Polská armáda měla bezesporu nejhorší tankovou armádu ze všech států, které produkovaly své vlastní obrněnce. Většina zemí v té době postupovala stejně –⁠ nákup francouzských tanků Renault FT, pokus o vytvoření vlastního tanku provázený neúspěchem, nákup britských tanků Vickers Mk.E nebo tančíku Carden-Loyd a ty pak modifikovat podle vlastních potřeb. A Polsko nebylo odlišné, konec konců polské tankové síly v roce 1939 tvořily z největší části právě lehké tanky 7TP a tančíky TK-S, tedy upravené britské stroje Vickers Mk.E a Carden-Loyd Mk.VI. Jednalo se o poměrně zdařilá vozidla ve své třídě, avšak v době počátku druhé světové války. Objem výroby tanků 7TP byl velice nízký, a tak polská armáda v osudovém roce 1939 měla k dispozici pouze 133 těchto tanků.  A náhrada za ně nebyla.

Nicméně existovaly návrhy na vylepšení, jako např. návrh vylepšeného tanku 7TP, který je dnes mylně nazýván jako 9TP. Jednalo se o tank 7TP se zesíleným pancéřováním, které mělo čelně odolat lehkým protitankovým kanónům. Nakonec však byla dokončena pouze korba a nebyl vyroben žádný kompletní kus tohoto tanku. PZInż 140 mohl být zas dobrým průzkumným tankem, který by nahradil tančíky TK-S, ale do výroby se také nikdy nedostal. Zkoušky trvaly příliš dlouho a šance, že se někdy dostane do sériové výroby, byly nízké. U středních tanků byla situace ještě horší. Návrhy existovaly pouze na papíře a minimálně do roku 1940 se neočekávaly žádné prototypy. 

Foto: Francouzský tank Renault R.35 nebyl oblíbený ani u vlastních vojáků | Wikimedia Commons / Public Domain

Psali jsme:Wilhelm Hosenfeld - německý důstojník, který zachránil pianistu Szpilmana a mnoho dalších Židů

Polsku tedy nezbývalo nic jiného, než se poohlédnout po tancích ze zahraničí. Jediný národ, na který se Poláci mohli skutečně obrátit, byli Francouzi. Komise vedená komodorem Korchinským tak přijela do Francie počátkem roku 1937, kde si prohlédla nový přírůstek francouzské tankové školy, tank Renault R.35. Na poláky však tank nezapůsobil, prostor pro posádku byl příliš stísněný, a tak komise odjela s nepořízenou domů. Do Francie zamířila polská komise opětovně v srpnu 1938, kdy tehdy přihlížela polním testům nového tanku Char D2, který na Poláky zapůsobil mnohem lépe, než předchozí tank Renault R.35. Poláci však plánovali nakoupit jiné tanky, a to ambiciózní stroje Somua S 35. Prodej do Polska však Francie zatrhla a komisi tak nezbývalo nic jiného, než se spokojit s tankem Renault R.35. V srpnu 1939 byla podepsána dohoda o dodávce 100 tanků s opcí na dalších 300 vozidel.

Polsko nekupovalo jednotlivé tanky, ale rovnou celé tankové jednotky. Standardní jednotkou francouzské armády, která používala tanky Renault R 35, byl tankový prapor „nového typu“ čítající 45 bojových vozidel a Polsko se rozhodlo jít stejnou cestou. Celkově chtěli Poláci vytvořit šest nových tankových praporů francouzského vzoru, který měl ve stavu 45 bojových vozidel a 5 velitelských. Poláci dokonce pro jednotku zavedli stejné označení: BCL (francouzsky Bataillon de Chars Légers - polsky Batalion Czołgów Lekkich, tedy prapor lehkých tanků). Polské ozbrojené síly by tak dostaly velice vlivnou posilu, tanky R.35 totiž byly designovány s tím, že čelně vydrží zásah současných protitankových kanónů. Nicméně, jak již bylo výše uvedeno, Poláci s tanky nebyli zcela spokojeni, pracovní prostor posádky byl velice stísněný, motor měl tendence se přehřívat a výzbroj skládající se z krátko hlavňového 37mm kanónu SA 18 z provoválečného tank u Renault FT byla silně nedostačující. Proto si Polsko objednalo k testování tři perspektivnější tanky Hotchkiss H 35.

