovnatelný s USA, je zde i celá řada nových zemí EU, jejichž ekonomický výkon dosud zaostává. Přesto pokud si sečteme HDP všech států EU, resp. celé Evropy, pak je vyšší, než je HDP USA. Evropa má tedy i dostatečné ekonomické zdroje k tomu, aby si zajistila svou bezpečnost.

Psali jsme:Mají tažená děla i na dnešním bojišti svůj smysl?

Ještě absurdněji pak vyznívá srovnání s Ruskem, které má dnes jen cca 140 milionů obyvatel (což je méně, než kolik mají společně Francie a Německo), a jehož ekonomika je velmi slabá, ruský HDP na obyvatele totiž nedosahuje ani polovinu evropského průměru. I proto by měla Evropa v současné konfrontaci s Ruskem obstát. Je to otázka jen politické vůle, kterou by Evropa měla v sobě najít.

Klíčový faktor – zbrojní průmysl

Klíčovým prvkem pro zajištění obranyschopnosti Evropy je pak i její zbrojní průmysl. Zbrojní průmysl je totiž možná ještě důležitější než samotná početnost armád. K čemu jsou vysoké počty vojáků, když nebudou adekvátně vyzbrojeni dostatečným množství zbraní? Moderní konflikty navíc jasně ukázaly převahu moderních zbraňových systémů nad staršími konstrukcemi, které vznikly převážně ještě v době studené války. I proto nemá příliš smysl donekonečna udržovat ve výzbroji zastaralé systémy, které se do současných konfliktů již příliš nehodí.

Foto: Klíčovým prvkem pro zajištění obranyschopnosti Evropy je pak i její zbrojní průmysl | Shutterstock
  
Svébytnou je pak otázka munice do těchto zbraňových systémů. Právě na ukrajinské válce můžeme vidět, že v moderních konfliktech je munice spotřebovávána raketovým tempem. I proto je důležité mít již v době míru dostatečné zásoby. A především mít schopnost tuto munici vyrábět, a to v množství zjevně vyšším, než se dosud předpokládalo. 
  
Stejně tak Evropě její vlastní zkušenosti jasně naznačují, jak chybné je být závislý na cizích dodavatelích zbraňových systémů a vojenských technologií, ale i třeba jen komponentů do nich. Nejde přitom jen o často zmiňovanou závislost na Číně a dalších asijských zemích, kam některé evropské země přesunuly výrobu kvůli nižším nákladům. Zvolení D. Trumpa, jeho rétorika zaměřená vůči Evropě a izolacionistická politika nám ale naznačují, že stejně tak by Evropa neměla být závislá ani na USA, na dodávkách amerických zbraňových systémů.

Pokud tedy dnes Trump vyhrožuje Evropě omezením spolupráce, pak by Evropa měla tuto hozenou rukavici zvednout. Evropa by si měla zajišťovat svou obranyschopnost sama, ale to třeba i tím, že její ozbrojené síly, resp. ozbrojené síly jednotlivých států NATO, by měly být vyzbrojeny primárně zbraňovými systémy evropského zbrojního průmyslu.

Samozřejmě, to je určitý problém, protože nemalou část výzbroje evropských armád tvoří zbraňové systémy americké provenience. V Evropě slouží např. velké počty amerických letounů F-16 a F-35, tanků M1 Abrams atd. Bylo by samozřejmě chybné snažit se těchto zbraňových systémů zbavit. Nicméně Evropa by měla již dnes uvažovat nad tím, jak by se v budoucnu mohla bez amerických zbraňových systémů obejít. Zkusme si představit nějakou krizi, kdy by např. mezi USA a Čínou vypukl nějaký třebas jen lokální konflikt, a USA by dodávky od svého zbrojního průmyslu potřebovaly jen samy pro sebe, pro své vlastní ozbrojené síly. A zároveň by vypukla nějaká krizová situace v Evropě, například by došlo k zintenzivnění ukrajinského konfliktu, nebo by Rusko podniklo útok na pobaltské státy či některou ze severských zemí NATO (Finsko, Norsko). Za této situace by skutečně Evropa byla odkázána jen na své vlastní síly. Jistě, je to jen hypotetická možnost. Ale třeba právě zkušenosti z ukrajinského konfliktu, který také všechny překvapil, nám napovídá, že i s takovými možnostmi je třeba počítat.

