Projekt 941 Akula (rusky: Проект 941 Акула) je třída raketonosných ponorek s jaderným pohonem stavěných v Sovětském svazu v letech 1977–1989. NATO přidělilo této třídě kódové jméno Typhoon (Tajfun). Tento typ stále představuje největší postavené ponorky všech dob (výtlak ponorek třídy Ohio je méně než poloviční)

Projekt 941 Akula

Na konci sedmdesátých let minulého století se v sovětském impériu zrodily vůbec největší ponorky historie – jaderná raketonosná monstra Projektu 941 Akula (rusky žralok). V Sovětském svazu na ponorkové nosiče jaderných zbraní dávali větší důraz než na pozemní základny a strategické bombardéry. Jednoduše proto, že byly nejméně zranitelné a mohly se relativně snadno dostat do blízkosti amerických břehů.

Psali jsme:Rusko zveřejnilo první video z letu nového bezpilotního letounu

Pro Projekt 941 se však již plánovaly rakety s velkým doletem, takže si ruské námořnictvo mohlo dovolit, aby dostaly podobu obrovských monster s dvaceti odpalovacími sily s raketami o celkové síle 200 jaderných hlavic. Akuly (neplést si je s útočnými ponorkami Projektu 971 Ščuka, jež mají kódové označení NATO Akula) byly zkonstruovány pro operace pod masivním ledovým příkrovem Severního ledového oceánu, kde se mohly snadno skrývat před americkým hladinovým loďstvem i ponorkami. Byly dokonce schopné při vynořování širokou ledovou krustu prorazit.

 Momentka u ledovce

Trup ponorek Akula měl speciální konstrukci, která umožňovala potopení až do, pro ponorky tohoto typu, extrémních hloubek 500 m.

Jeho rozměry činily na délku 175 m, na šířku 23 m, výtlak ponořené ponorky byl 33 800 tun. Vnější trup z nemagnetické oceli ukrýval ve svém nitru pět tlakových trupů, v nichž byly rozmístěny jednotlivé sekce pro posádku, velitelství, torpédový bojový prostor, odpalovací šachty mezikontinentálních střel či jaderné reaktory atd. Celá koncepce umožňovala ponorce dále operovat i po zásahu torpédem a zničení jednoho pohonného systému. Rychlost pod vodou byla při jejích rozměrech také úctyhodná – plných 27 uzlů, na hladině pak 15 uzlů.

Psali jsme:Rusko zahájí modernizaci frontových bombardérů Su-34

Dva na sobě zcela nezávislé reaktory byly typu OK-650B o výkonu 190 MW, ponorka měla dále dvě parní turbíny, každou o výkonu 50 000 HP a čtyři generátory. Jako záložní zdroj sloužily dva 800 kW dieselové generátory. Ponorku uváděly do chodu dvě obrovské sedmilisté vodní vrtule umístěné v ochranných prstencích, ovšem proti americkým ponorkám je celý pohonný systém dosti hlučný.

Raketové sila

Hlavní výzbrojí ponorek byly devadesátitunové mezikontinetální balistické střely R-39 (známé také jako SS-N-20) s doletem přes 8 tisíc kilometrů, které přišly do služby až v roce 1984. Jedna střela nesla deset hlavic, každá z nich měla účinnost o ekvivalentu 200 kT TNT. V devadesátých letech měla být výzbroj modernizována raketami R-39M, ovšem jejich vývoj se nepodařilo pro velké obtíže dokončit. To vedlo k odstavení všech ponorek Projektu 941 až na jednu.

Nyní se uvažuje do zahálejících strojů instalovat nové střely R-30 Bulava, k jejichž zkouškám slouží právě jediná provozovaná Akula – TK-208 Dmitrij Donskij. Žraloci samozřejmě disponovaly i torpédomety, konkrétně jich bylo šest – dva ráže 650 mm a čtyři ráže 533 mm. Z nich mohly odpalovat velmi různorodou směsici klasických torpéd, superkavitačních raketových torpéd VA-111 Škval, protilodních střel s plochou dráhou letu RPK-6 Vodopad či RPK-2 Vjuga a jaderných hlubiných pum.

Torpédo VA-111 Škval

V současné době existují již jen tři kusy Akul, včetně Dmitrije Donského, které v přístavu v Severodvinsku a čekají na svůj osud. Rozhoduje se, zda dostanou rakety Bulava i stroje TK-20 Severstal a TK-17 Archangelsk, nebo půjdou všechny tři do šrotu. Zatím jejich bývalou úlohu chlouby ruského námořnictva zastávají menší ponorky Projektů 667.

Video: Největší ponorka všech dob ,,Projekt 941 Akula'' / youtube

Zdroj: youtube, google, wikipedia, WikiMedia Commons ponorka Projekt 941 Akula