Tanky byly polskou delegací přejaty 6. července 1939 a o čtyři dny později, 10. července bylo 50 tanků Renault R 35, 3 tanky Hotchkiss H 35, munice i zásoba náhradních dílů naloděno a dodávka zamířila do polského Gdaňsku, odkud hned 46 tanků odjelo k nově vytvořenému praporu 21. BCL, kde se však hned narazilo na několik problémů. Francouzská dokumentace k tankům např. nebyla do polštiny přeložena zcela správně. Dalším problémem bylo, že mezi dodáním vozidel a začátkem války uplynulo něco málo přes měsíc, takže již nebyl čas na pořádný výcvik a zařazení nového typu tankového praporu do doktríny polské armády. Tankisté cvičili v hlubokém týlu a když Sověti začali svou kampaň vpádu do Polska, Poláci se okamžitě vydali k rumunským hranicím. Nicméně ne všechny tanky dosáhly svého cíle. 12 tanků bylo ponecháno za kolonou kvůli technickým problémům, se kterými si polští mechanici nedovedli poradit, z části právě kvůli špatně, nebo částečně přeložené dokumentaci. Další tři tanky (čísla 50947, 50971, 51004) skončily v Maďarsku, kde byly zabaveny a posléze pod novým označením 1H-390, 1H-939, and 1H-394 vstoupily do služeb maďarské královské armády. Zbylých 34 tanků se evakuovalo do Rumunska, kde byly internovány i se svými posádkami. Polští tankisté byli po čase propuštěni a odpluli do Francie, nicméně tanky zůstaly v Polsku a jelikož je nebylo komu předat, některé tanky skončily v Libanonu. 

Foto: Kořistní tanky používali Němci k boji s partyzány. Proti jiným tankům totiž neměly téměř žádnou šanci. | Bundesarchiv / Public Domain

Psali jsme:Zvěrstva Japonské císařské armády - válečné zločiny, které zůstaly nepotrestány

Jediné tanky tohoto typu, které se dostaly do bojů, pak byly čtyři tanky, které neodjely k 21. BCL. Ty byly přesunuty k tankové rotě poručíka Jacubowicze, která se dostala do boje 19. září 1939 poblíž Krasne východně od Řešova. Nicméně tanky v boji nedosáhly žádných úspěchů a všechny nakonec padly do rukou Němcům. Tanky poté byly odvezeny na shromaždiště kořistní techniky ve městě Tomaszow-Lubelski. 6. října 1939 do města vstoupili sovětští průzkumníci ze 24. lehké tankové brigády a dva tanky Renault R.35 ukradli (evidenční čísla 50994 a 51009). 

Kořistní tanky pak měly různé osudy. Tank čísla 50994 byl více poškozen, a byl tak použit na náhradní díly a v září 1940 byl odeslán do Mariupolu ke studiu do zkušebny NII-48, kde sloužil ke střeleckým zkouškám s velmi překvapivými výsledky. Odlévaný francouzský pancíř se totiž ukázal jako horší, než sovětská ocel 8S a polská pancéřová ocel. Francouzský pancíř se ukázal jako příliš měkký a v žádném případě nedosahoval takové kvality, jakou měl při své tloušťce dostát. Odlévaný pancíř sice vypadal elegantně a kvalitně, nicméně ve skutečnosti tak kvalitní nebyl. Odolnost pancíře nebyla konzistentní a kritiku sklidily i šroubové spoje. Sovětské 45mm protitankové dělo dokázalo francouzský tank vyřadit střelbou do boků ze vzdálenosti až 500 metrů.

Druhý tank s evidenčním číslem 51009 měl o poznání zajímavější příběh. V důsledku bojů byl tento stroj také z části poškozen a byl tak opraven pomocí dílů z předchozího tanku. Tank byl uveden do provozuschopného stavu a stejně jako jeho kolega byl převezen ke studiu do zkušebny NII-48 v Mariupolu. Zde tank prodělal zkušební jízdu v terénu o délce 25 kilometrů, což stačilo k nasbírání prvních dojmů. Sovětští zkušební tankisté tehdy velmi zkritizovali systém zavěšení kol a odpružení a dospěli tak ke stejnému závěru, jako již dříve  francouzští tankisté. To byl také důvod, proč byl Renault R 35 ve výrobě v roce 1940 nahrazen vylepšeným typem R 40.

Foto: Tanky Renault R.35 a R.39 v muezu Musée des Blindés ve francouzském Saumuru. R.39 měl již kanón s delší hlavní, čímž se mu zvýšily penetrační schopnosti. | Wikimedia Commons / Public Domain

Tank 51009 byl po zkouškách zcela rozebrán a byl k němu sestaven podrobný technický popis. Jak již bylo zmíněno, tank neudělal dojem. Jediné pozitivum snad bylo zajímavé řešení šroubového spojení velkých odlévaných částí. Odpružení, pracovní prostor posádky, motor, pancéřování, výzbroj i optika pak byly shledány za velice špatné. 
Na základě rozhodnutí ze 7. dubna 1941 byl pak tank s registračním číslem 51009 (evidován jako 1009) převeden do muzea, kde spadal do kategorie 3, tedy pojízdný, ale vyžadoval opravu. V tomto stavu byl tank až do začátku Velké vlastenecké války. 

V září 1941 byl tank R.35 zařazen do německých tankových sborů. Němci totiž francouzské Renaulty R.35 provozovali pod názvem Panzerkampfwagen 35R 731 (f), nicméně většina z nich se na frontovou linii nikdy nepodívala a stroje byly určeny spíše k vedení protipartyzánského boje. Pokud jde o tank 51009, zde jeho stopy končí.

Zdroj: Tank Archives