Velkou výhodou Evropy je fakt, že disponuje kvalitním zbrojním průmyslem. Evropský zbrojní průmysl je přitom výkonnější, než se může na první pohled zdát. Pokud sečteme produkci zbrojního průmyslu jednotlivých evropských zemí, pak vidíme, že Evropa má v oblasti zbrojního průmyslu produkční schopnosti minimálně srovnatelné se severní Amerikou, potažmo i Čínou nebo Ruskem. V tomto směru se tedy Evropa nemá za co stydět.
   
Nespornou výhodou evropského zbrojního průmyslu je i to, že je neobyčejně univerzální. Není to tedy tak, že by dokázal vyrábět jen určité spektrum moderní výzbroje a v jiných kategoriích vojenské techniky by výrobní schopnosti Evropa neměla a byla by odkázána na dodávky ze zahraničí. Paradoxně zde ve prospěch Evropy hraje právě to, že je složena z většího počtu členských států. Většina evropských zemí má nějaký zbrojní průmysl, jehož produkce je dána i historicky, vyplývá z určité tradice. Každý stát tak umí něco jiného, a jednotlivé státy se svými schopnostmi dobře doplňují. Jde možná tedy jen o to schopnosti jednotlivých zemí co nejlépe sladit.
  
Pojďme se podívat se na schopnosti Evropy v hlavních kategoriích vojenské techniky. Evropa je například významným producentem nadzvukových bojových letounů. V současné době vyrábí hned 3 typy nadzvukových letounů. Jde o nadnárodní projekt Eurofighter, výkonově podobný francouzský Rafale, a výrazně lehčí JAS-39 Gripen. Tyto letouny jsou zavedeny v řadě evropských armád, a dosahují exportních úspěchů i mimo evropský kontinent.
  
Evropa navíc vyvíjí i nové letouny patřící již do 6. generace. Francie, Německo a Španělsko vyvíjejí letoun FCAS, který by měl být náhradou za stroje Eurofighter a Rafale. Velká Británie coby nečlen EU, ale člen NATO spolu s Itálií (a Japonskem) vyvíjí nový letoun GCAP. Určitou chybou je, že ve vývojových programech evropského leteckého průmyslu chybí nějaký lehčí bojový letoun, který by byl vhodný pro menší státy, které si dnes pořizují americké F-35 či F-16. I to je výzva pro evropský letecký průmysl, a především pro evropské politické vedení.

Silnou stránkou Evropy jsou i cvičné letouny. A je potěšující, že vedle takových typů, jako jsou italské M-346, zde své místo má i český podzvukový letoun L-39. Evropský letecký průmysl vyrábí i několik typů kvalitních dopravních letounů, především známé typy C-295 a těžké A-400. Z lehčích typů je významný i česká výroba letounů 
L-410.Stejně tak i v oblasti vrtulníkové techniky evropský zbrojní průmysl nabízí hned několik moderních typů jak dopravních, tak i bitevních vrtulníků. Dobré je, že evropský letecký průmysl má silné schopnosti i v oblasti nových kategorií létající techniky, jako jsou drony atd. V této kategorii existuje větší množství evropských typů, a to i z České republiky.

Obdobně evropský zbrojní průmysl dokáže saturovat i potřeby pozemních vojsk evropských zemí. Typickým příkladem je tanková technika. Nejdůležitějším v Evropě vyráběným tankem je německý typ Leopard 2. Ten byl zaveden do výzbroje celé řady států, takže je někdy přezdíván jako „Europard“. Německý výrobce přitom pracuje na nových verzích tohoto tanku, a v současnosti navyšuje výrobu.

 Další německá firma Rheinmetall pak vyvinula nový tank KF51 Panther, který se i přes počáteční skepsi díky své variabilitě ukazuje jako životný. Jde navíc o zcela nový typ, s dlouhou typovou životností. Nadto Evropa vyvíjí zcela nový tank MGCS. Evropská produkce tanků je proto srovnatelná s americkou, resp. asijskou.
Také v oblasti bojových vozidel pěchoty evropský zbrojní průmysl nabízí hned několik moderních typů BVP – jde o známé typy ASCOD, CV90 a Lynx KF41. Vedle toho ale musíme započítat i poněkud atypický lehký polský typ Borsuk.
  
V oblasti kolových obrněných transportérů, resp. kolových BVP má evropský zbrojní průmysl rovněž co nabídnout. Jde především o německý typ Boxer, francouzské VBCI, dále finský AMV, a v neposlední řadě také typ Pandur, který je v současnosti produkován v České republice. Částečně můžeme připočíst také švýcarský typ Mowag, jehož výrobce ovšem dnes patří pod americkou firmu GDLS. Jde o moderní typy s dlouhou perspektivou, a i zde lze konstatovat, že evropský zbrojní průmysl těmito typy dokáže pokrýt veškeré potřeby evropských armád.

