Co vlastně statečnost je? Existuje více definicí statečnosti, ale mně je nejbližší ta, že statečnost je jakási vnitřní síla, která nám umožňuje překonat strach a dosáhnout určitého cíle. Určitou míru osobní statečnosti projevuje každý z nás v běžném životě. A lze jen těžko posoudit, kdo je více statečný, jestli hasič, který se vrhá do hořícího domu nebo svobodná matka, která se stará o dvě děti a je nucena je uživit z jednoho platu.

Foto: Bojové vozidlo jednotky SOG v Afghánistánu

Každý, kdo odjíždí do války, má strach, někdo menší někdo větší, ale bojí se každý. Jedete do neznáma, nevíte co vás čeká a také nevíte jestli se vrátíte domů. Atmosféra na vás dýchne už v letadle, když odlétáte z Evropy jedná se zdánlivě o běžný let. Na palubě se svítí, pohybuje se tam palubní personál a vše se jeví naprosto normálně. To se ale změní před přistáním v Afghanistánu (Af.) Dostanete rozkaz obléknout si neprůstřelnou vestu, nasadit helmu a v letadle se zhasne.

Psali jsme:Naši vojáci testovali své schopnosti přežití v extrémních klimatických podmínkách v Krkonoších

Foto: Minometná palba našich vojáků - Afghánistán

Když potom letadlo při přistání začne vystřelovat fléry, což je ochrana letadla proti samonaváděcím střelám, které reagují na teplo motoru, poprvé si uvědomíte, že už to není hra. Přistanete na letiště, kde se nesvítí, jediné osvětlení zabezpečují nakladače a naváděcí vozidla. Máte sevřený žaludek a pociťujete tíseň, kterou se snažíte maskovat družným hovorem a smíchem, ale v srdci máte strach.

Foto: Hlídka člena jednotky SOG v Afghánistánu

Pak se najednou ozve siréna a než se stačíte schovat do krytu, na základnu přiletí několik minometných min nebo neřízených raket, které když máte štěstí padnou někam daleko od vás, to je tady na denním pořádku abychom věděli, že jsou tady i oni, dozvíte se od kamarádů, kteří tam již chvíli jsou. Odeberete se do stanu a přemýšlíte o tom, jestli v noci nepřiletí další raketa a třeba nezasáhne váš stan. Poslední myšlenka před usnutím je víra, že se ráno probudíte a když ne, tak ať to alespoň nebolí. Máte strach o sebe, ale víte, že vaši blízcí jsou v pohodě a v klidu spí.

Psali jsme:Specializovaný výcvik pro řidiče Armády České republiky

Foto: Bojové vozidlo jednotky SOG v akci - Afghánistán

A co se mezitím děje doma, vaše matka nebo manželka ráno vstane a jedna z prvních věcí, kterou udělá, že zapne internet, televizi a snaží se získat co nejvíce informací o situaci v Af., došlo k dalšímu útoku, padnul nějaký voják, byl to Čech, proboha zná někdo jeho jméno, snad to nebyl ten můj? Mezitím musí jít do práce, kde musí fungovat tak jako obyčejně, protože to, že má strach o manžela, nikoho nezajímá. Občas si vyslechne poznámku typu, její manžel je žoldák, odjel do Af. vydělávat prachy a až se vrátí, tak si koupí nové auto a pojedou na dovolenou, ať si to užije.

Foto: Člen jedntky SOG v Afghánistánu

Přijde domů a zase letí k internetu a k televizi, mezitím musí zabezpečit děti a tvářit se, že se nic neděje, protože poslední co chce, aby děti prožívaly stejné duševní trauma jako ona. Pakliže má štěstí a děti si myslí, že táta je někde v Americe na cvičení, má situaci o něco lehčí. Jestliže děti vědí, kde táta je, musí je uklidňovat, že táta se určitě vrátí a vysvětlovat, že posměšky spolužáků typu:" tvůj táta je ve válce a již nikdy ho neuvidíš, protože ho zabijí", jsou jenom hloupý žert a táta se určitě vrátí.

Foto: Člen jedntky SOG por. Milan Štěrba v Afghánistánu

Mezitím vy jste v Af. a pomalu se aklimatizujete jak psychicky tak fyzicky, na neustálou přítomnost smrti si začínáte zvykat. Uvědomujete si, že to napětí k tomu patří. Jste v prostředí, kvůli kterému jste šel do armády a začínáte dělat to, na co jste se připravoval celý váš profesionální život. Připravujete techniku a zbraně, jste mezi svými, chlapi, kteří jsou stejně naladěni jako vy, připravujete se na první akci.
A mezitím doma každodenní stres, obava o váš život a do toho běžné starosti, kterých s vaším odjezdem přibylo.