Specifickou je otázka obrněných automobilů. Těch je v Evropě možná až moc, protože do jejich výroby se dnes pouští kdejaký stát, a třeba v ČR se vyrábí hned několik obrněných automobilů. Bylo by ale chybou jejich počty nějak direktivně omezovat, jelikož za dnešní situace se hodí každá kapacita, a navíc tyto obrněné automobily mají značný exportní potenciál i na dalších kontinentech.

Tradiční silou Evropy byl vždy její dělostřelecký průmysl. A v této tradici Evropa pokračuje i dnes. Z pásových samohybných děl Německo stále vyrábí své samohybné dělo PzH 2000, a mohutně zbrojící Polsko jednak produkuje svůj typ Krab, a nadto také v licenci vyrábí jihokorejská samohybná děla K-9. Mnohem pestřejší je produkce kolových děl, především děl kategorie TMG, jako jsou francouzský typ Caesar či srbský typ NORA. Je potěšující, že významné místo zde má i český zbrojní průmysl se svými typy Dita a Morana, případně
též Slovensko se svými typy EVA či Zuzana 2.

Evropský zbrojní průmysl mé své silné místo i v oblasti námořní techniky. Evropské loděnice jsou schopny vyrábět prakticky všechny druhy válečných lodí, a to od hlídkových lodí, které produkují i malé státy, přes korvety a fregaty, které jsou dnes nejrozšířenějším druhem válečných lodí, až po velké letadlové lodě, které jsou nejsilnějšími válečnými loděmi současnosti. Významná je i evropská výroba ponorek. Co je důležité, Evropa je schopna vyrábět i zbraňové systémy pro válečné lodě, ať to jsou děla či protiletadlové a protilodní řízené střely. Také v oblasti námořní techniky je tak Evropa plně schopna pokrýt veškeré své potřeby.

Už třeba právě proto, že evropský zbrojní průmysl je tak univerzální a je schopen pokrýt všechny potřeby evropských sil, všechny kategorie vojenské techniky, by evropské armády měly být vyzbrojovány právě evropskými zbraňovými systémy. Je samozřejmě otázkou, jak toho dosáhnout, když je zřejmé, že čistě direktivní přístup např. ze strany EU, resp. Evropské komise by v jednotlivých členských zemích vyvolal spíše odpor. Zcela jistě by to také vedlo k neúměrné byrokracii a nižší efektivitě jak vojenských výdajů, tak i samotného evropského zbrojního průmyslu. Přesto je zřejmé, že určité možnosti tu jsou, a to např. v podobě společných zbrojních programů, společných akvizicí vojenské techniky, a především vyšší podpoře ze strany EU.

Faktem je, že spolupráce s USA, resp. euroatlantické vazby se Evropě vždy vyplatily, a staly se tradičním prvkem evropské politiky. Na druhou stranu tuto euroatlantickou vazbu začínají porušovat USA, resp. D. Trump, a nikoliv Evropa. Evropa na to pochopitelně musí nějak reagovat. Bylo by samozřejmě chybou ze strany Evropy tyto vazby budované po celá desetiletí nějak překotně bourat. Stejně tak by ale bylo chybou, kdyby se Evropa nechala budoucím vývojem překvapit. Případné omezení zbrojní spolupráce, omezení užívání amerických zbraňových systémů evropskými armádami by navíc bylo dobrou odpovědí na politické výroky Donalda Trumpa. Klíčová přitom není ani tak sama volba D. Trumpa americkým prezidentem, ale spíš to, kdo přijde po něm, v dalších prezidentských volbách. Právě tehdy se ukáže, jestli je americký odklon od spolupráce s Evropou trvalý, anebo zda je vázán pouze na osobu D. Trumpa. Pro Evropu, ale i pro USA by samozřejmě bylo zachování současných euroatlantických vazeb výhodnější. Za dnešní situace je ale pravděpodobné, že se USA budou od spolupráce s Evropou odklánět. Je to od USA, resp. Trumpa krátkozraké a iracionální, Evropa s tím ale musí počítat.

Evropa tak musí být připravena na obě varianty, na zachování současné euroatlantické spolupráce, ale i její zásadní omezení ze strany USA. Musí mít promyšleno, co by to pro ni znamenalo, a jak by danou situaci zvládala. Týká se to samozřejmě i obranyschopnosti Evropy a jejího zbrojního průmyslu.

Zdroj: Army Recognition, Reuters, Politico