Foto: Odpočinek na korbě Tatry

V Af. se situace změní před vaším prvním bojovým nasazením. Najednou si uvědomíte, že teď už to nebude jenom náhodné odstřelovaní, ale že zcela vědomě strkáte hlavu někam, kde vám ji někdo chce ustřelit. Když vyjíždíte do první akce, přidá se ke strachu ze smrti ještě jedna obava a to obava ze selhání. Jak budu reagovat, až po mě začnou střílet, zvládnu to, neselžu jako chlap, nenechám kamarády ve štychu? A pak to přijde... První kontakt s nepřítelem, střelba, rachot, výkřiky povelů. Kolem hlavy vám začnou svištět střely a vy si najednou uvědomíte, že vás chce někdo zabít. Pak to skončí a vám dojde, že jste to zvládnul, vaše ego vystoupí do výše a vy se cítíte jako king. Málokdo v této chvíli myslí na svoje blízké doma.

Foto: Milanova rakev na palubě britského letadla

Doma je situace stále stejná, opakující se rutina stresu a práce, která se ještě navýší před vaším odjezdem do akce, kdy suše oznámíte ženě, že nebudete pár dní na příjmu, vymyslíte si, že se předělává spojení nebo něco podobného. Ale i když neřeknete, že jedete do akce doma to vycítí a jejich napětí a stres se ještě zvýší a toužebně očekávají váš telefonát nebo mail, že jste v pořádku.
V Af. si mezitím zvykáte na každodenní akce. Strach ze smrti máte v sobě jako věc, která se může stát, ale doufáte, že zrovna vy budete mít kliku a nestane se vám nic. S postupem času strach cítíte jenom když jedete plnit úkol a dobu mezi úkoly jste v relativním klidu, kdy se zabýváte běžnými věcmi a nějaké další starosti, co se děje doma si nepřipouštíte, protože víte, že na vzdálenost několika tisíc kilometrů, je stejně nevyřešíte.

Foto: Repatriace por. Milana Štěrby
 

Ale doma je ten stres stále stejný, tady nikdo neví, že teď po vás nikdo nestřílí a vy zrovna sedíte s kamarády u kafe, hrajete počítačovou hru nebo si jdete zacvičit.
Během svého pobytu v Af. jsem viděl a zažil věci, které běžný člověk zná jenom z akčních filmů, uvědomil jsem si, jak se během vteřiny může změnit život a na mnoho věcí jsem začal nahlížet jinak. Ale to nejhorší co jsem zažil nebylo v Af, ale tady v Čechách.

Dne 17. 3. 2008 byl zabit můj kamarád Milan Štěrba a vážně zraněn Jiří Schams. Mně, jako jejich velícímu, připadla povinnost jejich rodinám oznámit tu smutnou zprávu. Žádná situace v mém profesním životě na mě nezapůsobila tak, jako když jsem musel Milanově ženě oznámit, že se Milan již nikdy nevrátí domů. Když se mi zhroutila do náruče a vedle v kočárku byl malý Ríša, který svého tátu již nikdy neuvidí. Když jsem viděl tu hrůzu, kterou kolem sebe šířím. Došlo mi, co asi zažívají naši blízcí doma, když my jsme někde v rizikových oblastech. Jejich situace je obtížnější než naše, protože na rozdíl od nás se do této situace nedostávají dobrovolně. Jsou postaveni před hotovou věc, většinou slovy, je to moje práce. Přes své nelehké postavení tyto situace většinou zvládají a o případných problémech nás ani neinformují, aby nás nezatěžovali. A tehdy jsem si naplno uvědomil, že hrdinové nejsme my, ale skuteční hrdinové projevující velkou osobní statečnost jsou lidé lidé, kteří na nás čekají doma.

Foto: Hrob por. Milana Štěrby

Je to projev osobní statečnosti o které se nemluví, je to statečnost která není mediálně atraktivní, zůstává kdesi v pozadí a tváříme se jako by ani nebyla. Rodiny vojáků máte možnost vidět pouze v případě, kdy se voják vrátí domů zraněný nebo mrtvý. S rodinami vojáků, kteří se vracejí živí a zdraví se nesetkáte. Stojí kdesi v pozadí na slavnostním nástupu a nikdo o nich nemluví. Nečekají žádné vyznamenání, jsou šťastní, že se jim chlapi vrátili domů v pořádku. Když se jich zeptáte, jestli se cítí stateční, tak se skromností odpoví že ne, hrdinové jsou přece vojáci. A přitom právě jim by patřilo poděkování za podporu a projevenou statečnost, která je nedoceněna.

Lumír Němec - SogDefence